Foto Pxhere, CCO
Zaslouženost jmění či úspěchu je důležitým aspektem našeho chápání spravedlnosti. Jenže jak posuzovat adekvátnost odměny za vykonanou práci, za naše úsilí a schopnosti, pokud o ji určují politická rozhodnutí? Řeč je o platových podmínkách ve veřejném sektoru. Určité oblasti, například vzdělání, sociální služby či bezpečnost, jsou zajišťovány dominantně veřejným sektorem či z veřejných rozpočtů (v případě sociálních služeb ve velké míře prostřednictvím neziskových organizací). Objem finančních prostředků určených na platy v těchto odvětvích tak určují do značné míry politická rozhodnutí či dohody.
Lze říct, že princip zásluhovosti (a pojetí spravedlnosti s ním spojené), jak je dnes chápán, je primárně odvozen od trhu, který v rámci naší mzdy či zisku vyjádří ekonomický přínos naší práce. Jenže jak potom hodnotit platy vázané na různá odvětví veřejné sféry? Je navyšování výdajů na platy v těchto sektorech populismem, nebo jsou populismem naopak slova o rozpočtové odpovědnosti? Ideologické spory lze vést stále dokola. Užitečnější je se podívat na data.
To, co bychom mohli označit jako „práce pro společnost“, není finančně ohodnoceno srovnatelně s odvětvími, jež jsou primárně zaměřena na tvorbu zisku.
Níže uvedené grafy srovnávají průměrnou mzdu a průměrnou mzdu pracovníka s vysokou školou (minimálně magisterské vzdělání) ve vybraných odvětvích, kde má dominantní roli veřejný sektor, s celkovou průměrnou mzdou a celkovou průměrnou mzdou vysokoškoláků (v procentuálních hodnotách). Tento graf vychází z dat o struktuře mezd zaměstnanců Českého statistického úřadu.
Prezentovaná data zahrnují tyto čtyři oblasti: 1. veřejnou správu a obranu (tato oblast zahrnuje vedle úředníků veřejné správy i pracovníky obrany, bezpečnostních složek včetně hasičů a rezortu spravedlnosti); 2. odvětví vzdělávání zahrnuje učitele, akademické pracovníky a další pedagogické pracovníky a zaměstnance škol či vzdělávacích zařízení; 3. zdravotní a sociální péče zahrnuje zaměstnance zdravotních a sociálních služeb; 4. kulturní, zábavní a rekreační činnost zahrnuje vedle umělců a pracovníků kulturních zařízení, jako jsou knihovny a archivy či muzea, též zaměstnance v oblasti sportovní, zábavní a rekreační činnosti a heren – toto odvětví tedy je asi nejvíce zkresleno platy bez vazby na veřejnou sféru, nicméně většina pracovníků s vysokoškolským vzděláním bude zaměstnána na pracovních pozicích s vazbou na kulturu.
Kritériem potom nebylo to, aby se jednalo o zaměstnance veřejné instituce, případně neziskové organizace, ve statistice jsou zahrnuty i podnikatelské subjekty (což mohou být i školy nebo zařízení provozující zdravotní a sociální služby). Kritériem výběru byla vazba odvětví na veřejné financování (byť nemusí být jediným zdrojem financí), což do značné míry platí i pro oblast kultury. Jedná se však o činnost financovanou též z tržeb, tedy jde o hraniční odvětví. Vydávání knih, novin a časopisů, filmový a hudební průmysl, televizní produkce jsou ve statistikách vykazovány v odvětví informační a komunikační činnosti (společně například s oborem IT technologií), platy těchto pracovníků tedy nejsou zahrnuty v grafech.
Průměrné hodnoty mezd ovlivňuje to, že mezi zaměstnanci v těchto odvětvích jsou lidé s vyšším vzděláním oproti průměru. Z tabulky vidíme, že kromě kategorie zdravotní a sociální služby od roku 2011 v žádném dalším odvětví platy vysokoškoláků nedosahovaly průměrných hodnot platů vysokoškolsky vzdělaných pracovníků (nejvíce se jim přiblížila veřejná správa, obrana – v roce 2018 na hodnotě 93 %). Do platů v zdravotní a sociální oblasti se promítají nadprůměrné platy lékařů a je zřejmé, že sloučením zdravotní sféry se sférou sociálních služeb, právě sociální oblast snižuje průměrné hodnoty.
Ve veřejné správě a vzdělávání došlo v roce 2010 k relativnímu poklesu oproti průměrným hodnotám. Od následujícího roku docházelo dlouhou dobu k relativnímu navyšování. Ze začátku bylo způsobeno tím, že v souvislosti s ekonomickou krizí celkově klesaly příjmy zaměstnanců. V dalším relativním nárůstu se odráží navyšování platů zaměstnanců veřejného sektoru vládami Bohuslava Sobotky a potom Andreje Babiše. U veřejné správy nastává zlom v trendu a relativní pokles v souvislosti s pandemií covid-19, ve vzdělávání až s nástupem současné vládní koalice v roce 2022.
