Foto Harald Krichel, Wikimedia, CC BY-SA 3.0
První kapitola debutového románu Kim de l’Horizon Kniha krve, který v českém překladu Jany van Luxemburg vydal Host, nese příznačný název Hledání naplavenin. Naplavenina představuje vrstvu sedimentů, které se v dlouhém časovém období ukládaly, až ztvrdly do pevné, neochvějné podoby. Binární genderový řád je takovouto naplaveninou obsahující vrstvy kapitalismu (a jeho závislosti na neplacené reprodukční práci), moderní medicíny (a jejího technologického udržováním binární představy čisté pohlavní diference), národního státu a jeho institucí, včetně rodiny (která slouží k reprodukci národa). Vydává-li se spisovatel*ka na pátrání po svých, matčiných i babiččiných vzpomínkách, pak proto, aby sledoval*a vývoj sedimentace binárních normativů ve své rodině, zkoumal*a naplavování traumat, jež se v takovém binárním řádu po generace navrstvila, a nechal*a tak v živlu řeči ztuhlé naplaveniny znovu proudit.
Kniha krve je především hojivou odyseou, plavbou v moři kolektivní paměti – proudivým jazykem léčí rány rodinných traumat, ale jizvy nesmývá.
V rozhovoru pro švýcarskou rozhlasovou a televizní stanici označuje Kim de l’Horizon svou techniku jako „proudící psaní“ (écriture fluide). Poréznost, přetékavost těla je vyjádřena proudem jazyka – nikoli pro stylistickou vytříbenost, ale kvůli rozbourání sedimentovaných fikcí, které petrifikovaly do podoby pravdy a přirozenosti. Jednou z „tekutých“ technik jazyka je vynalézání nových slov, která jsou záměrně víceznačná a jejichž významy prosakují do významů nových, nečekaných. Příkladem je již název knihy – v německém originále Blutbuch. Znamená nejen knihu krve, tedy rodokmen, ale také buk červenolistý nebo břicho plné krve. Se všemi těmito významy autor*ka vědomě pracuje a proplouvá mezi významovými vrstvami, aby víceznačnost jazyka prosakovala do materiálního světa. Buk červenolistý zde neslouží pouze jako metafora protofašistické posedlosti rodovou krví nebo symbol snah po zkrocení a šlechtění přírody, které autor*ka trasuje v mikrodějinách německého zahradničení, ale také jako materiální manifestace statusu a přímý důsledek dědovy touhy stoupat po sociálním žebříčku. Právě on vzácný strom vysadil na své maloměšťácké zahradě.
Snové až psychedelické pasáže vpíjení se kapající krve zraněného dítěte do kořenů červenolistého buku pak mohou být chápány jako vyjádření třetího významu titulu, kdy se útroby (břicho) Kim plní rodinnými traumaty (krví), a Kim tak přirůstá ke kořenům a ke kmeni svého rodu. Současně se opadavým červenolistým bukem inspiruje v kreativní proměnlivosti vzhledu a svou vitalitu ukrývá do kamenů, aby o ni nepřišel*a. „Jsem zakořeněna, ale plynu,“ říká citát z Virginie Woolf, jenž kapitolu uvozuje.
Écriture fluide proplétá přírodní a kulturní významy slov tak, aby narušovalo jejich striktní oddělení coby binárních protikladů. Traumatické události se do těl vpíjejí a v určité podobě zase z těl vylučují. Membránovitost těl i jazyka naznačuje souvislost chladu, nepřístupnosti a krutosti těla matky, kterou ve svých vzpomínkách dítě nazývá ledovou královnou, s matčiným pádem pod led. Matčino znervóznění, když Kim plete babičce svetr, je tělesnou pamětí snahy o potrat pomocí pletací jehlice. Tato vtělená paměť se v dalších kapitolách rozvíjí až do 14. století, když Kim čte zápisky své matky trasující ženskou rodovou linii. Čtenářstvo se tak postupně dozvídá o potratech, potlačených sexualitách i identitách, o krutém trestání tělesné neposlušnosti a také o incestním znásilnění. Autorstvu přitom nejde o to hledat nějaký domnělý původ tělesné prázdnoty, kterou pociťuje, v genetickém materiálu, ale sledovat zauzlení paměti těl, která o sebe navzájem pečovala, ale také vazby k bylinám, stromům a houbám. V tomto ohledu nepochybně kvíří pouta příbuzenství.
