Foto Nat Ch Villa, CC BY 2.0
Nejlépe placení interpreti za sebou mají tvrdé týdny: Shakiře hrozí osm let ve vězení za daňové úniky, Taylor Swift se stala terčem kritiky za obrovské množství emisí skleníkových plynů, které produkuje její soukromé letadlo a rappera Drakea před nespokojenými fanoušky nezachránil ani dojemně stupidní pokus krátké soukromé lety obhájit slovy, že jeho tryskáč ve skutečnosti letěl prázdný. Z reakcí na sociálních sítích se dá soudit, že části posluchačů s výstřelky jejich oblíbených umělců dochází trpělivost. Právě v této atmosféře vydává zpěvačka Beyoncé album Renaissance, první část chystané trilogie, které se celé točí okolo toho, jaké to je sedět se svými nejlepšími kámoškami ve VIP části klubu s lahví toho nejdražšího šampaňského na stole. „Mělo by to stát miliardu, vypadat takhle dobře,“ zpívá Beyoncé. A také pravděpodobně stálo.
Pro Beyoncé ale znamená víc než jenom hudební referenci: svobodný a rozmanitý svět „ballroomů“, večírků americké queer scény, který se ve Spojených státech rozvíjel od sedmdesátých let, se zpěvačka rozhodla vypůjčit si kompletně.
Na rozdíl od jiných popových hvězd, Beyoncé nikdy nezajímalo pěstování image „holky od vedle“. Zatímco Demi Lovato, Taylor Swift nebo Jennifer Lopez točily dokumenty, ve kterých sdílely své osobní zápasy, a ze svých vil v Calabasas škemraly alespoň o špetku sympatií, „královna Bey“ budovala kult bohyně. Ten dovedla obratně aktualizovat podle životních událostí i vycházejících desek: bohyní pomsty se stala na desce Lemonade, když vyprávěla příběh nevěry a zrady, do bohyně plodnosti se stylizovala s těhotenským břichem a květinovou korunou ve vlasech na svém Instagramu a ve ztělesnění úspěchu a prosperity se proměnila v zámku Versailles, který si spolu s manželem rapperem Jay-Z pronajala na natáčení klipu.
Její obraz nikdy nebyl dílem náhody, ale promyšlených strategií a schopnosti včas rozpoznat trendy. Beyoncé zásadně změnila vztah mezi labelem a interpretem a několikrát prokázala, že její fanoušci zvládnou daleko náročnější formáty, než si nahrávací společnosti a rádia myslí. Na desce Renaissance se vrací se svou obvyklou silou, ale tentokrát zároveň zůstává v bezpečném prostředí soukromé párty.
Bad bitches vlevo, money bitches vpravo
Žánrově připravila Beyoncé ve spolupráci se svými producenty fanouškům švédský stůl. V šestnácti skladbách je slyšet house, trap, techno, klasické RnB, soul i gospel. Ani s tradiční strukturou popových skladeb se nepočítá: často chybí refrény, neočekávaně se objevují nové motivy a mnohovrstevnaté momenty střídají minimalistické pasáže, kdy pod zpěvaččiným hlasem duní jenom na kost osekaný beat.
Svět, který z husté vrstvy samplů a hudebních referencí vystupuje, je ale hladký a sofistikovaný jako oliva na okraji sklenice martini. Hlavní sdělení desky se skrývá v lásce sama k sobě a v sebepřijetí. Albu tak dominuje motiv, který byl svěží před devíti lety, kdy Beyoncé a Nicki Minaj vystoupily jako silné afroamerické duo se skladbou Flawless, a který fungoval jako radikální gesto, když v kostýmu černého pantera Beyoncé rapovala o tom, že miluje svůj široký nos. Renaissance ale svou hodnotu nachází na základě pěkného oblečení a pěkných kamarádek. Stejné sdělení dnes přináší libovolná reklama na značku rychlé módy.
Pop nikomu nedluží hloubku. Nedávná disco vlna s Duou Lipa v čele dávala posluchačům možnost ztratit se v rytmu a nemyslet na nic. I když jsou na desce i energičtější momenty, jako je disco hit tohoto léta Break My Soul nebo hyperpopem ovlivněná skladba All Up In Your Mind, většině tracků o nalezení sdílené taneční euforie nejde. Díky rychlým změnám tempa i propracovaným přechodům mezi skladbami, které celé album slévají dohromady, se zpěvaččina „renesance“ odehrává spíš jako individuální prožitek spokojenosti sama se sebou než jako taneční party. Pro některé posluchače to může být pohodlné místo, jiní si zase mohou připadat, jako kdyby se jim podařilo proklouznout na večírek smetánky, jen aby zjistili, že na Instagramu to vypadalo zábavněji.
Ballroom s tučným vstupným
House, v jehož vlivu je Renaissance zakořeněná nejpevněji, představuje v poslední době pro RnB umělce nový společný směr: slyšet byl, spolu s diskem a technem, i na poslední desce zpěváka The Weeknd a album ve stejném stylu oznámil také Frank Ocean.
