Foto Queendom
Dokumentaristka Agniia Galdanova, která snímek Queendom sama představila v Česku v rámci festivalu Jeden svět, popisuje současnou pozici queer lidí v Rusku jako katastrofální. Naráží tak na nedávné schválení zákona, který LGBTQ+ komunitu označil za teroristickou organizaci a jakékoliv její projevy na veřejnosti jsou nyní v podstatě považovány za projevy extremismu. „Doba, kdy jsme začali natáčet, a současné Rusko, to jsou dva odlišné světy. Interakce s policií jsme měli v podstatě nepřetržitě,“ říká k vývoji politické situace vůči drag queens režisérka.
S hrdinkou dokumentu, drag queen Geňou, byly po začátku války na Ukrajině nakonec donuceny z Ruska emigrovat. Geňu totiž stát považoval za muže a jakožto nestudující jí hrozil povinný odvod na vojnu, což by znamenalo jisté odvelení na frontu okupovaného státu. „Situace, které ve filmu vidíte, by neměly být perzekuovány. Ani já bych přece správně neměla být stíhána. Jen jsem vyprávěla příběh o jednom člověku. Dnes už ani nedokážu spočítat, kolik let bych strávila ve vězení,“ zamýšlí se režisérka. Agniia i Geňa dnes žijí v Paříži, a režisérka se svým filmem sbírá úspěchy: například z Mezinárodního filmového festivalu v Curychu si odnesla Zvláštní uznání v kategorii Mezinárodní dokument i diváckou cenu.
Co pro vás vůbec znamená termín „queendom“ v souvislosti s filmem?
Našla jsem to slovo a byla z něj nadšená, reprezentovalo jakýsi svět, který si sami vytváříme. Když jsem pak už točila jen Geňu, přemýšlela jsem, že název změním, ale pak jsem si uvědomila, že to pořád funguje. Ta vystoupení, která ve filmu vidíte, představují alternativní svět, kam Geňa může utéct a kde může být sama sebou, kdy může vyjádřit sama sebe a své strachy nebo jiné emoce.
S Geňou jste se seznámila prostřednictvím jiné drag queen v Moskvě. Jak reagovala na to, že ji chcete sledovat kamerou pro účel dokumentárního filmu?
Poprvé jsme si vlastně jen zavolaly, až později jsem se s Geňou setkala osobně. Byla ale velmi překvapená, že mám vůbec zájem ji natáčet. Tehdy jsem ale měla protagonistek víc, protože jsem zpočátku zamýšlela natočit dokumentární seriál a ona měla být jednou z mnoha drag queens v něm. A Geňa si společnost ostatních queens opravdu užívala. Takže souhlasila.
Queendom se zaměřuje téměř výhradně na Geňu, ale během filmu vidíme i další drag queens. Jak byste popsala samotnou moskevskou drag scénu?
Hodně se proměnila. Doba, kdy jsme začali natáčet, a současné Rusko, to jsou dva odlišné světy, a platí to i pro drag komunitu. Se všemi těmi novými zákony, které se teď v Rusku přijímají proti LGBTQ+ komunitě, je nebezpečné a v podstatě nemožné vystupovat v jakýchkoli gay klubech, protože je to považováno za extremismus.
Dnes už ani nedokážu spočítat, kolik let bych strávila ve vězení a kolik trestních případů na základě ruského práva je v Queendom vyobrazeno.
Začala jsem v rámci moskevské drag komunity participovat, protože jsem jí byla součástí i v Berlíně, kde jsem dřív žila. Toužila jsem prozkoumat, jak ta kultura funguje v mé rodné zemi, a překvapilo mě, jak rozvinutá byla: existovala spousta shows, soutěží a množství různých umělců a umělkyň. Většina z nich pak představovala konvenční chápání toho, co je drag queen. Geňa do té představy úplně nezapadala, ale naopak měla drive k rozvoji svého vlastního jedinečného stylu. Nikdy by ji nepřijali na žádnou drag race nebo podobnou soutěž, protože tam očekávají velmi konvenční typ vystoupení.
Vystupování drag queens ale bylo nebezpečné už v době, kdy jste s natáčením začala, že?
