Iron Dome, izraelský obranný systém. Foto Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.0 DEED
Íránský raketový útok na Izrael, který proběhl v noci ze soboty na neděli, se zařadil mezi zdánlivě nekonečnou sérii znepokojivých zpráv přicházejících v posledních šesti měsících z blízkovýchodního regionu. A to nikoliv bezdůvodně. Podobné útoky nejsou mezi státy mimo válečný stav běžné. V případě Izraele šlo o první přímý útok na jeho území ze strany jiného státu od r. 1991 a první takový útok ze strany Íránu. Znamenají proto události uplynulého víkendu začátek otevřené války mezi oběma státy? Na zodpovězení této otázky je příliš brzy, ale podobný scénář nelze vyloučit.
Překračování hranic
Útok, který Írán provedl, je nepochybně novým překročením hranic možného v rámci napjaté regionální situace. Před více než půl rokem by bylo podobné napadení vojensky nejsilnějšího státu oblasti a západního spojence nemyslitelné a setkalo by se s širokým mezinárodním odsouzením a patrně i okamžitou a tvrdou odvetou, proti které by bylo obtížné cokoliv namítat.
Samotný fakt, že o válce se dosud nehovoří jako o nové a nevyhnutelné realitě, však poukazuje na to, že situace se podstatným způsobem změnila – a to mimo jiné proto že mnohé hranice již byly překročeny.
Íránský útok je jako všechno ostatní třeba vnímat v širším kontextu. Ten zahrnuje nejen bezprecedentně krvavou válku v Gaze, ale i návaznou eskalaci násilí mezi Izraelem a Západem a Íránem a jeho spojenci na území několika dalších států i námořních tras v Rudém moři. Právě zde již několikrát k narušení dosud platných „pravidel hry“ došlo.
Je zároveň velmi nepravděpodobné, že Írán při útoku využil svých nejmodernějších raket a bezpilotních prostředků, podobně jako dalších metod vedení války, které by v reálném konfliktu nepochybně hrály ústřední roli.
Naposledy – a to již v přímé souvislosti s nynější eskalací – se tak stalo 1. dubna během izraelského náletu na íránský konzulát v Damašku. Jakkoliv jsou izraelské letecké útoky v Libanonu a Sýrii běžné a v minulosti opakovaně mířily na íránský personál či zařízení, přímý útok na diplomatickou misi, který připravil o život více než deset lidí včetně dvou vysoce postavených generálů revolučních gard, představoval nový krok, neboť jej z hlediska mezinárodního práva bylo možné chápat jako přímý útok na svrchované íránské území. A právě tak jej Írán též interpretoval.
Odstrašení versus zdrženlivost
Okamžitě se proto objevily spekulace o íránské odvetě, ale i mnohé otazníky o její výsledné podobě včetně toho, zda k ní vůbec dojde.
Jako hlavní motivace pro to, aby Írán reagoval, se jevila logika odstrašení, která hraje v komplikované hybridní válce mezi oběma státy značnou roli. Ponechat útok bez odpovědi by Íránu přineslo mnohá negativa, od ztráty důvěryhodnosti vůči regionálním spojencům až po riziko, že podobné útoky se budou opakovat a budou efektivně narušovat íránskou vojenskou přítomnost a schopnosti v regionu.
Naopak, hlavním argumentem, proč by režim v Teheránu nakonec mohl od odvetného útoku upustit, byla motivace předejít riziku další eskalace. Írán již od útoku Hamásu na Izrael a následné války v Gaze dává konzistentně najevo, že nemá zájem se této války účastnit a přímo se s Izraelem a Spojenými státy střetnout. A má proto nepochybně dobré důvody. Kromě dlouhodobých faktorů, jako jsou (a to především vezmeme-li v úvahu potenciální účast USA) relativní vojenská slabost a napjatá vnitropolitická situace v samotném Íránu, kde islámský režim čelí rostoucí krizi legitimity, je třeba započítat i dosavadní průběh konfliktu v Izraeli a na palestinských územích.
Vojenská operace, kterou Izrael zahájil po útoku Hamásu na své území 7. října a jejímž cílem mělo být zničení tohoto palestinského hnutí a zároveň i spojence Íránu (který ovšem útok proti Izraeli zřejmě provedl bez jeho vědomí), dosud ani po šesti měsících deklarovaný záměr nesplnila. Místo toho vedla k zabití a zranění desetitisíců obyvatel Gazy a rozsáhlým civilním škodám, kvůli kterým Izrael čelí na mezinárodní scéně obviněním z válečných zločinů a od ledna i z páchání genocidy, které je projednáváno Mezinárodním soudním dvorem v Haagu.
Tento stav, který obrací veřejné mínění v arabských a muslimských zemích radikálně proti Izraeli a vede k diskreditaci zahraniční politiky Západu i v širším mezinárodním měřítku, hraje jednoznačně ve prospěch Íránu. Jeho přímý vstup do konfliktu by naopak tuto dynamiku mohl změnit, přičemž je nejasné, co by jím mohla ší’itská islámská republika získat.
Fakt, že se Írán i přesto nakonec rozhodl pro odvetný úder, ukazuje, že logika odstrašení nakonec převážila nad logikou zdrženlivosti a že představitelé Islámské republiky jsou přesvědčeni, že tento krok se jim ve výsledku vyplatí a jeho dopady dokážou kontrolovat.
Rozsáhlý a zároveň limitovaný útok
Irán nakonec z různých možných variant, které se mu nabízely (včetně např. zasažení některé z izraelských ambasád v regionu, které by však bylo obtížně proveditelné a neslo by s sebou riziko nezamýšlených civilních obětí i dopadů na vztahy s dotčenými státy), zvolil tu nejjednodušší, tedy přímý raketový útok na území Izraele.
