Foto Aerofilms
Monika Omerzu Midriaková (hudebnice, skladatelka filmové hudby)
Pro mě je film roku Hypnóza. Objevila jsem ho toto léto na festivalu v Karlových Varech. Skrze příběh páru vypráví o autenticitě a její ztrátě, svobodě a touze uspět. Na startupové soutěži se naše postavy účastní zdánlivě nenápadných společenských her, které mohou znamenat kariérní postup. Jsou znejistěni podobně jako my, diváci, když sledujeme hlavní hrdinku procházet magickou hypnózou. Spolu s bezradnými postavami bloudíme dospělým světem, kde je nejdůležitější udržet si sebekontrolu. Je to film vyprávěný s lehkostí a stojí na dvou skvělých hercích. Herbert Nordrum ve Varech získal cenu za herecký výkon. Film jde do české distribuce od 22. 2. 2024. Doporučuji!
Jan Šíma (filmový publicista)
Z letošních snímků na mě nejvíc zapůsobilo drama Tár od Todda Fielda. Filmu možná zpětně škodí nálepka „dramatu o cancel culture“. Tár totiž aktuální fenomény využívá jako odrazové můstky pro reflexi zajímavějších témat jako kultu uměleckého génia nebo proměny vlastní identity. Navzdory bohaté tematické stránce mě ale nejvíc bavilo, jak film formálně zrcadlí rozpoložení své manipulativní protagonistky. V souladu s její dirigentskou zručností, kterou Lýdia Tár manipuluje časem i svým okolím, se většina snímku odehrává pod precizním vedením. Jakmile se ale v jejím veřejném obraze objeví výrazné trhliny, Field najednou film přenáší do chaotického závěrečného aktu, ve kterém se realita stírá s iluzí a který za opouštění původního perfekcionismu graduje k působivě banální pointě.
Martin Šrajer (filmový publicista)
Největší událostí tuzemské audiovize i největším letošním kinozážitkem pro mě byl surrealistický „barbie horor“ Electra (režie Daria Kashcheeva), který se svou promyšleností a dotažeností nachází na úplně jiné úrovni než zbytek české produkce. Tematicky i stylisticky ambiciózní kombinovaný film se skrze nároky, výroky a zákroky vpisované do těla a duše jedné mladé ženy vztahuje k celospolečenskému fenoménu. Nerealistické ideály krásy jsou určovány patriarchální kulturou, zde zpřítomněnou dohlížejícím a trestajícím otcem a vyretušovanými instagramovými selfies. Když své životy podřizujeme požadavku, abychom vypadali dobře na sítích, uzavíráme se do podobně syntetického světa, v jakém je uvězněná traumatizovaná titulní hrdinka. Propojení námětu s hudbou, scénografií a zvukovým designem přispívá ke kompaktnosti mozaikovitě pojatého filmu, který pro svou nepolevující gradaci nabízí podobně intenzivní zážitek jako jízda na horské dráze.
Timon Láska (filmový a hudební publicista)
Takto empaticky natočené drama z prostředí francouzské justice evropská kinematografie potřebovala jako sůl. Synopse Anatomie pádu nezněla nikterak originálně, přeci jen příběhů, kde se musí žena obhajovat z podezření ze zabití manžela, které „nikdo neviděl“, tu už pár bylo. Citlivý přístup režisérky Justine Triet ale z filmu udělal odzbrojující podívanou s precizně vystavěnými formálními prvky, kdy je na hlavní postavu v podání Sandry Hüller nahlíženo skrze prsty nejen kvůli nedostatečné slovní zásobě, ale i kvůli nezapadání do škatulky „ideální matky“ v rozpadající se nukleární rodině. Úspěch boje proti patriarchátem zničené justici právem vynesl prestižní cenu Zlaté palmy v Cannes, po Jane Campion a Julii Ducournau teprve třetí oceněné ženě v této kategorii.
Antonín Tesař (filmový publicista)
S druhou sezonou se vrací skvělý seriál o dívčím fotbalovém týmu Yellowjackets, který v roce 1996 uvízl po havárii letadla kdesi uprostřed pustiny. Část děje se ovšem odehrává v současnosti a sleduje několik bývalých trosečnic, které byly nakonec zachráněny, ale nikdy se úplně nevzpamatovaly z traumatických zkušeností, kterými prošly. Survival drama se silně hororovými prvky říznuté temně ironickým humorem působí na první pohled jako kombinace Kingova To, seriálu Lost a ženské verze Pána much. Je to ale skvělá osobitá série, která se živí z devadesátkového citu pro teenagerské úzkosti (včetně soundtracku plného dobových hitů) a současných snah přicházet s ženskými postavami, které jsou nejen silné, ale především komplexní a nejednoznačné.
