Nick Srnicek na uvedení českého překladu knihy Až skončí práce. Foto Alarm / Romana Guryčová
Jak by mohla vypadat společnost, v níž bychom méně pracovali a měli více času pro sebe a své blízké? Na tuto otázku se pokouší odpovědět kniha Až skončí práce. Dějiny domácnosti a boje za volný čas, která právě vyšla v českém překladu Terezy Stejskalové v Nakladatelství Alarm. Představu postpracovní a postkapitalistické společnosti Nick Srnicek nabízel už ve své slavné knize Vynalézání budoucnosti, kterou v roce 2015 napsal společně s Alexem Williamsem. V nové publikaci Až skončí práce se společně s britskou feministkou a akademičkou Helen Hester zaměřují na neplacenou práci v domácnosti, kterou v přemýšlení o práci často vytěsňujeme. Nick Srnicek v červnu přijel představit tuto knihu do Prahy a společně jsme ji probírali i v následujícím rozhovoru. Proč tolik lpíme na nukleární rodině a jaké překážky vytváří osobní vlastnictví bydlení?
Celý proces vzniku knihy Až skončí práce byl sám o sobě zajímavý. Na co jste s Helen Hester během psaní narazili a jak to ovlivnilo vaši práci?
Tuhle knihu začala psát Helen Hester někdy v roce 2015 nebo 2016. Původně to byla přednáška. Když jsem ten text tehdy četl, říkal jsem si, že bychom z toho měli udělat něco většího. Od samotného začátku to byla kniha o rodině, ale během psaní se z nás samých stali rodiče. Rukopis měl být původně hotový někdy v roce 2018. Jenomže se nám v rychlém sledu narodily hned tři děti, a nakonec nám to celé zabralo pět let. Na vlastní kůži jsme si tedy během psaní prožili celou řadu konkrétních aspektů problematiky domácí práce a péče o děti.
Jste známý hlavně díky svým knihám Vynalézání budoucnosti a Platform Capitalism, ale také skrze vaši teorii levicového akceleracionismu. Jak se vaše předchozí práce vztahuje k materiálu, který najdeme v knize Až skončí práce?
Myslím si, že tím základním aspektem, který všechny tyto věci spojuje, je důraz kladený na využívání technologií a materiální infrastruktury a to, jak nám mohou pomoci dostat se za hranice kapitalismu. Toto uvažování usiluje o dosažení mnohem větší míry lidské svobody, než je v současnosti možné. To platí především pro knihu Vynalézání budoucnosti. Platform Capitalism se dívá spíše na překážky, které má tento projekt před sebou, a ptá se na to, kdo dnes kontroluje a ovládá technologie.
Až skončí práce v tomto ohledu navazuje na Vynalézání budoucnosti, ale zaměřuje se na jiné oblasti práce. Většina postpracovních myslitelů se soustřeďuje na placenou práci a zaměřují se na práci tradičně přisuzovanou mužům. Přemýšlí hlavně o práci v továrně nebo v kanceláři. Veškerá feminizovaná práce zůstává mimo jejich obzor. Typicky je to práce vykonávaná v domácnosti, ale týká se to i některých aspektů placené práce. Naše kniha tedy říká, že je potřeba se zaměřit také na tento typ práce.
Tou hlavní motivací k napsání knihy byla skutečnost, že postpracovní teorie na tyto věci zapomínají. Jakou roli v ní ale hraje „boj za volný čas“? Proč je pro vás volný čas tak důležitý? Co to vlastně je?
