Virginie Despentes. Foto ActuaLitté, Flickr, CC BY-SA 2.0 Deed
Marek Torčík (spisovatel)
Můj žebříček málokdy ovládne jen jedna kniha. Letos mě zaujali třeba hned dva debutanti. Srpny Jakuba Stanjury a Ekstase Jakuba Šponera jsou jako slib zářné budoucnosti, každý svým vlastním způsobem. Jenže o nich a o Tělech Kláry Vlasákové jsem psal už jinde, a tak bych tu rád zmínil básnickou sbírku The Lights od Bena Lernera. Vznikala přes patnáct let a část textů bude čtenářům povědomá. Třeba sekvenci z rezidence v texaské Marfě najdete v románu 10:04, jedna z novějších a podle mě nejsilnějších básní The Son zase vyšla v publikaci Gold Custody, vzniklé ze spolupráce s umělkyní Barbarou Bloom. The Lights je snahou popsat svět uvnitř světa, nalézt jazyk, který by byl zároveň prózou, poezií, a ještě něčím víc. Autor sám mluví o potřebě uvažovat nad tím, jak texty jednou budou vnímat jeho děti, a podařilo se mu na stránky obtisknout radost i strach spojené s psaním, s rodinou a s životem uprostřed čím dál závažnějších společenských krizí. Jeho sbírka je tedy především o snech, nebo spíš o probouzení se ze snů, protože „někdy si uvědomíte, že pršelo, teprve až přestane.“
Kateřina Čopjaková (literární publicistka)
Édouard Louis umí z literatury vytvořit politický nástroj, aniž by ztratila na své umělecké hodnotě. To dělá jeho psaní velmi současným a přitažlivým pro mladou generaci, jak bylo zřejmé na debatách letos na jaře v Praze. Jeho poslední kniha Jak se stát jiným, přeložená opět skvěle Sárou Vybíralovou, je toho pátým důkazem a zároveň nejvíce klasickým románem. Drásavým bildungsromanem třídního přeběhlíka stoupajícího systematicky po společenském žebříčku a opouštějícího všechny, co by mohli jeho metamorfózu narušit. Jestliže si teď myslíte, že toto už jste u Louise četli, tak máte i nemáte pravdu. Je fascinující, jak v každé své další knize rozvine materii svého života a v ní důslednou analýzou hledá uzlové body, kde osobní naráží do společenského, a přitom je to výsostná belles-lettres.
Jan M. Heller (literární kritik)
Končící rok přinesl dva pozoruhodné překlady z mé oblíbené maďarské literatury, z nichž nakonec volím Magnetický vrch Réky Mán-Várhegyi. V nejlepších tradicích maďarské sociografické prózy se autorka pouští do svého nevyčerpatelného tématu: „bídy Maďarů“, jak zní i titul vědecké monografie, kterou píše její protagonistka. Jenže tohle je trochu svěžejší pohled, než na jaký jsme dosud my Středoevropané zvyklí: obrovské sídliště, paneláky, kam oko dohlédne, ale – v žánru univerzitního románu. Když se maďarská socioložka snaží přesvědčit své západní kolegy o tom, že je to ohromně zajímavé, to se nám to dekonstruuje, to se nám to šklebí, to se nám to kritizuje do vlastních řad. Každopádně, v první půlce roku jsem si říkal, že průnik současných témat do literatury je něco jako zjevení a že nás ti (skoro) sousedé zase předběhli. Jsem rád, že ta druhá půlka mě přesvědčila o opaku.
Sára Vybíralová (spisovatelka, překladatelka)
Vždy jsem si myslela, že není větší nuda než romány o románech, ale mladý senegalský prozaik Mohamed Mbougar Sarr mě vyvedl z omylu. Jeho Nejzasutější vzpomínka na lidi je jakási literatura na druhou: sledujeme tu senegalského studenta a začínajícího spisovatele, jehož pozornost upoutá tajemný, zapadlý román tzv. „černého Rimbauda“ – afrického autora počátku 20. století, který po vydání převratné prvotiny magické síly a následném obvinění z plagiátu zmizel neznámo kam. Mladý Diégane se pouští po jeho stopách – a tato detektivní anabáze ho, a s ním i čtenáře, vede skrz mnoho jiných, zprostředkujících vyprávění a světů, naskládaných na sebe jako cibulové slupky: od vysokoškolských kolejí přes Amsterdam, Paříž za druhé světové války, poválečné Buenos Aires, striptýzový klub v osmdesátých letech až do předválečného i současného Senegalu, od úvah o literatuře k přemýšlení o postkolonialismu a globalizaci. To vše v jazyce, který teče v dlouhých a energických souvětích jako dravá řeka.
