Foto Lenka Hatašová, Wikimedia Common, CC BY-SA 3.0
Patrik Hartl patří mezi nejprodávanější prozaiky současnosti, přičemž na rozdíl od většiny srovnatelně úspěšných (většinou) kolegyň nepíše temné historické ságy plné traumat, křivd nebo dokonce komunistů, ale specializuje se na humor a zářnou současnost. Nepochybně i díky vlastní filmové adaptaci patří mezi nejpopulárnější Hartlovo dílo humoristický román Prvok, Šampón, Tečka a Karel. Parta někdejších spolužáků se na třídním srazu po letech vyhecuje sérií sázek, aby si dokázala, že žije opravdu svobodně a odvážně a jejich osmnáctiletá já by se za ně nemusela stydět. Těžko říci, zda si takovou výzvu spojit třeba s tím, že se v náhodný okamžik někde svléknete do naha, každopádně charakterový mix postav to uvrhne do dějově překotných zápletek a o nenáročnou přiměřeně lechtivou zábavu je postaráno.
Žádný humor se ale nezjeví sám od sebe, nepřetrvá navěky ani není podmíněn tím, že nemá žádné hranice, jak jsme si mohli minulý týden v mediálních přestřelkách ujasnit (shrnutí, komentář a řešení zde). Například zrovna komika a čtenářská přitažlivost Hartlových románů jsou postaveny nikoliv na tom, že by autor nedbal hranic společenských konvencí, ale na tom, že jich dbá velmi pečlivě. V kulturně konzervativním Česku, které je z pohledu knižního trhu malou jazykovou oblastí, se proto tahle charakteristika týká snad veškerého bestselerového autorstva.
Humor, který se rád vnímá jako odvážný a nekorektní, je ale především služebný, kompatibilní se všemi myslitelnými nerovnostmi a mocenským nastavením vůči neprivilegovaným, tady ženám – i vůči sexuálním menšinám.
Hladkým, snad dokonce laskavým humorem, který je prostý znepokojivých elementů, Hartl své postavy nechává operovat v binárním univerzu tradičních genderových rolí, v něž věří většina populace. Nejlegračnější věc nedbajíc společenských hranic, která se v tomto krotkém humorismu děje, tak není žádný karnevalový výsměch zavedeným pořádkům, ale to, že se svléknete třeba v nákupním centru nebo řeknete „pravdu“. Jste-li muž ovšem. Pokud jste žena, nezbývá než se hořce pousmát sama sobě, polknout slzy a jít dodělat, co je potřeba.
Ano, heteronormativní binární univerzum je právě ta představa o správných mužích a správných ženách, která sebe samu považuje za přirozenou a normální. Fabulacemi kolem rozmnožovacího aktu pak také vysvětluje stěží uvěřitelné množství situací a jevů, jako například kdo je lepší řidič nebo kdo by měl méně vydělávat a po práci vyžehlit. Jakkoliv je představa této správnosti tou již od pravěku nejpřirozenější věcí pod sluncem, je zároveň třeba nad ní držet ochrannou ruku zákonů, politiky, nepsaných i psaných společenských pravidel a sexistické popkultury včetně vtipů o blondýnách, manželkách nebo zabíjení tchyní. Stranou samozřejmě nezůstává ani literatura, protože literární je zároveň genderové a stejně tak politické, i kdyby stokrát nechtělo.
Hlavní ideologické tkanivo Hartlových fikcí ale netvoří jen tradiční střet Venušanek s Marťánky, ale taky víra v kapitalismus a individualistický úspěch. Tentokrát se feministický rant tedy obejde bez nelichotivých statistik o české ekonomice a společnosti, ale vystačí si s dvěma Hartlovými knihami. Chlapácký Prvok a spol. má totiž mladší ženský protějšek v Gazelách (2023). Tyto literární pandány představují ideální materiál k sondě do genderových narativů kulturního mainstreamu.
