Foto Kristopher Harris, Wikipedia Commons, CC BY 2.0 DEED
Kniha Black Country Music: Listening for Revolutions americké akademičky Francesky T. Royster začíná vzpomínkami afroamerické queer ženy – autorky samotné – na návštěvu hudebního festivalu Windy City Smokeout, který se koná každoročně v Chicagu. První píseň, kterou uslyší hned u vchodu do areálu, je Sweet Home Alabama, klasická jižanská halekačka, kterou kapela Lynyrd Skynyrd napsala v polovině sedmdesátých let jako odpověď na dvě písně Neila Younga varujícího před přehlížením otrokářské tradice amerického Jihu. Pro Royster je to píseň nostalgicky oslavující starý dobrý segregovaný Jih a zároveň opodstatňující představu bělošské rasové nadřazenosti. Že ji kapela tradičně hrála pod obří konfederační vlajkou její pověsti také moc nepomáhá.
„Když jsem poprvé dorazila na Smokeout, byla jsem tak nervózní, že jsem musela nejprve několik minut sedět v autě, než jsem vůbec dokázala vystoupit. Byl to můj první country festival a nebyla jsem si jistá, koho zde potkám. Až na jednu kapelu byli v programu všichni bílí,“ popisuje a pak přiznává, že když už zde narazila na nějaké Afroameričany, byli ve festivalovém areálu kvůli práci, a jak se ukázalo – „country jim bylo úplně ukradené“. Royster si ale žánr zamilovala, promlouval k ní svými tématy osobního boje s nepřející většinovou společností, tedy něco, čemu jako queer osoba moc dobře rozumí.
Blues bylo na začátku všeho a bendžo, dnes považované za esenciální známku country, bylo původně nástrojem potulných afroamerických bluesmanů, které bílí hudebníci s blackface parodovali v tzv. minstrelských vystoupeních.
Black Country Music vyšlo v roce 2022, vzpomínky Roysterové odkazují na první návštěvu festivalu v roce 2014. Tehdy bylo country skutečně bílé jako čerstvě napadaný sníh – navíc v něm ještě dojížděla vlastenecká vlna, kterou odstartovaly útoky na World Trade Centre na začátku tisíciletí. Hudebnictvo z Nashville tehdy vyslyšelo poptávku a postavilo se do čela hrdého bušení do národovecké hrudi. „Zatímco rockeři oplakávali oběti a oslavovali svobodu, hvězdy country požadovaly krev,“ napsal v retrospektivě New York Times.
V současné Americe zuří další vlna nacionalismu, politici se přiživují na rozdělování společnosti a country bardové k tomu skládají své hymny, v nichž varují, ať jim na venkov nikdo netahá žádné novoty, jinak vytáhnou své kvéry. Ty se ale stejně dějí, ať už to MAGA bojovníci chtějí, nebo ne. A to přímo v lůně jejich vlastního žánru. Na konci února stanula na čele amerického žebříčku afroamerická hvězda Beyoncé s country písní Texas Hold ‚Em. Podařilo se jí to jako první ženě černé pleti v historii, což platí i o vítězství v žánrové hitparádě. Je to symbolické dovršení evoluce, která otevřela dosud nejsegregovanější žánr osobám jiné barvy pleti, než je bílá.
Umělá čára
Beyoncé v březnu vydá nové album Renaissance Act II, které se celé nese v duchu moderního country. „Jedna z mých současných inspirací je přehlížená historie amerických černých kovbojů,“ vyprávěla Beyoncé před třemi lety v rozhovoru pro Harper’s Bazaar, kde také mluvila o rodinných výletech na rodeo v jejím rodném Houstonu. Kultura kolem country hudby byla i její kultura, a proto nevidí důvod, proč by se v ní neměla cítit dobře. Proklamovaným cílem nového alba je „reapropriovat žánr, který původně byl černý“, podobně jako to udělala vloni na Renaissance Act I s housem a klubovou hudbou.
Není to její první výlet do tohoto žánru. Na albu Lemonade z roku 2016 je ke slyšení i country píseň Daddy Lessons, kterou pak zpěvačka zahrála na ceremoniálu Country Music Assosciation Awards v doprovodu skupiny Dixie Chicks. Z ozvláštnění programu nejprestižnějších žánrových cen se ale stala kontroverze – diváci si na sociálních sítích stěžovali, že Beyoncé nemá na country ceremoniálu co pohledávat a pořadatelé následně dokonce z oficiálních účtů stáhli záznam koncertu a předstírali, že se vůbec nestal. Svoji roli v této kauze hrálo také to, že Dixie Chicks (dnes už známé jako The Chicks) si v nultých letech dovolily kritizovat prezidenta Bushe mladšího a jeho invazi do Iráku a v konzervativních, patriotistických kruzích fanoušků country tvrdě narazily. Že Afroameričané do country nepatří? Věci jsou ve skutečnosti o dost složitější.
