Do názvu své knihy vložila Sophie Lewis kontroverzní zvolání „Zrušte rodinu“. Pro středoevropského čtenáře zní tento požadavek jako z jiného světa, ale provokativní teze titulem nekončí. Už uvedení českého překladu knihy Zrušte rodinu: Manifest za péči a osvobození vyvolal silné emoce mezi zástupci konzervativních organizací v Česku, včetně Jany Jochové a Aliance pro rodinu. Štáb CNN Prima News dokonce dorazil na křest publikace v pražském prostoru Petrohradská a krátká reportáž se dostala i do hlavních zpráv této televize. Takto explozivní uvedení teoretické knihy Česko už dlouho nepamatuje.
Britsko-americká feministická a queer teoretička vystudovala prestižní Univerzitu v Cambridge. Učí na Pensylvánské univerzitě a žije v americké Philadelphii. Velkou pozornost vyvolala už její předchozí publikace Full Surrogacy Now: Feminism Against the Family, publikovaná v roce 2019 v levicovém nakladatelství Verso. V obou knihách rozvíjí svou kritiku nukleární rodiny jako instituce, která je postavená na neplacené práci a vykořisťování pečujících a která je často zdrojem frustrace a traumat.
Její radikálně levicové názory se setkávají s kritickými ohlasy i ve Spojených státech. Věnoval se jim třeba americký krajně pravicový moderátor Tucker Carlson ve svém populárním pořadu na Fox News. Sophie Lewis sama o sobě mluví jako o „queer komunistce“ a do velké míry prý chápe, že její teze mohou být pro řadu lidí nepřijatelné. Na výhrady vůči svému myšlení má ale jasnou odpověď: „Svět je v plamenech, tak proč bychom nemohli předkládat utopické návrhy? Je to podle mě lepší než se utápět v nihilismu.“ I tomu jsme se věnovali v následujícím rozhovoru.
Mohla byste mi říct, jaký je váš hlavní argument pro zrušení rodiny? Co je podle vás na rodině špatně a jak je možné ji jako instituci překonat?
Nejdůležitější je uvědomit si, že rodina nás zvláštním způsobem připravuje o část naší společenské dimenze. Když Margaret Thatcher prohlásila, že nic jako společnost neexistuje a že existují jen jednotliví muži, jednotlivé ženy a rodiny, měla svým způsobem pravdu. Rodina do sebe nasává všechny naše potřeby a naše očekávání toho, jak by mělo být o jedince pečováno. Celá infrastruktura péče, která by klidně mohla existovat i jinak, se tímto způsobem smršťuje do jednoho bodu, kde je péče vykonávána zadarmo. Paradoxně tedy souhlasím s Thatcher, že společnost neexistuje.
Pokud nejste v situaci velkého společenského povstání a nemáte ve své moci výrobní a reprodukční prostředky, můžete zrušením rodiny vytvořit něco opravdu temného, noční můru.
Rodinu, tuto technologii zajišťující péči, považujeme za přirozenou, za něco, co vychází z faktu zrození dítěte, i když je to prostě jen otázka uspořádání světa. Ty nejdůležitější věci jako láska, intimita nebo péče by mohly vypadat úplně jinak. Rodinný abolicionismus má opravdu hodně daleko k tomu, že by chtěl lidi od sebe odtrhovat. Je to naopak politický boj, který se zaměřuje na to, aby se vazby mezi lidmi prohloubily. Zaměřuje se na oblast skutečné svobody a skutečné volby namísto vydírání a nátlaku. A tyto oblasti se ve skutečnosti skládají z věcí naprosto zásadních pro levicovou politiku, jako je právo na město včetně vybavenosti společných, veřejných prostorů. Jde i o věci jako veřejné záchody, které třeba ve Spojených státech vůbec nemáme, o modely veřejného stravování, dostupnost terapií nebo veřejné prostory pro trávení volného času. Všechny tyto věci znamenají, že naše sociální reprodukce může být realizována mimo privátní sféru.
Proč je ale potřeba hned mluvit o rušení rodiny?
Abolicionismus a rušení rodiny, to jsou samozřejmě provokativní slova. Podobně jako v případě vězeňského nebo policejního abolicionismu paradoxně nezačínáte tím, co pojmenováváte. Nezačnete zapalovat věznice. Snažíte se vykreslit svět, ve kterém by byl možný příslib spravedlnosti překračující momentální vězeňský industriální komplex. Musíte myšlenkově stvořit svět, ve kterém není potřeba tak barbarských věcí, jako jsou věznice. Pokud byste dnes začal zapalovat věznice, ke zrušení vězeňského systému by tím nedošlo. Jen byste prostě vypálil pár konkrétních budov. Nic víc. Abolice je proces budování a transformace, které by mohly vůbec poprvé vytvořit něco, co by mohlo uspokojit naši touhu po spravedlnosti; místo toho ale máme systém trestního soudnictví. Stejně tak máme potřebu lásky a péče, a místo nich dostáváme organizovaný nedostatek privátní nukleární domácnosti. Nukleární rodina možná působí jako jediný možný způsob organizování života, ale ve skutečnosti je to spíš skrytá státní a ekonomická instituce. Vytváří obrovské množství práce vykonávané zadarmo s cílem reprodukovat pracující pro potřeby trhu a státu.
