Foto Pixabay, CC0 1.0
Minulý týden se nakladatelství Albatros Media v reakci na kritiku ze strany svých influencerů a čtenářů vzdalo vydání knihy Abigail Shrier Nevratné poškození. Přeložené a k vydání už nachystané publikace Nevratné poškození se obratem chopilo jiné nakladatelství s tím, že titul otevírá důležitou debatu nad trans osobami či osobami s genderovou dysforií, tedy nesouladem mezi biologickým pohlavím a tím, jak jsou socializováni, či diskomfortem z vlastního těla.
Americká novinářka knihou vyostřeně polemizuje se stávající praxí amerických odborných institucí vůči mladým trans lidem a kritizuje jejich dominující afirmativní přístup. Ten spočívá v tom, že terapeuti, sexuologové, pediatři, případně školy apod. respektují pocity teenagerů ohledně jejich genderové identifikace. Shrier v polemice používá velmi vyhrocené metafory i ofenzivní jazyk, jak je ostatně patrné už z názvu knihy nebo designu obálky, kde je zobrazena vystřihovací panenka se smutným výrazem a kruhovým otvorem v břiše.
České vydání není graficky o nic inteligentnější, když obálkou s rozpůleným portrétem dívky implikuje, že feminitu zachraňují dlouhé vlasy. Obě obálky jsou ovšem v souladu s textem, v němž Shrier argumentuje třeba různými příhodami z doslechu, vtipy nebo výzkumy, kvůli jejichž netransparentnosti a nefundovanosti se kniha dočkala četné odborné kritiky.
Co kdybychom začali vzájemně respektovat své pocity a odlišné konceptualizace světa, které ostatně nikomu neubližují?
V Česku se zatím ono ne-vydání promítlo především do vzrušené vlny debat o cancel culture. Upřímně, to je na celé věci to nejméně zajímavé. Máme nejen svobodu něco vydat, ale také nevydat – a pokud soukromý subjekt dospěje k tomu, že by ho vydání „kontroverzní“ publikace u jeho fanouškovské základny ekonomicky a reputačně poškodilo, a titul nevydá, můžeme akorát spekulovat o tom, jak se mu přihodilo, že ho vůbec vydat chtěl. Kniha totiž především není v souladu s etickými standardy, s nimiž se Albatros Media ztotožňuje.
Stejně tak můžeme spekulovat, proč Bourdon, který podle dostupných informací o vydání jedná, titul tak moc vydat chce. Podle slov nakladatelského šéfredaktora Františka Kalendy neexistuje ve věci konsensus ani v odborných kruzích a kniha nabízí legitimní interpretaci dat a neměla by být proto umlčována. Nepochybuji, že všichni dotčení lidé jásají nad odvahou nakladatele (mj. knih Patrika Hartla), s níž českou společnost zachrání před genderovým šílenstvím. To je samozřejmě ironie a celé rámování kauzy cancel culture vnímám jen jako marketingový tah, jímž se nakladatel pokusí náhodně objevenou tematickou niku komerčně vytěžit. To ostatně zapadá do marketingové logiky kontroverzních literárních děl.
Věda nebo historky o černé sanitce?
Abigail Shrier nemá v tématu, s nímž se snaží narušit odbornou praxi, nijaké formální vzdělání. To ostatně platí o mnoha novinářských knihách včetně těch skvělých a oceňovaných, které přispěly ke vnímavějšímu chápání nějaké oblasti vědění nebo otevření společenského tabu. Problém Nevratného poškození není tedy v žurnalistickém přístupu, ale v tom, že autorka prostřednictvím svých formulačních schopností sice čtivě, ale o to účinněji manipuluje.
Z ne úplně upřímného zájmu o život trans teenagerek ji usvědčuje už zvolený jazyk. Mísí pojmy jako gender a pohlaví, hledá neadekvátní paralely, zaměňuje příčiny a následky, o trans identitě, komunitě či zákrocích se vyjadřuje patologizujícím a dehonestujícím způsobem. V textu tak nacházíme spojení jako „radikální genderová ideologie“, přihlášení se k jiné genderové identitě vnímá jako módu, trend, ideologii a náctileté dívky v podstatě líčí jako internetem popletené děti – „už nerozhoduje DNA, ale sebediagnostika osmiletého dítěte“, které se bojí stát ženou v konzervativním slova smyslu – tedy hlavně matkou a manželkou.
