Foto Falcon
Řecký filmař Yorgos Lanthimos je dlouhodobě nejvýraznějším tvůrcem takzvané řecké divné vlny. Ta se na sklonku minulé dekády představila světovému publiku zneklidňujícími snímky, které na půdorysu často absurdních premis odhalovaly fungování moci ve společenských vztazích. V Lanthimosově pojetí byly tyto studie mocenských mechanismů působivé i pro jeho svébytnou tvůrčí metodu. Díky pozorovatelskému odstupu kamery i mechanickým hereckým projevům nepůsobili lidé v jeho filmech jako svobodní a psychologicky vyprofilovaní jednotlivci, ale spíše jako tvorové bezmocně podléhající manipulaci. Zcela běžné formy mezilidských vazeb jako nukleární rodina (Špičák) či monogamní partnerské vztahy (Humr) kvůli tomuto odměřenému přístupu najednou působily jako přinejmenším podezřelé.
Do popředí se také dostává původně implicitní feministická linka. Bella si totiž uvědomuje, že každý muž jejího života ji chtěl nějak kontrolovat a vymezit tak její roli.
Lanthimosův úspěch na mezinárodní scéně mu následně umožnil pracovat s většími rozpočty i hereckými hvězdami jako Colin Farrell či Rachel Weisz, aniž by musel přistupovat na výrazné tvůrčí kompromisy. Tomu se přiblížil až v poslední době, kdy ve Favoritce témata a absurditu svých dřívějších děl zabalil do přece jen divácky vstřícnějšího formátu. Nový film Chudáčci, který je adaptací stejnojmenného románu skotského spisovatele Alasdaira Graye, je dalším potvrzením jak úspěchu Lanthimosovy kariéry, tak obratu k divácky přístupnějším filmům.
Snímek, jenž si zatím odnesl dva Zlaté glóby a Zlatého lva na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, se sice vzdaluje odměřené observaci jeho dřívějších děl. Díky podmanivé vizuální stránce a skvělému výkonu Emmy Stone ale dokazuje, že nejslavnější řecký filmař má stále co nabídnout i v této přívětivější formě.
Život v izolaci
Bella Baxter (Emma Stone) působí jako zvláštní dívka. Ačkoliv má tělo dospělé ženy, její psychika je na úrovni malého dítěte. Za svého otce považuje doktora a vynálezce Godwina Baxtera (Willem Dafoe), který kvůli znetvořené tváři raději žije s Bellou v ústraní svého domu. Godwin si brzy přizve asistenta Maxe (Ramy Youssef), kterého pověří zkoumáním Bellina vývoje. Vzápětí zjišťujeme, že Bella je ve skutečnosti produktem šíleného experimentu.
Doktor totiž nalezl v místní řece tělo těhotné ženy, která spáchala sebevraždu. Rozhodl se přesunout mozek stále živého dítěte do těla jeho matky. Chudáčci zde kromě absurdity svého fikčního světa naznačují i jeden z ústředních paradoxů. Godwin je sice se svým chřadnoucím tělem sám obětí krutých experimentů svého otce, přesto se s podobnou nelítostností rozhodl hrát si na Boha v prostředí své laboratoře.
Bella se stává pozorovanou i přísně střeženou lékařskou anomálií. Je jí přísně zakázáno opustit doktorovo sídlo, ačkoliv ji představa neprobádaného světa láká stále více. Tato nekonvenční hrdinka dominuje téměř každé scéně a svým rozpoložením určuje podobu filmu. Život v izolaci, který je plný omezení a drží ji zpátky před dalším vývojem, je podpořen černobílým formátem. Svazující prostředí však za disonantního soundtracku nabourává dětinskými provokacemi. Kamera s podobnou hravostí přepíná mezi různými způsoby snímání od chaotického zoomování po širokoúhlé záběry se zaoblenými okraji, které podobně jako ve Favoritce deformují scény do působivých i klaustrofobních výseků.
Kvůli dospělému tělu je ale Bellin vývoj výrazně zrychlen. Brzy objevuje svou sexualitu a její zvědavost po okolním světě jen sílí. Mladý asistent Max sice své romantické city k Belle neskrývá, přesto je s ohledem na její prozatím nižší mentální věk zdrženlivý. To se ale nedá říct o úlisném právníkovi Duncanu Wedderburnovi, který v neodolatelně komickém výkonu Marka Ruffala kombinuje bezbřehou nadutost s křehkostí mužského ega. Duncan proto přichází s příslibem dobrodružné výpravy. Bella toužící utéct z života v odloučení takovou nabídku samozřejmě nedokáže odmítnout.
Odysea sebepoznání
Během Bellina milování s Duncanem se mizanscéna snímku promění z černobílé do bohaté palety různých barev. Hned na první zastávce v Lisabonu se Bella mění z pozorovaného objektu v pozorovatele, který chce poznat svět a současně i své místo v něm. V této fázi jej fascinovaně prožívá svými smysly – poznává ulice měst, hudbu, pije alkohol a spontánně se nechává unášet tancem.