Považujete tedy rodinu za jednotku zásadní pro fungování současného kapitalismu?
Ano, naprosto.
V knize mluvíte také o rozšiřování a překonávání rodiny jako instituce. Proč tedy používat termíny „rušení“ a „abolice“?
Přijde mi paradoxní mluvit o rozšiřování něčeho, co samo o sobě generuje nedostatek a strádání. Řekla bych, že je tu jakýsi element negativity, se kterým se musíme vypořádat. Když mluvíme o rozšiřování, je mnohem jednodušší to skousnout. Rozšiřování rodiny ale vede zpět k feudálním společnostem nebo nezápadním patriarchátům, v nichž bylo legální třeba prosazovat prvorozené syny nebo mluvit o širší rodině v souvislosti se sluhy a služkami. Je to rozšířené pojetí rodiny, ale stále je v něm jasná hierarchie.
Zajímavá antikoloniální teoretička Anne McClintock prohlásila, že představa rodiny jako jakési hierarchie uvnitř jednoty byla velmi důležitým modelem pro legitimizaci hierarchie v jednotě obecně. V podstatě tvrdí, že obraz rodiny, který si neseme kupříkladu z modelu královské rodiny, napomohl k vytvoření koloniálního impéria jakožto jakési „rodiny národů“ pod příbuzenským imperiálním pláštěm. Podle mě tedy nedává smysl mluvit o rozšíření rodiny proto, že abolice usiluje o budování něčeho nového. A to v sobě zároveň nutně obsahuje destruktivní element. Abolice však neznamená ničení. Když chtěla Čína během kulturní revoluce realizovat Velký skok vpřed a zničila jistý typ domácností, nejednalo se o abolicionismus. Státně řízená destrukce a abolicionismus nejsou stejné věci. Právě proto říkám, že vypalování věznic nemá nic společného s abolicionismem vězeňského systému. Abolice znamená budování světa, díky němuž tato konkrétní věc zanikne.
Zmiňovala jste termín „přirozenost“. Rodinu vnímáme jako něco přirozeného, co existuje odjakživa. Najdeme v dějinách nějaké jiné modely fungování společnosti? Nebo je to něco, co musíme vynalézt?
Podle mě je odpověď hybridní. Máme celou řadu příkladů toho, jak předkoloniální společnosti organizovaly péči. Můžeme se tím inspirovat, ale rozhodně nechci domorodé modely příbuzenství romantizovat. Žiji v Severní Americe a jsem v kontaktu s tím, jak dnešní antikoloniální myslitelé objevují, jakým způsobem v minulosti různé společnosti organizovaly péči. Občas šlo o nepatriarchální uspořádání, ale někdy také o uspořádání velmi patriarchální. Rozhodně to není tak, že tu máme nějakou předkoloniální minulost, na kterou můžeme jen tak navázat. Někteří lidé to takto ale opravdu vidí.
To ovšem není vaše cesta…
Je to velmi regresivní, ačkoli v některých věcech se můžeme inspirovat. Zmiňuji třeba některé praktiky, které byly zároveň vzdorem proti koloniálním pokusům vnutit domorodým lidem koncept manželství, vnutit jim určitý způsob nakládání s majetkem, rodinou nebo genderem. A pak tu máme dějiny lidí, kteří byli z tohoto rodinného matrixu úplně vyhoštěni. Mám na mysli třeba lidi zajaté a odvlečené do otroctví ve Spojených státech. Když bylo otroctví zrušeno, stát předpokládal, že tito lidé se okamžitě pohrnou do institutu manželství. Americký stát si nepřál mít tolik černošských manželských párů, takže výrazně omezil počet uznávaných sňatků. Jenomže z nově svobodných mužů a žen se k manželskému svazku nepřihlásil skoro nikdo. Následovala tedy otočka o 180 stupňů a úřady začaly tvrdě prosazovat, že je nezbytné vstoupit do manželství a udržovat monogamní vztahy. Je to z mé strany samozřejmě terminologické rozhodnutí, ale tyto projevy odporu vůči snahám zavést v některých komunitách administrativní pravidla toho typu, že manželství určuje, kdo je hlavou domácnosti a kdo je vlastníkem majetku, jsou pro mě také projevy rodinného abolicionismu.
Dobře, ale vraťme se zpět k rodině jako něčemu přirozenému. Jakým způsobem argumentujete proti tomu, že rodina je něco, co zde je odjakživa?