Ano, velmi nebezpečné. Nikdy jste nemohl předvídat, co se vám může stát, když vyjdete na ulici, zvlášť v kostýmu nebo make-upu. Ale dnes je to nelegální a je to úplně něco jiného. Je to katastrofa. A lepší časy už nepřijdou.
Hlavním motivem celého filmu je vztah Geni s jejími prarodiči. Chtěla jste na něm dokument postavit už od začátku natáčení?
Ano, protože to byla první osobní věc, kterou jsem se o Geně dozvěděla. Když jsem se setkala s jejími prarodiči, nazvala je rodiči, protože ji vychovali, když osiřela. Tehdy jsem si uvědomila, že v mnoha ohledech jsem si do Geni projektovala a svůj vlastní vztah s rodiči. A skrze tyto zpřetrhané rodinné vazby jsme našli určité spojení. Vztah Geni a jejích prarodičů pro mě byl jednou z nejsilnějších věcí, kterých jsem byla svědkem. Zároveň ale také věcí velmi bolestivou.
Queendom taky poskytuje vzácný náhled na život v dálněvýchodním sibiřském městě Magadan a na to, jak tamní obyvatelé mohou reagovat na lidi jako Geňa…
Ano, můj otec také pochází z velmi vzdáleného místa ze Sibiře. I tam jsem viděla jisté podobnosti, protože vím, jak funguje mysl lidí v takových odlehlých místech. Pro mě bylo fascinující tam být i proto, že Magadan je velmi známý svou historií. V jeho okolí byly za Stalinovy éry umístěny všechny hlavní gulagy a koncentrační tábory. A setkat se s člověkem, jako je Geňa, který se narodil na tak nesvobodném místě a disponuje takovým zápalem do boje za svobodu… to, že jsem ji mohla točit, mi přijde jako dar.
V rozhovoru pro Picture House jste také řekla, že jste ráda byla svědkem Geniny proměny z „běžné“ drag queen v performance umělkyni. Měla tato její změna nějaký impuls, když začala až během natáčení?
Když jsme se potkali, už byla drag queen, z téhle ulity ale vyrostla v mnohem větší a hlubší umělkyni, performerku a aktivistku. Jsem tedy ráda, že jsem primárně byla svědkem jejího uměleckého růstu.
Abyste mohli být drag umělec nebo umělkyně, musíte mít také odvahu a talent. Ale to, v co Geňa vyrostla teď, znamená mnohem víc než jen být umělkyní. V rámci tohoto růstu se také stala aktivistkou. Když jsme se seznámily, o politiku se tolik nezajímala. Ale postupem času už nemohla jen tak ignorovat všechny události, které se nám děly před očima. Začala se zajímat i o politické umění a jeho propojení do performance.
Její rostoucí odvahu, pokud jde o protikremelský aktivismus, rázně demonstrovala i na plátně. Časopisu Screen Daily jste řekla, že jste se během protestů snažilili všemožně zabránit zatčení, například jste vašemu kameramanovi dala kolečkové brusle. Jaká další bezpečnostní opatření jste používali?
Vždycky jsme se bavili o tom, co se nám může stát, když se připojíme k protestu. Mívala jsem u sebe malý batůžek pro případ, že by nás zatkli, s penězi pro Geňu a také oblečením, aby neseděla na policejní stanici oblepená izolepou nebo ostnatými dráty. Pokaždé, když jsme šli ven, jsem předpokládala, že nás mohou zatknout.
V dokumentu ale vidíme Geňu zatčenou pouze jednou…
Zadrželi nás vícekrát, ale pak nás pustili bez jakýchkoli procedur. Takže to se vlastně nepočítá. Interakce s policií jsme ale měli v podstatě nepřetržitě.
Když Geňu zatkli po protiválečném protestu, byla to poslední kapka pro to, aby opustila zemi. A také pro vás. Jak zpětně reflektujete opuštění vašeho života v Rusku?