Ten slogan „boj za volný čas“, který se dostal i do podtitulu knihy, se objevil společně s reakcemi, které jsme dostávali na knihu Vynalézání budoucnosti. Já a Alex Williams jsme tehdy absolvovali řadu diskuzí a debat o této knize a neustále se objevovala námitka, proč chceme zrušit práci. Spousta lidí tehdy tvrdila, že mají svou práci rádi. Museli jsme tedy neustále vysvětlovat, co tou „prací“ vlastně myslíme. To spojení „boj za volný čas“ v podstatě směřuje ke stejnému problému, ale skutečně zdůrazňuje, že není potřeba zrušit smysluplnou a naplňující práci. Usiluje spíš o to, aby měli lidé na výběr, jak chtějí strávit svůj čas. To je podle mě podstata volného času. Nemáme tady už rozlišení mezi prací a neproduktivním lenošením, ale místo toho rozlišujeme mezi prací, kterou určuje kapitalismus, váš šéf nebo manažer a prací, kterou si vybíráte sami. To je podle mě jádro toho, co označuje „boj za volný čas“.
Zkusme se teď na chvíli zaměřit na péči v současné společnosti. Co jsou pro vás ty nejhorší aspekty současné distribuce péče?
Do velké míry zůstává tato distribuce, co se genderu týče, velmi nerovně rozložená. V posledních čtyřiceti až padesáti letech se to v celé řadě zemí výrazně zlepšilo. Ženy dnes dělají v průměru méně domácích prací ani se tolik nevěnují pečovatelské práci. Muži se naopak do těchto věcí trochu víc zapojili. Stále ovšem existují velmi významné rozdíly. Dám vám jeden příklad z Británie. Statistiky říkají, že muži mají v průměru asi o pět hodin volného času týdně víc než ženy. To je způsobeno převážně rozdíly v tom, kdo práci doma vykonává. Důležitý je ale také aspekt kvality volného času. Studie opakovaně ukazují, že se u mužů a žen výrazně liší. Volný čas mužů není tolik zatížen péčí o děti a starostí o domácnost. Více se zaměřují na sebe a své aktivity. Ženy se naopak často starají o děti i ve svém volném čase. Kvalitu jejich volného času vystihuje to, že se i ve svém volnu jedním okem soustředí na dítě.
V knize zmiňujete statistiku ze sedmdesátých let. V ní se přišlo na to, že objem domácí práce, kterou musíme vykonávat, se za sto let prakticky nezměnil. Jak je to vůbec možné, když jsme v té době začali využívat celou řadu technologických vynálezů, které měly domácí práci ulehčovat?
Ty výzkumy ze sedmdesátých let jsou fascinující. Začalo se tehdy skutečně v historickém kontextu zkoumat, kolik práce se v domácnosti vykonává. Na začátku 20. století jsme zaznamenali obrovské změny ve fungování domácnosti. Mluvíme o zavedení elektřiny, vodní kanalizace, přívodu plynu. Objevuje se pračka, sušička, myčka nádobí, sporák, lednice, mrazák. Všechny tyto přístroje měly šetřit náš čas.
Pokud totiž likvidujete sociální stát a připravujete občany o celou řadu veřejných služeb, musíte mít nějaké náhradní řešení, nějakou jistotu. Rodina je obrovský rezervoár neplacené práce. Poskytuje péči o děti, o seniory, zajišťuje vaření či úklid. Všechny tyto věci vykonává, aniž byste potřebovali nějaký sociální stát.
V sedmdesátých letech byla tedy taková představa, že lidé v 19. století přece museli vykonávat mnohem více domácí práce než lidé v sedmdesátých letech 20. století. Když se ale výzkumníci na tato čísla skutečně podívali, zjistili, že lidé vykonávají prakticky stejné množství domácí práce, přestože tady byla celá řada technologií, které měly tuto práci redukovat. Na tuto analýzu v naší knize částečně navazujeme a prodlužujeme ji do současnosti. Dnešní výzkumy ukazují, že vykonáváme prakticky stejný objem domácí práce jako na začátku 20. století. Máme tedy za sebou sto let bez jakékoliv významnější změny v této oblasti. Říká se tomu paradox Cowan po americké vědkyni Ruth Schwartz Cowan.
Máte nějaké vysvětlení toho, proč k tomu dochází?