Rozhodně se s námi během těhotenství na hormonální úrovni děje něco velmi intenzivního. Jsme zvířata velmi silně uzpůsobená k tomu hluboce milovat mláďata, která přicházejí na svět z našeho těla. Ani to ale není univerzální a neplatí to vždy. Spousta lidí například pociťuje poporodní depresi. Každopádně ale existuje velmi silný vztah mezi člověkem, který právě porodil dítě, a tímto dítětem. Lidé chtějí svým potomkům zůstat na blízku.
Pokud chceme tohle nazývat přirozeností, nemám s tím žádný problém. Ale kromě intenzivního emocionálního pouta podle mě neexistuje žádný nezbytný aparát vyplývající z takto úzce definovaného pečujícího vztahu, jak to spousta lidí naznačuje. Momentálně si představujeme, že péče má být hierarchizovaná a omezená na určitý počet osob. První je matka – ta se má se postarat o většinu věcí. Opravdu nevidím důvod, proč by to tak nutně mělo být. Z onoho silného, hormonálně podmíněného pocitu nic podobného podle mě nevyplývá.
Jak to myslíte?
Kolem skutečnosti zplození dítěte můžeme vybudovat v podstatě cokoliv, co budeme chtít. Třeba komuny. Charles Fourier si v 19. století představoval komunitu pro 1200 lidí. Alexandra Kollontaj si představovala menší verzi téhož. Shulamitt Firestone si v roce 1970 představovala společenství o stovce lidí. Lidé si zkrátka představovali různé modely toho, jak distribuovat pečovatelskou práci.
Na svět přicházíme s celou řadou potřeb a tyto potřeby máme po celý život. Po celý život jsme zranitelní a dožadujeme se nějaké péče. Moje první kniha Full Surogacy Now se věnovala především tomu, jak jsme v dystopickém smyslu v současnosti navzájem vytvářeni, že jsme surogátními výtvory. Na planetě dnes existuje rasová, koloniálně organizovaná práce, která nás vytváří. Zejména nás, bytosti globálního severu. Dochází zde k absolutní surogaci, která je poměrně dystopická a stále ji zneviditelňujeme. Představujeme si, že domácnosti vládnoucí třídy, které jsou většinou bílé, jsou jakési autonomní organismy, ale práce, která tento dojem autonomnosti umožňuje, je z rodinných fotografií vystřižena.
Odpovědí by měla být větší míra rovnostářství a komunitizace péče. Když se obrátíme proti objemu práce v oblasti péče, jedná se primárně o otázku přerozdělování. Není potřeba mít ve světě ještě více péče a pečující práce, ale potřebujeme její lepší přerozdělení. V opačném případě si začneme tuto pečovatelskou práci romantizovat, což rozhodně není mým cílem. Skutečný marxismus nespočívá v oslavování důstojnosti práce, ve stavění pracujících do popředí. Usiluje naopak o zrušení třídy pracujících a vytvoření světa, v němž tvrdá práce nebude potřeba.
Oslava tvrdé práce, jak ji prezentoval reálný socialismus, asi nebude vaše srdcovka…
Ne, to opravdu není.
Ve středoevropském kontextu je zrušení rodiny absolutní tabu. Poslouchal jsem váš rozhovor pro Verso, ve kterém jste říkala, že pokud skutečně milujete svou rodinu, svou matku a svého otce, měli byste pro jejich vlastní dobro usilovat o zrušení rodiny. Mohla byste tuto myšlenku vysvětlit?
Řada dětí vidí, že množství práce, kterou matky odvádějí v domácnostech, je jistým způsobem nefér. Vnímají tu osamělost, izolovanost a frustraci, které se s nukleární rodinou pojí. Často to dopadá na ženské pracovnice, na matky, protože jsou stále pod tlakem druhé směny. Pro opravdovou levici by mělo být samozřejmé usilovat o proměnu rozdělení práce, která je svým způsobem žalářem, zvláště pak pro ženy, a to kvůli jejich lásce k vlastním dětem. Není žádný nezbytný důvod, proč by láska měla mít za následek tento nesmírně náročný a celý život trvající vztah.
„Rudá láska“ znamenala pro Alexandru Kollontaj zcela novou formu lásky, kterou bychom mohli prožívat mimo sféru majetku, mimo společnost práce. Tato láska by nám umožnila konečně zažít, jaké to je, mít rád jeden druhého v prostoru relativní svobody. V naší společnosti je tabu mluvit o jistých druzích nespokojenosti nebo dokonce o tom, že něčeho v souvislosti s plozením potomků litujete. V Praze jsem viděla, jak silná je zde podpora rodičovství. Já ale přicházím z míst, kde to vypadá mnohem hůř.
To mohu potvrdit. Strávil jsem s rodinou a malými dětmi měsíc v St. Louis a bylo to opravdu hodně špatné.
