Foto Second-Half Travels, Flickr, CC BY-NC 2.0 DEED
Šestidílný seriál Metoda Markovič: Hojer režiséra Pavla Soukupa vypráví skutečný příběh sériového vraha, jenž na přelomu 70. a 80. let zavraždil na území Československa minimálně pět žen a dalších téměř dvacet znásilnil. Série ční nad běžnou tuzemskou produkci, nelze ale opomíjet jeho problematické aspekty, které jsou zároveň styčnými body tzv. true crime kultury.
Metoda Markovič, která je dostupná na platformě Voyo, ve veřejném prostoru rezonovala poměrně silným způsobem. Velká část starší a střední generace si na vyšetřování pamatuje, případ byl ve své době medializován zejména díky neobvyklé brutalitě jednotlivých činů. Ladislav Hojer byl zároveň jedním z posledních popravených v ČSSR – v roce 1986 ve věku dvaceti osmi let na něm byl v pankrácké věznici vykonán trest smrti oběšením.
K popularitě seriálu přispěla i jeho propracovanost. Po filmařské stránce mu lze málo co vytknout, v superlativech se hovoří zejména o výkonech dvou ústředních protagonistů – Petra Lněničky (Jiří Markovič) a Petra Uhlíka (Ladislav Hojer). Brilantní herecké výkony, do detailu promyšlený scénář Jaroslava Hrušky, mimořádně působivá a ojedinělá kamera Ondřeje Belici, nostalgické atmosféra „zlatých osmdesátých“, to vše dělá ze seriálu počin, který si vysoké ocenění diváků i kritiky (včetně výhry na mezinárodním festivalu Serial Killer) bezesporu zaslouží.
Patriarchátu zavražděné ženy neunikají ani po smrti – zůstávají bezejmennými obětmi, zatímco jejich vrazi se stávají celebritami.
Právě schopnost vykreslit ve svých filmech jedinečnou a velmi silnou atmosféru patří k hlavním devizám režiséra Pavla Soukupa. Nutno dodat, že dosud tak činil ve velmi temných tónech – úplné začátky jeho tvorby rámuje řada krátkometrážních hororů (Lesapán, Třída smrti), v kinosálech debutoval minulý rok celovečerním snímkem #annaismissing pojednávajícím o zmizení mladé dívky.
Zatímco v #annaismissing Soukup dokázal, že na rozdíl od většiny tuzemských tvůrců zvládne poměrně přesvědčivě zobrazit nejmladší generaci, její mluvu, problémy, a především působení na internetu, i se všemi nástrahami s tím spojenými, v Metodě Markovič podobně věrně zachycuje atmosféru přelomu 70. a 80. let, ať už jsou to čtyři krabičky startek, které denně vykouří kriminalista Markovič, nebo hity Miro Žbirky, pro něž má slabost jeho kolega Pepa (Václav Neužil), případně hospoda s kulečníkem a palubkovým obložením, kde se propírají nejnovější informace o případu. Všechny tyto autenticky působící leitmotivy dohromady vytváří distinktivní, nostalgickou atmosféru. Vedle toho přibližují hlavní trojici kriminalistů, neboť je ukazují v lidském světle, tedy i mimo jejich působení u kriminálky. Snaha o hlubší psychologickou propracovanost se zároveň vztahuje i na postavu hlavního antagonisty Ladislava Hojera.
Cigarety a turisťák
Dopadení Hojera a následná rekonstrukce a vyšetřování vražd je těžištěm seriálu; každý z dílů je navíc rámován dalším z Markovičových případů. Ty se s ústředním příběhem prolínají skrze stěžejní téma celé série – otázku spravedlnosti. Jak často soudní systém selhává? Jak je možné, že Robert Smrk, který brutálně ubodal své dvě malé dcery, byl po dvou letech propuštěn, avšak Jiřina Radlická, jež zavraždila svého manžela v reakci na dlouhodobé fyzické týrání, které policie přešla, byla odsouzena na deset let? To jsou otázky, které si klade seriálový Markovič a společně s ním i divák. Všechny tyto dílčí otazníky však nevyhnutelně spějí k tomu největšímu. Byl rozsudek smrti v případě Ladislava Hojera oprávněným trestem?
Seriál na tuto otázku odpovídá jednoznačně záporně. Argumentuje tvrzením, že trest smrti není řešením nikdy, což je stanovisko, které zastával podle všech záznamů a svědectví i skutečný Jiří Markovič. Takový názor je dnes zcela nekontroverzní, ovšem seriálu jako by nestačil. Principiální a plošné odmítnutí tohoto typu trestu totiž zůstává zastíněno poukazováním na lidskou stránku vraha Hojera. A právě v těchto momentech sklouzává Metoda Markovič na problematické území.
