Foto Annie Spratt, Unsplash
Slovenská politika slouží lidem z Česka po léta jako připomínka, že vždycky může být hůř. Je to i díky tomu, že do Česka přes hranice proniknou takřka výhradně jen bizarní události, kterým se nikdo ani nesnaží nějak více porozumět. Stačí, že vyděsí či pobaví, a tím svou roli splní. Vysvětlit se je pak snaží buď čeští komentátoři, kteří však dění na Slovensku prakticky nerozumějí, nebo asi dva komentáři ze Slovenska, ke kterým si našla cestu česká média. Ti opakují pro Čechy hezky znějící teze o poddanském a nesvéprávném národě, který se v horách schoval před osvícenstvím, a všem je jedno, že je takové vysvětlení nesmysl daleko za hranicí karikatury.
Neřešitelný rébus
Výjimku ze slovenské politiky coby bizáru v posledních letech tvořili pouze hlavy státu Andrej Kiska a následně Zuzana Čaputová, jejichž funkční období se časově překrylo s dvěma mandáty Miloše Zemana v Česku. Lidem ze Slezska, Moravy a Čech připomínali, že může být také mnohem lépe. Současně tím Slováci stavěli Čechy před neřešitelný rébus: jak je možné, že poddanská, nesvéprávná země, volící do parlamentu tak šílené postavy jako Matovič či Fico, dokáže v případě prezidentů na dvakrát vyprodukovat sympatie budící osobnosti. Protože záhada musí zůstat záhadou, odpovědi chybějí.
Dobro má zvítězit díky rozdmýchané homofobii. To je ale strategie, ve které nevyhrává nikdo.
Letos je to možná poprvé, co Česko sleduje slovenské prezidentské volby pozorněji. Přece jen vítězství Roberta Fica působí děsivě a mimo kategorii pouhého bizáru. Slávy u nás došla minimálně slovenská ministryně kultury Martina Šimkovičová, která nám ukazuje perspektivu světa, v němž by třeba po příštích volbách dostala stejné ministerstvo u nás nějaká děsivá postavička ze stáje Tomia Okamury.
Slovenská vláda se pokouší rozvrátit slovenský justiční systém a ovládnout veřejnoprávní média. Nedávná cesta Andreje Babiše na Slovensko, kde podpořil vládního kandidáta Petera Pellegriniho, pak leckoho u nás znervóznila. Přeci jen není úplně jisté, zda v případném dalším volebním období bude Babiš pro Česko stejně neškodný, jako tomu bylo minule. Zda se přeci jen nepokusí zemi ovládnout mnohem důsledněji, jako jeho přátelé v Maďarsku a nyní i na Slovensku.
Slovenský prezident je sice vůči vládě podobně mocný či bezbranný jako u nás, ale pořád je to v obou případech komplikace nebo požehnání pro jakoukoli vládu. Slovensko by svou vládu zcela jistě potřebovalo vyvážit a přibrzdit. Otázkou je, zda to znamená, že je ve volbách vše povoleno.
Homofobie ve službách pravdy a lásky
Když jsem někdy minulý týden vařil a poslouchal u toho podcast Českého rozhlasu se slovenským komentátorem o prezidentských volbách, v jistý moment začal komentátor naznačovat, že pro Pellegriniho bude možná problém, že nemá manželku. Tezi dále rozvíjel tak, že kdyby byl mladší, asi by to nevadilo, ale v jeho věku už to něco znamená. Soustředil jsem se sice na krájení tofu, ale popravdě jsem moc nechápal, cože se to zrovna odehrálo. Podle všeho se totiž hlas z podcastu pokoušel naznačit, že je Pellegrini nějaký divný, což by mohlo konzervativnímu Slovensku vadit. Že jsem se nepřeslechl, jsem pochopil o pár dnů později, když v jiném podcastu řekl něco podobného jiný komentující zpoza hranic. V obou případech z řečeného čišelo, že tady nejde ani tak o analýzu, ale o úpornou snahu doručit voličům druhého tábora zprávu, že jejich favorit možná není takový, jak si myslí.
Od té doby se s podobnými náznaky zvláště na sociálních sítích i ve slovenských médiích roztrhl pytel. A jak kdysi řekl Dan Landa po albu, na němž Orlík ještě rasistické texty zpíval pozpátku: už žádné skrývačky. Po sítích tak koluje třeba fotografie, na níž Peter Pellegrini kráčí po ulici nějakého italského města po boku svého údajného partnera. Cílem je nejspíš znechutit jeho potenciálně homofobní voliče nebo voliče pravicového extremisty a neúspěšného kandidáta prvního kola Harabina, jehož hlasy Pellegrini nutně potřebuje, a jeho protikandidát Korčok je naopak získat nemůže. Fotka s partnerem nekoluje někde na darkwebu nebo v dezinformačních koutech Telegramu, ale třeba ve zpravodajství liberálního slovenského Deníku N. Populární jsou tyto fotky na sociálních sítích liberální části slovenského voličstva.
Tak dlouho překvapovali bizárem slovenští národovci a ultrakonzervativci, až se je rozhodli trumfnout slovenští liberálové. Dobro má zvítězit díky rozdmýchané homofobii. To je ale strategie, ve které nevyhrává nikdo. Je to kolaps soudnosti, kdy se poddanské mentality, která se schovala před osvícenstvím, ujímají sami liberálové. Ti se tak scházejí u jednoho stolu s nesvéprávnými voliči z chudší části Slovenska a jí spolu rukama z jedné misky sdílené nenávisti (jak totiž zaznělo v jedné slovenské liberální předvolební debatě, voliči Harabina neumějí ani jíst příborem).
Pellegriniho si Slovensko jistě nezaslouží a určitě pomůže řádění Ficovy vlády. To ale neznamená, že je vše povoleno. Ani není třeba druhou část voličů Slovenska zatracovat coby negramotné a nesvéprávné nevolníky. Vždyť nakonec i v blahobytném Německu, které poddanskou mentalitou nikdy moc netrpělo, oscilují preference extremistické AfD okolo 20 procent a v sousedním bohatém a vzdělaném Rakousku možná podzimní volby vyhraje extrémní pravice v podobě Svobodných. Volit ji budou i ti, kdo si jídlo kultivovaně krájí stříbrným příborem a u toho poslouchají Mozarta.
Autor je redaktor Alarmu.