Foto Salzgeber.de & Co. Medien
Film Po proudu, který v Česku nejprve uvedl Mezinárodní filmový festival Mezipatra a následně v únoru vstoupil do distribuce, sleduje příběh Moritze, nesmělého mladého chlapce, který se přestěhuje za svým přítelem z maloměsta do Berlína. Brzy zjistí, že jejich neshody přestěhování nevyřeší, a po rychlém rozchodu se Moritz rozhodne objevit alternativní krásy Berlína – skrze queer klubovou kulturu.
Režisér a scénárista Hannes Hirsch ve svém celovečerním debutu poskytuje autentický a mnohdy temný vhled do prostředí queer komunity aktivně se pohybující v berlínské klubové kultuře. Dodává, že inspirací k natočení filmu mu byl kromě jeho zážitků ze studií v Berlíně také článek o narůstající osamělosti queer lidí ve velkých městech. „Zajímalo mě, jaké věci se skrývají za fasádou nablýskaného, atraktivního queer nočního života. Chtěl jsem o těchto tématech diskutovat i v rámci queer komunity,“ popisuje v rozhovoru režisér.
Uvedl jste, že ačkoli se identifikujete jako gay režisér a raver, scény ve filmu nejsou zcela založeny na realitě. Jak jste hledal inspiraci pro skládání těchto „malých příběhů“, které dohromady tvoří komplexnost Po proudu?
Rysy postav nebo jejich chování, které ve filmu vidíte, jsou podle skutečnosti. Sledujeme, občas mírně stereotypní, výpovědi, jak se lze jako queer člověk vypořádat s dospíváním ve velkém městě, jako je Berlín. Postavy jsou založeny na skutečných příbězích, které jsem sám prožil nebo které prožili moji přátelé, ale snažil jsem se některé věci pozměnit. Například když si hlavní hrdina poprvé dá drogy, není to na záchodě v klubu, jak se to obvykle děje, ale v autě. To se v Berlíně nikdy nestane, protože nikdo nepřijede na party ve svém autě. Změnil jsem to tak, aby diváci zažili něco nového a neotřelého, protože takovou scénu jsem sám ještě neviděl.
Je tu také moment, kdy postavy tančí pod sprchou. Snažil jsem se to ukázat jako metaforu radosti, kterou můžete zažít, když jste plní extáze a možná poprvé oslavujete sami sebe.
Najít v klubu sprchu je ale poměrně těžké…
Nikdy jsem ji v žádném klubu neviděl. Prostě jsme to tam dali. Myslím, že ve filmu se vždycky musí trochu přehánět, jinak ten konkrétní pocit jde jen těžko přenést.
Zaregistroval jsem komentář k vašemu snímku, jehož autor si stěžoval, že stereotypizujete a zkreslujete „typický trojúhelník“ Berlín-gayové-drogy. Mně osobně ale Po proudu přijde všechno, jen ne stereotypní. Film ukazuje introspektivní vývoj toho, jak se může mladý queer muž proměnit a nechat se pohltit vlivem samotného města. Jakým způsobem film bojuje proti stereotypizaci berlínských queer kultur?
Myslím, že pokud se stereotyp použije jednoduchým, povrchním způsobem a viděli jsme ho už mnohokrát, není příjemné ho sledovat. V Po proudu jsme se snažili vyobrazit věci, které se skutečně dějí, ale ukázat je tak, aby byly pochopitelné a abyste se všemi postavami souzněli a cítili, proč ty věci dělají, a nahlédli trochu za povrch jejich sebeprezentace. Samozřejmě se některé druhy chování a věci opakují, protože do Berlína přijíždí noví lidé a zažívají v mnoha ohledech úplně stejnou změnu. Pokud je tam něco typické, neznamená to, že je to špatné.
A máte pocit, že ve snímku v některých momentech postavy stereotypizujete?
