Foto Howard Stanbury, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0 DEED
Fotografka Libuše Jarcovjáková (1952) byla ještě donedávna neznámá nejen světové, ale i české veřejnosti. Objevování její tvorby začalo v minulém desetiletí a bylo definitivně završeno výstavou na prestižním festivalu fotografie ve francouzském Arles roku 2019. Právě tímto momentem začíná dokumentární film Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být, který byl premiérově uvedený v polovině února na Berlinale. Do české distribuce vstoupí na podzim.
Režisérka se rozhodla celý snímek složit z fotografií a deníkových záznamů Jarcovjákové, která je sama načetla. Zvolený přístup ukazuje potenciál fotografie jako média: v předkládané slideshow snímky ilustrují události, hýbou se, jindy taktně mlčí. Z důkladné práce vyzařuje jedinečný osud ženy, jejíž život je spjatý s uměleckou tvorbou, a to mnohdy zcela neoddělitelně.
Film Ještě nejsem, kým chci být vypráví příběh Jarcovjákové chronologicky, což je možné díky sériovému charakteru snímků. Fotografka události často zachycovala hned několika záběry. Od svých šestnácti let navíc zaznamenala v podstatě vše kolem sebe. Pokrývané roky 1968–1990 jsou dynamické a plné mnoha rozporů, dilemat a paradoxů. Umělkyně si prošla neustálým hledáním sebe sama, jež provází celý film. Rozhodnutí nevyprávět o porevolučních letech je pochopitelné, protože její život tehdy nabral jiný směr a stal se daleko stabilnějším.
Režisérka se rozhodla celý snímek složit z fotografií a deníkových záznamů Jarcovjákové, která je sama načetla.
Kapitoly jsou nadepsané roky a místy. Praha, Tokio, znovu Praha a Berlín, kde fotografka žila v letech 1985–1990. Celé období je ohraničeno velkými historickými zlomy, ruskou okupací na straně jedné a pádem berlínské zdi na straně druhé.
Většinu života každopádně Jarcovjáková prožila v normalizační Praze, ostatní města představovala jen odbočky. Kvůli režimu nemohla studovat, na FAMU ji vzali až na potřetí. Dlouho se pohybovala v prostředí smíchovské tiskárny. Potíže, kterým čelila, ale v některých bodech přesahují rámec tehdejšího režimu.
První a zásadní problém představovalo rozhodnutí věnovat se svobodné tvorbě. Přestože pocházela z uměleckého prostředí, pro svůj způsob vyjádření pochopení nenašla. Jarcovjáková se rozhodne vytrvat, fotky ukládá do šuplíku. Další problémy se záhy přidávají a budou klíčové z hlediska utvoření její identity.
Umělkyně před veškerou tíží, před touto, jak sama říká, „všudypřítomnou šedí“ hledala únik. Ostrovy svobody se jí staly výrobní haly, hospody, bary. Byla to místa skutečného života. V těchto prostorách přitom nikdy nebyla pozorovatelem, sama v nich žila, opíjela se, trávila nekonečné noci. Fotografování v nich tak bylo zpřítomněním jejího života a života ostatních. Přes vysokou míru introspekce nehloubá jen v sobě, chce rozumět svému okolí a zaznamenat jej.
Tyto momenty určují ráz její tvorby. Tvoří ji snapshoty, často neostré, spontánní imprese živých událostí. Neuplatňuje se tu běžná estetika, ze záběrů vyznívá atmosféra a zkratka. Jarcovjáková věci ukazuje v jejich přízemnosti, své subjekty, stejně jako samu sebe, vysvléká, snaží se jít pod kůži. Žádná chvíle není příliš osobní, aby nebyla zaznamenána.
Odlišná tvář normalizace
Jedním ze zásadních momentů bylo objevení T-Clubu na počátku osmdesátých let. Šlo o jedno ze dvou míst v Praze, kde se tehdy scházeli queer lidé. Do klubu začala Jarcovjáková vyrážet pravidelně, zanedlouho i s fotoaparátem. Stal se pro ni definitivním rájem, kde objevila svou vlastní identitu. Jeho návštěvníci si sundávali všednodenní masky a stávali se sami sebou. Vychází z nich nespoutaná radost.
Série fotografií z tohoto prostředí je unikátní a ukazuje dodnes málo zobrazovanou tvář normalizace. Zachycení „Téčka“ je důvodem, proč bývá Jarcovjáková přirovnávána k americké fotografce Nan Goldin, známé dokumentací komunit sexuálních menšin v sedmdesátých letech v USA. I ona byla mimochodem předmětem dokumentárního portrétu a to ve snímku Všechna ta krása a zabíjení (2022). Jejich srovnání je však spíše vnější, vzhledem k podmínkám vzniku jejich záběrů neobstojí.
Enklávy svobody hledala Jarcovjáková dál. Fotila mezi Romy, jejichž bezprostřednost jí byla blízká, jezdila s nimi i do osad na východním Slovensku. Přicházející Vietnamce a Kubánce učila česky. A stále se navracela ke svým dělnickým přátelům.