Úporné úsilí, s nímž se nás Abigail Shrier snaží přesvědčit, že celý gender je nějaká trendová blbost ze sociálních sítí, ústí v neuvěřitelně demagogické a nevhodné paralely, které než jakýkoliv výzkumný materiál připomínají spíše městské legendy, ponižující vtipy a všelijaké historky z lékařského nebo terapeutického prostředí, které laiky poděsí skoro vždycky.
Shrier trans osobu jednou přirovnává k vtipu s chlapcem, který si myslí, že je kuře, přičemž terapeut na to k hrůze matky, vážně přistoupí. Jiným způsobem je zase zavádějící analogie s mentální anorexií, jejíž epidemie z předchozích dekád Shrier připomíná současný trend šíření genderové dysforie.
Autorka se bohužel nezabývá standardy krásy fashion, show a sex byznysu a jejich dlouhodobými zraňujícími i fatálními dopady na životy dívek a žen ani výborným a četným zvykem mnoha mužů veřejně se prezentovat svými vybranými sexuálními preferencemi. Naopak přiběhne s historkou, jak vyhublá anorektička, která si samozřejmě připadá tlustá, přesvědčí lékaře, aby ji označoval jako „fatty“. Nejen, že u anorexie nevnímá jako jednu z příčin patriarchální manipulaci a kontrolu chování a vzhledu žen, navíc navrhuje léčit genderovou dysforii podobně, jako když vykrmujete někoho s anorexií.
Na jiném místě genderovou dysforii srovnává s internalizovaným rasismem, jak napovídá příklad s černoškou, která nenávidí své tělo, nejde jí basket, neumí zpívat a přála by si být běloškou s úzkým nosem a rovnými vlasy. Možná nejdál se v hledání pravdy Shrier ocitá, když použije příběh židovské dívky, která přežila holokaust díky tomu, že se jí ujala křesťanská rodina. Ano, nacistický běs sice přežije, ale už nikdy nenajde své já, vzdálí se komunitě ostatních židovských přeživších a zároveň nikdy nebude plnohodnotnou křesťankou. Bude žít jako někdo, kdo neví, čí je, a pochopitelně se nestane matkou.
Co se nám tu vlastně říká? Že respekt ke genderu je něco jako holokaust? Že ho sice možná přežijeme, ale skončíme jako poškozené bytosti, které nikam nepatří? Že náboženství je věc DNA? Opravdu ale musíme mít jednu přesně vyhraněnou identitu jako striktně namixovaný balíček vlastností? Musíme vypnout své pocity a prostě svým životem striktně naplňovat ideologii představy, že jsme buď z Marsu nebo z Venuše?
Jinde se pro změnu Shrier o to více zabývá pocity nábožensky založených rodičů (křesťanů, židů i muslimů), kteří chudáci musí čelit emocím svých dětí. V tomto momentu je podivuhodné, jak se argumentace potřebami dětí může účelově docela otočit i v rámci jednoho světonázorového pole, tedy toho, které se opírá o „tradiční rodinu“. Taková česká konzervativní lobby odmítá plnohodnotná manželství pro všechny mj. poukazováním na zájem dětí mít výhradně mámu a tátu, zatímco manželství pro všechny prý upřednostňuje zájmy dospělých. Zrovna Shrier se ale mentální pohoda dítěte nehodí, a tak jej ponechává traumatizované nepochopením a odmítnutím rodičů ve prospěch jejich starosvětské názorové konformity.
Přitom dobře – jestli si chlapec připadá jako kuře, aniž by kdo spatřil jeho peří, viděl snad někdo matku pannu nebo trojjediného či vůbec nějakého boha? Co kdybychom začali vzájemně respektovat své pocity a odlišné konceptualizace světa, které ostatně nikomu neubližují?
Pod hrozbou skalpelu
Jako ústřední příklad faulu je nutno ještě zmínit důraz Shrier na ty, co litují tranzice. To je právě ono nevratné poškození či dokonce zmrzačení. Shrier litujících tranzice používá jako by jich byly zástupy. Výzkumy, protože jde o početně miniaturní skupinu, se velmi liší, zároveň se pohybují na škále od zlomku procenta po maximálně jednotky procent – z miničísla těch, co chirurgickou tranzici vůbec podstoupí.