Snažil jsem se tomu vyhnout. Nejstereotypnější je pro mě začátek, kdy Moritz přijíždí do Berlína, protože to je na hony vzdálené tomu, jak jsem příchod do města prožil já. Na hraně klišovité stereotypizace je i vyobrazení charakteru plachého, umělecky založeného queer mladíka, který hrál na klarinet. Ve zbytku filmu už jich moc nenajdeme. Snažil jsem se i kvůli hercům, kostymérům, lidem za kamerou: všichni jsme věděli, o čem mluvíme. Pro mě jako filmaře jsou všechny postavy ve filmu nástrojem k vyprávění příběhu o věcech skrytých v pozadí.
Nemyslím si tedy, že by většina postav trpěla stereotypizovaným vyobrazením. Po proudu ukazuje, jaký skutečně noční život je, a využívá typická témata, která se týkají nočního života: drogy, sebepoznávání, ale také ztráty sebe sama. Hledání přátel, nové rodiny, změny vašeho pohledu na svět. Věřím, že to Po proudu ukazuje upřímně, i proto, že právě upřímnost je to, co se lidem na snímku líbí.
Proč jste se vlastně rozhodl natočit Po proudu, film o muži zkoumajícím svoji homosexualitu v přátelských, otevřených prostorách berlínské rave a queer scény?
Cítil jsem potřebu o tom mluvit, protože v Huffington Post vyšel článek o osamělosti gayů a queer osob ve velkých městech, která se dnes vyskytuje v Německu, Velké Británii nebo Francii, tedy v zemích s legalizovaným stejnopohlavním manželstvím. Přesto spousta gayů trpí osamělostí, závislostí na drogách, mají spoustu sebevražedných myšlenek nebo je dokonce páchají. Počty queer lidí, kteří těmito problémy trpí, jsou stále mnohem vyšší než u heterosexuálních mužů.
Když lidé slyší spojení „queer party“, představí si večírky se spoustou barev a popovou hudbou. Málokdo ví, jak to ve skutečnosti vypadá na queer ravech, které můžeme najít v berlínských klubech typu Kit Kat…
Přesně tak. Existuje mnoho filmů, které se snaží ukázat noční život v Berlíně, ale většina z nich je natočena lidmi, kteří ho zevnitř neznají. A pak ho ukazují opravdu jen prostřednictvím stereotypů. Na Po proudu se podílelo mnoho lidí, kteří klubové kultury skutečně budují. Vytvářet tento noční život, tyto bezpečné prostory, kde lidé mohou najít sami sebe, je umění.
Zmínil jste termín bezpečný prostor neboli safe space. Co to pro vás znamená?
Mohu mluvit o tom, co to znamená pro mě jakožto gaye. Stále žijeme v heteronormativní společnosti. Když se procházím venku, mám ten pocit neustále. Nejdřív potřebujeme bezpečný prostor, abychom se mohli chránit před problémy, kterým čelíme v každodenním životě, vzájemně je sdílet, léčit se. Je to také prostor pro zkoumání, posouvání hranic, hledání představ o společnosti, ve které bychom možná chtěli žít. A queer raves se tuto společnost pokouší vytvořit, alespoň na jednu noc nebo třeba v rámci Whole festivalu, který trvá čtyři dny a který organizuje mnoho klubů, rave a queer komunit v Berlíně společně. To je zrovna pro mě takový safe space, kde jsem se čtyřmi tisíci dalšími lidmi.
Možná má být klubová kultura vždycky ohroženým prostorem? Neznám žádné místo na světě, kde by to tak nebylo.
Bezpečný prostor je vždy ultimátním cílem. Všichni se o něj snaží. Ale já chtěl ve filmu ukázat i temnější stránky, například ve scéně, kde Moritz ponižuje jiného kluka kvůli výšce. Je příliš malý a nemůže se dostat do skupiny vyšších žhavějších kluků. Lidé si navzájem ubližují i v rámci komunity, protože možná v životě zažili něco, co je nutí se takhle chovat.
Zajímavé je také to, jak moc se gay prostory otevírají „ostatním“ lidem. V Berlíně je mnoho klubů, kde se různé komunity mísí, kde najdou prostor k sebepoznání i heterosexuálové, kteří nacházejí nové způsoby, jak mít sex se ženami, být nazí, aniž by je hned někdo obtěžoval, a přitom se cítit bezpečně. Mohou také objevovat svoji queerness, vyzkoušet si sexuální aktivity s muži a zároveň jimi nebýt odsuzováni.
