Foto phxere, Creative Commons CC0
Evropský parlament přijal v říjnu roku 2022 novou směrnici o přiměřené minimální mzdě. Směrnice se zabývá dvěma tématy; úpravou výšky minimálních mezd napříč Unií a podporou kolektivního vyjednávání a účasti v odborech obecně. Rozhodně se jedná o krok správným směrem pro zlepšení podmínek pracující třídy, zejména pak co se týče posílení odborových organizací. Je ale důležité si uvědomit, že všechny problémy pracujících se kvůli jedné legislativní změně nerozplynou, na to by nestačily ani desítky takových změn, jelikož se prakticky vůbec nezabývají příčinami, ale jenom symptomy upadajícího systému. Celá situace je tak hořko-sladká, jak už tomu bývá zvykem.
V českých médiích se bohužel o nových směrnicích EU moc nemluví na rozdíl od témat, jako je manželství pro všechny nebo třeba feminismus. Rád bych tak do veřejné sféry vnesl diskusi, která se nezabývá pouze symptomy daných problémů, ale která se zaměří a snad i vysvětlí, jaké jsou jejich hlavní příčiny a co se s tím dá dělat.
Úprava výšky minimální mzdy
Úprava minimální mzdy v sobě zahrnuje hned několik změn, kterými se členské státy musí řídit. Krom úpravy výpočtu minimální mzdy vůči průměrné mzdě sem patří také zřízení poradních orgánů, zajištění včasné a pravidelné aktualizace a také řádný sběr dat o vývoji situace.
Základní kritéria pro určování minimální mzdy budou nově obsahovat kupní sílu a životní náklady, obecnou výši a tempo růstu hrubých mezd a vývoj produktivity práce. Přiměřenost vůči hrubé mzdě se bude měřit za použití „orientační referenční hodnoty, které se například běžně používají na mezinárodní úrovni.“ Členské státy tak mohou pro výpočet například použít 60 procent mediánu hrubé mzdy a 50 procent průměrné hrubé mzdy. Při použití tohoto výpočtu by minulý rok minimální mzda vzrostla z 17 300 Kč na 21 300 Kč, což už je poměrně vysoký nárůst.
Musíme být realisté a hlavně materialisté, chudoba, hlavně pokud se jedná o chudobu lidí, kteří mají full-time zaměstnání, nemůže být vysvětlena ničím jiným než kritikou samotného ekonomického systému.
Pro Česko je zároveň dost důležitý odstavec, který udává členským státům povinnost pravidelné a včasné aktualizace minimální mzdy. Už delší dobu se táhne diskuse o zautomatizování růstu minimální mzdy a tento koncept by mohl fungovat jako perfektní rámec pro jeho implementaci.
Podpora kolektivního vyjednávání a účasti v odborech
Směrnice udává povinnost všem členským státům, ve kterých je kolektivními smlouvami chráněno méně než 70 procent zaměstnanců, vypracovat akční plán na podporu kolektivního vyjednávání a zároveň musí stanovit rámec pro vytvoření příznivých podmínek pro kolektivní vyjednávání.
Česká republika do této kategorie spadá. Podle dostupných dat z OECD u nás bylo kolektivní smlouvou chráněno jen necelých 35 procent zaměstnanců, což je opravdu ubohé číslo, přestože jsme na tom nejlépe ze všech evropských postsocialistických zemí, tak se západní Evropou se rozhodně rovnat nemůžeme, jak lze vidět na mapě.
Právě tato podpora může ve výsledku být mnohem větším přínosem než jakékoliv zvýšení minimální mzdy. Posílené odbory skrze lepší podmínky pro kolektivní vyjednávání pochopitelně budou schopné jednodušeji přitahovat nové členy. Větší účast v odborech může znamenat mnohem větší schopnost nejen vyjednávat, ale zároveň se politicky angažovat. V USA, kde dělnické hnutí zažívá jakousi renesanci, od své vlády například vyžaduje explicitní podporu příměří v pásmu Gazy.