„Kořeny country jsou v blues a to je černé jako peklo,“ citoval vloni magazín Atlantic afroamerického country písničkáře Willieho Jonese a pohled do historie žánru mu dává za pravdu. Blues bylo na začátku všeho a bendžo, dnes považované za esenciální známku country, bylo původně nástrojem potulných afroamerických bluesmanů, které bílí hudebníci s blackface parodovali v tzv. minstrelských vystoupeních. Právě z jejich pokusu napodobit blues se rodí tzv. hillbilly music, kterou ve dvacátých letech začne hudební průmysl prodávat na deskách.
Země je tehdy ještě přísně segregovaná a obchodníci mají potřebu udělat mezi oběma Amerikami jasnou čáru. Rozdíl mezi tím, jak zní údajně bílé country a černé blues je v té době ještě zcela nerozeznatelný – byť oba žánry se začnou postupně vzdalovat. První je totiž propagováno jako hudba pro bělochy a začne tak být i veřejností vnímáno. A přes svoji relativní novost ji průmysl začne prodávat jako nostalgickou hudbu ohlížející se za starou (dobrou) Amerikou a v ní podle představy některých lidí nemají Afroameričané co dělat, stejně jako Beyoncé na předávání cen.
Z umělého rozdělení žánrů se stal úzus, byť mezi muzikanty dělicí čára nikdy nefungovala na sto procent. Mnohé slavné bílé osobnosti country měly své černé učitele (třeba Johnny Cash) a některé techniky hry se přirozeně přenášely z jednoho žánru na druhý. Spousta prvních country hitů pak vznikla jako verze písní z minstrelských shows, které vycházely z bluesových klasik. Když v padesátých letech přišel Elvis Presley – bílý Jižan odkojený country, ale milující černé r´n´b – přirozeně obě větve zase spojil s pomocí elektrifikované kytary v rockabilly a rock´n´roll.
Po nástupu rockové a soulové vlny v šedesátých letech zůstalo country oázou tradicionalistů, byť i ono mělo své renegáty, viz tradice takzvaného outlaw country. Městečko Nashville se stalo epicentrem country průmyslu a přicházely odtud jedna hvězda za druhou od Dolly Parton na konci sedmdesátých let přes George Streita v následné dekádě až po Gartha Brookse v devadesátkách.
Narodit se jako fanoušek country
Uspět jako Afroameričan v country bylo paradoxně jednodušší v šedesátých letech než v následných dekádách. Ray Charles tehdy natočil svoji kolekci coververzí Modern Sounds in Country and Western Music, jednu z nejzásadnějších žánrových desek vůbec. A na konci šedesátek chrlil jeden hit za druhým Charley Pride, kterému kariéra vydržela dvě desetiletí. Byl ale jedinou černou výjimkou na scéně, která časem velmi ochotně přijala svoji roli konzervativní, bezpečné zóny, do níž nepronikají žádné novoty. A tak zatímco v hlavním proudu se prosazovali bílí hudebníci přejímající postupy rapu (Eminem, Kid Rock), opačným směrem to už tak často nešlo.
Bariéru prolomil až v nulté dekádě Darius Rucker, afroamerický písničkář nicméně vstoupil do žánru už s předpřipraveným kreditem frontmana úspěšné skupiny Hootie & The Blowfish nabízející v divoké grungeové éře rock poněkud konzervativního střihu. Jeho sólový singl Don’t Think I Don’t Think About It byl v roce 2008 prvním číslem jedna na country žebříčku od afroamerického hudebníka po čtvrtstoletí.
Další úspěšný příběh nebělošského country hudebníka přišel v druhé polovině minulé dekády, kdy na vrcholy žánrových žebříčků vystřelil Kane Brown z Georgie. Ten svůj rasový původ popisuje jako smíšený (biracial), protože je potomkem bílé matky a afroamerického otce, jenž má ještě navíc indiánské kořeny. Jeho nekonfliktní hudba je nicméně podobně bezbarvá a do country vlastně nepřináší nic nového.
Country se ale za poslední roky hodně změnilo. Hvězdy jako Kacey Musgraves nebo Taylor Swift se otevřeně staví na podporu LGBT+ komunity a výrazně se posunul i zvuk žánru, který do sebe ještě víc vsákl vliv rapu, ať už jde o vokální projev či výraznější elektronickou rytmiku. Největší country hitmaker posledních let Morgan Wallen dělá písně jako Last Night, které přirozeně míchají akustickou kytaru a trapové hihatky. S písní mimochodem vloni strávil čtyři měsíce na čele amerického žebříčku a desky One Thing At a Time se prodalo už pět milionů kusů. Snad jen Taylor Swift je za oceánem momentálně větší hvězdou.