Shrier naopak pohrdá množstvím lidí, u nichž bylo důvodem sebevraždy nepřijetí jejich jiné sexuální orientace nebo identity – tyto důvody bere stejně „vážně“ jako genderovou „autodiagnostiku dětí“. Čísla ale obecně nejsou tím hlavním problémem. Tím je ono chápání jinakosti jako chyby, nemoci, poškození. Všechno, co se vymyká přísně heteronormativnímu ideálu, chápe jako vadné a určené k opravě, terapii – nebo aspoň jako dostatečně děsivé.
Jistě, mnohá životní rozhodnutí nelze zvrátit. Nebo jen složitě. Patří sem kde co… od svatby, rozvodu, výběru školy a povolání přes plastickou operaci, interrupci, rodičovství, adopci, migraci, drogový experiment, bungee jumping až po nekonečné množství věcí, které nás dennodenně prostě mohou zabít, potrápit, ale naopak taky osvobodit, těšit a náš život obohatit. Nikdy přesně nevíme, co se stane. To je možná podstata života, efekt neznáme předem a nedostaneme druhý pokus.
Pokud jde o českou legislativu, tak právě svým konzervativním přístupem paradoxně trans lidi zatím stále tlačí do nevratného chirurgického zákroku. Tím je kastrace v případě, že se veřejně chcete identifikovat s jiným genderem, než k jakému vás předurčuje biologické pohlaví. Pokud na zákrok nepřistoupíte, budete pokaždé, když ukážete občanku nebo jiný doklad, vystavováni možné šikaně, v některých případech nebudete moct ani vycestovat do zahraničí. Zároveň jste tlačeni do bolestivého operativního zákroku.
Důvod je primárně ideologický a upřímně řečeno – vlastně eugenický. Kastrace totiž neznamená nutnou remodelaci pohlavních orgánů. Ani o jedno mnohé trans osoby ani nestojí, někdy ani o hormonální terapii ne – zato snad bez výjimky touží po přijetí společností ve svém pravém genderovém já.
České zákony jsou tu zatím v rozporu i s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva z roku 2017. Identifikujeme se sice často jako ateisté a máme sekulární stát, v mnoha zákonech ale lidskoprávně hluboce zaostáváme – nejen u kastrací trans lidí, ale i u stejnopohlavních manželství nebo Istanbulské úmluvy. Naopak mnozí zastánci svobody, k právům živých lidí obdivuhodně slepí a mlčenliví, horují za vydání transfobního pamfletu Abigail Shrier s odkazem na cancel culture. Pokrytectví je tu vlastně slabé slovo.
Podřadný svět dívek
Radši bych byla kluk. To je věta, kterou jsem především během dospívání slyšela v různých obměnách mnohokrát. Kupodivu ne naopak, tedy že by si nějaký mladík přál narodit se jako žena. Všem bylo tehdy jasné, že dělat cokoliv „jako holka“ je průšvih, holčičí oblečení a zájmy směšné, o schopnostech v technických a přírodovědných předmětech ani nemluvě. Z toho vychází i Shrier, která si podobného jevu, že není v životě výhodné být ženou, všimla taky. Zlehčujícím způsobem pak přesto píše o „genderově poblázněných dívkách“ nebo zmiňuje, že na střední bylo dříve cool být lesba, zatímco dnes si člověk vydobude status hlavně jako trans. Což je podle autorky zřejmě způsobeno jednotlivými trans celebritami jako Laverne Cox nebo Caitlyn Jenner. A samozřejmě – genderovou ideologií a aktivisty.
V touze identifikovat se opačným genderem Shrier nevidí příčinu psychologickou nebo společenskou, ale jakousi lstivost, s níž muži atakují ženské sféry. Vyrukuje tu s děsivě vylíčeným zážitkem náctileté dívky, jíž při koupi první podprsenky asistovala trans prodavačka, jejíž muskulaturu a obdivuhodnou výšku nezamaskovaly ani nalakované nehtíky. Nevíme, proč jí nepomohla matka nebo jestli by ji podobně nevyděsila rázná Helena Konarovská. Zato o plastickou scénku, jak se muži zákeřně pod ženskou identitou sápou na naše dívky, ochuzeni nejsme. Stejně jako o zmínku, jak si násilníci díky stejné taktice lebedí v ženských věznicích nebo neúspěšní mužští atleti ničí ženský sport. Naopak lesby a feministky, které se vůči trans ženám vymezují (TERF, terfky), se podle Shrier ocitly v undergroundu. Navzdory tomu o nich většinou víme především díky globálním celebritám, ať už je to Martina Navrátilová nebo J. K. Rowling. Ironií osudu se mimochodem stalo, že Navrátilová, která svou orientaci tajila, dokud nezískala americké občanství, a poté patřila k prvním vyoutovaným sportovcům, se dnes jako argument hodí stejným kruhům, které dekády bojovaly proti jejím právům.