Samotná Ruth Cowan na to má celou řadu vysvětlení. Třeba to, že spousta domácí práce byla před zavedením těchto technologií vykonávána komunitně. Praní měla často na starost celá skupina žen ze sousedství, které se jednou za několik týdnů scházely a zpracovávaly obrovské množství špinavého prádla. Jakmile se objevily pračky a sušičky, začaly tuto práci vykonávat individuálně. Z kolektivně sdílené práce se stala práce individualizovaná, kterou měla většinou na starosti žena v domácnosti.
A pak je tady druhý důležitý důvod, proč se objem domácí práce nesnižuje. Přestože nám technologie umožňují dělat řadu věcí mnohem efektivněji, společně s tím se zvedají také naše nároky. Jakmile jsme si osvojili technologie usnadňující úklid bytu, začali se okamžitě zvyšovat očekávání kolem toho, jak čistá má být vaše domácnost, případně jak moc čisté má být vaše oblečení. Předtím se pralo třeba jednou za několik týdnů, a dnes, pokud máte tři malé děti jako já, perete skoro bez přestání. My pereme jednou nebo dvakrát denně. Zvyšování očekávání a přísnější normy hrají důležitou roli v tom, proč se práce vykonávaná v domácnosti prakticky neumenšuje.
Když mluvíme o snižování množství domácí práce, často mluvíme právě o technologiích. Co dalšího hraje roli v tom, jaké množství této práce vykonáváme?
Pokaždé, když mluvíme o tom, jak se zbavit nadbytečné práce, hrají v těchto úvahách technologie prominentní roli. Skončí to většinou u toho, že za nás budou pracovat roboti. S reproduktivní prací to ale tak jednoduché není. Zároveň asi úplně nechceme, aby naše děti vychovávali roboti, přestože řada rodičů přenechává část výchovy svých dětí na televizi či počítači, což je jeden ze způsobů, jak se technologie můžou zapojit do výchovy.
Máme tady zvyšující se standardy a nároky na čistotu, ale totéž se děje i ve sféře rodičovství. Právě tady se nároky zvyšují velmi rapidně, což se projevuje ve fenoménu takzvaného intenzivního rodičovství. Během našeho výzkumu jsme přišli na zajímavou věc. V současnosti se rodičovským povinnostem věnujeme mnohem více než kdy dříve. V naprosté většině bohatších států tráví rodiče mnohem více času péčí o své potomky. Je to poměrně překvapivé, protože zároveň sledujeme také velký přechod žen do zaměstnání. Méně času tedy trávíme v domácnosti, více času v práci, ale přesto se péči o děti věnujeme mnohem více než kdy předtím. Pokud bych měl dát krátkou odpověď na to, proč tomu tak je, tak kvůli kapitalismu…
A ta delší odpověď?
Chcete, aby vaše dítě mělo dobrý život. Aby mělo dobrý život, musí mít dobré zaměstnání. Aby mělo dobré zaměstnání, musí mít dobré vzdělání. Aby mělo dobré vzdělání, musí soupeřit s každým dalším malým dítětem. Najednou tady máme imperativ, že je děti potřeba rozvíjet a vzdělávat v podstatě od chvíle, kdy se dostanou z dělohy. Chceme z dětí udělat malé Mozarty. Těch podmínek pro rozvoj intenzivního rodičovství je tady obrovské množství.
Tvrdíte, že nárůst intenzivního rodičovství souvisí s nárůstem nerovností. Mohl byste to vysvětlit?
Výzkum ukazuje korelaci intenzivního rodičovství s mírou nerovností v jednotlivých zemích. Čím je v dané zemi nerovnost větší, tím větší je také pravděpodobnost, že v ní budeme pozorovat fenomén intenzivního rodičovství. Můžete si asi sami domyslet proč. Čím je společnost nerovnější, tím více se musíte snažit, aby se vaše dítě dostalo na ten velmi omezený počet míst, která jsou vyhrazená pro elitu. Všechno má tedy původ v kapitalismu a růstu nerovností.
