Foto Alarm / Eva Klíčová
Pozdně kapitalistická společnost, která stojí na vše prostupující ekonomizaci života, si zároveň udržuje symbolické relikty tradičních myšlenkových a kulturních konceptů – třeba oslavy náboženských svátků. Mezi ty v našich končinách nejpopulárnější patří samozřejmě Vánoce, jejichž materiálovou podobu dnes charakterizuje příval plastových a elektrifikovaných dekorací dlouho před adventem, zato na místech nejpříhodnějších, tedy v nákupních centrech. Vánoce se tak svým tradičním aktem dávání dárků etablovaly na komerčně nejvytěženější svátek kapitalistického roku. Ježíšovo narození zároveň představuje jednoznačně pozitivní emocionální kvalitu, takovou, s kterou marketing umí patřičně naložit, jakkoliv se jeho vánoční ikonografie soustředí na dárky, ozdobené stromečky nebo dnes už nepatřičné sněhové vločky.
S Velikonocemi je to daleko komplikovanější. Jejich křesťanský fundament vychází z temné story o zradě, smrti i mučení a vrcholí poněkud těžko pochopitelným mysticismem vzkříšení. Jejich komerční adaptaci tak zachraňuje rovina oslavy příchodu jara. Zatímco na Vánoce lze tedy pohlížet jako na omni konzumeristický svátek, Velikonoce jsou o něco skromnější a specializované hlavně na potraviny. Tuto těžko přehlédnutelnou sekularizaci dokládá nejen symbolika velikonočních dekorací, která překypuje jarní květenou i pestrým tvaroslovím a barevností, jak jen umělé hmoty dovolují ve zpracování motivů zaječích mláďat, kuřat, vajec, jehňat apod., ale i onen parlamentní výpotek, jímž je zákonná úprava otevírací doby během svátků. V Česku je tak na Velký pátek možné otevřít, zatímco v pondělí, den z křesťanského příběhu už jaksi navíc, do něhož se právě soustředí různé lidové formy alkoholových oslav, mají větší prodejny zákonem nařízeno zavřít. Záplava obrazů mláďat přitom než k vlastní oslavě po zimě se probouzejícího života směřuje k vaječně masovému hodování, v němž jarní výhonky bylin pro leckoho nahrazuje na zeleno obarvené pivo.
Reklamní letáky maloobchodních řetězců, všudypřítomné dekorace i televizní reklamy se možná hemží huňatými zajíčky, kraslicemi a něžnými žluťoučkými kuřátky. Tento náhražkovitý umělohmotný a photoshopový vizuální optimismus ale jen maskuje skutečnou povahu konzumního systému.
Velikonoční poselství se tak láme nejenom na vhodných receptech svátečních menu, jež do světa šíří celebritní kuchaři, ale především na zprávách typu „Velikonoce se letos prodraží“ či aktuálně „Vejce budou letos na Velikonoce levnější, oproti loňsku nehrozí nedostatek“. Prožívání svátků tímto elementárním gastro způsobem není zdaleka dědictvím komunismu, jak by se v postkomunistické zemi mohlo na první pohled zdát.
Charakter současného světa, v němž člověk hluboce zasahuje do biologických systémů planety, je někdy v rovině geologických ér označován jako antropocén. To má ale svoje kritiky, mezi něž patří Jason W. Moore a Raj Patel, autoři knihy Dějiny světa na příkladu sedmi laciných věcí: Průvodce kapitalismem, přírodou a budoucností naší planety (Neklid 2020). Samotný výskyt Homo sapiens na Zemi totiž zdaleka není dostatečnou podmínkou pro ono atakování přírodních procesů, ale je potřeba, aby se lidé organizovali specifickým způsobem – člověka vyjmuli z přírodního světa a postavili jej do role pána, který si přírodu podmaňuje, vytěžuje ji, masivně reorganizuje způsobem, aby dokázal kumulovat profit. Navíc zdaleka ne každý člověk se stává tímto drancovačem a kořistníkem, mnozí naopak zůstávají de facto na úrovni přírodního zdroje, kdy je kapitalizována jejich práce. Přiléhavějším pojmem je zde tak kapitalocén.
Levné Velikonoce jako výslednice dějin
Příhodně jsou to zrovna velikonoční svátky, na nichž lze demonstrovat mechanismus kapitalismu, jenž se pyšní mnoha paradoxy. Právě autoři zmíněné knihy popisují zrod kapitalismu jako výslednici raně novověkých procesů, které hluboce souvisejí s kolonizací světa, podmaňováním si území, přírodních zdrojů i lidské práce těch neprivilegovaných, což mohou být jak domorodci vyjmutí jako nepokřtění z lidského společenství, stejně tak ženy nebo nakonec chudí lidé napříč gendery a etniky. Moore a Patel tyto procesy novověkého civilizačního přerodu popisují jako kulturní apartheid (v původním smyslu „oddělení“) založený na racionalismu osvícenství, proletarizaci a privatizaci.