Jan Bělíček (šéfredaktor Alarmu)
Na prosincové bilancování se většinou netěším. Je velmi složité z hromady knih vybrat jednu, která by jasně převyšovala všechny ostatní. Letos jsem se ale rozhodl být upřímný a zvolit knihu, která ve mě vyvolala opravdu nejsilnější čtenářský zážitek. Bylo to vlastně překvapivě jednoduché a tou knihou byl první díl trilogie Život Vernona Subutexe francouzské spisovatelky Virginie Despentes ve skvělém překladu Petry Zikmundové. Příběh prodavače hudebních nosičů Vernona je groteskní, temnou a hluboce lidskou mozaikou z Paříže po ekonomické krizi 2008 až 2009. Vidíme v něm pomalu umírat starý svět pařížské umělecké bohémy, který postupně vytěsňuje nový svět superbohatých a rentiérů. Žádná jiná kniha mě letos nedonutila k slzám. Při dočítání posledních stránek tohoto románu musel prostě ven smutek nad nespravedlností a každodenním utrpením běžných lidských bytostí v současném systému. A bylo mi jedno, že jedu v naprosto narvané tramvaji po pražské Letné. Tohle dokáže málokterá kniha.
Eva Klíčová (redaktorka Alarmu)
Záchrana třináctiletého synovce uprostřed válečného násilí, chaosu a neodhadnutelných situací neboli Internát Serhije Žadana, který tu vyšel ve výborném překladu Miroslava Tomka. Válečné imaginárno tu probouzí obrazy a situace, které známe ze všelijakých dobových záznamů, historických filmů i post-apo fantazií, a nakonec i aktuálního zpravodajství. Žadan v dějově minimalistické fresce zachycuje to, jak se na Ukrajině opět zhmotňuje starý civilizační běs – kdy vlastně ve známých kulisách člověk už zase neví, jestli dožije večera, jestli se setká se svými blízkými, jestli se vrátí a zda bude mít kam. Zůstává tma, tanky, bahno a záruka ničeho.
Michal Špína (redaktor kulturního čtrnáctideníku A2)
O tom, čemu všemu čelí mladý gay z francouzského venkova, už jsme asi četli skoro všichni. Ale co když si svou lesbickou orientaci uvědomujete během dospívání na maloměstě uprostřed Sibiře a potom se k ní v současném Rusku otevřeně hlásíte? V autobiografickém prozaickém debutu Rána ruské básnířky Oksany Vasjakiny, který vyšel ve výborném překladu Aleny Machoninové (zatímco ve válečném Rusku byl stažen z prodeje), jde přitom jen o jednu z linií navázaných na jednoduchou dějovou kostru: vypravěčka veze popel své právě zesnulé matky z volgogradských stepí přes Moskvu na rodnou Sibiř, vypořádává úřední náležitosti, a současně k matce konečně hledá správný vztah. Text plný retrospekcí, esejistických pasáží, odkazů na feministické umělkyně nebo úryvků z básní jako by o sobě neustále pochyboval, a přitom je zároveň podivuhodně robustní. „Aby zkušenost získala tělo, musím psát, psaní mi pomáhá doopravdy ji odcizit. A taky se s ní vyrovnat.“
Barbora Votavová (literární kritička)
Kdo ví Pauline Delabroy-Allard je mimořádná kniha, která je sice především o bolesti a smutku, to jí ale nebrání být také vtipná, bizarní a napínavá. Hrdinka Pauline se rozhodne vypátrat původ svých tří dalších křestních jmen a směr její cesty za nominálním sebepoznáním a za předky je určovaný – geograficky, metaforicky i stylisticky – ztrátou vlastního dítěte. Pauline se vydává za pravěkými malbami, do Tunisu, na francouzský venkov i na tréninky barre. Svoje kořeny nachází u nepochopené, nešťastné ženy, u obětí lhostejnosti spojené s epidemií AIDS i u tragicky romantické divadelní postavy. Smutek prochází jejím tělem, vztahy i vnímáním reality a ona se z něj snaží vypsat. Autorka tu krásným jazykem ohledává, co vše se dá vepsat do autofikce a neskutečně, až nesnesitelně vtahuje čtenářstvo do bolestivého procesu zpracování traumatu. A u toho všeho zvládá zachránit slepé kotě.