Tady to skoro působí, že každý levicově zaměřený prostor musí být dostupný dětem a jejich rodičům. Jsem ale přesvědčená, že i tady stále přetrvává prvek natalismu a repronormativity. Že je tady stále předpoklad, že odpovědnost za děti nesou především dvě osoby – rodiče. Je zatím také prvek autorství. Představa, že děti jsou někým vytvořeny. Toto autorství s sebou nese také moc nad dětmi jako bytostmi. Například pro Kollontaj by bylo ideální, kdyby tato zodpovědnost za děti byla mnohem šířeji distribuována a vztahovala se na více lidí. Neměla by být samozřejmě univerzální a neměli by ji nést úplně všichni, ale měla by být prostě širší. A pak je tady ještě o něco radikálnější přístup, a sice myšlenka, že samotné děti by v tom všem měly mít mnohem větší slovo.
Na to jsem se právě chtěl zeptat. Mluvíte zároveň o ochraně a zodpovědnosti a zároveň o osvobození dětí. Jakým způsobem toho ale dosáhnout?
Nejsem tady od toho, abych vymýšlela strategii nebo nějaké konkrétní politické kroky. Musíme o tom rozhodnout společně. Hodně se těším na to, až povedu konverzaci s lidmi jako Dean Spade, který přemýšlí o konceptu vzájemné pomoci. Společně budeme mít několik diskusních večerů o tom, jak vypadá rodinný abolicionismus ze strany státu a policie. Mám teď na mysli celou infrastrukturu, která z různých důvodů odebírá děti z rodin, tedy instituce chránící práva dětí. Je to poměrně složitý terén.
Můžete chránit rodiče před jistými projevy státního násilí, ale zároveň jsou i situace, kdy je kupříkladu potřeba chránit queer dítě před vlastními rodiči. To jsou komplexní otázky, s nimiž si levice často nedokáže poradit. Ve Spojených státech se figura dítěte opět stává děsivou zbraní v rukou krajní pravice. Představa trans nebo queer dítěte je v současnosti opět součástí tvrdých bojů a levice se podle mě v tomto boji dopředu vzdává, když tuto tematiku rámuje jako kulturní problém, a nikoliv jako problém třídní války.
V jakém smyslu je to podle vás problém třídní války?
Útoky na tělesnou autonomii antireproduktivních a antiproduktivních jedinců bychom měli chápat jako střet kapitálu a pracujících. To, že takové vyjádření může znít překvapivě, je důsledek toho, že marxismus nedokázal dostatečně přesně chápat boje reproduktivních pracujících jako klíčový bod třídní války. Hnutí Wages for Housework (Mzdy za domácí práci) na začátku sedmdesátých let – nejprve v Itálii a pak i ve světě – zviditelnilo něco, co nazývalo „společenskou továrnou“. Ukázalo nám tehdy něco velmi ošklivého, co bychom ale neměli přehlížet. Podívejme se na tuhle továrnu. Není to moc příjemný pohled. Pak se ale poodhrne další závěs a ukáže se rodina.
To všechno je součástí cyklu akumulace kapitálu. Nejhorší na tom ale je, že ani po padesáti letech od aktivit hnutí Mzdy za domácí práci o tomhle aspektu vlastně vůbec neuvažujeme. Pořád dostatečně vážně nepřemýšlíme nad tím, jak moc je kapitál závislý na reprodukci dětí a žen. Přízrak queer dítěte je v tomto ohledu něčím rušivým, co celý reproduktivní koloběh narušuje. Je to složité, protože queer politika je v zajetí liberalismu a neoliberalismu. Je v zajetí politiky prosazování sňatků stejnopohlavních párů. Hnutí za osvobození gayů a leseb bylo v podstatě rozdrceno epidemií AIDS. Od té doby je to spíš hnutí za prosazování práv, než že by usilovalo o skutečné osvobození. Někteří z nás ale stále paličatě ostatním připomínají, že tento boj nikdy nesledoval začlenění gayů a leseb do instituce rodiny. Od šedesátých let byla queerness v masovém měřítku artikulována spíše jako útok na vlastnictví, kapitál a buržoazní společnost. Mezi námi a touto zkušeností už je ale poměrně velká časová bariéra. Nemůžeme se vrátit zpět, je však důležité se v těchto věcech vzdělávat.
Proto je pro vás důležité rámovat takzvané kulturní války jako boje o reproduktivní práva a jako součást třídní války?
Ano, naprosto. Levice se zkrátka nemůže rozhodnout, že obětuje trans lidi třeba proto, že bude zastupovat „opravdovou“ pracující třídu. Tedy cis lidi a heterosexuály. Myslíte si, že pracující nemají různé genderové identity? A že netouží po tom vystoupit z koloběhu reprodukce? Nenechte se vysmát.
A co konzervativci? Nemáte pocit, že tuto problematiku také chápou jako součást třídního boje, jen z druhé strany? Není to důvod, proč je toto téma pro ně tak důležité?
