The Curse. Foto Showtime
Když mi někdy v prosinci v brněnské kavárně Art kamarád Jan Jablunka oznámil, že právě kdesi běží seriál The Curse, kterému bych měl věnovat pozornost, přešel jsem jeho tip nezaujatým pokývnutím hlavy a dál si spokojeně ucucával limonádu tuareg, zatímco za oknem poletovaly vločky sněhu. Aby vybudil mou letargii, dodal, že jedním z tvůrců je také Benny Safdie, který stál za filmem Uncut Gems. Tato psychotická „komedie“ pro mě byla filmovou událostí roku těsně před epidemií. Žánr komedie se u něj možná ani neuvádí. Pelíšky to úplně nejsou.
S žánry je to problematické také u seriálu The Curse. Zvlášť pro mě, kdo recenze na seriály ani filmy nepíše a žánrům a jiným slovům tak v podstatě nerozumím. Uvádím to proto v úvodu, aby vás mé ignorantství v dalších částech textu zbytečně nedráždilo.
V The Curse se spojil Benny Safdie s Nathanem Fielderem, kterého můžete znát z počinů jako Nathan for You nebo navazující The Rehearsal (Zkouška). Spolu pak vytvořili něco, co je příjemné asi jako když spěcháte v zimě na tramvaj, uklouznete, rozbijete si hlavu a u toho dostanete záchvat smíchu. Jako když vidíte něco hezkého, ale současně vás bolí zub. A tak podobně.
Zatímco protagonisté jsou v interakci s kýmkoli extrémně pozitivní a ze všeho nadšení, proti nim stojí jen apatie a vyhoření. Sociální apokalypsou projíždějí ve své Tesle.
The Curse je určitě humorný seriál, ale Přátelé to nejsou. Míra zábavy je zde přímo úměrná tomu, kolik trapnosti a mnohdy extrémně nepříjemných nebo ambivalentních pocitů dokážete vydržet. Bad trip o deseti dílech. Přesto to nejde ani vypnout, ani na chvíli zastavit, nelze to přiřadit k jiným podobným věcem, protože nejsou. Kdysi byl možná průkopníkem natahované trapnosti seriál The Office Rickyho Gervaise. Od té doby uběhlo skoro čtvrt století a z Kanclu je rodinná zábava na sobotní odpoledne. Hranice vymezující trapnost a humor je už jinde, nicméně obě díla spojuje Carrie Kemper, která je spoluautorkou scénáře některých dílů americké verze Kanclu a The Curse.
Hlavními postavami je manželská dvojice Asher, v podání spoluautora Nathana Fieldera, a Whitney, které se zhostila herecká superstar Emma Stone. Ti postavili kdesi v Espaňole v Novém Mexiku pasivní domy a hledají do nich nové obyvatele, o čemž natáčí svou reality show.
Whitney v podání Emmy Stone je takový ten typ, co když se objeví nové trendy typu „kamarádstvo“, „hojení“ nebo „péče“, nasází ho do každé věty, až je jasné úplně každému, že to pro daného člověka neznamená vůbec nic. Nová póza, kterou ukradne a jejíž obsah svým reálným jednáním popře a zničí. Tak zde Whitney operuje s tématy udržitelnosti nebo komunity, kterou buduje za peníze svých rodičů, což jsou něco jako obchodníci s chudobou, kteří rýžují z beznaděje jiné komunity. Počínání ústřední dvojice pak natáčí coby reality show producent Dougie, hraný spoluautorem celého díla, Bennym Safdiem.
Domy, které odrážejí kolabující svět
Pasivní domy mají zrcadlové stěny namířené ven, takže jen odrážejí své okolí, což vytváří z komunity těchto domů hostilní místo příjemné asi jako vězení. „Komunitu“ manželé budují v oblasti, kde komunita dávno zkolabovala a vše co dělají, je pouze fake. Právě vracející se poznání, že vše, co se vám odehrává před očima, je v podstatě podvod, faleš, rozpadající se realita, je na seriálu možná to nejděsivější. Tím, že navzdory pro nás exotickým kulisám z vychýleného úhlu popisuje současnost.
To zdůrazňují situace, do kterých dvojici tlačí Dougie. Zatímco Whitney chce mít v podstatě oslavný seriál o sobě samotné coby „zelené královně“, která buduje pasivní domy, přispívá k udržitelnosti, prosazuje své hodnoty, bojuje proti změně klimatu a šíří okolo sebe radost, znuděný Dougie ožívá, kdykoli může ústřední dvojici natlačit do nějaké „cringe“ polohy, kdy se zpoza kamery chechtá, co jsou ochotni pro pozornost udělat. A zvláště Whitney je ochotna udělat cokoli včetně zničení vlastního manželství, zatímco její manžel Asher ji slepě uctívá. Ona chrlí prázdné fráze a klišé, on v nich hledá hloubku.
Zdrojem humoru a utrpení současně jsou všechny mezilidské vztahy a interakce. Mezi manželi panuje erotické napětí asi jako mezi jogurty v regálu supermarketu. Whitney Asherem čím dál více pohrdá, v čemž ji podporuje režisér Dougie. Ten je sám zoufalou a opuštěnou postavou, která střídá nezájem o celé dění s náhlými návaly energie, jednu chvíli je nesnáší a v další jim vyčítá, že se s ním málo přátelí a nepozvou ho ani na večeři. Na jiné večeři vypráví na prvním rande své partnerce, že jeho manželka umřela při autonehodě, když řídil opilý.