Petr Vizina (šéfredaktor časopisu Qartal)
Na počátku se autobiografický text Mateřství Sheily Heti tváří jako poznámky k řešení naléhavých osobních otázek; jestli je psaní naplněním životního údělu a zda rozhodnutí nemít děti jednou nebude litovat. Prvním únikem ze žaláře subjektivity je věštecká pomůcka, nejspíš hod mincí, kterou promlouvá vyšší moc, přičemž orákulum má smysl pro humor, dokonce si odpověďmi protiřečí. Tázání zpřesňují postřehy z četby a útržky snů. „Otázka, kterou si vždycky musíš položit, zní: Je to, co mě trápí, charakteristické?“ radí anděl. Text houstne do podoby filosofického traktátu, jehož základní téma zní: Proč chceme mít děti? Protože je normální „rozmnožit se“? Naplňujeme příkaz, který do nás kdosi tajuplný vložil? Od obecného tázání po smyslu mateřství postupuje Sheila Heti ke konkrétnímu, v jejím případě k rodinné historii po ženské linii a dotkne se přenosu traumatu holocaustu přes dvě generace. V tu chvíli lze číst knihu znovu od začátku a, Bůh odpusť, dobře se bavit.
Zofia Baldyga (spisovatelka)
Letos jsem četla méně novinek než v posledních letech, stejně je z čeho vybírat. Byl to dobrý rok plný odvážných počinů. A jeden takový bych ráda vyzdvihla. Je to sbírka Tváření česko-ukrajinské básnířky a performerky Iryny Zahladko, kterou vydalo nakladatelství Protimluv. Obdivuji tu knihu za to, jak dokáže ochočit jazyk a ukázat, že jiný jazyk, ten, který neumíme od narození, není druhý, je jen jiný. Lze do něj vstoupit, lze v něm žít. Lze ho žít. Celým tělem. Zápis upřímného, odvážného a někdy i velmi zábavného procesu ochočení jazyka rozhodně není jediná kvalita sbírky. Zajímavý je i způsob, kterým autorka píše o těle či vztazích. Buď na konvence dokázala zapomenout, nebo je vědomě odhodila. Obojí by bylo obdivuhodné. Tváření jako sebevyjádření, tváření jako sebetvoření, sebetvarování. Je to rozhodně sbírka, které na české literární scéně otevírá okno a pouští trochu vzduchu.
Petr Borkovec (básník)
Daisy Mrázková byla stejně výtečná spisovatelka jako Astrid Lindgrenová – jen toho napsala míň, protože malovala. Nakladatelství Baobab vydalo v roce 2023 její knížku Neposlušná Barborka. To je dobře, protože ten, kdo knihy Daisy Mrázkové vyhledává a čte, ví, že Barborka, vydaná poprvé v roce 1973, se v antikvariátech nedá sehnat. Je to pár stránek (Daisy Mrázková knihu napsala i ilustrovala, jako vždycky), na nichž se vypráví a ukazuje, že byly různé jednobarevné světy a jedna holčička, která nic nedbá na zákazy a vážná doporučení, je smíchá, otevře, propojí do jediného světa barevného a v tom světě pak o tom světě vypravuje nejkratší mýty-básně. V Baobabu si podle anotace myslí, že Daisy Mrázková napsala knížku „o touze a odvaze hledat a objevovat“ nebo o tom, „jak je dobré nebát se odemykat a otevírat to, co se zdá zamčené…“ A mají pravdu. Ale já – když si prohlížím ty tísnivé obrazy jednobarevných světů a pak vydechuju u těch barevných – myslím, že je to taky kniha o smrti blízkého člověka a o obtížném vynořování se ze zármutku a oplakávání.