Martin Svoboda (filmový publicista)
Zdá se, že žijeme v éře nesympatických, problémových a různě rozbitých antihrdinů. Ne že by současní tvůrci tento koncept objevili, rozhodně se v něm ale zhlédli. Ať tu mluvíme o blockbusteru Napoleon, mainstreamovému dramatu Zabijáci rozkvetlého měsíce či festivalovce Nejhorší člověk na světě, jež ještě dva roky po premiéře zůstává především za mořem jedním z nejčastěji zmiňovaných evropských filmů. Je škoda, že mezi všemi těmito tituly poněkud zapadlo kosmopolitní francouzské drama Passages, uvedené letos na karlovarském festivalu jako Míjení. Queer tematika snímek předem trochu odsuzuje na specializované festivaly a přehlídky, což je velká škoda. Patologicky toxický Franz Rogowski a stejně patologicky benevolentní Ben Whishaw tu žijí nesnesitelně emocionálně vysilující vztah, v němž dominantní partner vysává toho druhého, aniž by se cítil sytý.
Šárka Jelínek Gmiterková (publicistka a historička)
Pro mě filmový vrchol roku 2023 přišel už zkraje ledna v podobě Babylonu režiséra Damiena Chazella. Panoramatický příběh zasazený do Hollywoodu druhé poloviny dvacátých let se zlehka přehoupne přes nástup zvuku, ale v závěru s rozběhem nakopne Zpívání v dešti i Avatara. V příběhu jen volně inspirovaném osudy skutečných dobových celebrit i tvůrců Chazelle odmítá být suchopárným kronikářem a vypráví příběh jednoho traumatizujícího zlomu v dějinách popkultury prostředky, jimiž vládne nejlépe – pomocí hudby, rytmu, prostoru a pečlivě vystavěných scén. Zběsilý film, přesycený motivy a režijními nápady není žádným kašírovaným pomníčkem zapomenutým pionýrům, ale portrétem pulsujícího města a jeho obyvatel, a v důsledku i samotné továrny na sny.
Viktor Palák (filmový publicista)
Útulný i znepokojivý film Enys Men (režie Mark Jenkin) bude blízký komukoliv, kdo se rád noří do kinematografie Bena Riverse, Nicolase Roega, ale má rád i Bressona nebo Maják od Roberta Eggerse. Mark Jenkin oživuje folkhororovou estetiku, ale i procedurální filmy, ve kterých záleží na každém pohybu, každém činu. Na nehostinném ostrově pozoruje žena záhadnou rostlinu, eviduje každý nový list a film graduje do neokázale mysteriózní halucinace. Dílo, které stvrzuje sílu estetiky 16mm filmu a zpět v čase posílá pozdrav kvílícím květům z Černého měsíce Louise Malla.
Klára Vlasáková (scenáristka, spisovatelka)
Film Hranice Agnieszky Holland je jako rána palicí. Zachycuje situaci migrantů a migrantek na hranici mezi Polskem a Běloruskem, přičemž do jejich příběhu dodává perspektivu pohraničníka, kterého dohání výčitky aktivistů a aktivistek, co uprchlíkům pomáhají, nebo psycholožky, která se k hranici odstěhovala, aby měla klid – jenže před tím, co se děje, nemůže uhýbat pohledem… Hranice dělá to, co umění dovede nejlíp – bere téma, které by společnost nejraději potlačila, a nechá ho vyhřeznout do příběhu, z něhož se člověk jen tak nevzpamatuje. Polská politická reprezentace snímek tvrdě odsoudila. Holland byla polským ministrem spravedlnosti dokonce označena za vlastizrádkyni, její film je potom prý dokonce nacistická propaganda. To všechno jen stvrzuje skutečnost, že jednou za čas může vzniknout dílo, které dokáže něco skutečně změnit. I kdyby to bylo „jen“ to, že vytáhne na světlo krutost, lhostejnost a násilí, na které by daná země nejraději zapomněla.