Když se bavíme o rodině a rodičovství, musíme zmínit také knihu Zrušte rodinu americké myslitelky Sophie Lewis. Ve vašem textu ji hned několikrát citujete. Proč byla pro vaše uvažování tak zásadní? Také si myslíte, že je potřeba rodinu zrušit?
Rodinný abolicionismus je velmi kontroverzní postoj. Mám práci Sophie Lewis opravdu rád. Podle mě je výjimečná a její psaní je brilantní. Hlavní rozdíl mezi námi a její prací spočívá především v terminologii. Když slyšíte volání po zrušení rodiny a nejste opravdu seznámení s tím, co přesně to znamená, může to na vás zapůsobit tím stylem, že se budete obávat autoritářského státu, který zruší instituci rodiny a dítě vám odebere. Rodinný abolicionismus nic takového neříká, a proto v knize používáme jiný pojem. Mluvíme o komunitní péči. Má se jednat o alternativu k poskytování péče jen skrze instituci rodiny. Chceme možnosti poskytování péče rozšířit.
Máte tedy se Sophie Lewis stejné cíle? Je to jen otázka terminologie?
Myslím, že je to velmi podobné. Ona je pravděpodobně mnohem více proti samotnému konceptu rodiny. Stejně jako ona se ale zaměřujeme na alternativy k současnému stavu a přemýšlíme nad tím, jak lidem ulevit od obrovského stresu, který je s rodičovstvím spojený. Jako rodič musíte být pro své dítě vychovatelem, terapeutem, přítelem, učitelem. Kvůli dítěti musíte sehrávat celou řadu rozmanitých rolí. Vychovávat dítě je hodně náročné. A nedává žádný smysl, abychom všechnu tuto péči nechávali jen na rodičích v jednotlivých domácnostech.
Co je tak problematického na současném fungování nukleární rodiny? A jakou roli v tom všem hraje pozdní kapitalismus?
Těch kritik nukleární rodiny je opravdu řada, ale ne všechny se vztahují k naší knize. Je tady třeba domácí násilí, které se odehrává uvnitř rodiny. Je tady velké množství násilného chování, které často uniká zrakům veřejnosti. My se ovšem zaměřujeme na množství neplacené práce, která je v rámci ní vykonávána. Máme tady samozřejmě převládající genderové nerovnosti v distribuci domácí práce. Ženy dělají této práce stále více než muži. Důležité je ale také takzvané dvojnásobné úsilí. Činnosti jako vaření musí všechny jednotlivé domácnosti vykonávat izolovaně. Vaření může probíhat mnohem kolektivněji než nyní, a mohlo by tak být i mnohem efektivnější. Mohli bychom tak šetřit náš čas i zdroje, což je v časech klimatické krize důležité. Na rodinu se tedy zaměřujeme i kvůli tomu, jaké mrhání časem a energií v ní vidíme. V celé řadě aspektů je zcela neefektivní.
Proč je přesto stále klíčovou součástí současné společnosti?
Skvěle o tom píše Melinda Cooper. Dívá se na neoliberalismus ve Spojených státech a ptá se, jakou roli v něm hraje rodina a proč je pro americkou společnost tak důležitá. Dochází k tomu, že rodina je pro neoliberální projekt naprosto klíčová. Pokud totiž likvidujete sociální stát a připravujete občany o celou řadu veřejných služeb, musíte mít nějaké náhradní řešení, nějakou jistotu. Rodina je obrovský rezervoár neplacené práce. Poskytuje péči o děti, o seniory, zajišťuje vaření či úklid. Všechny tyto věci vykonává, aniž byste potřebovali nějaký sociální stát.
Bez instituce rodiny by neoliberální státy upadly do hluboké krize sociální reprodukce. Kdo by totiž všechny tyto věci vykonával? Rodina je pro neoliberalismus zásadní, což jde trochu proti našim představám o neoliberalismu. Nejčastěji si ho spojujeme s trhem, individualismem, ale tato velmi konzervativní představa rodiny je pro něj zkrátka zásadní.