To je výborný postřeh. Myslím, že máte pravdu. Dokonce si myslím, že to občas chápou mnohem lépe než řada progresivních lidí. Podle mě to chápou jako hrozbu pro jistý způsob reprodukce současnosti. Progresivisté se bohužel často staví do defenzivy a snaží se druhou stranu přesvědčit, že žádnou hrozbou nejsou. Upřímně nevím, jak daleko je možné s tímto postojem dojít.
Podobné argumenty padají i v otázce sňatků stejnopohlavních párů. Nesou se v tom smyslu, že LGBTQ+ lidé nechtějí ničit rodinu, nechtějí jiné formy sociálního života. Že chtějí mít jen stejné sňatky jako ostatní.
Ano, a já si myslím, že to není správná reakce. Chápu, že zrušení rodiny je provokativní termín. Nepoužívala bych ho tolik, kdybych byla přesvědčená, že jsou tady filosoficky přesvědčivější alternativy. Vždycky ironicky říkám: „Tohle doma nezkoušejte, děti.“ Pokud nejste v situaci velkého společenského povstání a nemáte ve své moci výrobní a reprodukční prostředky, můžete zrušením rodiny vytvořit něco opravdu temného, noční můru. Když ale píšete knihu, musíte mít nějaký chytlavý název. Proto jsem zvolila titul Zrušte rodinu.
Kniha by asi neměla takový ohlas, kdyby se jmenovala Nahraďme soukromou nukleární rodinu něčím lepším. A název Zrušte kapitalismus zase není pro knihu o osmdesáti stranách úplně vhodný. Ale je důležité zdůraznit, že kapitalismus a rodinu od sebe nemůžete oddělit. V rozhovorech se mě lidé často ptají, jak konkrétně to chci udělat, jak chci zrušit rodinu. Čekají, že jim řeknu, jak nově organizovat domácnosti nebo něco podobného. Nemám pocit, že zrovna tady by měl celý proces začít. Měl by začít masovým povstáním.
To asi musí novináře docela zaskočit…
Lidé na BBC tohle samozřejmě nechtějí slyšet, ale myslím to vážně. V roce 2020 jezdily pod mými okny ve Philadelphii tanky. Po vraždě George Floyda nastalo opravdu obří povstání. A o rok později byly na stejném místě šestiměsíční organizované protesty lidí bez domova. Děla se tam celá řada zajímavých věcí a vše začalo tím, že si lidé řekli, že potřebují bydlení. Stalo se z toho něco velmi silného. Město udělalo velké ústupky v oblasti bydlení, ale protestující dostali chuť na ještě rozsáhlejší změny. Byla v tom dynamika osahávání vlastních potřeb.
Podobně o tom přemýšleli i ruští utopisté, když uvažovali o proměně člověka v nějakou jeho utopickou verzi. Uvědomění si svých potřeb je důležité. Začnete o sobě totiž přemýšlet jako o někom fundamentálně jiném. V tomto případě jako o někom, kdo má nárok na jídlo a důstojné bydlení. Uvědomění si toho, co ve svém životě naprosto zásadně potřebujete, podle mě nastává v sociálních bojích a uvnitř sociálního hnutí. Jestli jsem někdy viděla lidi radikálně proměnit své postoje, bylo to vždy jen díky zážitku z masových sociálních hnutí. Mé pokusy vzdělávat lidi sice mohou mít nějaký efekt, lidi ale o možnosti změn přesvědčí jen kolektivní zážitek masového hnutí.
Zároveň ale musí existovat myšlenky, které k této změně mohou inspirovat.
Ano. A já bych ráda zdůraznila, že pokud se chceme skutečně dostat mimo hranice kapitalismu, musíme také transformovat sféru domácnosti, protože i tam je kapitalismus zakódovaný. Teoreticky tomu samozřejmě rozumíme, ale vzpíráme se pochopit, co všechno to znamená. Je to trochu děsivé.
Pro spoustu lidí to určitě děsivé je…
Já tomu rozumím. Rodina nás vytváří, takže je děsivé si představit, že by to mělo být jinak. Je to děsivé i pro mě. Pokud ale máte rádi lidi ve své rodině, chcete pro ně něco lepšího. Nechcete, aby pro ně byla péče o vás taková dřina. Pro lidi, které skutečně milujete, chcete autonomii a péči. A z toho důvodu chcete i pro jejich dobro zrušit strukturu rodiny.
Jakým způsobem ekonomický systém, kapitalismus, ovlivňuje naše prožívání lásky a naše intimní vztahy?