Odbory by v tomto měly vidět ohromnou příležitost, jak mnohonásobně zvýšit svou relevanci a následně vyžadovat mnohem lepší podmínky nejen ze strany zaměstnavatelů, ale také ze strany legislativy, která od pádu socialismu pod vlivem neoliberalismu a kapitalismu systematicky rozebírá sociální stát, což je koneckonců jedna z vestavěných tendencí, které v kapitalismu můžeme identifikovat. Aby se tak stalo, bude ovšem zapotřebí mít velice schopné odborové lídry a značnou mobilizaci zaměstnanců k tomu, aby se organizovali. Jenom čas ukáže, jestli téhle příležitosti budou odbory schopné využít, nebo ne.
Kapitalismus a ústupky vládnoucí třídy
Celkové vyznění směrnice je vlastně velice pozitivní, proč bychom z ní tedy neměli mít takovou radost? Je to jen jedna vyhraná bitva a zároveň se může jednat pouze o Pyrrhovo vítězství. Přestože jsou změny definitivní krok správným směrem, stále řeší pouze symptomy, nikoliv příčinu. Jde o další záplatu v nekonečné řadě záplat, které se po čase nutně musí rozpadnout. Musíme být realisté a hlavně materialisté, chudoba, hlavně pokud se jedná o chudobu lidí, kteří mají full-time zaměstnání, nemůže být vysvětlena ničím jiným než kritikou samotného ekonomického systému.
Kapitalismus nutně vyžaduje nekonečný růst, což je pochopitelně dlouhodobě naprosto neudržitelné a je to přesně tato tendence, která nutně vede k postupné destrukci sociální části sociálního státu. Každý den koneckonců můžeme pozorovat, že se z nějakého koutu ozve nějaký návrh na zrušení toho či onoho benefitu nebo sociální podpory. Rétoriku typu, že „jsou chudí, protože jsou líní a jenom vykořisťují stát, a tak bychom měli zrušit veškeré sociální dávky“, tady slyšíme prakticky nonstop. Pokaždé, co se objeví jakýkoliv posun v právech zaměstnanců a jejich ochrany, nebo pokud dokonce zaměstnanci nabydou jakési uvědomění solidarity se svou třídou, okamžitě se vyrojí pravicoví ideologové, kteří se staví do ostré opozice a snaží se naopak prosadit jistou liberalizaci trhu.
Perfektním případem tohoto fenoménu jsou výroky Tima Gurnera na property summitu AFR minulý rok, které byly přímou reakcí na renesanci dělnického hnutí a opětovný vzestup odborových organizací po celém světě, ale hlavně v zemích jako jsou USA, které jsou dlouhodobě vůči podobným hnutím nepřátelské, koneckonců stačí poukázat na bitvu u Blair Mountain. Na summitu otevřeně hlásal, že by nezaměstnanost měla vzrůst o 40 až 50 procent nebo že by si zaměstnanci měli dobře uvědomit, že to oni mají být vděční a že mají štěstí, že mají zaměstnavatele. I u nás se podobná rétorika běžně objevuje, stačí pouze poukázat na ultrapravicovou frakci ODS; TeaParty.cz, ta na svých sociálních médiích zveřejňuje všelijaké „vtipné“ příspěvky, jako například tento příspěvek, který hlásá zrušení zákoníku práce jako takového.
Nicméně tito ideologové naštěstí sami nevydávají legislativní reformy, pouze propagují určitou rétoriku a ideologii. I přesto můžeme sledovat reakci. Nová směrnice EU u nás opět otevřela debatu ohledně zrušení zaručené mzdy a je dost možné, že to tentokrát vyjde. Zrušení zaručené mzdy by totiž způsobilo zpomalení, nebo dokonce pokles mezd v zaměstnáních, kterých se zaručená mzda týká. To by zároveň znamenalo snížení průměrné mzdy, tudíž i snížení mzdy minimální, pokud by se od ní odvíjela tak, jak to navrhuje nová směrnice. Navíc v Evropě posilují krajně pravicové reakcionářské strany, což by mohlo mít širokosáhlé následky, obzvláště kvůli nadcházejícím volbám do Evropského parlamentu, kde mají podle předvolebních průzkumů výrazně posílit pravicové frakce jako Identita a demokracie (ID) nebo Evropští konzervativci a reformisté (ECR), které proti směrnici hlasovaly, už když byla projednávána. Přitom krajně pravicová ID má téměř zdvojnásobit svůj počet křesel.