Když mluvíme o rušení rodiny a alternativách k nukleární rodině, často se stočí řeč ke komunitám. Představují podle vás komuny nějakou alternativu k nukleární rodině?
Pokud mluvíme o jiných způsobech organizování domácnosti a rodiny, komunity bývají často tím prvním příkladem toho, co by mohlo rodinu nahradit. V knize Až skončí práce se zaměřujeme na některé postrevoluční komunity v raném Sovětském svazu. Věnujeme pozornost také obrovskému rozvoji komunit ve Spojených státech v šedesátých letech v souvislosti s hnutím hippies. Jejich idea spočívala v odmítnutí existující společnosti a ve snaze vytvořit nové způsoby organizování sociálních jednotek.
Objevuje se tady ale celá řada problémů. Všechny bohužel nevyhnutelně selhaly a nevydržely příliš dlouho. Jedním z důvodů byl nedostatek soukromí. Stála za tím úvaha, že je potřeba opustit klasické domácnosti, úplně se zbavit individuálního soukromí a vše sdílet se všemi. Ukázalo se, že to není udržitelné.
Je poměrně překvapivé, že celá řada komunit ve výsledku reprodukovala nerovné rozdělení domácích prací, tak jak jsme ho znali z nukleární rodiny. Komunity v šedesátých letech ve Spojených státech otevřeně mluvily o tom, že chtějí zrušit veškeré hierarchie, ale ve výsledku reprodukovaly genderové nerovnosti. Jedinou výjimku tvoří lesbické komunity, které ze zřejmých důvodů nemohly mít stejné genderové rozdělení práce. Mnohem více se zaměřovaly na to, jak spravedlivě domácí práce v komunitách rozdělit. Je velký problém komunit, že tyto hierarchie reprodukují.
V knize nabízíte celou řadu historických příkladů postpracovních experimentů. Mluvíte o rané fázi Sovětského svazu, o meziválečné rudé Vídni. Odkazujete se na koncept veřejného blahobytu. Můžete ten termín více vysvětlit? Proč je pro postpracovní imaginaci veřejný blahobyt důležitý?
Veřejný blahobyt je jedna z klíčových myšlenek naší knihy. Odkazuje na myšlení Mikea Davise. V jedné své eseji se zaměřuje na urbanizaci a taky to, jaký vliv má výstavba měst na změnu klimatu. V druhé části eseje využívá opačný přístup a ukazuje, jak je možné budovat města způsobem, abychom se s klimatickou změnou vypořádali. A tím klíčovým aspektem, který to může zajistit, je pro něj veřejný blahobyt. Znamená pro něj odklon od privátního přepychu – třeba od toho, že lidé mají své vlastní bazény – směrem k veřejnému blahobytu a k výstavbě luxusních veřejných koupališť.
V našem výzkumu jsme přišli na to, že ve Spojených státech jste před rokem 1950 mohli po celé zemi najít celou řadu opravdu obrovských veřejných míst pro koupání. Byla to koupaliště a jezera pro desítky tisíc lidí obklopená plážemi, lesy. Zajištovaly je místní samosprávy a mohl do nich přijít kdokoliv a využívat je. Je to jeden z pěkných příkladů toho, co to znamená veřejný blahobyt. To všechno skončilo v troskách kvůli rasismu. V jeden moment došlo k desegregaci těchto míst a samosprávy se rozhodly, že už je nebudou financovat. Většina z nich se prostě rozpadla.
Máte ještě nějaké další příklady dobré praxe budování veřejného blahobytu? Něco, co by pro nás mohlo být i dnes inspirující?