Příroda se postupně stala vědeckým pozitivismem do detailu mapovanou surovinovou základnou, stejně tak masy zbavené samozásobitelského rustikálního způsobu života a jejich proletarizace a přerod v městskou chudinu, jejíž fyzická síla pohání průmysl. Paradox kapitalismu je tak v rozporu s jeho propagandou, skrze niž se popisuje bezmála jako nevyhnutelná civilizační mise, kdy rostoucí bohatství prokapává až k těm nejchudším.
Právě to Patel s Moorem vyvracejí, když na mnoha historických i současných příkladech ukazují, že kapitalismus funguje na nerovnostech, které ještě prohlubuje. Podmínkou jeho úspěšné existence jsou levné vstupy jako energie, lidská práce nebo právě jídlo. Kapitalismus tak vyrostl právě na levném jídle pro masy produkující levnou práci. Pro příklady nemusíme daleko.
Právě levná vejce a kuřata, která jsou shodou okolností pilířem nejen velikonočního stravování, ukazují tento princip dokonale. Poválečná zelená revoluce v zemědělství představuje jeho naprostou industrializaci, kdy jsou přírodní procesy intenzifikovány pomocí mnoha vědeckých objevů. Je to agrochemie hnojiv, ochranných postřiků, mechanizace, zavlažování apod. V živočišné výrobě odtrháváme mláďata mléčného skotu od matek, vybíjíme ta málo produktivní a nehodící se, vytrháváme hospodářská zvířata z přirozeného způsobu života v hejnech či stádech, bereme zvířatům vztahy, smysl života, tvrdě je redukujeme na hmotu, jíž je třeba bezohledně vytěžit – pomocí veterinárních přípravků intenzifikujeme chovy daleko za hranicí jakékoliv etiky. To vše ještě předtím, než dojde na vlastní porážku, což je nejtabuizovanější fáze celého procesu.
Současné tzv. rychlokuře, kterých české chovy vyprodukují ročně až 140 milionů, se proto roztomilému kuřátku z reklam příliš nepodobá. Výsledkem šlechtění kuřat je jeho násobná váha oproti přirozené. Ještě v padesátých letech dvouměsíční kuře vážilo ani ne kilo, to současné znetvořené má čtyřnásobek. Jeho drobná kostra se pod mohutnou svalovinou láme, je mu znemožněn přirozený pohyb, v přeplněných chovech umírá i hladem a žízní, s popálenýma nohama z agresivních výkalů.
Podobně jsou na tom klecové chovy nosnic. Vejce jako symbol života tak doslova vyrábíme v jakýchsi halách utrpení a smrti, v popření všeho, co představuje pro drůbež život. Tedy aby nosnice měly dostatek prostoru, mohly se volně pohybovat, hrabat v podestýlce, fungovat v hejnu přirozených vztahů (jaké vymoženosti!). Legislativa, která směřuje k omezení tohoto exploatačního způsobu hospodaření, naráží na tvrdou kapitalistickou realitu, kdy se chovy „nevyplácí“ a například s blížícím se termínem národního zákazu klecových chovů v roce 2027 uvažují mnozí producenti o tom, že přestanou v oboru podnikat.
Levné jídlo samozřejmě produkuje i levná pracovní síla. Ruce a těla nemajetných Čechů i migrantů – agenturních pracovníků, lidí bez zázemí a vazeb, jsou najímána do provozů, které jsou ukryty v hlubokém stínu navenek blahobytného vzkvétajícího systému. O tom, jaké poměry panují například v jednom z nejznámějších podniků – Vodňanském kuřeti spadajícím do agrochemického impéria někdejšího premiéra a jednoho z nejbohatších Čechů Andreje Babiše, psala kolegyně Saša Uhlová v jedné z reportáží série Hrdinové kapitalistické práce.
V tomto smyslu Česko jako příklad globální ekonomické semiperiferie dokonale ilustruje teorii kapitalocénu. Výrobu levného jídla pro levnou pracovní sílu servisní ekonomiky Západu. A stejně jako se v kapitalismu nebohatne rovnoměrně, tak se rovnoměrně ani nechudne. Po letech historicky rekordní inflace někomu možná přijde absurdní, když se tu zmiňuji o levném jídle, protože kromě energií to byly právě potraviny, které skokově zdražovaly. Nakonec to, že máme nakupovat potraviny v přilehlém zahraničí, nám radily i politické špičky.
