Foto Ondřej Trhoň / A2larm
„Pro mě je nejdůležitější vidět zájem a ten zájem může být o cokoliv,“ říkával Filip Láb studentům žurnalistiky při hodinách fotografie. Snažil se zájem u lidí v učebně probudit, pomáhal nám ho objevit a pojmenovat. Věnoval všechny svoje síly tomu, aby na škole vytvořil bezpečný a otevřený prostor, kde je možné probuzený zájem rozvíjet – něco takového přitom ve vysokoškolském prostředí plném termínů, zápočtů a pravidel není samozřejmost.
Bylo jedno, co vás bavilo: ať to bylo chození na techno party, kyberpunk a body hacking, pečení chleba nebo antifašistické demonstrace. On sám v roce 2000 dokumentoval v ulicích Prahy protesty proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a v rámci úkolů nás často posílal fotit do ulic. Při seznamování prosil studentky a studenty, aby mu naposílali svou oblíbenou hudbu a playlisty. Věděl, že nejrychlejší porozumění vede právě skrze hudbu. Ještě nedávno se radoval, že naši studenti poslouchají „divný metal“. On sám kdysi psával do časopisu Živel o těch nejdivnějších deskách a hrával v hardcorové kapele Class Enemy.
Vedoucí katedry žurnalistiky na Fakultě sociálních věd, teoretik fotografie, fotoreportér a stálý člen poroty Czech Press Photo zemřel náhle ve věku pouhých pětačtyřiceti let.
Věřil, že všechno začíná entuziasmem, oddaností a absolutním zápalem pro věc, který mu nikdy nedocházel a měl ho na rozdávání. Svou energií přitahoval podobně „zapálené“, „nemocné“, „osvícené“ nebo jednoduše kreativní lidi. Kolem Filipa Lába se v ročnících formovaly spiklenecké party, které – přestože pocházejí z rozdílných generací – mluví společnou řečí. „Jsou okamžiky, kdy má člověk pocit, že je vše jak má být a dává to smysl,“ napsal ještě před pár dny v jednom emailu. Stejně jako to dělala na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky jeho matka Alena Lábová, uměl i Filip Láb spojovat a propojovat.
Vedoucí katedry žurnalistiky na Fakultě sociálních věd, teoretik fotografie, fotoreportér a stálý člen poroty Czech Press Photo zemřel náhle ve věku pouhých pětačtyřiceti let. Jako teoretik patřil k předním představitelům vizuálních studií. Mnoha studentům ukázal, jak mohou být obrazy silné – ať už skrze své přednášky nebo své knihy a články. V úterý 1. června se s ním před budovu Hollaru přišly rozloučit stovky studentů, které nasměroval a formoval. Vchod do budovy obsypaly hromady růží a zapálených svíček. Ten večer nedávalo smysl vůbec nic.
Mezi digitálem a analogem
Oba jsme sice nastupovali na žurnalistiku s úctou k investigativním reportérům a s Respektem v batohu, brzy jsme ale po Lábových přednáškách listovali fotoknihami a vyhlíželi výstavy Jürgena Tellera nebo Wolfganga Tillmanse. Dnes oba sami učíme a Filipův styl je pro nás tou největší inspirací. Dokázal naslouchat našim potížím a říct nám „Když nevíte co fotit, tak prostě vemte foťák s sebou všude“. Učil lidsky, ale nikdy nepřekračoval hranice. Na rapový koncert Zebra Katze při výjezdu do Bratislavy s námi šel, ale zůstal v zadní řadě. Byl laskavý, vstřícný, nápomocný, ale nikdy neztrácel autoritu – vydobytou nikoliv jen docentským titulem nebo postavením ve škole, ale znalostmi a zkušeností. Dokázal je zúročit na seminářích, workshopech a setkáních, jež byly přístupné pro všechny. Ve třídě nepanovala ani odtažitá netečnost akademické hierarchie, ale ani bohémsky nemizely všechny hranice, což může v důsledku vést k plíživému prohloubení mocenských nerovností. Filip Láb balancoval svůj pedagogický přístup dokonale. Uměl v jednu chvíli řešit rychlá auta a vzpomínat na vlastní raverská léta v devadesátkách, aby vám o pět minut později sebejistě vysvětlil Benjaminovu knihu Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti.