Nutno poznamenat, že i v tomto ohledu se podle všeho seriál opírá o fakta. Markoviče a Hojera ve skutečnosti spojoval neobvyklý, téměř vřelý vztah. Podle svědectví Markovičovy ženy Hojer k vyšetřovateli nezvykle přilnul a náklonnost nebyla jednostranná. Na původních záběrech z rekonstrukcí, které tvoří seriálové titulky, se Hojer pohybuje výhradně bez pout, s vyšetřovateli se směje a Markoviče objímá kolem ramen, přičemž mu něco vesele vypravuje. „Já chci jenom pochopit, proč to dělal,“ brání se seriálový Markovič, když na neobvyklý vztah začíná vedle kolegů upozorňovat také jeho manželka.
Seriál se zařazuje k populární kulturní podmnožině, která čerpá z tématu psychologie sériových vrahů. Ke kanonickým dílům v této oblasti, jako je Mlčení jehňátek či seriál Mindhunter, odkazuje mimo jiné postavou sadistického vraha Jaromíra Stahlwerka (Vojtěch Kotek), za kterým Markovič jezdí do Valdic vyšetřování Hojera konzultovat. Ani jedno ze zmiňovaných děl však nijak nepotlačuje vysoce brutální povahu spáchaných zločinů – a v tom se s nimi Metoda Markovič rozchází.
Hranice mezi poukazováním na systémovou nespravedlnost a ospravedlňováním sériového vraha se postupně rozmazává. S Láďou (jinak vyšetřující kriminalisté Hojerovi neřeknou) v podání Petra Uhlíka totiž nelze nesympatizovat. Slaboduchý mladík s IQ 88 při výslechu vystrašeně koulí očima, „šmakuje“ mu salám turista a vyšetřování si velmi užívá – je to poprvé v jeho životě, kdy mu někdo věnuje pozornost. K hlavnímu vyšetřovateli, „panu majorovi“ Markovičovi, přilne nakonec natolik, že odmítá mluvit s kýmkoliv jiným a na chatu mu chce poslat ručně malovaná přáníčka.
Markovič Láďu na oplátku neustále zásobuje cigaretami a jídlem a nechává ho, aby si o něj při spánku opíral hlavu. „Já mu věřim,“ odpovídá na nejisté pohledy kolegů, když posílá Láďu samotného na záchod do lesa u silnice, kam před chvilkou odešla i mladá dívka. Protože svět seriálu vnímá divák právě skrze Markovičovu perspektivu, skutečnost, že Láďa je brutální zločinec, se ztrácí ze zřetele s tím, jak postupuje děj. Stejně tak všem v seriálu i u obrazovek zatrne na konci předposledního dílu, kdy se poprvé vysloví, co Láďu po skončení vyšetřování čeká.
Posmrtný patriarchát
Výrazné polidšťování zločince by snad samo o sobě nemuselo být problémem, kdyby se v seriálu nesnoubilo s dehumanizací Hojerových obětí. Zatímco on je po celou dobu titulován familiárně Láďa, jména jeho obětí se nedozvíme vůbec. Jak pro násilníka, tak pro kriminalisty jsou to výlučně „mladý, hezký holky“. Tento étos vrcholí ve scéně, kdy vyšetřovatelé s Láďou narazí při cestě na rekonstrukci na dvojici stopařek. „Zastavte!“ křikne Láďa na řidiče. „Já ty holky vošukám, zabiju, vy to na místě vyřešíte a budete mít uzavřenej případ!“ Po dvou vteřinách ticha se interiér auta rozezní svorným smíchem Ládi i všech vyšetřovatelů, stopařky nechají na silnici a pokračují po cestě na místo, kde k takové události před několika lety skutečně došlo.
Není třeba dělat si iluze o tom, že československá kriminálka v 80. letech byla kdovíjak inkluzivní prostředí, a výtka těchto řádků nespočívá v požadavku, aby tak byla zobrazována. Skutečnost ovšem je, že mnohé z jejích problematických aspektů přetrvávají ve společnosti dodnes. A tzv. true crime mikrokosmos je v tomto ohledu svět sám pro sebe. Glorifikace sériových vrahů a dehumanizace obětí je zde ještě daleko citelnější.
V českých médiích lze v tomto ohledu zmínit populární a oceňovaný podcast Opravdové zločiny, jehož tvůrkyně Lucie Bechyňková a Barbora Krčmová zpracovávají případy vražd bulvarizujícím způsobem, popisy událostí prokládají vtipy a záchvaty smíchu a na svém instagramu i v podcastu se běžně o vrazích vyjadřují jako o fešácích. V zahraničí byl z podobných důvodů rozpačitě přijat netflixový seriál Monstrum: Příběh Jefferyho Dahmera, který podle některých kritiků upozaďoval oběti.