V rozhovoru pro BFI jste řekl, že jste se do Berlína přestěhoval kvůli studiu filmu. Jak jste se jako gay cítil při objevování Berlína, a jestli můžeme nějaké paralely najít i ve vašem snímku?
To je možná nejvíc autobiografická část filmu, tenhle pohled na velkoměsto, které vás přitahuje, zdá se být tak zajímavé. Na klubové scéně se pohybuje tolik zajímavých mužů, a jako gay bych je všechny chtěl poznat. Na druhou stranu lidé se někdy umí zachovat i jako pořádní kreténi. Nejsem například proti braní drog, ale jsou zrádné, nutí člověka dělat věci, které by za střízliva nedělal. Lidé se v drogách ztrácejí a myslím, že je to jedno z témat, které je s přibývajícími lety v Berlíně stále ožehavější a diskutovanější.
Rád si s diváctvem povídám o tom, jaká je situace v jednotlivých městech nebo zemích, protože jsou tak trochu stejné, ale zároveň odlišné. Každý navíc žije ve své bublině a ani neví, že ta druhá bublina existuje. Všechny ty ztracené děti na drogách v Berlíně, které ukazuji ve filmu, možná nevědí, že zároveň existují například queer turistické akce, kde lidé nachází spojení na mnohem hlubší úrovni, než když si společně vezmete MDMA.
To mě přivádí k otázce ohledně reprezentace drog v Po proudu. Většina postav ve filmu je neužívá příliš zodpovědně, zjevně jim chybí edukace o bezpečném užívání. Nicméně také vidíme Moritze, jak užívá konkrétní typ drog na základě vibes konkrétní události: extázi na raveu, MDMA na afterparty… Jaký byl váš přístup k drogám ve filmu?
Otevřený a realistický, zprostředkovaný lidmi, kteří vědí, jak se člověk po užití každé drogy cítí. Snažili jsme se být opravdu přesní v tom, při jakých událostech lidé berou jaké drogy. Zároveň jsme se snažili nevyobrazovat fetování příliš explicitně a nerealisticky, ve filmu se to děje neustále v pozadí. Pro postavy je to denní chleba.
Ve spoustě filmů, když si herci dají čáru koksu, je vidět opravdu všechno a v další scéně postava skončí v nemocnici. To se samozřejmě může stát, běžně si ale lidé prostě drogu vezmou a užijí si noc, možná jsou druhý den smutní na dojezdu. To je všechno. Opravdu jsme se snažili to odvyprávět z insiderských pohledů. A také z pohledu svědka, kterým je například Noah, „zodpovědnější“ starší kluk. Je to vlastně opak všech ostatních postav, ale zároveň bere poppers, což si myslím, že se k té postavě opravdu hodí, protože je to věc, která ani není považována za drogu, je to něco, co dělá spousta gayů po celém světě. Záleží na lidech, kteří se na film dívají, někteří to za drogu považují a někteří na ni takhle už dávno ani nepomyslí.
Ukazujete město jako živou a silnou entitu. Jak vám město a jeho queer komunita pomohly hledat vlastní genderqueer identitu?
Queer komunita mi stejně jako Moritzovi pomohla trochu najít sebe sama, získat větší sebevědomí ve svých názorech a postojích, oslavovat štěstí a zapomenout na smutek, který si člověk tak nějak nese, když dospívá jako gay. Mít komunitu, kde se o věcech mluví a diskutuje, a vytvářet kulturu je velmi důležité. Další věc je, že jsem tak poznal všechny své dobré přátele. Moji sociální síť tvoří queer komunita, bez těchto lidí by Po proudu nebylo možné vůbec natočit. Od štábu za kamerou až po některé herce a herečky, kteří jsou LGBTQ+. A zejména hudební umělci a umělkyně, kteří nám poskytli a licencovali své skladby k použití. Mám pocit, že film nyní podporuje hudbu queer producentstva a zároveň hudba podporuje film.