Po rozhodnutí být svobodnou fotografkou, stálo před Jarcovjákovou další dilema. Jak se vypořádat s předepsanou rolí ženy? Po neplánovaném těhotenství si uvědomuje, že nedokáže a ani nechce být matkou. Necítí se připravená, a hlavně se chce věnovat tvorbě. I konvence manželství je pro ni výzvou. Se společenskými nároky se tak vyrovnala jako se vším ostatním: našla si vlastní cestu.
Meziprostory volnosti, které fotografka hledala a sama je nazvala „malou emigrací“, se nakonec zhmotnily do odchodu skutečného. Rozhodla se emigrovat do Západního Berlína. K vysvobození zde ale nedochází, v tržním prostředí se ztrácí a neví, co si počít. Živí se jako uklízečka a ve zbylém čase osamoceně prochází neznámým městem a snímá ho. Přesně v tomto rozpoložení si uvědomuje, že volná tvorba je to, čeho se bude navždy držet.
Dokument ji opouští v momentě, kdy před sebou má příslib nadějné budoucnosti. Je důležité, že se končí v tuto chvíli. V naději, která už přišla tolikrát, ale vždy se nakonec ukázala být nejistou.
Žít, jak se dá
Vzlety a pády, chvíle doufání a zoufalství provázely celá léta zobrazovaná v dokumentu. Samotné kapitoly často více než nějaké zásadní narativní zlomy propojují pocity, hrdinčino ztrácení a nacházení se. Její potíže se opakují. Vyčítá si lenost, příliš pije, nedokáže se vzchopit.
Této nestálosti se přizpůsobuje použitá forma. Střih Alexandera Kashcheeva k fotografii přistupuje jako k tvárnému materiálu. Ukazuje se široká plejáda střihových postupů. Snímky tiše vynikají, jindy se dynamicky protínají, někdy díky návaznosti záběrů připomínají až stop-motion animaci. Některé scény působí jako vyprávěné anekdoty. Iluze pohybu je natolik přesvědčivá, že divák mnohdy zapomíná na to, že sleduje slideshow statických záběrů.
Bezprostřední zachycení okamžiku, kterým se vyznačují, vede k tomu, že film působí jako jednotný proud, v němž jako by se vše hýbalo, žilo a nebylo již odeznělou minulostí. Na vyjmutí z doby má zásadní podíl elektronická hudba. Oliver Torr, Prokop Korb a Adam Matej vytvořili soundtrack, který vede ke zpřítomnění a je vhodným, a ne na sebe upozorňujícím doprovodem.
I díky tomuto zpřítomnění nedoprovází film zbytečný závan melancholie. Dokument se také úspěšně vyhýbá něčemu, co u podobných portrétů hrozí: zbožštění vlastního subjektu. Jarcovjákovou neadoruje, její těžkosti neromantizuje, ani ji nijak nehodnotí. Místy se k sentimentalitě lehce přiklání, ale nakonec umělkyni zobrazuje jako člověka, co prostě žil, jak to bylo v jeho možnostech.
Pomáhají tomu také použité deníkové záznamy. Jsou, tak jako její tvorba, upřímné a nic nezahalují. Tvoří je holé, krátké věty, které většinou popisují, co se zrovna na snímcích děje. Komentář je až analyticky odtažitý. Jako by k záběrům nebylo potřeba zas tolik dodávat. Odměřený tón pomáhá učinit příběh uvěřitelným a dodává mu na síle.
Život a umění
Tasovská prošla celý fotografčin archiv čítající přes sedmdesát tisíc fotek a použila na tři tisíce záběrů. Divák sleduje svět a její život výhradně očima fotografky. Zároveň je třeba nezapomínat na zprostředkující pohled dokumentaristky. Její práce je nenápadná, nijak neukazuje samu sebe a z filmu tak vyzařuje hlavně Libuše Jarcovjáková a její výrazná osobnost.
Obraz velkého života, který Tasovská utvořila z jednotlivých záznamů, přitom nikdy nebyl cílem. Na začátku bylo čisté zachycení bezprostředních událostí. Jejich velké množství ukazuje, jak absolutním závazkem se pro hrdinku médium fotografie stalo. Fotila pořád a neustále. I přes mnohé přestávky se vždy k tvorbě vrátila. Aparát se jí stal neoddělitelnou, přídavnou rukou. To, jak žije a tvoří, nejlépe ukázala během diskuze po projekci. V jednu chvíli vytáhla svůj analogový fotoaparát a zvěčnila zaplněný sál berlínského kina International.
Rozdělení běžného života a umělecké praxe se v jejím případě stírá. Přispívá k tomu i to, jak často obracela čočku fotoaparátu na sebe. Jedním z nejčastějších záběrů jsou autoportréty, ať už snímané způsobem, kterému se dnes říká selfie nebo vyfocené před zrcadlem. Záběry na zrcadla se v dokumentu několikrát opakují. Právě zrcadla jsou důležitým motivem, který poukazuje na reflexivní povahu umění. Důležitá je ale zároveň i jistá nedořečenost, jak fotografka zmiňuje v rozhovoru.
V jejím díle je podstatné i to, co je za rámem, co je pouze tušeno. Snímky jsou tak dotekem života, který vzbuzuje otázky. Jak moc se dá k životu proniknout? A kdy už člověk bude definitivním? Fotografie je zde možností, jak se setkat se světem i se sebou.
Autor je student filmové vědy na FF UK.