Orbánův „stát práce“ zabíjí mezilidskou solidaritu

Přinášíme rozhovor s maďarským sociologem Kristófem Szombatim o novém nacionalismu, otrocké práci a chybějícím prostoru pro levicové myšlení.

Kristóf Szombati vystudoval sociologii na Středoevropské univerzitě v Budapešti, působil v maďarské Straně zelených a napsal oceňovanou knihu o rasismu a krajní pravici. Povídali jsme si o ničení sociálních práv, příčinách popularity premiéra Viktora Orbána a těžkých podmínkách pro levici ve středovýchodní Evropě.

 

V Maďarsku se koncem loňského roku masivně protestovalo proti takzvanému otrockému zákonu. Můžete to krátce připomenout?

Otrocký zákon je děsivé opatření, které zhoršuje už tak dost špatné pracovní podmínky lidí v Maďarsku. Orbánova vláda dlouhodobě ničí poslední zbytky ochrany zaměstnanců. A otrockým zákonem zvýšila maximální množství přesčasů pro zaměstnance z 250 na 400 hodin ročně! Původně to mělo být povinné opatření. Ale po sérii stávek a protestů si lidé aspoň vymohli, že si můžou oficiálně vybrat, jestli na přesčasy nastoupí, nebo ne. Problém však je, že otrocký zákon u spousty zaměstnavatelů jen legalizuje už dávno existující praxi. Ve spoustě továren v Maďarsku se totiž jede na tvrdé přesčasy, jako by se nechumelilo už teď. Navíc je problém, že přesčasy můžou být podle nového zákona lidem propláceny až s tříletým zpožděním. Řada expertů tvrdí, že šlo o požadavek německých automobilek, které potřebují levnou pracovní sílu. A Orbán krátce před tím vyhrál volby, takže pro něj bylo snadné zákon prosadit. Jde o nehorázné snižování nákladů na práci a bezcitné přizpůsobování lidí požadavkům trhu.

Podařilo se demonstrantům něčeho dosáhnout?

Žádná sláva to není. Otrocký zákon se Orbánovi podařilo schválit. Jediné zlepšení je v tom, že každý zaměstnanec teď musí s přesčasy oficiálně souhlasit. Jenže v Maďarsku máme slabé a rozhádané odbory. Umíte si představit pozici osamoceného zaměstnance tváří v tvář mocným šéfům v podnicích, kde jsou vynucované přesčasy už dávno běžné? Jediný úspěch vidím v tom, že díky protestům se v Maďarsku víc veřejně diskutuje o špatných pracovních podmínkách a nízkých mzdách. Ale není vůbec jasné, jestli to bude mít nějaký politický dopad. Pozitivní je, že protesty trochu víc sjednotily odbory a opozici proti Orbánovi, která je dlouhé roky zoufale roztříštěná a rozhádaná.

Opozice je v důsledků demonstrací jednotnější?

Komunikuje spolu víc než dřív, ale řekl bych, že je to pořád málo, a navíc k tomu došlo příliš pozdě. Opoziční strany jsou slabé a zdiskreditované z předchozích let. Přesto spolu navzájem soupeří o moc, neumí se dohodnout a jejich lídři i členové jsou znesváření a často jdou proti sobě.

Můžete mít sice nízkou výplatu, většinu života trávíte v práci, nemáte na vlastní bydlení, ale pořád můžete tvrdit, že jste hrdý pracující Maďar…

V Maďarsku i jinde ve středovýchodní Evropě rezonují myšlenky krajní pravice. Orbán propaguje „neliberální demokracii“, středoevropští lídři hlásají odpor k migrantům. Jak je možné, že veřejnost Orbánovi promíjí ničení svých sociálních práv?

To je klíčová otázka. Mezi lidmi vládne obrovská deziluze a nenávist k předorbánovským politikům, jako je bývalý premiér Ferenc Gyurcsány. Za Gyurcsányho středolevé vlády došlo k neoliberálním škrtům, snižování důchodů a příspěvků na tělesně postižené. Model postkomunistické transformace v Maďarsku i jinde ve středovýchodní Evropě selhal nebo se přinejmenším silně zadrhl. Lidé si pamatují politiku namířenou proti nim a kroky Mezinárodního měnového fondu, které málem způsobily ekonomický rozvrat země. Orbán je také mnohem chytřejší než jeho předchůdci. Nevystupuje tak ostře proti lidem, umí poštvávat různé skupiny obyvatel proti sobě a čas od času jim něco nabídne.