Saba Vassileva (literární kritička)
Tento rok jsem si nejvíce užila četbu prvního dílu románové trilogie Život Vernona Subutexe francouzské spisovatelky a feministické teoretičky Virginie Despentes. Prostřednictvím plíživého, ale zároveň náhlého sklouznutí na sociální dno bývalého diskaře Vernona Subutexe v něm Despentes vykresluje fresku současné neoliberální nehostinné Paříže. Zatímco se čerstvě nezaměstnaný padesátník Vernon potlouká od gauče ke gauči svých známých, čtenářstvo sleduje neúprosnost individualistického systému, kde se stárnutí (obzvlášť ženské), průměrnost a neplnění společenských normativů produktivního života neodpouští. Despentes se barvitým argotickým jazykem, ve výborném českém překladu Petry Zikmundové, daří vystihnout všudypřítomně číhající prekaritu a deprimující atmosféru města, v němž jsou nepohodlná těla vytlačena za hranice inteligibility, z jejichž zákoutí pak sledují, jak se úmorné hnaní se za výkonem a konformitou vyjevuje jako absurdní. Kromě strefující se společenské kritiky tak kniha nese i tenký příslib subverze v budující se komunitě mimo spáry kapitalismu. A bonusem jsou neuvěřitelně vtipné pasáže vysmívající se současnému genderovému řádu, jehož středobodem je mužské libido.
Ondřej Lipár (spisovatel, moderátor podcastu Do slov)
Komiks Srdcovka, který napsala a nakreslila Štěpánka Jislová, mě ohromně příjemně zaskočil. Strávil jsem s ním intenzivní víkend a dozníval ve mně ještě poměrně dlouho. Rozvíjí soustředěně a poutavě tradici autobiografické komiksové tvorby míchané s úvahami a výklady, kterou i díky překladům známe od zahraničních autorek a autorů, a jde hodně na dřeň. Zkoumá vztahovou historii autorky, trauma, násilí a vlastně současné vztahy obecně. Nesnaží se přitom ale nutně stavět strhující příběh, spíš se zaměřuje na prožívání postav a emocionální hodnověrnost toho, co nám na stránkách předkládá. Na několika málo místech sice trochu nešikovně pracuje s jazykem a pro někoho může být při prvním čtení frustrující i to, jak Jislová komiks zakončí, ale to jsou vlastně jen drobné vady na výjimečné knize.
Olga Pavlova (literární kritička)
Psaní o sobě v současné literatuře zažívá vrchol popularity. Autobiografie, autofikce či autorské mystifikace usilují o jedinečnost, avšak společným rysem zůstává ponoření se do vlastního já. Z desítek českých textů na téma „já a svět“ se letos naprosto vymyká dokonalá kombinace vypracované výtvarné techniky a osobní zpovědi v komiksu Štěpánky Jislové Srdcovka, který nekončí pouhým vyřčením traumatických zážitků. Pomocí psychologie, filosofie a modelových typů chování se umělkyně nesnaží dospět k jedinému správnému řešení, ale naopak poukazuje na komplikovanost mezilidských vztahů a absenci jediné správné univerzální rady do života. Druhou výjimečnou knihu roku 2023 představují reportáže salvadorského novináře Óscara Martíneze Bestie. Na migrantech nesejde. Kniha nenabízí toliko demytizace mediálního obrazu migrantů z Guatemaly, Hondurasu nebo Salvadoru a amerického snu, ale pro českého čtenáře i nutné vykročení mimo známý terén východní a střední Evropy.
Jan Škrob (básník)
Tváření Iryny Zahladko – autorky, která pochází z Ukrajiny a v Česku žije teprve od roku 2019, z velké části obrací básnickou a čtenářskou pozornost k samotné češtině – a jazyku a řeči vůbec – a zkoumá je z perspektivy nově příchozí. Přístup k vlastnímu jazyku jako k něčemu nesamozřejmému, co znovu objevujeme, rozkládáme a potom skládáme dohromady nějak jinak, je jedním z výrazných rysů poezie – byť třeba ne nutně úplně vždy. Zahladko tento paradox prohlubuje. Co je to vůbec ten „vlastní jazyk“? Existuje něco takového? Není přitom náhodou, že Tváření místy připomíná poezii Paula Celana nebo Aimého Césaira – básníky, kteří sice psali ve svých mateřštinách, ale básnicky i ideově rozbíjeli zdánlivou samozřejmost tohoto vztahu.