Lorenz Hochhuth podává jako Moritz skvělý výkon. Osobně mě překvapilo, jak dokázal rozvinout složitosti Moritzovy osobnosti a jeho queerness. Nemusí mluvit slovy, řeč těla je velmi silná, i když vidíme, že jeho postava zkoumá berlínskou scénu jako způsob, jak se tak trochu vyhnout své minulosti. Jak se vám s ním pracovalo?
Bylo to trochu dobrodružství. Během castingu jsme zkoušeli různé náročnější věci, které musel ve filmu předvést. Jestli se to ve finále povedlo, nebo ne, jsme se však stejně dozvěděli až po natočení poloviny filmu. Pak jsme mu ostříhali vlasy, prostě se musel stát tím „novým Moritzem“. A myslím, že si to opravdu hodně užíval. Na začátku natáčení jsme hodně mluvili o vnitřních tématech, o jeho životě, o tom, kdo je a jak se cítí. Moc jsme nezkoušeli. Připravovat se na scény, které později budete točit, pokud nejsou technicky velmi složité, není tak důležité.
Našel Lorenz nějaké paralely s jím ztvárněným charakterem?
Co se týče sexuální orientace, Moritz a Lorenz jsou gayové. V roce 2021 proběhl společný coming out více než sta německých herců pojmenovaný Act Out, a Lorenz byl tehdy jeho součástí. To opravdu pomohlo spoustě herců, aby byli hrdí a pracovali otevřeně jako gayové. Filmový průmysl je stále velmi staromódní, spousta castingových agentů vám zakáže či nedoporučí účast na konkurzech na role gayů, řeknout vám: „Pak nebudeš dostávat žádné jiné role“. Ale pomalu se to mění.
Lorenz sice dříve nebyl součástí queer rave kultury v Berlíně, ale myslím, že je skvělý herec a dokázal se do ní hodně vcítit. Pomohly nám různé lokace a to, že jsme měli mnoho vedlejších postav, které se objevily třeba jen na jeden natáčecí den. Vždycky jsem Lorenze přivedl do těchto nových lokací, které předtím ani neviděl. A pak už jen reakce na tu druhou osobu, se kterou musel hrát a nikdy ji předtím neviděl, udělaly hodně.
Zdá se také, že jste večírky netočili v klubech nebo na místech, která jsou pro taneční akce primárně určená…
Celkově je film natočen velmi technicky. Nenatáčeli jsme během probíhajícího mejdanu, prostě jsme si ho uměle vytvořili. Všechno, co ve filmu vidíte, stejně jako mnoho lokací, jsou jen nějaké opuštěné sklady, kam jsme prostě dali nějaké barevné světlo, a to je všechno.
A nebojíte se, že umělé vytvoření party připravilo film o část raveové autentičnosti?
Ne, to si nemyslím. Kamera je po celou dobu intimní, používám hodně detailů. Spousta raves se v realitě odehrává v místnostech, které pro ně nejsou utvořené a k jejich transformaci není potřeba mnoho. Největší proměnu tvoří lidé a jejich kostýmy.
Připomíná mi to jednu část autofikční knihy Raving od newyorské trans spisovatelky McKenzie Wark. Říká, že na začátku devadesátých let navštívila v Berlíně rave, který se konal v podzemí, kam se muselo vcházet přes most na dálnici na bývalé východní straně…
Skvělý. Dávat místům nový význam, než který jim byl původně určen, je vlastně velice filmový přístup. Ta místa pak můžete určitým způsobem odlišně, ale specificky a intenzivně vnímat, stejně jako film. Principy kinematografie a raveu se tedy mohou shodovat a prolínat.
To je vlastně důvod, proč mám warehouse raves, tedy ty akce rave kultury, které se konají na specifických mimoklubových lokacích, raději než klubové. Dokážou vzkřísit mrtvé nebo spící prostory k životu, úplně proměnit běžnou funkci, kterou místo kdysi dávno plnilo. Je to prostě fascinující.
Tyto ravey se pak stávají zvláštní formou explorace, kde se tak trochu přehrávají společenské hry, které už jako společnost známe. Vzpomínám si, že na zmíněném Whole festivalu organizátorstvo přivezlo městský autobus se dvěma patry.
