Foto ArtCam Films
Ženy přicházejí do kouřové sauny kdesi v Estonsku a pomocí očistných rituálů dávají odpočinout nejen svému tělu, ale i duši. Skryty v oblacích páry odhalují sestrám své nejniternější zážitky, traumata, nejistoty a životní příběhy, a společně se tak prostřednictvím dlouhých dialogů oddávají jakési kolektivní formě terapie. Síla sdílení se ukazuje být neobyčejně osvobozující, ať už se jedná o problémy se sebepřijetím v období dospívání (jedna z respondentek opakuje bolestivá slova, která jí řekla její matka: „Jsi krásná, ale svým způsobem“), nebo o překonávání traumatu ze ztráty dítěte. Ženy popisují své zážitky a ostatní účastnice saunování naslouchají, přikyvují a smějí se, podobně jako divák v kinosále, kterého přirozeně plynoucí proud dialogů vtahuje do prostředí očistných kouřových výparů.
Mytizace ženství
Snímek se nebojí otevírat citlivá a mnohdy tabuizovaná témata: složité rodinné konstelace, nezdravé mezilidské vztahy, ale i období dospívání, poznávání vlastní sexuality a identity nebo vyrovnávání se s traumaty, ztrátami a nemocemi. Na poměrně krátké, devadesátiminutové ploše dokážou Sestry z kouřové sauny nastolit řadu komplexních témat a otázek. Nesnaží se však na ně dávat autoritativní odpovědi, prostřednictvím dialogů mezi různými ženami spíše ustavují jejich jedinečnou a individuální zkušenost jako možný klíč k pochopení dané perspektivy nebo alespoň jako možnost porozumění. Tomu napomáhá také příklon k využití folklóru a motivů tradice – koneckonců tradice estonské sauny je zapsána na seznamu nehmotného dědictví UNESCO. Dialogové scény jsou prokládány zpěvem, hraním lidových písní, tancem, uzením masa a dalšími aktivitami, kterým se ženy oddávají v přestávkách mezi saunováním. Všechny tyto činnosti odkazují k tradičnímu životu, který jako by patřil k dobám dávno minulým a kontrastuje s nevázanými rozhovory o každodenních věcech, jako je nátlak rodiny na hledání partnera nebo nevyžádané fotky penisů, které ženám přistávají ve zprávách na Tinderu.
Předností snímku je skutečnost, že dokumentaristka nechává velkou volnost ženám, které otevřeně a bez obalu formulují vlastní zkušenost.
Do těchto zpovědí zároveň vstupují stylizované záběry staré ženy zahalené v oblaku dýmu, která jako protipól moderních problémů popisuje útrapy žen v minulosti a koneckonců možná i své vlastní. Vrací se k tradici kouřové sauny, která ženám sloužila k bezproblémovému porodu, popisuje svět, v němž mladé ženy dříve dospívaly a neměly možnost rozvodu. Popisuje doby, kdy narození mužského potomka provázela radost a narození dcery hořké zklamání. A v neposlední řadě popisuje svět, v němž byla ženská sexualita tabu, a hanbu, která padla na každou dívku, jež v brzkém věku otěhotněla. Zdánlivě překonané problémy minulosti však mají s traumaty problémy žen ze sauny společného více, než by se na první pohled zdálo. Útlak totiž nemizí, jen se stává subtilnější a transformuje se. To ostatně dosvědčuje jedna z žen, která musela z donucení svého partnera podstoupit interrupci, nebo jiná, která popsala nezdravý vztah k vlastnímu tělu, k němuž byla přivedena nejen společenskými nároky na vzhled ženy, ale také svou vlastní matkou, jež si do dcery projektovala vlastní nenaplněné ambice.
Předností snímku je skutečnost, že dokumentaristka nechává velkou volnost ženám, které otevřeně a bez obalu formulují vlastní zkušenost. Ta se propojuje s očistnými rituály a mantrami. Společně pak vytvářejí obraz na jedné straně až mytického pojetí ženství v úzkém spojení s přírodou, na straně druhé je ustavují jako zcela jedinečnou, neuchopitelnou a ryze individuální zkušenost.