Sociální reprodukce je často něco, co chceme zviditelnit a ukázat ostatním. Podívejte se, jak je to pro svět a kapitalismus obecně důležité. Tímto způsobem fungujeme už dobrých padesát let. Je to v jistém ohledu výhodné pro nás, zároveň ale také pro systém. Někteří lidé pak dělají tu chybu, že se domnívají, že je něco automaticky skvělého na péči spojené s reprodukcí. To se týká taky sféry emocí. Mělo by to být něco, co vám zlepší náladu po špatném dni v práci nebo po tom, co se po vás vozí šéf. Je to hodně kontradiktorní. Chceme se cítit skvěle ohledně stavu světa? Spousta emocionální práce včetně lásky má za cíl to, aby pro nás byl život snesitelnější. Chceme ale, aby pro nás byl svět snesitelnější?
Na osobní úrovni to určitě chceme, ale asi chápu, kam tím míříte…
Proto existuje velmi silná kritika ideologie lásky a toho, jakým způsobem nám umožňuje přijímat existenci třídní společnosti. Chceme milovat svou práci. To je jakési jádro neoliberalismu. Představa, že je potřeba milovat to, co děláte, a tím pádem nebudete jediný den v životě skutečně pracovat.
Existuje řada teoretických knih, které tuto ideologii lásky kritizují. Mám na mysli třeba knihu Sarah Jaffe Work Won’t Love You Back: How Devotion to Our Jobs Keeps Us Exploited, Exhausted and Alone (Práce vás milovat nebude. Jak nás oddanost zaměstnání vykořisťuje, vyčerpává a činí osamělými). Je tady řada anti-work teoretiků a teoretiček, kteří přinášejí famózní argumenty proti typicky neoliberální poučce „miluj svou práci“.
A pak jsou tu podivní ekonomové, kteří říkají, že byste měli svou rodinu řídit jako firmu. Láska je v tomto případě poměrně nestydatě ekonomizována. Máte se stát CEO své rodiny. Možná, že tato rétorika už pomalu uvadá a momentálně působí až moc šíleně. I v kapitalismu přesto autenticky milujeme jeden druhého. Sama stále věřím v lásku, ale jsem přesvědčená, že existuje i nějaká její vyšší forma. Možná to zní moc idealisticky, ale ve světě, který nedrtí práce a kapitál, bychom mohli prožívat lásku ještě jiným způsobem. Není podle mě nic špatného na tom nenávidět kapitalismus.
Mluvila jste o tom, že zrušení rodiny bez zrušení kapitalismu by vedlo ke katastrofě. Jaký typ katastrofy byste předpokládala?
Upřímně nevím, co by zrušení rodiny bez zrušení kapitalismu mohlo znamenat. Lidé si představují, že tyto dvě věci od sebe lze nějak oddělit, ale to není možné. Pokud byste kouzelnou hůlkou zrušil celý systém odpovědnosti za péči o dítě a celou legislativní strukturu za tím, znamenalo by to, že by spousta lidí nedostala najíst a nedostávalo by se jim elementární péče.
Uvědomuji si, že rodina je naprosto klíčovým bodem naší pečující soustavy. Já to považuji za problém, protože si podle mě zasloužíme něco víc. To ale neznamená, že rodina v současnosti neplní opravdu zásadní roli. Pak tady máme problém rodiny na základě volby (rodina založená na nebiologických vztazích – pozn. JB), která je odpovědí na pokrevní rodinu. Nastává tedy otázka, jak naložit s těmi, které si nikdo nevybere. Musí se zkrátka jednat o komunitní projekt, v němž se nemůže stát, že někdo péči vůbec nedostane. Mezi lidmi, kteří jsou vylučováni a které si nikdo nevybírá, je celá řada queer dětí a mládeže. Jsou tu celé dějiny lidí odmítnutých našimi společnostmi, kteří ze svých rodin uprchli a tvoří nějaké alternativní rodiny vyděděnců. A o tyto lidi se musí alternativní uspořádání také postarat.
Když mluvíme o alternativním uspořádání, jako první mě napadají třeba komuny. Jsou komuny odpovědí, nebo je potřeba hledat něco úplně jiného?
Komuny rozhodně mají být součástí širšího revolučního procesu, a nikoliv něčím, čím celý proces začíná.
Proč ne?
Protože samy o sobě nic zásadně nemění. Proces začíná u zmocnění se výrobních a reprodukčních prostředků. Jde o započetí nového zřízení a až v něm je možné se ptát, jak chtějí lidé nově žít. Je to také otázka sociální architektury. Svět je jistým způsobem stvořený a uzpůsobený pro potřeby párů a rodin. Existují docela zajímavé utopické urbanistické návrhy projektující města pro přátele nebo pro soudruhy.
Jak by to mohlo vypadat?
