Literaturou obchází strašidlo: strašidlo politické korektnosti

Než se literární vědec Stefan Segi ve své studii Nekorektní literatura. Politická korektnost v české literatuře a literární komunikaci, kterou letos vydalo nakladatelství Academia, dostane ke čtenářsky atraktivnímu zkoumání „politické korektnosti“ v akční fantastice nebo románech etnografa Vlastimila Vondrušky, k diskusím o „cikánech“ v Mikešovi a legendární básničce Jiřího Žáčka K čemu jsou holky na světě, nastíní americkou genezi pojmu. Ta se v tom smyslu, který dnes veřejné debatě dominuje, konstituuje v osmdesátých letech v souvislosti s postkolonialismem, feminismem, genderem a vůbec kulturálním obratem včetně druhého obratu k jazyku (Richard Rorty) – tedy zjištěním, že dominantní kulturní pozice „bílého muže“ není tak úplně univerzální a že jazyk (každodenní, literární nebo třeba filmový) se podílí na konstituování světa včetně jeho mocenských hierarchií.

Osmdesátky a zrod kulturních válek

Segi kromě dalších teoretických rámců zmiňuje i dobové paradoxy, které fenomén provázejí. Za zmínku stojí například studie Normana Fairclougha Political Correctness: The Politics of Culture and Language (Politická korektnost. Politika kultury a jazyka). Lingvista a zakladatel kritické diskurzivní analýzy Fairclough zde popisuje zásadní proměnu jazyka v éře Margaret Thatcher a Ronalda Reagana. Jakkoliv tehdy konzervativci bili na poplach před akademickou (levicovou a neomarxistickou) „politicky korektní“ revizí literárního kánonu nebo nahrazováním rasistických exoetnonym neutrálními (u nás typicky „Romové“ místo „Cikáni“ apod.), Faircloud popsal masivní proměnu jazyka, za níž stály naopak nadnárodní korporace, Světová banka nebo pravicové vlády. Ty své úsilí o intenzivnější exploataci společnosti pod neoliberálním imperativem deregulace („svobody“) maskovaly novým slovníkem: optimalizace, produktivita, outsourcing, flexibilita, partnerství, team, sítě, klienti (místo pacientů) apod.

Segi dokládá, že koncept nekorektnosti je spíše fetišem generace autorů, jejichž sebešokantnější psaní už nikoho nepobouří, prodlouženou rukou dezinformačních narativů a taky signálem generační propasti mezi kritiky.

Tyto pojmy nejenže nám dnes v Česku nejsou neznámé, ale dosud ovládají společenský diskurz. Jsou proto téměř neviditelné, a tudíž neproblematizované. A to v příkrém rozporu s tlakem na jazykové změny, které naopak vycházejí z expertních a vědeckých kruhů. Tento typ celospolečenské (sebe)reflexe vyvolává naopak stále sofistikovanější vyjadřovací nároky. Rojí se to zde stále specifičtějšími pojmy, které mnohdy „záludně“ nahrazují jiné, už zastarávající (homosexuál versus gay, queer, lesba, anglicismy jako cisnormativita, intersekcionalita, grooming, gaslighting apod.); konformismus tady zkrátka nemá místo a s každou mezigenerací přichází pojmová aktualizace.

Zvláště pak v digitálním prostoru, kde se expert potká s širokým a různorodým publikem, může člověk – a nemusí být hned homofobní fašoun – k nějaké té ostrakizující nálepce přijít celkem snadno. Na tento intelektuální snobismus upozornil Mark Fisher v Odchodu z upířího hradu, ale podobným směrem se ubíral i text Saši Uhlové Zkontrolujme si svá privilegia. Odpor k těmto jazykovým posunům a jejich vnímání coby politické korektnosti má tedy i svůj racionální a lidsky pochopitelný kořínek.