Stále jsme fikcí
Jedna z mnoha metapromluv, v nichž Kim de l’Horizon vstupuje do textu, se zamýšlí nad souvislostí kvír zkušenosti a psaní autofikce. „Možná právě proto je autofikce v podstatě kvír: začíná psát z reality, která opakuje fikci, že neexistujeme (…) Možná právě proto tolik z nás píše autofikci, protože jsme stále ještě fikcí, protože ještě nejsme skutečnými těly.“ Psaním nejen trasuje vytlačování kvír těl do sféry fikce, ale především jim skutečnost uděluje. Tento performativní rozměr jazyka a literatury pak Kim de l’Horizon označuje za čarodějnickou praxi. Je zde přímý odkaz na knihu Kaliban a čarodějnice feministické teoretičky Silvie Federici, která odhaluje souvislost mezi kategorií jinakosti zosobněnou čarodějnicí a kontrolou ženských těl pro potřeby akumulace kapitálu, a tedy vznikem kapitalismu. Čarodějné psaní v tomto smyslu vzdoruje systému a podrývá tím jeho kořeny a pravidla, ať už je tímto systémem kapitalismus, literární trh nebo binární pohlavní řád.
Čarodějnictví je zároveň ambivalentní – může léčit, ale také proklínat. Ambivalenci jazyka Kim de l’Horizon nezastírá. Reflexe jeho*jejího privilegia vzdělání, které mu*jí jazyk propůjčuje, na rozdíl od matky, babičky a všech žen rodové linie, které studovat nemohly, nejsou samoúčelné úvahy, kterými by autor*ka mohl*a odpálkovat kritiku. Kulturní kapitál, ke kterému má Kim přístup, osvobozuje, ale nesmí se stát zdrojem povýšenosti. Pakliže v mládí Kim své znalosti kulturní teorie využíval*a ke stvrzení třídní příslušnosti ke kosmopolitní gay identitě („výstřik mého ega byly metry Foucaulta, Bourdieho a Butler“), pak autor*ka nechává čtenářstvo sledovat, jak vzdělání Kim neposkytovalo osvobození, ale naopak lopotné následování statusových kódů.
(Kontra)sexuální osvobození
Ambivalentně je v Knize krve přítomna i tělesná touha, která balancuje na hraně emancipace a násilí. V Kontrasexuálním manifestu načrtává španělský trans filosof Paul B. Preciado utopickou vizi společnosti, v níž je sexuální styk osvobozen od reprodukční práce a stává se předmětem dobrovolných kontraktů při prožívání tělesné rozkoše. Paradigmatem této od reprodukce osvobozené kontrasexuality je řitní otvor, orgán, který je vlastní všem tělům, a který tak binární systém reprezentace pohlaví a genderu „posírá“. Kim do takových análních kontraktů vstupuje, aby osvobozoval*a své tělo od prázdnoty, kterou cítí od doby, kdy bylo vtěsnáno jako těsto do vykrajovátka, kdy si musel*a vybrat, do které řady ve školce se zařadí. Materiální sedimentace binárního sexuálního řádu v těle dítěte je vykreslena rostlinnou metaforou nevyžádaného zasévání semene, proti němuž stojí obraz semene stékajícího z penetrovaného řitního otvoru.
Kontrasexuální emancipace Kim ovšem není prosta násilí, v nějž se každý sexuální akt může zvrhnout. Řada ze sexuálních partnerů Kim lpí na dominantní roli. Do intimních tělesných vztahů tak nevyhnutelně vstupuje internalizovaná homofobie, misogynie a strach ze ztráty domnělé moci, plynoucí z přijímání většinové pozice. Právě takový cyklus sedimentovaného násilí nezhojených zranění, jizev a traumat se Kim de l’Horizon snaží přetrhnout.
Kniha krve je především hojivou odyseou, plavbou v moři kolektivní paměti – proudivým jazykem léčí rány rodinných traumat, ale jizvy nesmývá. Vynalézá jazyk, který propletenost těl s vlákny politických dějin patriarchálního kapitalismu popisuje výsostně materiálně a rozpouštěním naplavenin binárních struktur v jazyce vytváří místo pro fluidnější, svobodnější, více respektující tělesná vyjádření a vztahy.
Autor*ka studuje antropologii a filosofii.