Foto Nakladatelství Paseka, použito se svolením autorky
„Když jsem překročila práh, dům se na mě vrhnul,“ začíná své vyprávění jedna ze dvou žen, které stojí v popředí románu Červotoč (Paseka, 2024). Mladá žena se po pro čtenáře neznámé tragické události vrací do svého rodiště, které je s její rodinou spjaté už po generace.
Středobodem vyprávění je právě zmíněný dům. Do jeho zdí i do jeho obyvatel, tedy do vnučky a její babičky, se po celou dobu vpíjí nenávist a zášť, dominantní emoce ve vesnici, kterou vypravěčky takřka neopustí. Dům ženy sdílejí nejen se stíny, ale navštěvují je i andělé a katolickou tradici Španělska připomínají četné odkazy na široké spektrum svatých.
Po celou dobu tak čtenář jako při odstraňování omítky na staré zdi odhaluje kořeny nenávisti namířené proti ženám, nižším třídám i samotné rodině, která jako by se zarývala do srdcí celé vesnice i zdí rodinného domu.
Střídající se perspektivy postupně odhalují nejen to, co předcházelo odchodu i návratu vnučky do tajemného domu, ale také příběh čtyř generací žen postihující neklidná předválečná léta, občanskou válku, frankistický teror po jejím konci i současnost.
Dům hrůzy
Bez ohledu na dobu, které se vyprávění týká, ale ústřední roli hraje již zmíněný dům, který si bere inspiraci z klasických hororů. V Červotoči zpustlá budova ožívá, jen výjimečně mlčí, naopak děsí svým skřípěním a klepáním, které nemají přirozený ani vysvětlitelný původ.
Dům na vesničany a své obyvatele působí i přímo fyzicky, což se projevuje ztrátou zubů, vlasů nebo chronickými depresemi. Propojení magického či nadpřirozeného světa s drsnou realitou pak dá vzpomenout například na ranou tvorbu mexického režiséra Guillerma del Tora, ať už v Ďáblově páteři nebo slavném Faunově labyrintu.
Dům navíc ženy, které v něm bydlí nebo bydlely, k místu přivazuje a nedovoluje jim ho opustit. „Otec jí ten dům nedaroval, on ji odsoudil v něm žít. Byl vystavěný na tělech tamtěch žen a udržoval se z těla mé matky. Z její bolesti a strachu. Nebyl to dar, bylo to prokletí,“ vystihuje povahu a roli budovy starší z vypravěček.
Nemožností nechat dům i ves za sebou se autorka dotýká i tématu, které nemusí být na první pohled zřejmé. „Myslela jsem si, že jednoho dne budu moct odejít, že odejdu z týhle zasraný vsi, jako to udělali všichni. Tady nezůstal nikdo mýho věku, protože kdo mohl odešel do Madridu,“ popisuje vnučka vylidňování španělského venkova.
Třídní nenávist
Kromě starších lidí tak ve vesnici zůstává už jen majetná rodina Jarabových, která slovy jedné z vypravěček „nebyla horší než kdokoliv jiný, kdo je jako oni, a nás nenáviděli právě tak, jako nenávidí každého, kdo je jako my.“ Zatímco ostatní obyvatelé touží po odchodu do velkého města, kde budou mít příležitost k zbohatnutí, Jarabovi využívají svého postavení a žijí z práce a dědictví jiných.
Šlechtická rodina je nejen terčem, ale především motorem nenávisti, a to už po desetiletí, protože její příběh a příběh rodiny vypravěček se protíná od samotného počátku. „Porozuměla jsem babce, až když jsem pracovala v tom domě, který předtím patřil nejdřív otci a pak synovi, a kde se nic nezměnilo, protože tady se nikdy nezměnilo nic a kdo se o to pokusil toho utloukli umlátili střelili v kopcích mezi zuby,“ líčí mladší vypravěčka.