Iveta Nebesářová (filmová publicistka)
Ve svém top výběru za letošní rok nevybírám film, ale seriál. A tím je poslední řada skvělé série HBO Boj o moc. Tato sžíravá satira jedné velmi dysfunkční rodiny, proti které i dramata Williama Shakespeara vypadají jako milé rodinné sitcomy, dospěla po pěti letech do svého finále. Seriál až mrazivě autenticky ukazuje, že mít moc a peníze vám štěstí rozhodně nepřinesou a tatínkovu lásku už vůbec ne. Závěrečná, čtvrtá série konečně přinesla to, co nám celé tři série naznačují i svým titulem – a to boj o moc. Dokonale napsané, zahrané, s geniálním soundtrackem – prostě seriál, který nemá slabé místo a jako jeden z mála uměl opravdu včas skončit. Rozhodně pro mě patří k nejlepším seriálovým počinům, které jsem kdy viděla. Ano, lepší i než The Wire – Špína Baltimoru a Rodina Sopránů.
Lucie Česálková (filmová historička)
Justine Triet natočila Anatomii pádu jako studii nejednoznačnosti a moci v partnerských i společenských vztazích. Velmi konkrétní, seriálovou explozí kriminálek zpopularizovanou, a tak divácky přístupnou zápletku záhadné smrti využila jako východisko k poukázání na zcela obecné společenské problémy. Díky využití žánrových konvencí vyšetřování navíc do hry vtáhla i diváctvo, způsobem vyprávění nucené neustále přehodnocovat vlastní předsudky. Vzájemným znejišťováním konvencí thrilleru, psychologického a soudního dramatu i tematizací křehkosti autofikce a jazyka coby nástroje sebevyjádření stejně jako manipulace film na mnoha úrovních zpochybňuje možnost a vůbec význam poznání toho, co se v horské chatě skutečně stalo. Pozornost pak nepřímo přesouvá na předivo pohledů a interpretací, které obklopuje hlavní hrdinku. Tím otázku pravdy a spravedlnosti, ústřední pro justiční praxi, relativizuje a ukazuje jako podmíněnou společenskými normami a stereotypy.
Jan Jindřich Karásek (publicista)
Mrzí mě, že se do české distribuce nedostali The Holdovers, protože je to po nekonečně dlouhé době jednak jasná budoucí vánoční klasika, ale hlavně je to celkově krásný film, který se za svou sentimentalitu vůbec nestydí a umí s ní decentně pracovat. Unavený učitel z prestižní střední školy v podání Paula Giamattiho žije v dostatku, ale zároveň nemá osobní život. A tak se ujme studentů, kteří na Vánoce nemůžou domů. A z jednoduché premisy vzejde jeden z nejdojemnějších filmů roku. Přitom pravdivý jak máloco z festivalovek. O touze vzdát se kvůli nezájmu snahy. Skrz sny, které nedopadly na úrodnou půdu a jenom straší. A skrz osamělost, která zabíjí tu poslední chuť ještě něco udělat, protože není pro koho. Radši láhev whisky. Vyznění je ale bez zbytečných klišé pozitivní a vybízí ke snaze nerezignovat. A zůstávat tu pro blízké, kteří mohou všechny tyto interní souboje pochopit. Jenom je stačí najít, jakkoliv se zdá, že jsou všichni proti nám. V zástupu záměrně intelektuálně pesimistických snímků představují The Holdovers ono pomyslné, trochu klišovité světlo, které ale není naivní ani hloupé. Přes všechno blbé na tomto světě dává chuť se zasmát i těm nejhorším smutkům a jednoduše jít dál. A zároveň bolest svých postav neignoruje. Dává jí zasloužený prostor, ale míří kousek za ni, kde je o trochu líp.
Jan Vejnar (filmový tvůrce)
Mým filmem roku 2023 nakonec budou Peníze těch tupců (Dumb Money). Jednak jde o originální studiový titul určený pro kinodistribuci, za nímž nestojí žádná populární franšíza (je pouze adaptací knižní non-fiction předlohy) a zároveň funguje jako hluboce aktuální reflexe naší doby. Dvojice scenáristek Rebecce Angelo a Lauren Schuker Blum zvládá srozumitelně a atraktivní formou vysvětlit nedávnou (a v českých končinách ne tak známou) internetovou kauzu, a zároveň z ní vydestilovat mnohem obecnější princip a přesah, který s čím dál větším prolínáním fyzického a digitálního světa zůstane ještě dlouho relevantní. Peníze těch tupců není okázalá exhibice možností filmového média, je to nenápadný film, který (navzdory integraci různých memes a TikTokových videí) nikam nespěchá a skvěle se u něj přemýšlí.