Muži už jsou takoví
Román Prvok, Šampón, Tečka a Karel vyšel už v roce 2012, což znamená především to, že nebyl zdaleka tolik zasažen veřejnou debatou na téma gender, jež se v poslední dekádě stalo jedním z nejčastějších bitevních polí kulturních válek. Text lze tedy směle považovat za pohled do genderovou ideologií nezkažené mužské heterosexuální mysli. Co tam uvidíme?
Tradiční svět patriarchátu říznutý sexuální revolucí ve své průzračnosti. Jeho hlavní složkou jsou muži, kteří jsou do velké míry různorodí – máme tu proto testosteronového válečného veterána Tečku, rodinný typ ztělesňuje Prvok, který je zároveň trochu hloupý, což ale u mužů není překážkou, aby jej ostatní nějak vyčlenili nebo nerespektovali – to platí i o nadváze, která se u mužů nijak nevylučuje se sexuální atraktivitou. Ta se týká naopak chytrého ajťáka a milionáře Karla, jenž je pastí na zlatokopky a kterému i ultimátně sexy playmate hodí na diskotéce extázi do pití, aby se s ním vyspala, což zde implikuje i její vdavek a milionů chtivost.
Taková mužská erotická fantazie nemůže v Česku, ráji sexuálních predátorů a příjmových nerovností, čtenářsky neuspět. No a nakonec tu máme Šampóna, který je věčným mládencem a v prostředí reklamního průmyslu nestíhá souložit se zástupy ambiciózních hereček, klapek, asistentek apod., případně je aspoň odhánět, z čehož má existenciální krizi. A taky z toho, že se nezná ke svému dítěti. Takové otcovství je ale přirozené (nakonec posílá prachy, tak co) a lze jej napravit v jakémkoliv věku dítěte, až se vám po něm prostě zasteskne.
V mnohém se zkrátka mužům uznává právo na různorodé představy o životě, v nichž neztratí nic na společenské dominanci, ani kdyby něco náhodou nezvládali, což je činí naopak nějak lidskými, uvěřitelnými, a dokonce budícími soucit a solidaritu ostatních mužů a žen. Kde ale co se týče různorodosti končí sranda, je vztah k ženám. O tom, že jsme všichni heteráci tady není nutné nějak hloubat a pokud se náhodou Prvok z ekonomických důvodů stane zpěvákem v travesti kapele, určitě to není proto, že by byl „nějakej úchyl“.
Základem zdravé chlapské komunikace je pak neutuchající body shaming a objektifikace žen. Na konto prvého jsou tu ženy společensky diskvalifikovány jako mužatky, ošklivé jako noc a těžkotonážní milovnice muzikálů – ta nakonec najde štěstí v Tečkově náruči, leč není jiné cesty, musí zhubnout. Odpudivý příklad k popukání ztělesňuje kariéristka z globální IT korporace Priscilla, která „se směje jen u zubaře“ a „penis viděla naposledy v roce 1987“. Tedy, ženy, pozor – pro jistotu se usmívat, i kdyby nebylo čemu, a uvidíte penis, spoustu penisů, což je hlavní ukazatel ženské hodnoty a štěstí, rozhodně pak větší než rovné šance, platy a sdílená péče o domácnost. Chlapi se tu taky samozřejmě shodnou, že „třídní husičky“ nejsou na školním srazu dostatečně zajímavé a vydají se někam, kde „ženský nemají strie a maj pevný břicha a prsa“, tedy do strip baru.
Pokud mají ženské postavy to štěstí, že jsou pro hrdiny eroticky lákavé, pak lze také říci, že jsou duté – jako například sexuální loudilka Dita. Pokud vůbec dojde na jejich nějaké nefyzické vlastnosti. Z většiny postav totiž zbývá doslova jen torzo, které bývá literárně pojednáno až poněkud svérázně. Vyskytují se tu tedy konvenční „brunetky s velkým poprsím“, „blondýnky s velkým poprsím“, ale taky dokonalá postava s „mamální nadílkou“ leč botoxem v obličeji nebo klon Angeliny Jolie, který je „kdykoliv a jakkoliv k dispozici“ nebo hrdinka, která má „čtyřkilová prsa“.