Trans mužům, tedy „genderově poblázněným dívkám“ Shrier naopak vyčítá strach z ženských rolí, porodu a mateřství i to, že se neidentifikují s tradičními ženskými rolemi, požadavkem být všem pečovatelkou, vydělávat asi o dvacet procent méně nebo podstupovat větší tlak na vzhled a mít méně osobní svobody. Pro Abigail Shrier tak není problémem genderová nerovnost, ale feministky, které ji odmítají a které asi úplně z plezíru vystrašily a aktivizovaly dospívající dívky, jak shodou okolností ukazují výzkumy mezi hodnotovými postoji u mladých. Patří sem nakonec ale i cenná zkušenost trans mužů, kteří mluví o tom, že najednou, když jim pomocí hormonů zesílí hlas a okolí je začne přijímat jako muže, zažívají pocit, že jim svět najednou více naslouchá a jejich rozhodování či názory bere vážně.
Shrier nám naopak vysvětlí, že je v pořádku, když programátor nebo CEO bere více než literární historička nebo psycholožka. Bohužel už nám nevysvětlí, proč i v „ženských oborech“, jako je zmíněná literatura a psychologie, se stoupající prestiží a penězi začnou převažovat muži. U extrémně výdělečných manažerských pozic argumentuje tím, že ženy jsou moudřejší než muži a nenechají si vzít vztahy, které jsou pro ně také důležitější než pro muže. Každý, kdo se někdy zabýval genderem a profesním životem tu musí jít do kolen. Vlastně i konzervativní zastánci tradičních rodin by si konečně mohli položit otázku, jak to, že ti muži nechybí v tradičních rodinách, když svůj život obětují destruktivnímu kapitalismu a vydělávání pomíjivých peněz.
Z množství dívek odmítajících stát se ženami v tradičním slova smyslu pak viní například pornografii a především násilné porno, s nímž se dívky často setkají ještě v předpubertálním věku. Škoda, že už se nedozvíme, jestli za takové filmy mohou taky feministky, nebo jestli nejsou třeba trochu taky projevem patriarchální misogynie, společenské nadřazenosti nebo zároveň mužské genderové nejistoty či jiné frustrace.
Kniha Nevratné poškození se tak dostává do argumentační tísně nejen, když žongluje s příčinami a důsledky podle potřeby a neporozuměním samotné genderové dysforii, ale i naopak genderovým esencialismem, hájením nerovnosti mužů a žen a obviňováním dívek z podobně lstivého nebo zbabělého manévru, s nímž se trans ženy uchylují do kabinek v obchodech se spodním prádlem a do ženských věznic.
Namísto strašení trans lidmi a horováním pro to, abychom z matek nedělali společenské lúzry a učili dívky milovat „pravé“ ženství, si vůbec nepřipustí, že bychom mohli zlepšit podmínky pro rodiče (nejen matky) a ženám dát svobodu v tom, co chtějí dělat a jak chtějí vypadat. Nejenom zákonnou, ale skutečnou svobodu, rovnost a respekt. Stejně jako trans lidi přestat stigmatizovat a tlačit je pod kudlu i proti jejich přání – a slovy samotných transfobů je vlastně „poškozovat“.
Jestli o něčem kniha Abigail Shrier svědčí, tak především o obrovském strachu z toho, že ženská práva by se skutečně realizovala. Že mladá generace žen masově odmítne být systémově využívána pro podhodnocené servisní a pomocné role, stejně jako odmítne sexismus a mateřství z povinnosti. Proto je pro zastánce genderových tradic tak důležité nedat mladým lidem možnost být někde mezi, čas na rozmyšlenou nebo (vratný) experiment. Až přestaneme vypjatě řešit, že holka hraje fotbal a kluk chce česat poníky, až budeme respektovat všechny identity jako svobodné lidi, nebudeme se muset složitě trápit agendou lstivých genderových přeběhlíků.
Autorka je redaktorka Alarmu.