O2 arena během MS 2024. Foto Jirka.h23, Wikimedia Commons, CC0
Euforie z vyhraného hokejového šampionátu již pomalu vyprchává. Média se vracejí do normálního režimu, sportovní plátky ještě z posledních sil ždímají zbytky dojmů a hokejový svět se pomalu ale jistě zajímá o nadcházející sezonu. Mistrovství světa v Praze a Ostravě ale kromě vítězství hostující země přineslo i nevídanou řadu rekordů. Rekordní byly tři švédské góly v rozpětí pouhých 26 vteřin, které hráči Tre Kronor nastříleli do lotyšské sítě. Rekordní bylo samotné konání MS v Praze, kde tomu byl již po jedenácté, protože žádné jiné místo na Zemi nehostilo tento turnaj častěji.
Rekordní ale bylo mistrovství především, co se sledovanosti týče. Vždyť jen skupinový zápas se Švýcarskem sledovaly na České televizi téměř dva miliony diváků, více než polovina lidí, kteří se v ten moment dívali na televizi. A zásah zápasu – tedy že někdo viděl alespoň tři minuty z utkání – dosáhl dokonce hodnoty téměř tří milionů diváků. Zásah finále se stejným soupeřem se vyšplhal na téměř pět milionů diváků. A last but not least padl i rekord v návštěvnosti s počtem 797 727 diváků.
Masopust nacionalismu
Všechna nej, pozitivní ohlasy ze zahraničí a tuzemské radosti vytvářejí dojem, že Česko je země hokeji zaslíbená. Jenže trochu jiný pohled než jen na ledovou plochu ukazuje, že cena, kterou tato zábava stojí, není zrovna malá. Všechno nadšení kolem šampionátu zneviditelňuje skutečnost, že mistrovství světa se měrou více než vrchovatou podílí na reprodukci a produkci nacionalismu. Klání mezi takzvanými národními reprezentacemi, hokejové hymny, národní vlajky a další symboly zdaleka přesahují jakoukoli únosnou mez pouhého patriotismu.
Všechno nadšení kolem šampionátu zneviditelňuje skutečnost, že mistrovství světa se měrou více než vrchovatou podílí na reprodukci a produkci nacionalismu.
Sport ve své úloze pacifisticky sublimovat střet národů, a to v rámci bezpečného prostředí plného pravidel limitujících násilí, vede ve své podstatě k adoraci nadřazenosti jedné země nad druhou, vytváří negativní emoce vůči jiným zemím pouze na základě sportovního střetu a ducha kolektivního prožívání staví na principu boje všech proti všem. Svoji roli v tom sehrává i novinářský entuziasmus, který končí v sémiotických zkratkách typu „Češi porážejí Finy“, kdy kouzlem nechtěného evokuje dojem mezinárodního konfliktu v duchu implicitního militarismu. Skutečnost je navíc taková, že na šampionátu se spolu utkávají sportovní soupeři, kteří mají reprezentovat národní stát. Jenže navzdory nálepce světovosti se nejedná o střet nejlepších hokejistů současnosti, ale hráčů, kteří spadají pod tým, který může na šampionátu startovat, ať již výkonnostně nebo politicky, jako v případě zákazu startu Ruska a Běloruska.
Amerikanizace hokejové výchovy
Masivní popularita aktuálního šampionátu se zcela nezastřeně pokoušela resuscitovat slavné Nagano. Leč neúspěšně. Navíc snaha co nejvíce se přiblížit tehdejší bujaré radosti kolektivního prožitku jednoho českého národa má podobný vedlejší efekt jako tehdy, a to ohledně realistického pohledu na výchovu budoucích českých hokejistů. Už na přelomu tisíciletí vznikl paradox, když Česko v šalbě nacionalistické radosti a adorace zapomnělo na skutečnou příčinu olympijského úspěchu. Zámořské celky si ho ale všimly a pustily se do přestavby. Inspirovaly se v Česku, jenže systém výchovy mládeže, z kterého čerpaly, neměl nic společného s tehdejším stavem u nás, ale se socialistickým systémem. Česko naopak šlo paradoxně cestou individuální amerikanizace hráčů a mocenskou decentralizací ve prospěch subjektivně se rozhodujících klubů, které na prvním místě řeší vlastní ekonomické až existenční zájmy, nikoli cíl v podobě poskytnutí co největšího rozvoje po hokeji lačným dětem. Proto u nás aktuální výchova mládeže výrazně pokulhává za světem. Již složení týmu na mistrovství světa hráčů do dvaceti let ukazuje, nakolik se opírá o hráče, kteří v mládežnickém věku volí individuální kariérní cestu do zámořských soutěží. Kanadský a americký systém výchovy mládeže funguje na jiných principech.
Jak souvisí současný model úspěšných českých hokejistů s nástupem kapitalismu, proč je opěvovaná O2 Arena vrcholným symbolem privatizace veřejných zdrojů, jak je spojený zákaz účasti ruské výpravy s nacionalistickou podstatou světových šampionátů a proč dotování české hokejové mládeže vede k posilování moci soukromých subjektů se se spoustou dalšího dozvíte v novém dílu podcastu Outsider.