V České republice je obecný sentiment, že bychom měli jít po vzoru „západní Evropy“ a obecně západního světa, se kterým máme zvláštní obsesi. Sami jsme dosti hákliví na to, když nás někdo označí jako východní Evropu, věříme, že jsme ten mytický bohatý Západ. Toto se stále ukazuje jako záležitost s katastrofickými výsledky pro debaty ve veřejném prostoru, jelikož my nejen že nemáme srovnatelné bohatství jako západní země, které máme tendenci napodobovat, ale nemáme ani pořádné pochopení jejich sociálních systémů. Například návrh NERVu, který by měl zajistit flexibilní pracovní trh po vzoru dánského systému flexicurity, je poměrně populární, ale už se často nezmíní, že Dánsko na svůj systém sociálního zabezpečení ročně utrácí až 90 miliard korun ročně, zatímco my pouhých 10 miliard, není nereálné, že bychom někdy v budoucnu tuto reformu skutečně uvedli do reality, ovšem pravděpodobně by do praxe vešly pouze aspekty, které benefitují zaměstnavatele. Například právě v Dánsku může zaměstnavatel zrušit pracovní poměr už i jen z důvodu restrukturalizace nebo momentálního nedostatku práce. Pokud by totéž platilo v Česku, aniž by se zároveň zajistil systém, který by i zaměstnancům zaručil důstojné podmínky a hlavně míru stability a zabezpečení, která je pro spokojený život nutná, pouze by se dále oslabila pozice zaměstnance.
Co tedy dělat?
Směrnice je samozřejmě velice pozitivní vývoj, obzvláště podpora kolektivního vyjednávání, a tudíž i odborových organizací. Je nutné ale dění analyzovat materialisticky a také realisticky. Vyhráli jsme malé vítězství a vládnoucí třída ustoupila a vyhověla některým našim požadavkům, ale na konci dne je stále při moci a stále má téměř exkluzivní kontrolu nad legislativou. Je nutné si uvědomit, že když takové ústupky udělá, je to proto, že je její hegemonie ohrožena, a tak raději vyjde vstříc kompromisu, než aby o moc přišla úplně. Jakmile tuto skutečnost začneme brát na vědomí, pochopíme, že přesně takové situace můžeme využít, je to známka toho, že máme silnou pozici pro vyjednávání.
Nerovnost, nespravedlnost a vykořisťování stále existují a ještě dlouhou dobu existovat budou. Pokud se ale odmítneme spokojit s tím, že dostaneme úplné minimum k tomu, abychom mohli nadále ve společnosti fungovat s alespoň špetkou důstojnosti, a naopak využijeme momentum ze zahraničí, můžeme dosáhnout mnohem lepších podmínek nejen pro nás, ale i pro naše blízké a pro skupiny, které jsou v momentálním systému znevýhodněné. Není pochyb o tom, že stávky, organizování demonstrací a pochodů a obecně i budování komunity jsou velice silné nástroje, pokud je dokážeme využít. Pak není vůbec nereálné dosáhnout i progresivních cílů, jako je přijetí Istanbulské úmluvy nebo uzákonění manželství pro všechny. Když se nám podaří efektivně budovat solidaritu, tak není nic, čeho by emancipovaná a organizovaná dělnická třída nebyla schopna dosáhnout.
Na momentální situaci je možné pohlížet nejen se skepticismem a možná i jistým cynismem, ale také i s velkou mírou optimismu a vidinou ohromného potenciálu. Každé právo a podpora, kterou vám dá někdo jiný, je zároveň právo a podpora, kterou si může kdykoliv vzít zpět. Je tedy pouze na nás, jestli se rozhodneme věnovat svůj čas a energii tomu, abychom systém, ve kterém žijeme, ovlivnili a přinesli pozitivní změny, nebo jestli se spokojíme s konstantně zmenšujícím se kouskem koláče a necháme systém, aby nás nakonec pohltil.
Autor je studentem politologie a mezinárodních vztahů.