Ještě dál zašla franšíza American Horror Story, jejíž tvůrci v jedné ze sérií použili jako postavu sériového vraha Richarda Ramireze – zde stylizovaného do podoby klasického bad boye s koženou bundou a slunečními brýlemi. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat: sociální síť TikTok krátce po odvysílání zaplavily sestříhané záběry skutečného Ramireze podkreslené romantickou hudbou a popisky typu „I would let him murder me“.
Styl, kterým je v kultuře zobrazováno násilí, se propisuje do způsobu, jakým je vnímáme ve skutečnosti. True crime kultura přitom z drtivé většiny zpracovává případy, kde jde o násilí na ženách, konkrétně tzv. femicidu, což je označení pro vraždu ženy spáchanou čistě kvůli jejímu pohlaví – jak je to také v případě Hojera či Richarda Ramireze. Patriarchátu tak zavražděné ženy neunikají ani po smrti – zůstávají bezejmennými obětmi, zatímco jejich vrazi se stávají celebritami. Femicida je přitom důležitý problém dneška; v současnosti se o něm mluví zejména v souvislosti se Španělskem či Keňou.
Šup s ním na šibenici
Přestože Metodu Markovič nelze určitě nařknout z bulvarizace ani z glorifikace sériových vrahů, nacházíme zde neméně problematický přístup k tomuto tématu, kterým je cílené vzbuzování lítosti nad postavou pachatele. „Celý poslední díl jsem probrečela.“ „Láďa to v hlavě opravdu neměl v pořádku a místy je ho i člověku líto.“ Tak znějí některé z diváckých ohlasů na internetu, které naznačují, že seriál šel mnohem dál, než bylo poukázání na nehumánnost trestu smrti.
Vzbuzuje to otázku, proč je Metoda Markovič natočena takovým způsobem, že nad pěti mrtvými ženami divák neuroní ani slzu, ovšem při scéně popravy jejich vraha pociťuje neskonalou lítost. Toto uchopení fenoménu sériových vrahů vůbec není ojedinělé – z nejznámějších můžeme jmenovat Gypsy Rose Blanchard, o níž byl v roce 2019 natočen seriál Odhalení a kterou poté, co byla letos po devíti letech propuštěna z vězení, kde si odpykávala trest za vraždu své matky, zahrnula mediální pozornost. Blanchard se objevila na kanálu CNN v pořadu Good Morning, America, oznámila vydání knihy a na sociálních sítích její živá vysílání sledovaly tisíce fanoušků. Zprávy a komentáře přitom měly totožné vyznění: „Jsme s tebou, Gypsy, držíme ti palce.“ Obdobný étos provází případ bratrů Menendézových, kteří byli v roce 1996 odsouzeni za vraždu svých rodičů. Film o nich byl natočen v roce 2017.
Jako tvůrce (a dá se předpokládat i fanoušek) tohoto žánru, by si režisér Pavel Soukup měl být daných skutečností vědom a zohlednit je. Vydává se však, zdá se, spíše opačným směrem a vychází trendu polidšťování vrahů vstříc. Hlas, který poukazuje na skutečnost, že je Hojer brutální vrah, vkládá seriál totiž do úst vedle Markovičovy manželky už jen jedné z postav – ústeckému kriminalistovi (Milan Šteindler), který je však vykreslen o poznání nesympatičtěji než samotný Hojer. „To, jak se s ním kamarádíčkujete, to je jen taková habaďůra, ne? Láďo sem, Láďo tam a pak šup s ním na šibenici,“ ptá se spiklenecky při jedné z rekonstrukcí. Jiří Markovič mu odpovídá zaraženým mlčením, které vystřídá lehké pohoršení, a nakonec blahosklonný úsměv. Je mu jasné, že „jeho Láďu“ nechápe, nestrávil s ním tolik času jako on. Nebo jako diváci.
V jistém ohledu tak lze postavu Jiřího Markoviče chápat jako jakýsi metakomentář vztahu dnešní společnosti k sériovým vrahům. Náš neutuchající zájem o ně, o to „pochopit, proč to dělají“, často přerůstá do určité formy glorifikace, či minimálně falešného pocitu blízkosti. Náš soucit by měl přitom vždy náležet spíše obětem, jimiž v případě Ladislava Hojera byly: Eva Rohlenová (29 let), Ivona Špringlová (25 let), Ivana Mátlová (18 let), Anna Šťastná (51 let) a neidentifikovaná žena v rozmezí 25–35 let. Vedle vražd se přiznal také k osmnácti znásilněním.
Autorka studuje komparatistiku na FF UK.