Kamila Schewczuková (literární kritička)
Vyzdvihovat pluralitu perspektiv už se může zdát jako klišé, ale Virginie Despentes jej překonává. Natolik, že ve druhém díle Života Vernona Subutexe předchází samotnému románovému textu dlouhý seznam hlavních postav s jejich charakteristikou podstatnou pro pokračování příběhu. Hlasy se v textu surově překřikují, protiřečí si, ale něco je spojuje: nahrávky sjetého mrtvého zpěváka a jejich vlastník, Vernon, který se po přítelově smrti postupně dostal na ulici. Obsah nahrávek odhaluje postavy v novém světle, vznáší obvinění vůči konkrétním lidem i hudebnímu průmyslu samotnému a vytváří nečekaná spojenectví mezi zasvěcenými posluchači. Kolem charismatického bezdomovce Vernona v pařížském parku Buttes Chaumont povstává sekta. Vernonovo znovuzrození a život na ulici ve druhém díle mají moc měnit i perspektivy a životy „normíků“ kolem. Subutexovská trilogie tak připomíná rys literatury, který se v záplavě autofikce ztrácí: musíme se pokoušet mluvit i ústy druhých, nejen těmi svými.
Roman Polách (básník a literární teoretik)
Největší knihou letošního roku, a to jak rozsahem, tak svým významem, je dvousvazkové sebrané dílo Úzkost je rozkoš surrealistického básníka Karla Šebka, kterou uspořádali Stanislav Dvorský s Jakubem Šofarem a vydalo ji nakladatelství Dybbuk. Je to monumentální edice (1656 stran!), ale také monumentální poezie všeho – roztrhané prózy, surdramata, seberozhovory, celý svět jako nepřetržitá báseň, k níž není třeba řemesla imaginativnosti, protože všechno kolem se propisuje neustálou proměnou do nás a vytváří tak to, co si původně přál André Breton termínem surrealismus – konečné splynutí snu a reality. Dovolím si tvrdit, že se to, dodnes nezvěstnému, Šebkovi povedlo. Jestliže mám tedy jednou za čas nutkání si z knihovny vytahovat Veškerou poezii Zbyňka Havlíčka a Šebkovu knihu Dívej se do tmy, je tak barevná, pak tyto dva svazky budu otevírat pro nové a nové objevy zcela jistě do konce života.
Klára Votavová (publicistka)
Užívám si knížky českých vrstevníků věnujících se problémům, které na společenské i osobní rovině sama pociťuji: klimatickou a bytovou krizi, mezigenerační střety, konec konce dějin, pochyby ohledně zakládání vlastní rodiny nebo nostalgii po méně problematické minulosti. Letos byla tato témata skvěle zpracována hned ve dvou českých knížkách: Tělech Kláry Vlasákové a Fosilii Michala Kašpárka. Klára k tématu mezigeneračního střetu přichází z intimnějších pozic, kde hlavní roli hraje nepřerušené pouto mezi matkou a dcerou, sterilita klinik umělého oplodnění a neviditelnost starších pečujících žen. Michalova kniha je skvěle vystavěným společenským komentářem, kde autor na postavách dezinformátorského dědy, liberálně-technokratického otce a aktivistické dcery ukazuje nejenom proměňující se společenská paradigmata, ale také podivnou zmatenost stárnoucích mužů odmítajících vidět, že čemu věřili před třiceti lety, již dnes možná neplatí.
