Foto Luboš Dvořák, použito se souhlasem autora
Ve třicátých letech 20. století se v Mostě jako v hornickém městě udála Velká mostecká stávka – jednalo se o největší stávku v meziválečném Československu, zapojily se do ní stovky tisíc obyvatel a trvala celý měsíc. Most se tak stal klíčovým místem na symbolické mapě československého komunismu ještě před svým zbořením a znovuvybudováním. Stěžejní historická událost ovšem nepřispívala k zachování starého města, ba právě naopak – asociace s traumatickými událostmi spíše legitimizovala vymazání historického města. „Jeden z poměrně raných textů o likvidaci starého Mostu a potřebě vybudovat nový Most se jmenoval ‚Ustup město černé městu zelenému‘. To ‚černé město‘ není jenom město, kde je celou zimu mlha hustá, že by se dala krájet, a kde je sníh černý od popílku. Ta černota je také vzpomínka na bídu a umírání horníků v Mostě,“ řekl historik Matěj Spurný.
Mezi další ze zvažovaných plánů patřilo ponechání kostela na pilíři uprostřed dolu – tento návrh byl ovšem kritizován za to, že by v pilíři pod kostelem zůstalo uloženo příliš mnoho drahocenného uhlí.
Nový Most se měl stát tou lepší alternativou – alternativou, kterou kapitalistické Československo hornickému městu nebylo schopné nabídnout. Nicméně prvek utopie doprovázel téměř všechna města, která ve 20. století vyrostla tzv. na zelené louce, ať už na Západě nebo na Východě. Výstavbám těchto měst byla společná nejen snaha o vybudování čistšího prostředí v moderních urbanistických celcích, ale také nastolování nového společenského řádu a snaha o spravedlivější uspořádání města.
V kontextu Mostu došlo k demonstraci technologického pokroku i skrze monstrózní projekt přestěhování středověkého kostela Nanebevzetí Panny Marie. Přestože se inženýři nakonec přiklonili k variantě přesunu kostela po kolejích, existoval i návrh, v jehož rámci měl být chrám rozebrán na jednotlivé kameny a o kilometr dál postaven znovu. Mezi další ze zvažovaných plánů patřilo ponechání kostela na pilíři uprostřed dolu – tento návrh byl ovšem kritizován za to, že by v pilíři pod kostelem zůstalo uloženo příliš mnoho drahocenného uhlí. Vítězná varianta – přesunutí kostela po kolejích – byla značně riskantním projektem, protože něco podobného nebylo nikdy předtím realizováno. Aby bylo technologické řešení otestováno, byl předtím přesunut rodinný dům a menší kostel v Praze. Až poté byl o necelý jeden kilometr převezen i mostecký kostel o celkové váze 12 000 tun.
Zatímco v šedesátých letech ještě zaznívají hlasy, které přesun kostela zpochybňují jako zbytečné plýtvání veřejnými prostředky, v sedmdesátých letech je tento projekt již vnímán vesměs pozitivně – převažuje euforie a hrdost obyvatel na revoluční technické řešení. V rámci dobových médií pak tato pozitivní událost paradoxně zastiňuje zbourání celého historického města kvůli ložiskům uhlí. Kdy začíná opadat nadšení z pokroku a nových technologií, které hnalo mostecký projekt kupředu? A jaké druhy kritiky se na zpochybnění vyuhlení Mostu podílely nejvíce? I to zaznívá v dalším dílu podcastové série Město na uhel.
Autorka je redaktorka mostecké redakce Alarmu.
Tento článek byl podpořen grantovým programem Journalismfund Europe Local Media for Democracy.