Znamenalo by to přehodnocení našich představ o tom, jak konstruujeme veškeré budovy. Koncept rodiny se totiž otiskuje i do prostorů, které vytváříme. V Londýně existuje skupina Naštvaní pracující světa. Sídlí v jednom bývalém skladišti v Londýně. Žije zde asi 120 lidí. Mají to poměrně hodně teoreticky podložené a vycházejí z toho, že zejména během stávek se hodně zviditelňuje reproduktivní práce. Všechny ty manželky připravující sendviče a obědy. Uvědomili si, že tento feministický a komunitní aspekt odborového hnutí musí brát vážně, a distribuují reproduktivní práci uvnitř hnutí v konkrétním autonomně organizovaném prostoru. Podobné návrhy komunitního organizování zkrátka existují, ale nevím, kdy přesně je vhodné s nimi začít.
Preferujete překonání kapitalismu… (smích)
V jistém smyslu určitě. Odpovídám tímto způsobem naschvál, protože novináři a moderátoři se mě často ptají na to, co se tedy má teď dělat. Máme se přestěhovat do Vermontu se sedmi dalšími lidmi ze střední třídy a zkusit zde nějakou formu experimentu ve výchově dětí? Jasně, udělejte to, proč ne? Ale nic zásadního to nezmění. Kapitalismu je to u prdele.
V historii už se to několikrát stalo. V šedesátých letech byly komuny velmi populární, ale žádnou zásadní změnu nepřinesly.
Objevilo se také obrovské množství selhání.
Proto se na komuny explicitně ptám. Často totiž nebyly pro děti a dospívající bezpečným prostorem. Řada lidí z nich má trvalé následky. Je možné se tomu vyhnout?
Vyrůstat v komuně může být velmi zraňující, ale příšerné může být i dětství v nukleární rodině. Rozhodně to nechci zlehčovat. Některé komuny vedly k velkým traumatům, ale je pravda, že lidé milují, když můžou poukázat na chyby a selhání experimentů. Zkoumali jste ale škody, které napáchá nukleární rodina? Všechna znásilnění, všechno zneužívání dětí se odehrává v rodinách. Je snadné poukázat na několik příkladů selhání komun, ale výsledky péče v nukleární domácnosti jsou naprosto katastrofální. Podívejte se, kolik lidí potřebuje terapie kvůli tomu, jak s nimi jejich rodiče zacházeli.
Podle vás tedy často využíváme nějaký extrémní případ experimentu, abychom zavrhli tento experiment jako celek?
Ano, přesně. Formy útlaku, které na nás vykonávají společenské normy, jsou prostě mnohem akceptovanější. Chápeme je jako menší ohrožení a risk. To samé můžeme říct o nemonogamních vztazích. Lidé říkají, jaká jsou nemonogamní vztahy katastrofa, že jsou v nich všichni nešťastní, že to zkrátka nefunguje. Nemyslím si, že na nemonogamních vztazích je něco revolučního, ale přijde mi úsměvné, jak se vždy tvrdí, že nemonogamní vztahy nefungují. Ani ty monogamní nefungují. Bolest najdeme ve všech vztazích a bude v nich i v budoucnosti.
Na závěr bych se rád vrátil ke konzervativcům a krajní pravici. Téma nukleární rodiny je pro ně naprosto klíčové. Proč je to pro tyto subjekty téma číslo jedna?
Podle mě je zatím představa správné formy reprodukce. Chtějí, aby vše zůstalo tak, jak je teď. Chtějí hierarchický společenský řád a v této hierarchii spatřují harmonii. Pro konzervativce je takový svět výtvorem Božím. Pro libertariánské pravičáky je zase velmi přitažlivá představa sféry, kam nemůže vstoupit stát. Z tohoto důvodu osadníci milují myšlenku nedotknutelnosti svého privátního prostoru. Touží po tom, aby někdo přišel do jejich usedlosti, pokusil se zaútočit na jejich majetek, na jejich ženu a děti. Vyhrožují tím, že takového útočníka zastřelí, a bude to ta nejsvatější a nejoprávněnější věc na světě. Liberálové a konzervativci jsou v tomto případě zajedno – sní o násilí, které by bylo ospravedlnitelné ve jménu ochrany jejich dětí a žen.
U krajní pravice je to trochu přímočařejší, ale i liberální feministky jako Kate Manne z ničeho nic začínají mluvit o tom, že jsou odhodlané zabíjet kvůli svým dětem. Nikdo po nich nechce, aby kvůli svým dětem někoho zabíjely. Prostě to jen tak z ničeho nic vypouštějí z úst. Funguje to skoro jako nějaká regulace antisociálního násilí. Obrana toho mého. Je to jakýsi mikrokosmos nacionalismu existující uvnitř rodiny. Vidím v tom darwinistický, kompetitivní aspekt. Vidím v tom autorství, ego a celé je to založené na špatném čtení biologie. Což je špatná zpráva pro pravičáky a pro lidi, kteří mají pocit, že skrze zplození potomků dosáhnou nesmrtelnosti. DNA se prostě jen promíchá, lidské plody jsou vždy tak trochu mimozemšťané. Možná vypadají trochu jako vy, ale možná ani to ne. Jsou to v podstatě cizinci. Je mi líto.