Wallenův výstřel ke hvězdám má nicméně jeden rasistický škraloup. V únoru 2021 zveřejnila agentura TMZ krátké video, na němž zjevně podnapilý zpěvák pokřikuje na svého kamaráda a používá při tom rasistické „slovo na n“. Po následné mediální vřavě zmizely jeho písně ze streamovacích služeb i playlistů rádií, ale vrátily se tam zase rychle když Wallen natočil omluvu.
Kauza mu ale nezlomila vaz, přímo naopak – prodeje jeho desky Dangerous: The Double Album se po incidentu zdvojnásobily. Wallen sám už v tom byl nevinně, ale alt-right média z něho udělala mučedníka éry politické korektnosti a pomohla mu tak etablovat se v rámci žánru, jehož část posluchačů pořád nemá ráda zavádění novot.
V knize Major Labels píše hudební publicista Kelefa Sanneh o formování identity country posluchačů, která je neoddělitelně spjatá s identifikací se coby hrdých venkovanů. „Country je částečně kultura, do níž je potřeba se narodit,“ píše Sanneh, ale hned dodává, že často je to vedené snahou definovat se jako někdo, kdo nepřijímá městský způsob života, být v opozici vůči většinové společnosti. V éře kulturních válek pak není těžké tento postoj spojit s celou řadou problematických hodnot, ať už je to odmítání politické korektnosti či práv sexuálních menšin nebo – v extrémním případě – i aplaudování rasismu. Ví to politici, ale ví to i country muzikanti – pop stejně dobře jako chytlavé melodie prodává i hodnotové postoje nebo společenskou identifikaci.
Cizí elementy jsou vítány
Country pořád zůstává zvláštní autonomní enklávou, průmyslem uvnitř průmyslu. Dál si chrání svoje hranice a náhodné turisty moc nepřijímá. Ukázalo se to ostatně na jaře 2019, kdy vzal internet útokem virální hit Old Town Road rappera Lil Nas X. Stylizuje se v něm do černého queer kovboje, který přišel na Divoký západ zavést „nové pořádky“. Píseň míchá rap a country a nejprve se začala objevovat v country playlistech a následně i žebříčcích. Pak ji ale Billboard sestavující hitparády z žánrového přehledu vyřadil. Vysvětloval to tím, že country prvky jsou v ní menšinové, nevyřčeným důvodem byla ale nejspíš snaha ochránit konzervativní žánrové hájemství.
Mladému rapperovi pak přispěl na pomoc country klasik Billy Ray Cyrus, který do Old Town Road přidal pár veršů a písni tím pomohl vystoupat na vrchol americké hitparády, kde vydržela dodnes rekordních devatenáct týdnů. Country establishment se tehdy výrazně otřásl v základech – do žánru s Lil Nas X pronikl cizí element a začal ho měnit zevnitř.
Další „rána“ přišla v červnu 2020, kdy afroamerická písničkářka Mickey Guyton natočila píseň Black Like Me, protestsong reagující na policejní vraždu George Floyda, jež zvedla vlnu protestů v rámci hnutí Black Lives Matter. Píseň názvem odkazuje na slavnou reportážní knihu Johna Griffina z šedesátých let, která popisovala realitu každodenního rasismu na americkém Jihu. „Jestli si myslíš, že žiješ v zemi svobody, pak bys měl zkusit být černý, jako jsem já,“ zpívá Guyton v písni, která byla následně nominovaná na Grammy v country kategorii, což se předtím žádné ženě nepovedlo. Zazpívala ji i na předávacím ceremoniálu.
Na letošní Grammy pak velký ohlas sklidila Tracy Chapman, jiná afroamerická písničkářka s kořeny v country, jejíž osmdesátkový hit Fast Car nově nazpíval hvězdný Luke Combs a píseň nově dotáhl na vrchol country žebříčků. Combs si Chapmanovou pozval, aby s ním píseň zazpívala na předávání Grammy a původní verze se pak vrátila do žebříčků. Pikantní je fakt, že Chapman se ještě na konci osmdesátých let vyoutovala a skladba obsahuje celou řadu skrytých odkazů na queer zkušenost. Zadními vrátky se tak do mainstreamového country dostala i další novota, kterých se žánr tak bojí.
Beyoncé tak s novou deskou vstupuje do prostoru, kde pořád zuří kulturní války, ale něco se v něm už pohnulo. Spousta fanoušků country nejspíš odsoudí nové album Beyoncé jako pokus „žánrové turistky“ vytěžit autenticitu žánru, který je momentálně na vlně obrovských komerčních úspěchů. Když se ale podíváme do historie, zjistíme, že černé kořeny žánru byly z country pečlivě vypreparovány a vymazány. Dost možná, že to, co country teď potřebuje, je právě vykouknout ze své škatulky a přijmout svoji černotu.
Autor je redaktor Alarmu.