Na druhou stranu lze k reaganovské éře ještě doplnit, že právě tehdy mezi americkou pravicí narůstá nedůvěra k vědě včetně snah o diskreditaci klimatologie prostřednictvím dezinformací produkovaných fosilním byznysem, kterou u nás o dekádu později reprezentoval „klimatický skeptik“ Václav Klaus nebo později média vlastněná fosilními magnáty. Vědě nebo profesionálním médiím v současnosti konkurují četné dezinformační a propagandistické kanály nebo zájmová média, přičemž témata jsou proměnlivá v závislosti na aktuálním dění, ať už jde o migraci, covid, podporu motorismu nebo válku v Ukrajině. Základní představa, že elity něco nechtějí říkat a maskují pravdu korektností, se stala běžnou součástí naší orientace v mediasféře. A někde na počátku přitom byly literárněvědné úvahy o kánonu. Stefan Segi pak ukazuje, že představa politické korektnosti je právě v literatuře mimořádně produktivní, a to zdaleka nejen v její kritické reflexi, ale i jako součást tvůrčího principu.

Do českého prostředí se zápas o politickou korektnost a s ním spojené kulturní války dostávají až někdy po roce 2000. V devadesátých letech se sice objevuje Josef Škvorecký se svým strašením kanadskými feministkami a vůbec neblahými poměry na zámořských univerzitách, kde se šíří jakási bigotnost, v českém prostředí nicméně tato semínka dopadají do zvláště nakypřené půdy liberální hegemonie a porevolučních očekávání, kdy společnost na ony západní „výstřelky“ pohlížela s nedávnou „totalitní“ zkušeností blahosklonně a nejednou s pocitem kulturní převahy. Tato postkomunistická mentální jednota i naivita už je ale evidentně pryč.

Po roce 2000 se naopak vzdělávání stále více otevírá zahraničí, Česko se stává součástí evropských politik a také nastupuje rozmach digitálních médií. Ta nejen demokratizují veřejný prostor, ale velice pohotově sem přenášejí kulturní agendu Západu, a tak se jeho kdysi cizorodé a nepochopitelné problémy stávají stále běžnější náplní domácích názorových střetů. Pojem politická korektnost má pak nebývalou schopnost vstoupit do téměř jakékoliv úrovně a předmětu debaty. Zůstaneme-li u literatury, pak frekvence užití pojmu v nově se vynořujících „kauzách“ nabírá na síle a nabaluje na sebe další představy, jako tu o cenzuře nebo levicové kritice, která chce údajně něco zakazovat, předepisovat a čtenáře vychovávat.

Segi ve své studii vybírá čtyři základní sféry, kam se činidlo literární korektnosti přelévá nejčastěji či možná nejnápadněji. Jde o tvůrčí i výkladový princip akční fantastiky, o romány i eseje jednoho z bohužel nejznámějších „historiků“ Vlastimila Vondrušky, dětskou literaturu a literární kritiku. A přestože by se mohlo zdát, že je to možná zbytečně omezující výběr materiálu, nakonec to vypadá, že autor se vypořádal se všemi hlavními démonizačními mýty, které kolem strašidla korektnosti vybujely.

Fantom cenzury a odvaha vůči znevýhodněným

Přestože Segi nakonec výklad o boji s politickou korektností rámuje psychoanalytickou výpůjčkou fetiše – stručně řečeno touhou po předmětu, jenž nikdy neexistoval, během četby je stále zjevnější, že tento fetiš se zhmotňuje především v paralelách historického kontextu. Tedy ve zkušenosti s centrální cenzurou komunistického státu, která hrozí kdykoliv se vrátit – nejpříznačněji pod rouškou konání dobra. Zvláště nápadné a s prominutím až skoro komické je to v případě akční fantastiky, žánru silně založeného na identifikaci s hypermaskulinním světem násilí, sexu a rasismu, který svoji neohroženost performuje ostentativní nekorektností. Patří sem autoři jako Ondřej Neff, František Kotleta (Leoš Kyša), Štěpán Kopřiva nebo Jiří Kulhánek.

Tento typ tvorby lze sice snadno ztotožnit s únikovou povahou žánrové literatury, ale komunita těchto literárních borců má daleko širší ambice. Mezi ně patří i vymezování se vůči elitám, vysoké literatuře odtržené od života nebo, jak dokládá Segi citacemi z mnoha paratextů, právě hájení svobody slova a tvorby v oné logice cenzurního fetišismu. Jenže ty texty nejen nikdo nezakazuje, dokonce komerčně prosperují a boj proti korektnosti je přirozenou součástí jejich marketingu a autorských PR. Recenzenti pak tyto texty neklasifikují jako třeba rasistické, ale primárně pozitivně jako nekorektní, jako by jejich autoři doopravdy čelili nějaké represi, nikoliv jen jejímu fantomu.