Levné jídlo tady totiž znamená levně vyrobené, pod obrovským tlakem na podmínky, v nichž zvířata krátce existují a lidé je zpracovávají. Je to jídlo vzniklé v poměru minima nákladů na maximum kalorií. Toto levně vyrobené jídlo vstupuje na trh, do mnohdy složitých přeprodejních a regulovaných vztahů, jejichž cílem je nakonec nikoliv co největšímu počtu lidí zajistit kvalitní výživu, ale kumulovat kapitál. Zatímco průměrně se zde lidem možnost stravovat se kvalitně (jíst například maso a vejce z etických chovů) a pestře vzdaluje, protože reálně chudnou, někteří na inflační krizi naopak zbohatli.
A my samozřejmě víme kteří. Nebyly to menší farmy, kde se slepice honí po dvoře. Byly to nepřekvapivě převážně zahraniční maloobchodní řetězce nebo Agrofert. A zdaleka nešlo o to, že by Agrofert byl úspěšný, „protože se mu povedlo do cen promítnout zvýšené náklady na energie“, jak se objevovalo v médiích. To by nenásobil zisk, jen udržoval. Právě v důsledku politických katastrof očekávaná inflace byla příležitostí ceny vychýlit tlakem na trh, kdy pozičně silné subjekty těžily z nerovnováhy sil mezi producenty a distributory, malochovy a velkochovy apod.
Reklamní letáky maloobchodních řetězců, všudypřítomné dekorace i televizní reklamy se možná hemží huňatými zajíčky, kraslicemi a něžnými žluťoučkými kuřátky. Tento náhražkovitý umělohmotný a photoshopový vizuální optimismus ale jen maskuje skutečnou povahu konzumního systému, kdy zajíčky dnešní člověk může vidět především rozježděné kolem silnic, vlastní život zubožených bledých kuřat je skryt v halách a zmučené slepice se celý život tísní v miniaturních klíckách.
Vzpomínky na jaro
Stejně jako Velikonoce neobstojí coby křesťanská oslava života nebo dokonce jeho vzkříšení, pokud slouží hlavně k marketingu mohutné a na týrání zvířat a zneužívání lidí postavené „živočišné výrobě“, vypadají najednou absurdně i jako oslava jara. Cyklus ročních dob se nám totiž ztrácí před očima, kdy nejen pranostiky se jeví jako již zcela neaktuální a od současného života odtržené slovesné dědictví, ale o jeho mizení mluví i klimatologové. Stejně jako bílé Vánoce a lyžování se proměnilo na civilizační chiméru, i po teplotně rekordním únoru, který statisticky předběhl i skoro všechny březny, je radost z „příchodu jara“ poněkud nejednoznačná a přebíjí ji obava z vyprahlého léta s extrémními teplotami. Na rozvrácené planetě se Velikonoce mění v jen útržkovité vzpomínky na jaro. Celoroční nabídka potravin navíc smývá nejen geografický charakter jídelníčku, ale i sezónní. Náš pracovní výkon drží vysoce procesované potraviny, škroby, záplava cukru, soli, levného tuku a samozřejmě bílkovin, nejen vajec, ale především spotřeba masa, která celosvětově roste. Mikronutrienty pak doplňujeme tabletkami a dalším byznysem s takzvanými superpotravinami, pro něž platí to, co pro ostatní potraviny – že hlavní producenti pocházejí z globálního Jihu. Právě regiony závislé na zemědělství patří mezi ty, které nejvíce ohrožuje nejen snižující se biodiverzita přímo způsobovaná produkcí levných potravin, ale ohrožuje je násobně i zásadní problém klimatického rozvratu.
Problém kapitalismu je v tom, že nemůže udržitelně a eticky fungovat, protože předpokladem jeho růstu jsou nekonečné a levné přírodní zdroje. Externality jako znečištění, klimatický rozvrat, narušení biosféry nebo sociální dopady jen zřídka kdy a velmi neochotně zahrnuje do své ekonomické rozvahy. Někdy na začátku raného novověku jsme to popletli, když jsme lidstvo (primárně bílé muže ze Západu) prostřednictvím náboženské představy o bohu člověku a věčném životu vyjmuli z přírodních vazeb. Taková směšná chyba, dočista triviální, která nakonec působí jako zkáza smyslu života a jeho podstaty. Velikonoce proto dnes se svými plastovými dekoracemi a masožravou oslavou „života“ a jeho vzkříšení a vykoupení patří k těm nejabsurdnějším a nejpokrytečtějším svátkům.
Autorka je redaktorka Alarmu.