Nejdůležitější je, že Geňa je pryč, protože by mohla být odvedena do armády. Já takový problém neměla. Teď už jsme dva roky v Paříži a jediné, co si můžu přát, je, aby ta zkurvená válka skončila a přestali umírat lidé. Dodneška nedokážu pochopit, jak je možné, že se nemůžu vrátit do své rodné země a navštívit mámu, kdykoli se mi zachce, a jsem z toho fakt smutná. Ale život je složitý, naštěstí jsem na bezpečném místě, mám co jíst a kde spát a jsem za to velmi vděčná. Ve větším měřítku to nicméně stále nedokážu pochopit. Přála bych si, aby to všechno prostě skončilo.
Taky jsem rád, že jste pro sebe a svou rodinu našla bezpečné místo. A váš film nadále zvyšuje povědomí o marginalizované drag queen komunitě v Rusku.
Situace, které v dokumentu vidíte, by neměly být perzekuovány. Ani já bych přece správně neměla být stíhána. Jen jsem vyprávěla příběh o nějakém člověku. Dnes už ani nedokážu spočítat, kolik let bych strávila ve vězení a kolik trestních případů na základě ruského práva je v Queendom vyobrazeno.
Používáte hodně detailních záběrů, nejvíce, když Geňa není součástí performance. Byl to záměr?
Obecně jsme se s naším kameramanem rozhodli, že zůstaneme blízko. Širokých záběrů tam není tolik, jsou to většinou detaily nebo polocelky, protože jsme chtěli vytvořit diváctvu co největší pocit blízkosti ke Geni.
Opustilo hodně drag umělců a umělkyň Rusko poté, co naplno propukla Putinova invaze na Ukrajinu?
V mém okolí je spousta lidí, kteří Rusko opustili. Ale ne každý má peníze, přátele nebo rodinu, kam by mohl odjet. Mnoho lidí z mého okolí v Rusku zůstalo a co víc, dál se snaží o performance, i když už to začalo být opravdu nebezpečné.
Právě jsme dostali první signál toho, jak bude stát využívat nový zákon o extremismu. Zatkli dva lidi v malém městě nedaleko Moskvy. Pracovali v gay klubu jako správci, a jen za to jim hrozí až deset let. Myslím, že po tomto mnozí začnou svoji situaci přehodnocovat, protože před tímto případem nebylo jasné, jak úřady v Rusku tento zákon proti LGBTQ+ lidem použijí. A teď je jasné, že to bude drsné. Myslím, že mnoho drag queens teď svůj pobyt v Rusku přehodnocuje.
Bojíte se o ty, kteří zůstali?
Ano. S týmem, který stojí za Queendom, se jim snažíme pomáhat, jak jen můžeme. Zahájíme nárazovou kampaň a budeme se snažit pomoci co nejvíce potřebným opustit Rusko. Chceme také uspořádat nějaké projekce pro politiky, například ve Francii, abychom ukázali, v jakém nebezpečí tam drag queens a LGBTQ+ lidé žijí. Možná by to mohlo pomoci usnadnění procedury získávání víz.
Jaký byl proces získání víz po vašem útěku z Ruska nejen pro Geňu, ale i pro vás?
Pro Geňu byl svým způsobem obtížný hlavně samotný útěk, protože to byla její první cesta do zahraničí, nikdy předtím neopustila Rusko. To byl další projev její odvahy, protože ne každý by hned skočil do úplně neznámého světa a požádal o azyl. Musím říct, že Francie byla velmi velkorysá a vstřícná. Genin případ byl vážný, takže papíry dostala poměrně rychle. Dá se brát jako pozitivní příklad rané fáze integrace. Pro mě byl proces ještě jednodušší, protože jsem už nějaké papíry měla z dřívějších dob a nenarazila jsem na žádné potíže.
Přejete si jakožto režisérka, aby Queendom přispěl ke sdílení určitých myšlenek nebo poselství?
No, doufám, že náš film osloví co nejvíce lidí. Přála bych si, aby mladá generace mluvila sama za sebe, neskrývala se, aby její členstvo vědělo, že tu není samo a může žít své životy tak, jak chce. Pro starší generaci si přeji, aby se stala tolerantnější ke svým blízkým a aby se trochu víc vzdělávala. A tím nejzásadnějším poselstvím filmu je, aby k sobě byli lidé laskaví a měli se rádi. Zní to jednoduše, ale v dnešní době je to to nejdůležitější.