Veronika Dvorská (literární kritička)
Novela Báry Bažantové Prokletý, kdo přichází, situovaná do barcelonských squatů, analyzuje i prožívá. Text charakterizuje vzácná kombinace pozorovatelského odstupu, lyrických obrazů a momentů emočního vytržení. Takřka antropologická pozorování jednotlivých komunit, jejich nepsaných pravidel a hierarchií, prokapávání dominantní kultury do světa „mimo“, se mísí se sugestivními popisy intenzivních vztahů, raušů, vzájemného napojení a nesmírné křehkosti lidí, které vnější okolnosti nebo vnitřní zranění dovedly mimo systém. Lyrické bezčasí lze číst jako realistický popis efektu drog, vlny nesnesitelného vedra odráží vnitřní stavy i blízkost klimatického kolapsu, i ty nejobraznější popisy vil, zahrad, továrny, moře, mají vždy ambici komentovat svět. Bylo by nesmírně snadné svět squatterů glorifikovat, případně exploatačně ulpívat na špíně, hádkách a utrpení. Novele se ale daří vytvářet prostor pro komplexitu. Bažantová nešetří částečně autobiografickou vypravěčku, ani její souputníky, zároveň nikdy neshazuje potřebu hledat a tvořit jiný svět. Podobně poutavý a expresivní text, který ani v opojných pasážích nepřestává kriticky pozorovat, a přesto nepropadá cynismu, je vzácnost nejen na české poměry.
Aleš Kauer (básník a nakladatel)
Pro mě jako angažovaného queer umělce je nejdůležitější knihou roku román Rozložíš paměť Marka Torčíka. Přesně zachycuje strukturu našich queer životů. Jsem opět překvapen, jak jsou tyto životní cesty podobné, zejména v těch nejkrutějších okamžicích. Jsem tedy rád, že to zase někdo napsal i za nás. Navíc tak dobře! Markův román mě dovedl k mnoha otázkám. A navedl můj pohled dovnitř vlastní rodiny. Při pohledu na své synovce a neteř se zamýšlím nad tím, zda i oni budou čelit podobným krutostem. Budou vystaveni společenské šikaně kvůli své potenciální menšinové orientaci? Nebo to budou oni, kdo budou sami ubližovat? Bude to pokračovat? Zastaví se to? Otázky týkající se budoucnosti a bezpečí mladých lidí v kontextu sexuality a identity jsou důležité. Chtěl bych do budoucna věřit v lépe vyladěnou citlivost, ale nevím…
Anna Štičková (básnířka a knižní teoretička)
Vedle všech prozaických textů jako jsou Těla, Srpny nebo Rozložíš paměť a také komiksové Srdcovky, což jistě zmíní jiní, mě nejvíc zasáhla básnická sbírka Iryny Zahladko Tváření. Chtěla bych ale také zmínit Poslední cestopisy Zofie Baldygy, které mám zatím rozečtené, nebo sbírku Eleny Pecenové Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky. Irynina práce s jazykem narušuje mé uvažování o básnickém vyjádření. Tváření nakládá s jazykem svobodně a otevřeně a nabízí nové možnosti užití jazyka. V něčem je vlastně úlevné vidět, kam lze poezii v češtině (do)vést. Sbírka se mnou ale rezonuje i tematicky, zobrazování intimity a tělesnosti je mi blízké a autorka je zobrazuje v různých kontextech, někdy až brutálně upřímných a drásajících. Těším se na další dobrodružství, která mě s Iryninými texty čekají.
Derek Rebro (literární kritik a redaktor)
Za mňa: Ilya Kaminsky: Hluchá republika (vyd. Skalná ruža, prekl. Viliam Nádaskay). Nepamätám si takto silnú angažovanú básnickú knihu, ktorej účinok je síce momentálnymi vojnami zintenzívnený, no odkaz žalostne univerzálny a i vďaka vysokej umeleckej hodnote – verbálnej, akoby samozrejmej invenčnosti, nielen kompozičnej precíznosti, obrazovej, resp. synesteticky odzbrojujúcej pôsobivosti – nadčasový.
Tereza Semotamová (spisovatelka)
Vypíchnu knihu, která mě letos zasáhla úplně jinak než ostatní. Jde o román Nebe Mieko Kawakami. Její Prsa a vajíčka leckoho včetně mě oslnila, ale s odstupem mi přijde, že jako celek to trochu haprovalo (promiňte tento literárněvědný výraz), možná proto, že kniha vznikala jako blog. Nebe je naopak sevřená novela ohledávající téma šikany ze všech možných úhlů – agresorů i obětí. Dle informací v doslovu v Japonsku více než polovina dětí zažívá šikanu, což ve mně vyvolává děs. Hrdinou je antihrdina, šilhající chlapec, který nám dává nahlédnout do svého ponurého světa. Je šikanovaný a sám přihlíží šikaně na spolužačce Kodžimové, s níž se spřátelí. Oba jsou oběti, oba trochu jinak, protože Kodžimová tuto roli zvláštním způsobem romantizuje. Citlivě napsaná studie jednoho přátelství, křehkosti dospívání a především zamyšlení nad morálkou. Je něčí převaha náhoda? Vybíráme si, zda budeme oběti či ne? Baví oběť být obětí? Samé otázky.