Ženy v této fikci zásadně trpí. Například Tečkova matka samoživitelka, ale ta je zvyklá a může si za to sama. Převážně v slzách a psychickém rozkladu se nachází i Karlova manželka, která si tu o něj „zabojuje“, ve stavu před porodem a kolapsem zároveň je i Prvokova manželka. Zbytek žen se dělí na dvě skupiny – ty, co souložit chtějí až otravně (se Šampónem) a ty co souloží jen za peníze nebo výhody, nebo dokonce souložit nechtějí (s Tečkou). To je vlastně to jediné, proč jsou holky na světě.
Toto literární androverzum přitom baví – možná především – čtenářky, alespoň podle ohlasů na Databázi knih, kde se opakují slova o zábavné oddechovce, kterou si čtenářky užily. Některým bylo dokonce líto postav – těch mužských. Tyto ohlasy jsou přitom důkazem, že zvnitřněné hodnoty, chcete-li ideologie, je pro lidi důležitější než jejich vlastní zájmy. I ženám tak může konvenovat představa společnosti, která není rovnocenná, nakonec i proto, že právě v takové se naučily nějak prosadit. Naučily se, že jejich společenská hodnota se odvíjí od vysmýčeného bydlení jako z časopisu o bydlení, dětiček na nóbl škole (chlapec k tomu hokej, holčička mažoretky) a mladistvé vizáže, čehož míra naplnění je podmíněna tím, jak moc ekonomicky zdatného partnera zvládly „ulovit“. A na stará kolena si to nejen rozhodně nenechají vzít!
Laskavě toxický humor
Nějakou strategii, jak se naopak naučit žít ve světě, kde se mluví o feminismu, volí i muži. Třeba Patrik Hartl, v jehož zájmu je si příliš nepohněvat přehnaně uvědomělé čtenářky. A tak napsal Gazely, což má být vlastně příběh oněch spolužaček aka „třídních husiček“. Nakonec ženy má přece rád a přestože je „výkonnostně orientovaný chlap“, má uznání, jak zvládají společensky podřadné postavení a odpovědnost za všechno, co zrovna náhodou nesype peníze. „Ženě je větší senzitivita v mnoha ohledech ku prospěchu, ale zároveň jí hrozně komplikuje život. Jsem šťastný, že jsem muž, protože jsem nenašel žádnou výhodu být ženou. Přijde mi, že ženy to mají v mnoha ohledech v životě komplikovanější, těžší, složitější,“ svěřil se v rozhovoru pro Marianne.
Tento laskavě chápavý manipulativní genderový esencialismus je zároveň Hartlovým návodem, jak napsat ženskou postavu. Příznačné je už to, že se hrdinky musí spokojit s jednou kolektivní objektifikující přezdívkou. Prostě Gazely. Jejich seberealizace se taky odvozují od toho, jak šťastné je jejich okolí, případně, co si o nich myslí. Jsou zodpovědné za to, že jim manžel zahýbá s masérkou nebo se s nimi rovnou rozvedl – třeba proto, že se moc „snažily“ jako Helena.