Letos v květnu mu vyšla nová kniha Postdigitální fotografie, kde shrnuje, jak digitální technologie proměnily tradiční fotografické principy. Šlo o celoživotní téma pro člověka, který si během svých studií přecházel mezi žurnalistikou a na FAMU – a mohl sledovat razantní změnu pracovního rytmu při přechodu z analogu do digitálu. „Najednou se začalo mluvit o mýtu akcelerace. Sice se říká, že samotný proces fotografování je rychlejší, ale všechny ty následné kroky zabírají stejný čas jako v klasické éře. Třeba proto, že každý snímek je potřeba opatřit klíčovými slovy, aby se dal archivovat,“ připomněl nedávno v rozhovoru pro Český rozhlas. „Všechny dílčí procesy tak zabírají ve výsledku tolik času, kolik dřív trávili fotografové ve fotokomoře. Dnes je to před obrazovkou počítačů. A vlastně to ve výsledku o moc rychlejší není,“ poznamenal také.
Jako by stál na rozcestí. Miloval klasickou fotografii i analogové snapshoty, dokázal ale vnímat příchod digitalizace a zásadní obrat v našem obrazovém světě. Často mluvil o ztrátě pravdivosti novinářské fotografie a fotografické manipulaci, ale to byl jen jeden z dílů skládačky. V jiné knize, Fotografii po fotografii, s Pavlem Turkem mluví o proměňující se podstatě digitálního obrazu, který se z fyzického otisku na kinofilmu stává jen číselným kódem na paměťové kartě. V éře TikToku, algoritmů určujících náš vkus na Instagramu nebo neuronových sítí pro rozpoznávání tváře nám bude teoretik, jakým byl Filip Láb, chybět. Teorii rozuměl a uměl ji předat způsobem, který oslovil intelektuály i praktiky. V jeho výkladech ožívali Roland Barthes, Vilém Flusser nebo Walter Benjamin jako postavy v románech a my jejich knížky hltali. Dokázal nadchnout a jeho nadšení z četby nebylo nikdy hrané nebo falešné. Ještě nedávno jednomu z nás telefonoval a vyprávěl o tom, jak ho učení neskutečně nabíjí a že při opakovaném čtení Světlé komory nachází i po letech netušené souvislosti. Bylo znát, že bez učení nemůže být.
Péče jako samozřejmost
„Ještě větší byla má radost, když jsem tam našel vás dva jako autory… Jako fakt mě to pobavilo a udělalo mi to nějak radost, nevím proč, ale prostě tak,“ napsal nám Filip Láb v jednom impulzivním emailu, když vyšlo po letech mlčení nové číslo Živlu. Radoval se z toho, že časopis, který jeho samotného formoval, pořád přežívá. Měl taky ze srdce radost, že tam píšou jeho studenti a že jím podporovaná spojenectví drží. Taková kontinuita byla pro něj největším zadostiučiněním.
V dnešní době se nadužívá a skloňuje slovo péče všemi možnými způsoby. Mluví se o pečujících komunitách, sebepéči, výuce založené na emocích a empatii. Někdy se ale nelze zbavit pocitu, že lidé ohánějící se péčí koukají skrz vás, když se jim svěřujete. To však nebyl případ Filipa – péče pro něj nebyla módním termínem, teorií nebo prázdným slovem, ale samozřejmostí, kterou ani nemusíte zmiňovat. Byl pro nás nepostradatelnou oporou v křehké době, kdy student bojuje se sebevědomím a vyrovnává se se strachem komunikovat s okolním světem skrze své psaní, focení nebo cokoliv jiného. I mimo konzultační hodiny se dokázal nadchnout pracemi, které nemohly být nijak výjimečně dobré, a nikdy nebral studentské nadšení na lehkou váhu. Jestli byl někdo skutečně pečující, byl to Filip Láb.
Autoři jsou studenti Filipa Lába.