Je třeba doplnit informaci, že v platech ve veřejné správě u bezpečnostních složek je též zahrnuto riziko, které s sebou tato práce nese, průměrné mzdy dle vzdělání tak budou oproti úřednickým místům vyšší. Tím však není řečeno, že je toto riziko kompenzováno dostatečně, spíše je otázkou, jaké by byly průměrné příjmy pouze úředníků (průměrné hodnoty budou navyšovat též platy v justici).
Podfinancovaná kulturní a sociální oblast
Platy ve zdravotní a sociální oblasti v roce 2022 ve srovnání s průměrem též klesaly, nicméně v předchozích dvou letech se do nich promítly odměny spojené s pandemií covid-19. Průměrný plat lékaře (dle statistik mzdy ve zdravotnictví podle ČSÚ) v roce 2022 byl 84 810 Kč. Práce ve zdravotnictví je často spojena s přesčasy, průměrný počet odpracovaných hodin lékařů byl 184,5 hodiny měsíčně. V této profesní skupině existují rozdíly v průměrných platech mužů a žen – mezi muži byla průměrná mzda 95 248 Kč, mezi ženami 75 907 Kč. Muži v průměru pracovali o 4,4 hodiny měsíčně více, nicméně tento rozdíl nemůže vysvětlit velikost platové diference. Průměrné platy lékařů ovlivňuje též specializace a detailnější analýza by potom mohla ukázat, do jaké míry rozdíl v platech lékařů a lékařek lze vysvětlit odlišnými specializacemi, ve kterých převažují lékaři či lékařky.
Tato data dle mého soudu nijak nedokládají, že by platy lékařů neodpovídaly odpovědnosti a náročnosti jejich práce. Spíše lze říct, že se jedná patrně o jednu z mála profesních skupin vázaných na veřejný sektor (zdravotnictví je u nás financováno primárně skrze veřejné zdravotní pojištění a v příspěvkových zdravotnických zařízeních je vázáno na tarifní tabulky), které se podařilo vyjednat odpovídající mzdové ohodnocení. Srovnáme-li platy lékařů s platy akademických pracovníků – a tvůrčí akademickou a vědeckou práci lze jistě postavit vedle práce lékařů –, na veřejných vysokých školách (dle dat MŠMT) byl v roce 2022 průměrný plat akademického pracovníka 62 872 Kč. Mimochodem, hovořilo-li se před nějakou dobou o nízkých příjmech mladých lékařů, pořád byly v roce 2022 vyšší než průměrné platy akademiků, průměrný plat lékaře ve věku 25 až 29 let byl 68 277 Kč.
Nejhůře je na tom, co se týče průměrných příjmů, odvětví kultury. Detailnější analýza by potom mohla ukázat, zda platy v sociálních službách nedosahují hodnot obdobně relativně nižších oproti průměrným hodnotám. Dle dat MPSV byly sice průměrné platy sociálních pracovníků (profese vyžadující minimálně bakalářské či vyšší odborné vzdělání) v zařízeních sociálních služeb zřízených státem či samosprávou 43 603 Kč (v této kategorii budou převažovat pobytové služby), tato hodnota však nebude odpovídat celkovému průměru v sociálních službách, zajišťovaných z velké části neziskovým sektorem. Dle České asociace streetwork obvyklý plat terénního sociálního pracovníka s praxí v roce 2022 byl 29 800 Kč (vezmeme-li průměrnou mzdu pracovníka s bakalářským vzděláním dle statistik v tomto roce, jsme na 60 %). A podíváme-li se na současné platové třídy úředníků, mnoho pracovníků s vysokoškolským vzděláním na tom možná nebude o mnoho lépe oproti oblasti kultury či sociálních služeb. Až detailnější analýza – obtížně uskutečnitelná pro účely publicistického článku – by potom dokázala podrobněji popsat platové podmínky jednotlivých podoblastí a specializací v rámci odvětví provázaných s veřejnou sférou.
Když ohodnocení neodpovídá kvalifikaci
Celkově lze shrnout, že platové ohodnocení ve veřejné sféře obvykle neodpovídá kvalifikačním požadavkům (a můžeme tedy i předpokládat, že nárokům na odpovědnost), jež tato práce vyžaduje, srovnáme-li výdělky v těchto odvětvích s průměrnými hodnotami. Při interpretaci této skutečnosti nelze přehlédnout genderový aspekt: mimo bezpečnostní oblast ve zmiňovaných odvětvích obvykle převažují mezi pracovníky ženy. Genderový aspekt by nám ale dle mého soudu neměl zakrývat podstatnější část příběhu: to, co bychom mohli označit jako „práce pro společnost“, není finančně ohodnoceno srovnatelně s odvětvími, jež jsou primárně zaměřena na tvorbu zisku. I trend navyšování mezd ve veřejném sektoru byl především vyrovnáváním platových podmínek ve vztahu k soukromému sektoru. Současnou situaci přitom komplikuje to, že došlo k poklesu reálných mezd.