Neustále se opakuje, že LGBTQ+ lidé a aktivisté chtějí zrušit tradiční rodinu. Progresivisté často namítají, že to je nesmysl, že nic takového udělat nechtějí. U vás to ale vyznívá tak, že opravdu chcete tradiční rodinu zrušit, že to není žádná hra. Proč jdete tímto směrem a proč se vám nelíbí jejich argumentace?
Oni by vám asi řekli, že jde o systém, v němž je pečováno o všechny, nebo že by v něm mělo být pečováno o každého. Kdyby se každý staral o lidi, kteří jsou na nich závislí, neexistovalo by žádné příkoří a žádné zločiny. To, že je postaráno o všechny, je samozřejmě důležité. Jenomže tento jejich systém má v sobě jistý element totality. Má to být jakýsi přírodní mechanismus generující nové a nové matky a otce.
Konzervativci a pravičáci jsou často ve své logice přesvědčivější než liberálové. V jistém ohledu totiž mají mnohem adekvátnější reakce na určité druhy rozporů, které generuje kapitalismus. Pro lidi, kteří se chtějí vrátit zpět k fantaziím o domácnosti, jejímž výhradním chlebodárcem je muž, je tady fenomén takzvaných trad wives. „Trad wives“ podle mě dávají odpověď na přehlcení současné společnosti prací. Je to odpověď na selhání ženské emancipace v úsilí razantně snížit zátěž druhé směny. Tyto „trad wives“ na krajní pravici říkají: „Kašleme na to, nebudeme pracovat!“ Je to samozřejmě těžké. Ani dva příjmy dnes často nestačí na normální fungování domácnosti. Ale to gesto a ideologie za ním mi dávají v něčem mnohem větší smysl, než to, co prosazuje liberální feminismus.
Trad wives chtějí jednu směnu místo dvou…
Ano, a taky je za tím představa, že každý má své místo. Ženy dělají tohle a muži zase tamto. Nebude to nikdy fungovat, protože svět je taky plný queer lidí. A i když nejsou queer, lidé prostě ty práce nechtějí vykonávat do skonání světa. Možná že i to, že nechcete tímto způsobem žít, můžete označit za queer postoj. Nepodílet se na patriarchátu, nereprodukovat se a tak dále… Ten jejich plán ale má koherentní formu. To jim nemůžu upřít.
Liberální odpověď je podle vás tedy pokrytecká? Tváří se, že usiluje o emancipaci žen, ale ve skutečnosti nemá žádný zásadní obsah?
Přesně tak, nemá žádný zásadní obsah. Nejde v ní o nové uspořádání vlastnictví. Nechce řešit strukturální problémy ženského znevýhodnění. My jako queer komunisté samozřejmě jsme ohrožením pro tradiční rodinu.
Zároveň ale neexistuje žádná koherentní queer komunistická odpověď na tyto otázky. Snad jen ta, že bude odpověď hledat mimo rámec tradiční rodiny.
Můžeme se na chvíli vrátit na konec šedesátých let a do raných sedmdesátých let. Feministická a gay hnutí byla tehdy všude. A tehdejší společnost jasně chápala, že tato hnutí jsou ohrožením pro soukromé nukleární domácnosti. Ale na konci sedmdesátých let přišly autorky jako Gloria Steinem a další a začaly lhát a říkat, že feminismus ve skutečnosti rodinu nikdy atakovat nechtěl. Tyto autorky říkaly naprostý opak toho, co vycházelo z jejich úst ještě před několika lety. Na konci sedmdesátých let došlo k této velké porážce. Možná jsme se z ní ještě nevzpamatovali.
Když lidé prohrají, mají tendenci říkat, že se o něco takového neměli ani pokoušet, že to tak nemysleli a podobně. Je pochopitelné, proč se lidé pokoušejí s traumatem porážky tímto způsobem vyrovnat. My se ale musíme vrátit zpět, poznat tato hnutí, o nichž dnešní levice tak ráda mluví v termínech politiky identit, a uvědomit si, že to byly zcela materiální vzpoury proti tomu, jak je ve společnosti rozdělena reprodukční práce.
Hnutí Mzdy za domácí práci chápu jako fenomén rodinného abolicionismu, přestože další myšlení Silvie Federici se vydalo mnohem umírněnější cestou. Je potřeba znovu říct, že nemusíme žít tímto způsobem. Můžeme to znovu promyslet. Možná, že některé naše potřeby mohou být uspokojovány ve veřejné sféře. Nejsem si jistá, že v budoucnosti budeme mít stejné rozlišení mezi veřejným a soukromým prostorem jako dnes. Co kdybychom v budoucnosti realizovali mnohem víc věcí ve veřejné sféře? Chápu, že jsme od toho velmi, velmi daleko, ale svět je v plamenech, tak proč bychom nemohli předkládat utopické návrhy? Je to podle mě lepší, než se utápět v nihilismu.