Boris Hokr (literární redaktor a kritik)
Ursula K. Le Guin: Velká kniha Zeměmoří 2. Masivní vydání omnibusu slavného cyklu Zeměmoří se završilo druhým svazkem. Ten obsahuje příběhy, ve kterých Le Guin radikálně uhnula od hrdinské tradice definované (různě starými) bílými muži, kteří následně houfně křičeli na její obláček cosi o kastracích a šíleném feminismu. Osobně si pozdní zeměmořské příběhy označuju jako fantasy nerůstu. Čarodějové se starají o kozy a řeší, zda chovat kachny nebo zůstat u slepic, a do honosných komnat se nosí bednička s pískem pro kočku. Kniha, která navzdory zasazení do magického archipelu, je zásadní i pro nás jako málokterá. Draky nikdo nevysvětlí, spisovatelům se nedá věřit a co si budeme, Le Guin tady podle vlastních slov nebyla proto, aby komukoliv ulehčovala život.
Bára Bažantová (spisovatelka a sociální pracovnice)
Musím se přiznat, že z podstaty nejsem člověk aktuálních trendů, nicméně jsem chtěla tento prostor věnovat ne jedné konkrétní publikaci, ale nakladatelství, jehož práci považuji za důležitou a nedostatečně oceňovanou; nakladatelství Kher. Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem se dostala ke knize vzpomínek Eleny Lackové Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, o to víc jsem jí ale propadla. Znáte to, když se do vás kniha tak vpije, že ji otvíráte v metru, tramvaji, když s ní snídáte i večeříte a vhání vám slzy do očí. Příběh této knihy (nebo samotné Eleny Lackové) je strhující, upřímný, nepřikrášlený. Spolu s Milenou Hübschmannovou, která tohle vyprávění o jednom neuvěřitelném životě zpracovala, pro mě touto knihou otevřely svět romské literatury. Kdybych měla vybrat z aktuálnějších titulů Kheru, doporučila bych úplně nejnovější Amen od Ilony Ferkové, která podobně živě vypráví o síle (holčičího) přátelství v kulisách proletářského Československa let šedesátých, anebo loňská Čhávata z manéže od Garryho G. Steela. V přímočarosti knih romského autorstva nacházím v momentě, kdy se i emancipační hnutí pomalu stávají součástí kapitalismu, naději, že otevřená srdce se kapitálem spoutat nedají.
Barbora Voříšková (kulturní publicistka)
Uplynulý rok je pro mě rokem plným velkých literárních událostí i příslibem, že se česká literatura ubírá dobrým směrem. Měli jsme tu výborná Těla Kláry Vlasákové, strhující Srpny Jakuba Stanjury a v českém překladu konečně i dvě geniální autorky, jimiž jsou Annie Ernaux a Sheila Heti. Kdybych však měla vybrat jen jednu knihu, kterou stále nemůžu dostat z hlavy, byl by jí výjimečný debutový román Rozložíš paměť Marka Torčíka. Ten se ve svém poetickém textu vypořádává s rodinnou minulostí i vyrůstáním queer chlapce v násilném misogynním prostředí a zároveň vysílá ostrou sondu do maloměsta nultých let, jež neodpouští odlišnost. Torčíkovi se podařilo komplexně postihnout životy lidí pracující třídy, nejzajímavější však zůstává jeho mikroskopické zkoumání paměti: rozkládá ji, putuje po vzpomínkách hlavního hrdiny, nechává se unášet proudem vědomí, a přitom si uvědomuje její opakované a nevyhnutelné selhávání. Rozložíš paměť překvapí vypravěčskou formou i suverénní prací s jazykem a je podle mě jednou z nejpozoruhodnějších českých knih posledních let.