Pokud si klademe otázku, jak je možno zlepšit platové podmínky v těchto odvětvích, vedle lepšího kolektivního vyjednávání (včetně například posilování profesních sdružení) či lepší politické reprezentace a artikulace zájmů těchto profesních skupin může být přínosné položit si otázku, zda způsob, jak dnes chápeme zásluhovost (meritokracii), tedy primárně skrze tržní princip, je skutečně odrazem našich zásluh.
Smysluplná práce, kterou lze jen těžko ohodnotit
Dovolím si malou odbočku: nedávno jsem se podílel na sociologickém průzkumu, který zjišťoval profesní orientaci žáků základních a středních škol v jednom kraji. Zajímavé je, že vedle výše peněz bylo pro žáky stejně důležitým (vlastně i mírně důležitějším) důvodem pro volbu budoucího pracovního uplatnění to, aby je budoucí práce bavila. Slovo „bavit“ si ale můžeme v tomto kontextu přeložit tak, že je za ním potřeba smysluplně stráveného času v práci, a ne očekávání, že práce bude stejně zábavná jako čas strávený hraním počítačových her nebo fotbalu.
Někoho „baví“ práce u počítače, někoho práce s lidmi. To záleží na našem zaměření a třeba kariérové poradenství by v tomto mělo umět dospívajícím pomoct. V rámci společnosti pak samozřejmě platí, že jeden potřebuje druhého. IT pracovnice sociální službu, co jí pomůže s péčí o stárnoucí rodiče, a pracovník v sociálních službách fungující internetové bankovnictví při platbách v obchodě. A bavíme-li se pak o „zásluhách“ v pracovní oblasti, vedle roviny ziskovosti dané činnosti můžeme též rozlišovat určitý „společenský smysl“ dané práce, tedy společenský přínos, který nelze převést jen na čistý ekonomický zisk.
Hodnotíme-li přínos určité činnosti, z hlediska ziskovosti máme jednoduché a zcela validní kritérium: účetnictví. Bavíme-li se o společenském přínosu, je to mnohem složitější. Budeme-li například hodnotit přínos zdravotnického zařízení, jistě nebudou jediným kritériem jeho ekonomické výsledky. Zdravotní dopady jako takové jsou nicméně stále zjišťovány především exaktními metodami.
Dnes se i u nás v praxi více zavádí výzkum, který evaluuje dopady jednotlivých politik či programů. Existují však oblasti, které je možné pomocí těchto výzkumných metod evaluovat obtížně – ne vše je možné změřit, číselně vyjádřit či převést na peněžní hodnotu. Když si představíme například nový park ve městě, vzhledem k tomu, že není zpoplatněn, nemůžeme měřit jeho ziskovost. Jistě se můžeme zabývat tím, zda je to účelná veřejná investice, jednoznačné účetnictví s červenými nebo černými čísly bychom ale od evaluačního výzkumu čekat neměli. Anebo jiná oblast a nepochybně trochu absurdní otázka: vyplatila se české společnosti sbírka na založení Národního divadla? Některé evaluační otázky ani nedávají smysl a v hodnocení některých věcí jsme pak především odkázáni na svoji „soudnost“ (a hodnoty).
Koneckonců ani soukromé firmy a jejich přínos nelze chápat jen skrze čistý zisk. Nejde jen o to, co je dnes chápáno jako společenská odpovědnost, nebo o dopady činnosti firmy na životní prostředí, ale též např. o technologický či znalostní rozvoj, které podnikání přináší, počet pracovních míst či výši mezd zaměstnanců firmy, nebo o to, zda zisk bude zdaněn v České republice.
Onen celospolečenský rozměr posuzování přínosu jednotlivých činností, a tedy také zásluh, nám často chybí. Je možná pochopitelné, že ekonomy ze soukromého sektoru může být činnost státního sektoru někdy nahlížena především jako administrativní zátěž. Nicméně názor, že veřejný sektor žádné hodnoty nevytváří, snad ani nelze brát jako validní postoj ve veřejné debatě, ať už je tou hodnotou pomoc dětem se zdravotním hendikepem, uplatňování urbanistických principů při rozšiřování měst nebo ochrana žaludku strávníka rychlého občerstvení. A lidé, kteří „pracují pro společnost“ vedle možnosti dělat smysluplnou práci jistě zasluhují i odpovídající mzdu. Není proto od věci opustit chiméru o tom, co vše – včetně spravedlnosti – nám zajistí volný trh, a otevřít více debatou o zásluhovosti, která by nahradila ideologickou vatu skutečným obsahem. Mimochodem, od politické (společenské) dohody je odvozeno i to, jaký podíl ze svého zisku a majetku zaplatí na daních miliardáři společnosti, která tvorbu jejich bohatství umožnila.
Autor je sociolog a sociální pracovník.