Lidé pak tancovali uvnitř tohoto autobusu, který tam jen tak stál, a skutečně měnili funkci toho, co v něm obvykle děláte. Před lety se v Berlíně konala jedna party, která se odehrávala na zubařské klinice. Před ravem z ní vyndali všechny lékařské věci, ale pořád tam zůstala ta atmosféra návštěvy u zubaře.
Jaké postavení momentálně queer klubová scéna v Berlíně má?
Berlín je pro queer ravey stále hlavním městem Evropy. V jiných městech, třeba v Londýně, musí dnes lidé mnohem víc pracovat, takže nemají čas na to, aby vytvořili dobrou queer party. Tím chci říct, že udělat queer rave stejně jako normální večírek je vždycky možné, pokud chcete vydělat peníze. Ale pořád existují opravdu autentické ravey, které jsou progresivní, kde se dějí nové věci, ale jsou to akce, které kolektivy nepořádají za účelem vydělání peněz.
Můžete je ale vytvořit jen tehdy, když získáte financování, které není spojeno s ničím politickým, což většinou opravdu není možné, nebo když jsou nájmy a všechny provozní náklady velmi nízké.
V Berlíně jsou tyto prostory momentálně ohroženy. Některé kluby musely být uzavřeny, protože město chce postavit dálnici, která povede přes jejich umístění…
Jakmile bude dálnice postavena, budou všechny zničeny. Ceny nemovitostí v těchto oblastech jsou z toho důvodu velmi nízké: nemůžete tam postavit velký dům, nemá to smysl, protože je to na trase budoucí dálnice, kterou už staví, a spousta klubů už, jak jste zmiňoval, kvůli dálnici zavřela.
To je například zásadní existenční otázka jednoho známého klubu about:blank, který se na plánované trase nachází. Stále funguje, ale jeho budoucnost je nejasná a odráží se to na kvalitě jeho dramaturgie a obecném fungování… Upřímně řečeno, nechtěl bych, aby všechny kluby existovaly navždy, protože klubová kultura je dynamická a rychle se mění. Ale v dnešní době, pokud se bavíme o Berlíně, je hodně ohrožená.
Možná má být klubová kultura vždycky ohroženým prostorem? Neznám žádné místo na světě, kde by to tak nebylo. V Berlíně začíná být techno považováno za kulturní dědictví, které by měl stát chránit, aby provozovatelé klubu dostávali od města peníze. Během pandemie covidu-19 nějaké dostali, ale samozřejmě to nejsou částky, kterými se lidé mimo provoz klubů uživí. Jejich odměny jsou vzhledem k nesmírně těžké práci, která za provozem klubových prostor stojí, opravdu směšné.
Film obsahuje mnoho velkých časových prodlev, které by pro některé diváky mohly být těžko zachytitelné. Souvisí tato formální struktura s dynamikou vývoje berlínské queer komunity?
Spíše to souvisí s adaptací života v Berlíně. Když se přistěhujete do tak velkého města, musíte si zvykat, že se věci dějí velmi rychle a že musíte vstřebat spoustu vjemů, ale to se děje i když tam žijete už dlouho. V čase a prostoru existují rušivé faktory, a ty mají ve filmu znázorňovat právě dynamické časové skoky.
Přestože Moritz prochází emancipační a ve velmi specifických queer emocích uzdravující cestou, na konci filmu se zdá, že je stále na jejím začátku. Co byste Moritzovi popřál do budoucna?
Přeji mu, aby prohloubil vztah k lidem, které už poznal, protože své přátele hodně mění, odskakuje od jednoho člověka k druhému. Nakonec to vypadá, že si nějaké přátele našel, pozval je dokonce na oslavu narozenin, což něco znamená. Ale je pravda, že i já sám vždycky o mezilidských vztazích pochybuji. Moritz v poslední scéně své přátele pozoruje. Uvědomuje si, že jsou to jeho přátelé, ale taky se mu možná honí hlavou, že musí ve své cestě pokračovat někam dál. Tahle scéna je také hodně autobiografická.
Rozhodl jste se nějaká témata cíleně vynechat?
Například problematiku HIV a AIDS. Po proudu navíc reflektuje mnoho témat samo o sobě. Jsem hlavně rád, že film vyvolává v diváctvu diskuzi, to byl jeho účel…