Ten v žádném případě nebyl svým rozsahem malý. Na území Izraele bylo vysláno okolo 180 dronů (podobného typu, jaké používá ruská armáda na Ukrajině), 120 balistických raket a 25 střel s plochou dráhou letu. Jeho další okolnosti nicméně poukazují na to, že logika zdrženlivosti přece jenom hrála určitou roli.
Akce byla připravena tak, aby její provedení bylo dopředu zjevné a protistrana se mohla připravit na reakci. Americké úřady proto již v pátek vydaly varování před útokem na izraelské území, který se měl odehrát v následujících 48 hodinách, což se poté i stalo.
I tomu lze přičíst fakt, že se převážnou většinu odpálených raket a dronů podařilo sestřelit koordinovaným zásahem protivzdušné obrany a izraelských, britských, francouzských i jordánských letadel a operace se obešla bez ztrát na životech i (kromě zasažení dvou izraelských leteckých základen) výraznějších materiálních škod.
Íránské ministerstvo zahraničí rovněž útok rámovalo jako jednorázovou odvetnou akci a dalo najevo, že o další eskalaci nemá zájem, pakliže nedojde k dalším útokům na íránské území, které by vyvolaly další a rozsáhlejší vojenskou akci.
Různé interpretace
Ve vyhodnocení celé situace, ostatně jako vždy, se nyní objevují rozdílné interpretace. Podle jedné z nich, zmiňované mj. v českém mediálním diskurzu, lze celou situaci chápat jako „vítězství pro Izrael“, který se z velké většiny dokázal tomuto raketovému útoku úspěšně ubránit a zároveň prokázal, že navzdory rostoucí izolaci kvůli válce v Gaze stále disponuje na mezinárodní scéně skupinou spojenců, která je odhodlána bránit jeho bezpečnost. Pro Írán se pak mělo jednat o prohru, neboť jeho odvetný útok selhal a ukázal tak neschopnost židovský stát reálně ohrozit.
Tento pohled ale stěží vystihuje všechny roviny situace. V první řadě je zjevné, že útok byl přes svůj značný rozsah naplánován a proveden tak, aby splnil spíše symbolický než vojenský účel. Jeho oznámení předem umožnilo připravit efektivní obranu, která se následně mohla „osvědčit“ – i tak si ale vyžádala nasazení rozsáhlých a nákladných prostředků, údajně v ceně okolo půl miliardy dolarů jen pro samotný Izrael.
Je zároveň velmi nepravděpodobné, že Írán při útoku využil svých nejmodernějších raket a bezpilotních prostředků, podobně jako dalších metod vedení války, které by v reálném konfliktu nepochybně hrály ústřední roli. Skutečnou schopnost Izraele čelit íránskému útoku v případě války a výslednou rovnici odstrašení je tudíž těžké odhadnout (její vyhodnocování pravděpodobně nyní zaměstnává vojenské analytiky mající k dispozici neveřejné informace).
Zároveň, jakkoliv se projevila ochota dalších států přispět (a to podle všeho podstatným způsobem) k obraně izraelského vzdušného prostoru, a tím i zabránit nevyhnutelné eskalaci, ke které by došlo, pokud by íránské rakety způsobily větší škody, všechny z nich i mnozí další izraelští spojenci následně vyzvaly k deeskalaci a upuštění od dalších odvetných akcí ze strany Izraele.
Tato snaha ponechat rozsáhlý útok, který by mohl být v jiné situaci využit jako záminka pro ničivou odvetu, bez další odpovědi může poukazovat na to, že elementární úroveň odstrašení, tedy hrozba reálné regionální války s nepředvídatelnými důsledky ze strany Íránu přinejmenším krátkodobě zafungovala. To by však nemělo být důvodem k optimismu.
V takové situaci lze totiž stěží hovořit o vítězství pro Izrael, který se logicky dostává do pozice napadené a oslabené strany a je tak motivován na íránský útok odpovědět další akcí, která by islámský režim od další konfrontace definitivně odradila a odstrašila. Takový záměr byl ostatně již izraelskými vojenskými kruhy deklarován.
Sebevražedná hra
Jak se tedy bude situace dále vyvíjet? To je obtížné odhadnout. Přinejmenším dokud nedojde k další a rozsáhlejší výměně leteckých a raketových útoků, lze o událostech uplynulého víkendu uvažovat stále jako o dalším kole komplikované symbolické hry a války nervů, která na Blízkém východě pokračuje již po mnoho měsíců.
Zároveň je však jisté, že elementární stabilita celého regionu, dlouhodobě narušovaná spletí hybridních konfliktů a nyní rozkolísaná traumatickými událostmi nové kapitoly izraelsko-palestinského konfliktu, se tím dostává na samotnou hranu.
Hrát tuto hru dále bez rozhodujících kroků vedoucích k řešení podstatných příčin konfliktu a napětí, nemusí být udržitelné. Mezi takové kroky patří nepochybně v první řadě, kromě samotné deeskalace situace mezi Íránem a Izraelem, ukončení války a utrpení civilistů v Gaze. Právě operace v Gaze jsou hlavním a bezprostředním faktorem současné nestability. V dlouhodobějším horizontu jsou pak ke stabilizaci regionu nutná politická jednání, která by vedla k řešení dalších konfliktů včetně otázky palestinské státnosti.
Pokud se tak nestane – a bohužel, máloco tomu prozatím nasvědčuje, existuje reálné riziko, že to bude otevřená a plnohodnotná válka s dalekosáhlými a potenciálně nepředvídatelnými následky, která stanoví nová pravidla hry – bude-li i nadále existovat herní pole, na němž bude možné tuto hru hrát.
Autor je arabista a sociolog, působí na Katedře Blízkého východu FF UK.