Vedle dalších vedlejších postav se vyjímá lokální umělkyně Cara, o které Whitney tvrdí, že jsou nejlepší kamarádky, zatímco Cara na ni hledí jako na obtěžující hmyz. Whitney hovoří nadšeně o jejich přátelství, Cara zírá nepřítomně do prostoru. Na otázky často vůbec nereaguje. Oči se jí rozzáří až v části, kdy jí Whitney nabídne 20 tisíc dolarů za neujasněnou pozici konzultantky. Ženy pak dokonce odejdou na dvorek a hází si míčem na koš jako nejlepší přítelkyně. Je to asi jediná scéna, kde Whitney působí jako normální holka, která má normální přátele, a ne jako pokrytecká psychopatická obluda, v jejíž přítomnosti nikdo nechce zůstat déle, než je nutné.
Pár minut lidskosti ovšem stojí 20 tisíc od rodičů, kteří je vytáhli z chudých. Zoufalá snaha mít kamarádku ji nicméně polidšťuje a podobné záblesky obyčejnosti se vyskytují také u zbylých dvou mužských postav. To divačce či divákovi neumožňuje nikoho z nich jednoduše zavrhnout, nebo se jim jen posmívat coby divným kreaturám. Nějak uvnitř si totiž často nejste jistí, jestli se tak trochu nedíváte sami na sebe, protože kdo občas není pokrytecký, vypočítavý, povýšený nebo prostě jen zoufalý.
Zatímco Emma Stone vytvořila ze své Whitney jednu z nejméně příjemných postav seriálové tvorby, její manžel v podání Fieldera se postupně víc a víc propadá do vlastní stíhy, která pramení z úvodního dílu, v níž ho na parkovišti prokleje malá dívka, protože jí nechce dát sto dolarů. Tato kletba, která dala název seriálu, se pak zvláštně rozlézá nad veškerým děním až do surreálného finále.
Mimozemšťané na safari mezi lidmi
Vztahy s tzv. obyčejnými lidmi pak připomínají výpravu mimozemšťanů do světa po apokalypse. Zatímco protagonisté jsou v interakci s kýmkoli extrémně pozitivní a ze všeho nadšení, proti nim stojí jen apatie a vyhoření. Sociální apokalypsou projíždějí ve své Tesle. V úvodním díle dvojice oznamuje dlouhodobě nezaměstnanému, že mu sehnali práci v kavárně, což současně natáčí do své reality show. Zatímco oni jsou nadšení z toho, jak dobrý skutek právě udělali, rozladění panuje z nulové reakce jeho matky. Režisér Dougie nezahálí a matce syna, který právě dostal práci v kavárně, nastříká do očí mentolový sprej, aby na kameru slzela dojetím. Asher se ho snaží zastavit, protože matka umírá na rakovinu. Na to Dougie odvětí, že je to smutné, nicméně pochválí Ashera, že hraje skvěle.
V úvodu posledního dílu pak sledujeme televizní kulinářskou show, kdy se na obrazovce za vařící dvojicí objeví Whitney a Asher. Hvězda kuchařské show jim položí pár nedůvěřivých otázek na pasivní domy a ve zbývajících minutách se už věnuje pouze flirtování se svým hostem ve studiu. Whitney a Asher však stále po celou dobu visí na obrazovce a křečovitě se usmívají, aniž by cokoli řekli, aniž by kohokoli zajímalo, proč tam jsou a co vůbec dělají. Jsou jen zbytečnou kulisou jiného zbytečného pořadu jiné egomanické postavy, která je možná ještě horší než oni dva.
Seriál má zvláštní rytmus. Jsou v něm dlouhé pasáže, v nichž se neděje prakticky vůbec nic. Ty náhle přeruší akce, která vše rozmetá a pak zase zmizí, a dále pokračují minuty nervní prázdnoty. Jako když se náhle ocitneme s Asherem na jeho kurzu komediálního herectví. Sedí v kruhu. Jeden člověk za druhým má za úkol udělat něco, čím rozesměje ostatní. Každý něco udělá, všichni se lehce zasmějí. Když dojde řada na Ashera, ten po chvíli ticha začne divně kroutit hlavou a vydávat nelidské skřeky. Přestane. Je ticho. Nesměje se nikdo. Učitel předá štafetu dalšímu. Asherův výstup nikdo nekomentuje. Jako by se vůbec nestal. Jako by tam vůbec nebyl. V žádné situaci neví, jak zapadnout mezi ostatní, a to ho spojuje s jeho ženou a režisérem Dougiem. Jejich samota, zoufalství a odcizení je nutí být spolu. Nikoho jiného nemají. Navlékají na sebe různé masky a trendy slova, ale ta se na nich vždy rozpadnou a odhalí to, kým jsou doopravdy. Že doopravdy možná nejsou vůbec nikým.
Jako ve scéně, kdy Asher pomáhá doma Whitney se svetrem, který jí nejde přetáhnout přes hlavu. Chvíli se u toho baví skoro jako lidé, a tak chtějí celou situaci zopakovat a natočit na mobil, aby ji mohli sdílet na internetu. Aby se tímto stala „doopravdy“. Při pokusu zreplikovat ojedinělou spontánnost se zamotávají do čím dál větší křeče, až se situace stane nesnesitelnou.
Zatímco se smějete nebo vyděšeně usmíváte, současně na vás padá hrůza, že tenhle podivuhodně zvláštní počin nějak vystihl elementární pocit ze současného světa. Tenhle druh humoru hranice neposunuje, ale zobrazuje je s takovou přesností a brutalitou, že si o ně při snaze utéct nejspíš rozbijete hlavu. A ještě se tomu budete smát.
Autor je redaktor Alarmu.