Síle vyprávění často pomáhá i samotný styl psaní. Autorka neváhá pracovat s dlouhými souvětími a záměrně vynechanou interpunkcí, která přidává na naléhavosti. Pozornosti se dostává také používanému jazyku, který je dalším z mnoha znaků odlišujících Jarabovi od ostatních obyvatel vesnice. Když vnučka nastoupí jako vychovatelka malého syna Jarabových, jeho matka se svým přítelkyním zmiňuje, jak ji vždy vyděsí, co chlapec „pochytí od děvčat, co pomáhají v domě“.
I samotné zmizení pak ukazuje, nakolik nerovná je španělská společnost. „Tyhle děti se neztrácejí, tyhle děti mluví třema jazyky, než začnou chodit do školy, ale neztrácejí se. Ztrácejí se děti matek, které dělají scény které křičí na ulici a v televizi je ukazujou s neumytými vlasy…,“ popisuje španělskou realitu mladá žena.
Právě okolo syna bohaté rodiny a jeho zmizení se do jisté míry točí tajemství celého příběhu, k jehož rozuzlení dojde až v samotném závěru. Po celou dobu tak čtenář jako při odstraňování omítky na staré zdi odhaluje kořeny nenávisti namířené proti ženám, nižším třídám i samotné rodině, která jako by se zarývala do srdcí celé vesnice i zdí rodinného domu.
Úder na strunu
„Pokud nemáte nástroje k tomu, abyste věděli, které sociální struktury mohou za to, že existují bohatí lidé a chudí lidé, je pro vás velmi snadné skončit obviňováním sama sebe a nakonec sebou i pohrdat, protože to je to, co vás učí, a to, co vám říkají lidé u moci… Třídní násilí vede k tomu, že si nakonec budete myslet, že za to můžete vy, protože jste nestudovali nebo se nesnažili,“ komentovala svůj debut Martínez pro časopis Escuela de Ateneas.
Vyprávění dvou věkově rozdílných žen pak jen dokazuje, že útlak a nenávist skrz roky a dekády nemizí, možná se jen nepatrně mění. Zatímco za vlády generála Franca je bičem na nižší vrstvy především fyzické násilí, postupem času dochází k jeho nahrazení rafinovanějšími a na první pohled nenásilnými způsoby.
Když se tak jedna ze známých starší vypravěčky domáhá u bohaté rodiny platby sociálního pojištění, je jí řečeno, že pokud bude pokračovat, bude vyhozena. „Stejně už je stará a nějaká Peruánka nebo Kolumbijka zastane tu samou práci za míň peněz a bez protestů,“ líčí starší z žen a jen dokládá, jak se v průběhu let forma útlaku změnila. Pracovní sílu domáhající se svých práv nahradí pracovní síla v ještě komplikovanější situaci s ještě užšími možnostmi.
K síle syrového tématu sociální situace, která zdaleka není jen realitou současného Španělska, navíc přispívá zvolený žánr. Kombinace hororu a sociálního komentáře, což je v posledních letech fungující spojení například v kinematografii (namátkou snímky Uteč, Neviditelný nebo Neutečeš), výrazně pomáhá nejen čtivosti, ale i umocňuje těžké téma.
To potvrzuje i sama autorka. „Domnívám, že horor je žánr, který díky svým vlastnostem v daném okamžiku velmi dobře zasahuje do kolektivních strachů a úzkostí společnosti nebo sociální skupiny. Tato schopnost udeřit na strunu, vzbudit v nás vzrušení, strach nebo pohnutí se mi zdá být pro spisovatele velmi užitečná,“ řekla Martínez pro Escuela de Ateneas.
Zmíněné spojení se v případě Červotoče ukázalo jako fungující. Román na necelých 120 stranách s pomocí skvělé práce s jazykem (a díky kvalitnímu překladu Blanky Stárkové) zvládne rozehrát napínavý příběh, který čtenáře nejen vtáhne, ale bude ho ještě dlouho pronásledovat podobně jako stíny i činy minulosti hlavní postavy Červotoče.
Autor je spolupracovník redakce.