Veřejný blahobyt je pro nás částečně i odpovědí na to, co budeme vlastně dělat, až budeme mít víc volného času. Jednou z odpovědí je, že si budeme kupovat víc nového zboží, že budeme pokračovat v konzumu a krmit systém, který ničí životní prostředí. Tou druhou odpovědí je veřejný blahobyt. Můžeme mít obrovské parky, přepychové veřejné bazény, knihovny. Máme celou řadu možností, jak rozvíjet veřejný prostor, aby lidé měli dostatek možností, jak si užívat svůj volný čas a rozvíjet svůj potenciál, aniž by nutně museli jen utrácet peníze a pořizovat si nové zboží.
V knize máte zajímavý příklad newyorského hotelu Ansonia z první poloviny dvacátého století. Co vás na něm zaujalo?
Rodinu chápeme jako jeden z hlavních důvodů, proč v domácnosti stále vykonáváme tolik práce. Kromě samotné instituce rodiny za to může také architektonická snaha vytvářet prostory šité na míru právě takovým rodinným jednotkám. Takové uspořádání neumožňuje jiné formy spolubydlení. Tento model se stal jakýmsi ideálem, který se třeba zhmotnil v představě života v domě na americkém předměstí. Stal se z toho sen mnoha lidí.
Snažíme se tedy přemýšlet o jiných způsobech organizace prostorů, v nichž žijeme. Jak jinak by bylo možné je uspořádat. Hotel Ansonia je zajímavý příklad. Ve dvacátých letech 20. století se objevila celá řada hotelových domů určených pro dlouhodobější pobyt. Měly to být jakési hotely s plným servisem včetně úklidu a praní. Lidé však v těchto bytech mohli žít dlouhodobě. Byl to jakýsi hybrid mezi hotelem a nájemním bydlením.
Ansonia byla ale i mezi těmito atypickými hotely výjimečná. V čem?
Byla určená pro bohatou klientelu. Pokud jste viděli televizní show Only Murders in the Building, tak předobrazem budovy z tohoto seriálu byla právě Ansonia. Je to poměrně zajímavé, ale v tomto relativně krátkém časovém období chtěli žít více kolektivně a komunitně i bohatí lidé. Tehdy to bylo velmi populární. Ansonia byla určená taky pro umělce. Budova například velmi dobře těsnila zvuk, takže jste mohli hrát na svůj nástroj libovolně dlouho a nikoho jste nerušili. Byla za tím celá řada promyšlených úvah v tom smyslu, jak je možné navrhnout prostor, aby nabízel mnohem kolektivnější spolubydlení, a jak to udělat, aby byla pečující a domácí práce mnohem lépe distribuovaná.
Proč to byla atraktivní volba i pro bohatší lidi? Bylo to hodně drahé?
Ano, bylo to drahé, ale existovaly i varianty podobného bydlení pro chudší vrstvy obyvatel. Například finská imigrantská komunita v New Yorku vybudovala menší družstevní dům, který se hodně podobal tomu, o co se snažily zmíněné hotelové domy. Tento dům ale řídily ženy z pracující třídy a spravovaly ho ve velmi kolektivistickém duchu. Máme tady mnoho příkladů z New Yorku tehdejší doby, které představují velmi kolektivistické způsoby bydlení, a to od skutečně úrovně dělnické třídy až po ty nejbohatší vrstvy společnosti. Ukazuje se, že domácnost určená pro jednu rodinu byla v té době jen jednou z možností, což se bohužel brzy změnilo a převládla právě rodinná varianta.
Proč tyto projekty typu Ansonia nakonec ztroskotaly?
Mohl za to hotelový průmysl, to je krátká odpověď. Už v samotném názvu hotelové domy je možné vidět, co je na tom dráždilo. Vytvářelo to právní problémy, protože nespadaly ani pod legislativu týkající se domů a bytů, ani pod legislativu určenou pro hotely. Hotelový průmysl je vnímal jako ohrožení a tento typ bydlení opravdu neměl v oblibě. Loboval tedy za změnu zákonů v tom smyslu, aby byla existence hotelových domů zakázána. Nebylo možné je nadále používat či stavět.
