Foto Renée Turner, Flickr, CC BY-SA 2.0
Influencerka, která sní o tom, že její skutečný nos bude vypadat jako upravený instagramovým efektem. Muž, který si natáčí selfie během porodu své ženy. Modelky, které se do kamery smějí tak nepřirozeně dlouho, až jedné začne stékat z otevřených úst slina. Z těchto a podobných obrazů skládají svůj snímek Společnost spektáklu (La société du spectacle, 2023) filmaři Göran Olsson a Roxy Farhat.
Vrací se v něm k šestapadesát let staré stejnojmenné knize Guye Deborda a zjišťují, že teze radikálního francouzského marxisty dokážou skvěle vysvětlit i současnou podobu konzumního kapitalismu a našeho vykloubeného prožívání světa. Obětí spektáklu, falešné reality vytvořené odcizeným systémem, o němž psal v šedesátých letech Debord, jsme nakonec my všichni.
Zfilmovat filozofický spis vypadá na první pohled jako celkem bláznivý nápad. Švédsko-íránská umělkyně a filmařka Roxy Farhat a švédský dokumentarista Göran Olsson ale mohli navázat na Debordův vlastní film La Société du spectacle, který v roce 2023 oslavil půlstoletí. Debord byl původně radikální filmař fascinovaný schopností tohoto média předávat dál informace a teze své knihy – krátké a úderné filozofické aforismy – ty zde čte na pozadí koláže poskládané z dobových reklam, filmových žurnálů nebo propagandistických filmů.
Debord předjal i transformaci konzumní společnosti, která přišla s nástupem neoliberalismu na konci sedmdesátých let. Nejde už jen o hromadění komodit, v novém systému se komoditou musí stát každý z nás.
Olsson a Farhat o padesát let později postupují přece jen o něco opatrněji. Tezí z knihy vybrali dvacet pět (celkem jich je 221) a když v jejich Společnosti spektáklu zazní do zvláštních vizuálních podkladů čerpajících z estetiky žánru vaporwave, nechají je pak ještě komentovat současnými švédskými teoretiky a filozofy, jako jsou třeba Valerie Kyeyune Backström nebo Jyoti Mistry. Ti přístupnou formou přibližují Debordovy myšlenky, a hlavně je zasazují do dnešního společensko-kulturního kontextu.
Začarovaný kruh odcizení
Guy Debord na konci padesátých let spoluzaložil Situacionistickou internacionálu, kolektiv umělců a teoretiků, kteří vzali impulzy umělecké avantgardy a spojili je s antiautoritářským marxismem. Na novou realitu poválečné konzumní kultury aplikovali Marxovy teorie odcizení, ale víc než pracovní podmínky dělníků je zajímala každodennost a prožívání volného času. V nich se totiž koncentrovala nová bída moderního života poválečné éry a zároveň ideologie systému vysávající z člověka jeho lidství. Východisko bylo zároveň i existencialistické – ztratili jsme kontakt se světem a vytvořili jsme si nový, falešný, v němž nás čeká jen mizérie.
Společnost spektáklu je spolu s Revolucí každodennosti Raoula Vaneigema (vydané ve stejném roce 1967) definujícím textem Situacionistické internacionály. Spektákl je metaforou všudypřítomného ideologického systému, který vytváří falešné životní cíle a odcizuje člověka od druhého člověka. Je samozřejmě extenzí kapitalismu, udržuje ho v chodu a z nás dělá oběti.
„Společnost spektáklu není filozofická kniha nebo kniha kritické teorie v úzkém smyslu. Je zamýšlená jako nástroj války, zbraň v neustálém boji,“ říká o Debordově knize Mikkel Bolt Rasmussen a film se snaží ukázat, jak myšlenky teorie použít v dnešním světě. Společnost spektáklu po tolika dekádách rozhodně nijak nezestárla. Samozřejmě, že ji nelze úplně číst jako futurologickou předpověď, ani tak není psaná, je to filozofický text, ale film podává přesvědčivé důkazy, že když Deborda čteme pozorně, zjistíme, že předjímal prohlubování krize kapitalismu a také to, jak se některé systémové paradoxy zviditelňují.
„Ekonomický systém založený na izolaci je kruhovou produkcí izolace. Izolace zakládá techniku a technický proces zase na oplátku izoluje,“ píše Debord v tezi číslo 28 a film tento technologický vývoj spojuje s internetem a sociálními sítěmi. Kapitalismus je vytvořil, aby s nimi generoval falešné touhy, jež v důsledku posilují naše nejistoty, drží nás v pasivitě, samotě a nemožnosti něco změnit. Film Olssona a Farhat je ukazuje jako dosavadní nejzazší mez procesu individualizace, který Debord viděl v šedesátých letech teprve začínat.
Země západní Evropy v rámci liberalizace přišly s příslibem rozšiřování občanských svobod, které daly lidem nevídané možnosti prožívat si svět zcela po svém, zároveň ale stvořily společenský dohled nového typu. Můžeme být teoreticky sami sebou, ale už nevíme, co to vlastně je (anebo jestli to je vůbec možné), a tak se jen slepě řídíme tím, co nám vnutí reklamní mašina.
Debord předjal i transformaci konzumní společnosti, která přišla s nástupem neoliberalismu na konci sedmdesátých let. Nejde už jen o hromadění komodit, v novém systému se komoditou musí stát každý z nás. Podobně jako influencerka z Instagramu toužící po co nejdokonalejším nosu, jsme udělali ze svého „já“ produkt, jehož jediným cílem je být co nejúspěšnější na trhu. A navíc to považujeme za smysl života a zdroj štěstí.