Co konkrétně Orbán lidem nabízí?

Novou ideologii, která lidem říká: všichni jste příslušníci maďarského národa a nejste o nic horší než elity a buržoazie z velkých měst. Tento neonacionalismus je velmi úspěšný, a jak vidíte, obsahuje i rovnostářské prvky. Tvrdí lidem, že všichni jsou Maďaři nebo Češi a vláda hájí jejich dobro. To se krásně doplňuje ještě s jedním důležitým opatřením. Orbán totiž prosadil vizi společnosti „založené na práci“. Říká lidem: Ten, kdo tvrdě pracuje, bude odměněn, a ten, kdo nepracuje dost, zaslouží trest. Obojí je hrozně účelové a zamlžuje to sociální situaci většiny lidí. Jde o morální ekonomii práce, což je klíčový nástroj, jak rozbít jakýkoli kolektiv. Můžete očerňovat kohokoli jako „lenocha“ – Romy, migranty i většinovou populaci. Můžete poštvat výkonnější a zkušenější zaměstnance proti těm méně výkonným a zkušeným. Nebo ty, kteří mají lepší podmínky k práci proti těm, kteří je mají horší. Výsledkem je konkurenční boj, který spolehlivě rozbíjí jakoukoli levicovou solidaritu, představu o pracující třídě a podobně.

Kristóf Szombati. Foto z osobního archivu


Takže zaměstnanci bojují proti sobě…

V práci se každý poměřuje, jestli se dost snaží a bojuje o přízeň manažerů a majitelů firem. To zabíjí solidaritu založenou na spolupráci a boji za společné zájmy. Orbán to ale umí vyvážit tím, že se prezentuje jako údajný ochránce lidí před nebezpečnými cizími živly. Jak protektor malých lidiček před „zlým Bruselem“, migranty a „Židem Georgem Sorosem“. Pravda je, že Orbán v posledních letech ztratil dost hlasů od zaměstnanců ve fabrikách a průmyslu. Klíčové ale je, že se tito lidé nepřiklání k levici. Naopak, posouvají se dál doprava, k ještě většímu rasismu, kulturním válkám, uzavřenosti před světem a volbě ultrapravicové strany Jobbik.

Jak silný je v Maďarsku antisemitismus?

Víte, Orbán je velmi chytrý. Každou chvíli říká něco jiného a mezi jeho slovy a činy jsou obrovské rozdíly. Dokáže skvěle maskovat své kroky a mást tím protivníky. Na jedné straně v Maďarsku vidíte plakáty proti „židovským vlivům“ a miliardáři Sorosovi, které připomínají třicátá léta. Jenže Orbán se prezentuje také jako velký přítel Izraele a pravicového premiéra Benjamina Netanjahua. Rád o sobě říká, že je ochránce „judeo-křesťanské civilizace“, a v Maďarsku dokonce podpořil některé ortodoxní židovské komunity. Když tedy někdo obviní Orbána z antisemitismu, narazí přesně na tuhle obrannou hráz, která jeho vládě slouží jako alibi.

V čem je Orbán naopak konzistentní?

V odporu proti kvótám na uprchlíky, Romům, nenávisti vůči takzvané politické korektnosti, v adorování tvrdé práce a výkonu za hubené mzdy a budování nového nacionalismu.

Maďarsko ale na rozdíl od Česka nějaké uprchlíky před časem přijalo, nebo ne?

Ano, máte pravdu. Šlo ale o velmi nízký počet a vláda to drží před lidmi v tajnosti. V praxi samozřejmě narazíte na řadu věcí, které jsou s Orbánovou rétorikou v rozporu. Vyvolávání brutálního strachu z migrace je přesto něco, co je v Maďarsku všudypřítomné a velmi účinné.

Do jaké míry nacionalismus dokáže zakrývat nízké mzdy a přebít frustraci z nespravedlností, které lidé musí snášet?

Klíčové je, že nový nacionalismus dává lidem pocit uznání. Můžete mít nízkou výplatu, většinu života trávíte v práci, nemáte na vlastní bydlení, ale pořád můžete tvrdit, že jste hrdý pracující Maďar… A Orbán zavedl i drobná sociální opatření. Třeba programy, které podmiňují nízké sociální dávky veřejně prospěšnými pracemi. Fascinující je, že pro řadu málo kvalifikovaných a chudých lidí jsou nucené práce zdrojem hrdosti. Nosí sice oranžové vesty a zametají chodníky, ale mají klid, protože už nejsou veřejně očerňováni jako „líní paraziti“. I oni v téhle mizérii nakonec cítí aspoň nějaké uznání a pocit, že jsou potřební. Z mého pohledu je to sice skandální, ti lidé samozřejmě žijí v bídě, ale funguje to – Orbán si je získal.