Kameraman Robbie Ryan se ve zmíněných kamerových technikách i výrazné vizuální stylizaci inspiroval mimo jiné Coppolovou postmoderní verzí Draculy. Spolu s křiklavě barevnou výpravou a extravagantními kostýmy tak jednotlivá prostředí působí až nepřirozeně uměle. Tento odklon od realismu nás ale jen více napojuje na Bellinu perspektivu, která je fascinovaná novostí a odlišností různých koutů světa.
S tímto smyslovým vztahem Belly ke svému okolí i k sobě samé souvisí i nezvykle časté a explicitní sexuální scény. Lanthimos zde rezignuje na veškerou střídmost, přesto erotické sekvence nesnímá nijak voyeuristicky. Scénář Tonyho McNamary zase neodhlíží od časté toxicity Belliných partnerů, přesto jimi nenechává strhnout svou pozornost od hlavní hrdinky.
Od počátku je tak zřejmé, že pro právníka Duncana je Bella jen pasivním sexuálním objektem, který má podléhat jeho kontrole. Důležitost sexu v Chudáčcích ale stojí především na tom, že pro Bellu představuje cestu k vlastnímu sebeuvědomění. O to větší satisfakci pak představuje Duncanovo zklamání. Ačkoliv chtěl sám omezovat Bellu a vymezit její místo ve světě, ve skutečnosti právě on je pouhou zastávkou na její osobní cestě.
Další města, která Bella postupně navštěvuje, ji dále seznamují s fungováním světa. Její smyslový přístup je postupně vystřídán analytickým glosováním. S odbornou terminologií převzatou od doktora Godwina tak dekonstruuje jednotlivé společenské normy. Lanthimosova režie má sice daleko ke klinickému odstupu jeho dřívějších děl, přesto se tento motiv z jeho díla nevytrácí. Pouze je divákům zpřístupněn tím, že se z tvůrčí metody přenáší na samotnou hrdinku filmu. Ta je v této fázi konfrontována s různými formami nespravedlnosti. Namísto smyslových vjemů se tentokrát otevírá filozofickým výkladům společnosti. Je páchání krutosti lidskou přirozeností a jedinou smysluplnou reakcí je pak rezignace vůči společenskému dění? Nebo máme být naopak většími idealisty a usilovat o nápravu společenských nerovností, jak Bellu přesvědčuje socialistka z pařížského nevěstince?
Najít své místo ve světě
Tyto kapitoly sice zapadají do konceptu filmu a představují tak nutné fáze Bellina vývoje, přesto Chudáčci v této části dočasně ztrácejí dřívější přitažlivost. Zůstávají skvělou komediální zábavou s opulentní vizuální stylizací. Snímek, jehož působivost většinou vychází z pečlivého aranžování blyštivého povrchu, ale nedokáže se stejnou lehkostí zachytit různé myšlenkové přístupy a intelektuální proměnu Belly na její pouti. Fascinované objevování různých zákoutí světa tak střídají mechanické scény, kdy za ní přicházejí jednotlivé postavy a prostřednictvím doslovných replik jí představují, jaký má zaujmout postoj vůči okolní realitě.
Završení Bellina sebepoznání ohlédnutím za její dřívější identitou však vrací film zpět na správnou kolej. Do popředí se také dostává původně implicitní feministická linka. Bella si totiž uvědomuje, že každý muž jejího života ji chtěl nějak kontrolovat a vymezit tak její roli. Její zrychlené dospívání a proměna v jednotlivých fázích ale tato omezení bez problémů rozbourávají. Bella se tak svou cestou definuje sama. Co tato linie možná postrádá na neotřelosti myšlenek, Chudáčci snadno dorovnávají důrazem na protagonistku, která v průběhu své osobní odysey zůstává fascinující zejména díky právem chválenému výkonu Emmy Stone. Ten je vždy konzistentní s vývojem postavy a jeho výrazná expresivita a chameleonská proměnlivost nikdy nepůsobí samoúčelně.
Pokud většina postav dřívějších Lanthimosových filmů byla za fasádou civilního vystupování spíše neživotnými loutkami a oběťmi cizí manipulace, tentokrát se situace převrací. Bella je od počátku nepřirozenou bytostí, kterou na svět přivedla cizí vůle. Její postupný vývoj k dospělosti i k pochopení toho, jak funguje společnost, ji naopak propůjčují větší životnost, než které se těší ostatní postavy.
Díky této blízkosti filmu k hlavní hrdince tak mají Chudáčci až nečekaně pozitivní náboj. Přesto jako by ambivalentní závěrečné vyznění napovídalo, že tento optimismus možná jen překrývá hlubší cynickou výpověď o lidské přirozenosti. Stala se Bella v průběhu své poutě nezávislou ženou, která usiluje o změnu světa k lepšímu, nebo svou dospělostí jen přistoupila na fungování společnosti se vším zlým i dobrým, co k tomu patří? Skutečnost, že Lanthimos udrží film v tomto napětí, jen dokazuje, že i v této přístupnější podobě zůstává nekompromisním glosátorem společenských vztahů.
Autor je filmový recenzent.