Příklon k mytizaci ženství a jeho sepětí s přírodním koloběhem života dokládají exteriérové záběry mimo saunu, snímané v různých ročních obdobích. Tuto cykličnost přírody pak můžeme číst jako metaforu ženského cyklu, který je taktéž tématem několika rozhovorů v sauně. Dítě přisáté k matčinu prsu coby zástupný symbol koloběhu života se objevuje hned v úvodu snímku a kontrastuje s výše zmíněnými záběry staré ženy zahalené kouřem. Opakování manter, šlehání větvičkami a oddávání se lidové hudbě pak posouvá zkušenost společného sdílení příběhů a sesterství v cosi transcendentálního, co překračuje pouhou terapeutickou funkci.
Zaklínadlem proti traumatům
Film věcně pracuje se zobrazováním nahých těl. Podle oficiálních distribučních materiálů je snímek přístupný až od 18 let, jako by snad varoval před zobrazením explicitního násilí nebo sexu. Taková představa však nemůže být vzdálenější realitě. Nahota mizí v kouři, který zaplňuje saunu a přenáší ženy na bezpečné místo, kde ze sebe mohou smýt nejen fyzickou špínu, ale i duševní bolest a traumata. Fragmentární záběry ženských těl snímaných v detailu jako by přímo dekonstruovaly onen pohled, kterým se divák-muž zmocňuje ženských těl-objektů na plátně. Ženy se totiž nevystavují kameře, jejich existence není založena na bytí pro pohled. Naopak, ženské tělo je neoddělitelnou součástí jejich zkušenosti a je zobrazeno se stejnou samozřejmostí a autenticitou, s jakou o svých tělech ženy hovoří. Těla jsou vždy snímána taková, jaká jsou. Kamera tak vyměňuje senzaci za senzibilitu a tělo se stává neutrálním.
Kromě „explicitní nahoty“ je ve filmu přítomno i násilí, a to ve scéně, kdy jedna z žen v nejsilnějším monologu snímku vypráví o ztrátě panenství, k níž došlo při znásilnění. Násilí vizuálně „nepřítomné“ v obraze se silně zpřítomňuje v přerývavém vyprávění ženy a jejím mrazivě detailním popisu události. Její příběh v sobě koncentruje prakticky všechna výše zmiňovaná témata a motivy, s nimiž snímek důsledně pracuje. Dusivá desetiminutová sekvence, snímaná především v detailech a polodetailech, zachycuje ostatní účastnice naslouchající vyprávění traumatizované ženy, která si po celou dobu zakrývá obličej rukou. Z popisu přerušovaného občasným vzlykáním pociťuje divák hrůzu a stud, jež žena při vyprávění znovuprožívá – třeba když líčí odmítnutí a nedůvěru, které se jí dostalo, když se s hrozivým zážitkem svěřila matce („Vymysli si něco lepšího, abys byla zajímavá“).
Sekvenci zakončuje sborové opakování mantry „Vypotíme všechnu bolest, vypotíme všechen strach“, jejíž naléhavost graduje spolu s dupáním a plácáním se žen do stehen a zvyšující se intenzitou jejich hlasů, které nakonec přecházejí v animální řev. Mantra se tak stává mocným zaklínadlem, které sice nesmyje všechna traumata, nicméně představuje příslib úlevy a léčení. Převyprávění násilného činu umožňuje ženě reflektovat tuto bolestnou zkušenost a dává jí moc nad narativem plným bezmoci a utrpení. Tento i bezpočet dalších životních příběhů, které zazní v průběhu snímku, se stává očistnou formou terapie nejen pro ženy na plátně, ale poskytují jistou formu katarze i divákům v sále.
Sestry z kouřové sauny jsou filmem, který v terapeutickém prostředí sauny s naprostou otevřeností a nevídanou mírou autenticity i lehkosti ukazuje vztah mezi mytizovanou podobou univerzální ženskosti a individuální ženskou zkušeností. Prostor, který režisérka dává svým hrdinkám, vyplňují osobní dialogy zachycující nejniternější prožitky a traumata, jež mezi sebou ženy s důvěrou sdílejí. I díky tomu je snímek plný porozumění a sounáležitosti, jež dále zprostředkovává divákům bez ohledu na jejich genderovou identitu.
Autor studuje filmovou vědu na FF UK.