Potřebujeme pečlivě promyšlenou levicovou politiku. Dnes nám ale pro myšlení chybí prostor. Není odkud myslet – a právě to je nutné změnit.

Nabízí se otázka – co se proti tomu dá dělat? Kdo může Orbána a krajní pravici ohrozit?

Vládnoucí strana Fidesz je velmi populární a ztížila podmínky pro jakoukoli opozici. Orbán částečně centralizoval vedení měst, škol a nemocnic pod správu své partaje a spřátelených oligarchů. Takže i když vás zvolí na radnici, máte svázané ruce. Opozice je roztříštěná, programově slabá a spojená s nenáviděnými časy postkomunistické transformace. Vidím to na dlouho. Jediná cesta je podle mě přesvědčit nízkopříjmové skupiny o tom, že Orbánovo Maďarsko není jejich režim. Potřebovali bychom k tomu ale autentický levicový populismus a silnou sociální demokracii. Společnost nejde dlouhodobě udržet pohromadě orbánovskou nacionalistickou telenovelou. Jde o reálné životní podmínky lidí, které jsou špatné a které musíme zlepšit. Jistou šanci vidím v odborech a sociálních protestech, kde by lidé mohli bojovat společně a nestavěli se jeden proti druhému.

Ví ale levice, co dělat? Jaké konkrétní kroky by měla prosazovat?

To je klíčový problém. I když se totiž někdy zdá, že každý má po ruce „řešení“, levice má ve skutečnosti málo nápadů. Pořádně nechápeme, co se děje, za co bojujeme, jak se máme stavět k Evropské unii a podobně. To není jen problém Maďarska, ale i České republiky a dalších zemí. Vidíme sice úspěšné příklady, jako je levice v Portugalsku, Španělsku nebo Jeremyho Corbyna. Jenže bojím se, že jejich recepty nejsou snadno přenositelné do východní Evropy. Třeba španělská levice si zakládá na přímé správě měst občany. Jenže když vám vládu nad městy a příjmy z daní sebere vládnoucí strana jako v Maďarsku, když východoevropští politici jdou na ruku tvrdým obchodním zájmům a když máte rezignovanou společnost, je to obrovský problém. Dále tu máme nápad zavést nepodmíněný občanský příjem. Jenže jak zabráníme tomu, aby si nepodmíněný příjem nepřivlastnila pravice, která ho využije ke zničení ostatních sociálních dávek a podpor? Hrozí, že pravice zruší sociální systémy a veřejné služby a místo toho dá lidem nějakou směšnou částku na základní přežití. To samozřejmě levice nechce.

Nebojí se dnes levice sáhnout na peníze těch nejbohatších?

Všechny východoevropské státy byly po roce 1989 založeny na soupeření o přízeň velkých firem a zahraničních korporací. Podbízíme se nízkými mzdami a levnou prací bohatým investorům. Ale jak najít cestu ven? Jedinou možnost vidím v užší spolupráci zemí středovýchodní Evropy v sociální oblasti. Jenže i to jsou často jen krásné řeči. Když jde o odmítání kvót na uprchlíky, naši premiéři umí spolupracovat. Když jde ale o podporu vlastních obyvatel, vládnoucí elity pro nás kromě nacionalistických keců nic neudělají. Potřebovali bychom zastavit závod ke dnu a přestat mezi sebou soupeřit ve snižování nákladů na práci. A to jak na úrovni jednotlivých zemí, tak mezi sebou. Měli bychom postupovat společně a prosazovat pořádné zdanění velkých firem, přerozdělovat zisky mezi lidi a podobně. Jenže nic takového není na obzoru. Mám za to, že je potřeba víc přemýšlet, budovat think-tanky a platformy, kde by se kriticky zkoumala dnešní situace a vytvářely se mnohem přesnější politické návrhy. Vedle sociálních hnutí potřebujete i pečlivě promyšlenou levicovou politiku. Řešení ale nevymyslíme takto od stolu. K něčemu takovému potřebujeme mít mnohem pevnější základy. Dnes nám ale pro myšlení chybí prostor. Není odkud myslet – a právě to je nutné změnit.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image