Když mluvíte o různých překážkách pro postpracovní společnost, zmiňujete také soukromé vlastnictví bydlení. Proč je podle vás pro rozvoj postpracovní společnosti tak destruktivní?
Existuje opravdu skvělý citát jednoho z největších amerických developerů padesátých let. Říkal tehdy, že každý, kdo má vlastní dům, se nemůže stát komunistou, protože má příliš mnoho práce. A tento citát v podstatě shrnuje celou naši knihu. Nemyslím si, že soukromé vlastnictví bydlení je samo o sobě problém, ale to, jak je dnes nastavené, zcela určitě problémem je. Dobře se to ukazuje v Americe při rozvoji obřích domů na předměstí s rozsáhlými zahradami a velkými trávníky. Musíte se o tyto věci hodně starat.
Já jsem v dětství vyrůstal na jedné kanadské farmě a opravdu dobře si pamatuju, jak jsem musel sekat trávu okolo farmy a každý týden mi to zabralo asi dvě hodiny času. Údržbě těchto velmi rozsáhlých prostorů musíte věnovat neskutečné množství času. A opět je to velmi individualizované a koncentrované na jednu konkrétní rodinu, která musí tuto práci vykonávat.
Vidíte ještě nějaké problematické aspekty soukromého vlastnictví bydlení?
V knize také popisujeme, jak Spojené státy aktivně prosazovaly myšlenku osobního vlastnictví bydlení v dalších zemích. Dělo se tak například v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu. Byl to způsob, jak posílit jakousi kulturní sílu proti komunismu. Měl za cíl posílit hodnoty individualismu, nezávislost jednotlivců na kolektivu. Nesl v sobě důraz na potřebu vytvořit si něco vlastního a příliš se nestarat o kohokoliv dalšího. Američané tehdy protlačovali myšlenku osobního vlastnictví domova jako způsob, jak v lidech po celém světě zakořenit kapitalistické hodnoty. Ze strany Spojených států to byl skutečně velmi aktivní proces.
Nejste zároveň ani velkým fanouškem technologií, které dnes označujeme jako „chytrá domácnost“. Proč je považujete za problematické?
Odjakživa mě fascinovaly technologie a rád si s technologiemi chytré domácnosti hraju. Jejich největším problémem je to, že vlastně nic moc zásadního nedělají. V nejlepším případě se rozsvítí světla, když vejdete do místnosti. A to má být ten pokrok? Tím ušetřím tak jednu sekundu. Zkrátka toho moc nedělají. A pak se také velmi často porouchávají.
Musím přiznat, že technologie robotického vysavače je docela užitečná. Ale i tyto přístroje mají neustále nějaké technické problémy, musíte je neustále nabíjet, aktualizovat jejich software. Po deseti minutách vysávání se někde zaseknou a musíte je ručně posunout na jiné místo. Je to podobné jako s domácí tiskárnou. Když si chcete doma něco vytisknout, musíte neustále řešit nějaké problémy. Teď si představte, že tohle musíte řešit s padesáti různými přístroji. To je podle mě budoucnost chytré domácnosti a zní to dost příšerně.
Když mluvíme o technologiích, která z nich podle vás lidem ušetřila v domácnosti nejvíce času?
Kdybych si měl vybrat jednu, tak by to byl vodovod a kanalizace, i když to není čistě technologie, ale spíš infrastrukturní fenomén. Když se totiž podíváte na to, jak vypadal život před zavedením potrubí, bylo potřeba do domácností dostat opravdu obrovské množství vody a tuto vodu bylo potřeba pak zase dostat ven. Předpokládalo to obrovské množství práce. Lidé tuto vodu nosili na ramenou do bytů či domů. Když se podíváte na dnešní chudé země, v nichž lidé nemají zavedené potrubí, ženy tráví většinu času tím, že nosí vodu sem a tam. Mnoho odborníků si myslí, že pro rozvoj chudých zemí je zásadní právě zavedení kanalizace a přívodu horké a studené vody. Bez něj je to totiž neskutečně náročná práce.