Všechno stojí za hovno
Situacionisté přijali Marxovy poučky o odcizení moderního člověka, místo továren ale jeho zárodek nacházeli v médiích a v tom, jak kolonizovaly naše vidění světa. Moderní komunikační nástroje ještě rozšířily nemožnost prožívat svět přímo – Jyoti Mistry ve filmu mluví o zážitku z 11. září 2001, kdy z okna svého brooklynského bytu mohla pozorovat hroutící se Dvojčata, ale stejně raději zapnula televizi a celou událost sledovala v ní. Film také ukazuje záběry na turisty evakuované z hořícího řeckého ostrova Evia, kteří si událost fascinovaně natáčí na své mobily. „Revoluce nebude v televizi, ale apokalypsa bude zfilmovaná, respektive už je filmovaná, ale neinspiruje nás to k žádné akci, nebo ne alespoň žádné rozumné,“ konstatuje hořce Andreas Malm.
Mluvící hlavy ve filmu se shodnou na tom, že produkce obrazů, které se tak ochotně účastníme, a jež rozmnožuje falešný svět spektáklu, je jistou formou eskapismu. Je to samozřejmě jen další podoba ošálení jednotlivce, kterou ale volíme dobrovolně, abychom se nezbláznili. „Žijeme v pocitu, že můžeme něco změnit, ale ve skutečnosti se jen stáváme lepšími hráči uvnitř systému,“ říká Jyoti Mistry a Valerie Kyeyune Backström pak konstatuje, že nemáme moc možností, jak se z takové halucinace dostat ven. „Počáteční bod je uznat, že všechno teď stojí za hovno, což je něco, co ti může přinést alespoň nějaké štěstí,“ říká druhá jmenovaná. Je v tom nejspíš i trochu nadsázky, ale Kyeyune Backström naznačuje, že jen přiznáním si nevyhnutelného lze spatřit negaci a obrysy nějaké alternativy, potenci světa osvobozeného od spektáklu. A přijmout tak naději.
Debord ji ztratil záhy po vydání knihy. Po krachu protestů v květnu 1968, které byly částečně inspirované texty Situacionistické internacionály, se hnutí začalo drolit a o čtyři roky později ho Debord definitivně rozpustil. Zklamání z nerealizovaných možností společenských změn si nesl zbytek svého života, kdy setrval vesměs v ústraní. Později se stupňovaly jeho deprese i alkoholismus, dokud všechno neukončil sebevraždou v roce 1994.
Spektákl společnosti
Společnost spektáklu verze 2023 se samozřejmě musí nutně dotknout otázky, co bychom měli dělat, abychom nezůstali uzavření jen v beznaději. Situacionistická internacionála od počátku pracovala na souboru taktik, které měly způsobovat dočasné roztržky se spektáklem. Doslova mluví o vytváření situací (odtud název hnutí), které na chvíli potlačí jeho moc tím, že popřou logiku odcizení.
Film švédských tvůrců ale upozorňuje i na to, že formy rezistence proti spektáklu se velmi snadno mohou stát jeho součástí. To se víceméně stalo všem novějším kulturním formacím vycházejícím z Debordových myšlenek, které následně spolkla kapitalistická prodejní mašina. Nevyhnulo se to punku, manažer Sex Pistols Malcolm McLaren a zpěvák John Lydon byli údajně horlivými čtenáři Deborda, a stalo se to třeba i hnutí Adbusters bojující od konce osmdesátých let situacionistickými taktikami tzv. culture jammingu, které následně reklamní agentury začaly používat ve svých kampaních.
Zatímco Valerie Kyeyune Backström vidí jako východisko z krize Marxovo staré dobré „zespolečenštění výrobních prostředků“, další mluvící hlavy radí „přestat být osamělým individuem a organizovat se“. Hledat cestu ven z pasti spektáklu lze jen společně, atomizovaný jedinec nezvládne nic.
Snímek končí optimisticky. Andreas Malm mluví o vlně globálních protestů, která začala zhruba v roce 2011 a spojuje je snaha vybudovat spravedlivější společenský systém. Nicméně historický cíl „proměnit veškerou moc do neodcizující podoby uskutečněné demokracie“, o němž Debord píše v závěrečné tezi Společnosti spektáklu, se dnes zdá být asi tak stejně daleko jako v roce 1967. Možná má víc pravdu Jyoti Mistry, když říká, že místo společnosti spektáklu dnes spíše „žijeme ve spektáklu společnosti“. Vzýváním ničím neomezeného volného trhu se systému podařilo rozrušit všechny lidské vazby kromě těch užitkových a postfordistický, informační kapitalismus postavil lidi proti sobě v nekonečné válce o přežití.
Pražské promítání Společnost spektáklu v kině Edison v polovině prosince bylo spojené s uvedením nového českého překladu Debordovy klíčové knihy. Ta se původně objevila v roce 2007 v nakladatelství :intu:, o šestnáct let později v přepracované a revidované verzi vychází v Utopia Libri. (Článek využívá původního překladu Josefa Fulky a Pavla Siostrzonka.) Snímek od Olssona a Farhat je skvělým úvodem do Debordova radikálního textu – komplexní filozofické teze servíruje přístupnou formou a může leckomu sloužit jako pověstné otevření očí. Hlouběji už ale musí zájemce sám.
Autor je redaktor Alarmu.