Hartlova kniha je zároveň oslavou kapitalismu, případně jeho podmnožiny trochu jakoby liberálního feminismu, kde se ženy v zaměstnání „vyrovnají“ mužům, samozřejmě bez urážlivých kvót a slabošských úlev v domácnosti. Máme tu proto podnikatelku ve fitness Helenu, potom Karolínu, která téměř uspěje jako stavbyvedoucí, když je nucena zaskočit za svého partnera toho času ve výkonu trestu. Pro obě je ale práce stejně jako pro radioložku Sáru především zdrojem emocionálního utrpení a stresu. Neuroticky přepínají mezi pečovatelskou prací zdarma pro děti i partnery a pracovním vytížením. Většinu děje propojují situace, kdy ve spěchu někam jedou autem, případně se zároveň snaží make-upem maskovat známky únavy. Ano, kapitalismus sice přísahá na individuální úspěch, bohužel nevyřešil, kdo bude zadarmo dělat všechny ty samozřejmé věci kolem. Vlastně vyřešil…
Kariéra nekariéra, veleúspěšná lékařka z Motola přesto tak nějak žensky touží nakonec především prodávat parfémy. Ale klid, rozhodně si nehodlá podmanit evropský trh nebo něco takového, půjde spíš o roztomilý a trochu nevýdělečný splněný holčičí sen. V myslích všech hrdinek je zároveň naprogramováno, že se všichni kolem nich mají cítit dobře a žít v jimi servisované pohodičce. Trápí se pak i tím, že holt ten sex je třeba někdy vydržet nebo jak budou souložit s ortézou kolem krční páteře. S tím souvisí i jejich dostatečně projevovaná nešikovnost či slabost, s níž umožňují chlapům zazářit (padá se tu z kola, ze židle i při tanci).
Pokud někdo předpokládal, že autorova identifikace s hrdinkami povede k vymazání body shamingu a objektifikace, tak se tak stalo jen částečně. Vulgarizující hodnocení z Gazel ve srovnání s jejich maskulinním protějškem mizí, objektifikace se ale zvnitřňuje a ženy tak opět řeší hlavně svá prsa a to, jak vypadají. Ženský self shaming, sebezahanbování kvůli vzhledu, je pevnou součástí jejich myšlení. Zatímco Helena dře na svém pekáči buchet a prsa tudíž nemá „žádná“ a bohužel i placatý zadek, Karolína si naopak holt musí postesknout, že už není gazela, ale slůně (má ale aspoň velká prsa), Sára zůstává prostě krásnou (a pak že to nejde).
Mezitím co muži v Prvokovi a spol. vytvářejí nějaké interakce, pomáhají si, podvádějí se, a hlavně spolu vedou různorodé dialogy, ženská přátelství se omezují na posílání tleskánků a povzbudivých frází v chatu, maximálně si jdou zatrsat na Prvokovu kapelu. Ženy v tomto románu zkrátka jedou krysí závod zmaru, aby vydržely na volném trhu žen co nejdéle, než budou vyměněny za nadšenější a mladší partnerky.
Otázky genderové rovnosti patří mezi zásadní strukturní slabinu české společnosti, jak vyplývá z různorodých srovnání v rámci EU, a to, že jde o politikum v nejvlastnějším slova smyslu, už dnes asi chápe každý – tím spíše bojovníci proti Istanbulské úmluvě apod. Ale nejsou to jen ony – rovná práva nemají ani gayové a lesby, trans osoby a další. Nakonec na riziko jejich existence drobně poukazuje i Hartl, když v Gazelách nechá k poděšení ostatních nahou trans ženu pobíhat v prostorách fitness centra určeným cis ženám.
Hodnoty a politiky, které román obsahuje, činí snáze stravitelnými právě přidaný humor. Humor, který se rád vnímá jako odvážný a nekorektní, je ale především služebný, kompatibilní se všemi myslitelnými nerovnostmi a mocenským nastavením vůči neprivilegovaným, tady ženám – i vůči sexuálním menšinám. Male gaze Patrika Hartla, který se v Prvokovi, Šampónovi, Tečkovi a Karlovi realizuje macho humorem, se v Gazelách jen transformuje do subtilnějšího laskavěhumorného příkladného znázorňování, jak a čím dnes žijí ženy střední třídy a středního věku, v čem chybují a jak klopýtají a trápí se ve svých povinnostech ekonomicky aktivních matek, manželek a milenek. Není jim dovoleno uzavírat trhlé sázky, mohou se ale samy sobě zasmát, že nejsou dokonalé. Co víc si přát.
Autorka je redaktorkou Alarmu.