Pro Beyoncé ale znamená víc než jenom hudební referenci: svobodný a rozmanitý svět „ballroomů“, večírků americké queer scény, který se ve Spojených státech rozvíjel od sedmdesátých let, se zpěvačka rozhodla vypůjčit si kompletně. V dopise fanouškům zveřejněném ještě před vydáním alba zmiňuje svého strýce Johnnyho – nazývá ho svou „kmotrou“ a děkuje mu za seznámení s kulturou, která se jí stala zásadní inspirací.
Kulisu ballroomu Beyoncé nestaví jen skrze hudební reference a typické fráze ze soutěžních přehlídek („category is“, „tens across the board“), ale především pomocí samplů. Ve skladbě Pure/Honey tak můžeme slyšet hlas legendárního ballroomového komentátora a tanečníka Kevina JZ Prodigy nebo performera Moi Renee, podobně výraznou postavu newyorské drag scény devadesátých let. Samplované skladby zde nefungují jenom jako dekorace, ale dostávají vlastní prostor: hlas zpěvačky samotné se objevuje až dvacet vteřin po začátku skladby.
Skladba Pure/Honey je ukázkovým příkladem „bitchtracku“ – žánru, který se rozvíjel v rámci housové hudby devadesátých let a sestává z v podstatě mluveného slova na pozadí minimalistického beatu. Bitchtracky byly tvořeny specificky pro prostředí ballroomů: slouží jako soundtrack promenády v některé soutěžní kategorii nebo specifickému typu tance vogue.
Beyoncé dává novému publiku příležitost objevit fascinující houseovou scénu devadesátých let a příběhy jednotlivých umělců, kteří ji spoluvytvářeli. Podstata bitchtracku se ale v jejím podání nutně ztrácí. „Když Madonna v osmdesátých letech tančila vogue, bylo to krásné, ale nebyla to dobrá reprezentace toho, o čem ballroom byl,“ řekl magazínu Vulture Kevin Aviance, další ze samplovaných umělců, který s Madonnou, propagátorkou ballroomové kultury v mainstreamu, osobně spolupracoval: „My jsme se museli vyrovnávat s tím, že lidé okolo nás umírají. Byly to těžké časy.“ Ballroom znamenal nejen bezpečné místo pro kreativitu a svobodnou seberealizaci, ale především únik před zuřící krizí nemoci AIDS a násilným homofobním světem, kde je smrtelně nebezpečné žít svou identitu naplno.
Moi Renee kdysi svá vystoupení údajně začínal tím, že na parket vstoupil s nafukovacím glóbem a prohlásil, že dnes má „svět v hrsti“. Následně míč házel do publika a nechával každého účastníka, aby si také „svět“ chvíli podržel v dlani. Ballroomová scéna dávala možnost cítit se jako boháči posluchačům i interpretům, kteří často neměli po skončení party kam jít. Když ale Beyoncé zpívá: „nakrmím tě diamanty a perlami,“ není to ironické snění, ale uvěřitelný popis její rodinné večeře. Nadsázku a odolnost, které původním bitchtrackům dodávaly jejich šarm, jedna z nejlépe placených interpretek zkrátka převzít nemůže. Z obranného mechanismu a sdíleného vtipu se tak stává vážně míněná demonstrace síly.
Beyoncé se ptát nemusí, ale možná by měla
Umělci, kteří dostali možnost se k použití samplů svých nahrávek vyjádřit, se shodují v jednom: o tom, že se jejich tvorba na desce objevuje, se dozvěděli až po vydání alba. Zpěvačka Kelis, melodie jejíž skladby Milkshake zní na konci tracku Energy, se proti použití své hudby ohradila na Instagramu: „Mohla mi prostě zavolat, je to obyčejná slušnost.“ Skladba byla v reakci na její stížnost přepracována – pravděpodobně zkrátka proto, aby se zamezilo pokračování kontroverze. Kevin Aviance považuje svoji přítomnost na desce za čest, i když o svolení ho také nikdo nežádal. Nic jiného mu ani nezbývá, kdyby proces rozporoval, potká ho dost pravděpodobně stejný osud jako Kelis a přijde o důležitý moment své kariéry. A nakonec je to přeci Beyoncé. Bohyně se svých vyvolených ptát nemusí.
Spíš než jako obdivovatelka undergroundové queer scény se tak Beyoncé znovu ukazuje jako tvrdá byznysmenka. Desku Renaissance prohlásila velká část kritiky za nečekanou. Ve skutečnosti se ale drží starého známého pravidla „když nemají chleba, ať tančí,“ se kterým se do mainstreamu spolehlivě vrací taneční hudba v dobách krize. „I wanna house you“ (Chci ti dát domov), znějí první slova skladby Summer Renaissance, jako by Beyoncé věděla, že nejdivočejší fantazií tohoto léta není divoká party, ale ekonomická jistota.
Autorka studuje překladatelství a nová média na FF UK.