Co si přejete, aby si čtenáři z vaší knihy Až skončí práce vlastně odnesli? Co by je mohlo inspirovat?
Pokud se cítíte opravdu velmi zaneprázdnění a nemáte skoro žádný volný čas, nemusí tomu tak nutně být. Existují tady konkrétní důvody, proč se cítíte přepracovaně a zaneprázdněně. Současný stav není nic neměnného, existuje řada způsobů, jak vaši situaci proměnit. Naše kniha se snaží naznačit, kterými směry je možné se vydat. Není to ale self-help kniha, protože toho, co můžete zlepšit jako jednotlivci, tolik není. Kolektivně toho ale můžeme změnit opravdu hodně a můžeme věci kolem sebe proměnit k lepšímu.
Jak by vypadala vaše ideální postpracovní společnost?
Vždycky se mi líbila Keynesova myšlenka patnáctihodinového pracovního týdne. Práce tady s námi zůstane a vždy bude potřeba dělat něco, co dělat nechceme. Ale je možné ji rozdělit spravedlivěji a omezit jen na nezbytné minimum. Třeba právě na patnáct hodin týdně. Každý týden byste museli pracovat dva nebo tři dny a ve zbytku byste se věnovali sami sobě. Pak tady máme systémy navržené tak, aby v nich mohli lidé pracovat kolektivně na větších projektech.
Lidé by tak mohli přispívat svou troškou ve vědeckých, uměleckých a jiných projektech, na což momentálně nemají vůbec čas. Představuji si fantastická veřejná prostranství a prostory, v nichž bychom mohli trávit svůj volný čas, užívat si slunce a v nichž by si lidé mohli společně povídat o knihách a dalších věcech, které je zajímají.
Ve své knize Vynalézání budoucnosti jste hodně propagoval koncept nepodmíněného základního příjmu. V posledních letech už ale mluvíte spíš právě o zkracování pracovního týdne. Proč už za základní příjem tolik nehorujete?
Nepodmíněný základní příjem byl jedním z klíčových požadavků naší knihy Vynalézání budoucnosti. Po těch letech jsem k němu už mnohem skeptičtější. Ta myšlenka se mi stále líbí a teoreticky si dokážu představit svět, v němž bude nepodmíněný základní příjem skutečně fungovat. Takový svět by byl opravdu o mnoho lepší než ten, v němž momentálně žijeme. Větší problém mám s tím, jak bychom se k takovému světu mohli skutečně dopracovat. Nevidím tady žádnou významnější politickou sílu, která by mohla v blízkém horizontu smysluplnou verzi nepodmíněného základního příjmu prosadit.
Co byste považoval za smysluplnou verzi?
Znamenalo by to cokoliv, co by nebylo jen způsobem, jak zdemolovat sociální stát a místo něj dát lidem trochu peněz. Musela by to být opravdu významná částka, která by lidem umožnila, aby přežili bez toho, aniž by museli neustále hledat práci. Zbavit se tohoto nátlaku na konstantní hledání práce by lidem ohromně pomohlo k větší svobodě. Ale tohoto všeho je opravdu neskutečně obtížné dosáhnout a v současnosti nevidím nikoho, kdo by byl schopný něco podobného prosadit.
Je to taky důvod, proč dnes více mluvíte o zkracování pracovního týdne?
Kratší pracovní týden podle mě přinese lidem podobné výhody jako nepodmíněný základní příjem. Kdo by nechtěl třídenní víkend? Vtipné je, že když máte malé děti, proměňuje se i víkend v něco trochu jiného. Musíte se o ně často starat ještě více a práce nikdy nekončí. Kdybyste měli tři dny volna, můžete si přesto mnohem smysluplněji naplánovat svůj čas. Jeden den se budete věnovat povinnostem a úklidu, druhý budete odpočívat a během třetího dne můžete podniknout třeba něco ambicióznějšího se svými dětmi.