Osobně pak vnímám tento typ psaní jako určitou reakci na podtlak, v němž se literatura ocitla po roce 1989. S politickou represí totiž zmizela nejen cenzura, ale také široký zájem o literaturu a nároky s ním spojené – co kdo píše, začalo být jedno. Zůstala jen fantomová bolest z cenzury, ona částečně vzrušující představa, že literární texty jsou nejen veřejným tématem, ale mají moc bořit politické celky.

To má ještě další trochu neudatný aspekt – bílá maskulinní literatura se tu vymezuje vůči Romům, feministkám nebo ekologickým aktivistům bezprostředně po éře, kdy kulminovala vlna romských vražd, kdy kapitalistickému produktivismu vše ustupovalo s pomocí politiků přestřihávajících pásky u každé montovny, dálnice, rozhledny, lanovky nebo parkoviště a ženská práva se tak nějak definitivně saturovala dostupností vložek. Jestliže touha po disentní, odvážné pozici byla v nových poměrech nerealizovatelná, naopak despekt vůči znevýhodněným, slabším a jinakosti na normalizační konformismus navázal – na což Segi odkazuje prostřednictvím Michala Pullmana a jeho teze o českém antiliberalismu jako kontinuitě před- a porevoluční společnosti.

Segi pak zmiňuje ještě další literárně kvalitativní rovinu, když píše o „odmítnutí společenských i zdánlivě transcendentálních estetických nároků vysoké literatury, jejímž emblémem se stává politická korektnost.“ To lze vyjádřit také jako jistou závislost právě na tématech, která narážejí na korektní zobrazení společenských jevů. Jenže oproti „korektnímu“ rozšiřování variability dějů, postav a zápletek, které Segi ilustruje na příkladech nestereotypních severských detektivek levicových autorů (Maj Sjöwall a Per Wahlöö, Henning Mankell, Stieg Larsson), jsou čeští nekorektní fantasté závislí na reprodukci estetické konformity těch nejrigidnějších stereotypů a jejich hyperbolizaci. V horším případě se pak mohou stát i zesilovačem dezinformačních narativů, jako je tomu v případě Kyšových knih Prorok z Mohameda a Alláhův hněv, které pracují s islámskou civilizační dominancí zapříčiněnou vysokou porodností mezi muslimy – což je základ pravicově konspirační teorie velké výměny.

Historická podmíněnost podruhé: nehybné dějiny

Zatímco v případě akční fantastiky je přítomen nějaký bazální antikomunistický postoj, když se démona politické korektnosti chopí Vlastimil Vondruška, může tvořit fantomovou rezonanční desku pro ještě jiné hodnoty. Vondruška se ve veřejném prostoru prezentuje jako historik, který je imunní vůči ideologiím a pracuje výhradně s fakty. To je něco, čemu se skutečný historik, jenž reflektuje nejen svou subjektivní pozici v dějinách, ale i podíl interpretace a metodologie na porozumění faktům, může upřímně zasmát. Legrace ale končí tam, kde tento naivní postoj sdílejí stovky tisíc Vondruškových čtenářů.

Zatímco Vondruškovy středověké detektivky, v nichž středověk je středověký asi jako podprůměrná fantasy, lze s lehkým srdcem pominout, jeho ambiciózní román Kronika zániku Evropy 1984–2054 už odvážně a samozřejmě nekorektně pracuje s politicky varovnou vizí. Replikuje se zde německá hrozba tentokrát jako vojenská invaze islamizovaného souseda. Hlavní hrdina (Čech) se se svou rodinou opevní na jakési „středověké“ tvrzi a s pomocí pašovaných ruských zbraní se ubrání zfanatizovaným Němcům. To, co něčím může připomínat Kyšovy islámské fantazie, má ale trochu jiný hodnotový rámec. Na rozdíl od až libertariánské akční fantastiky se tu sází na svéráznou ideologii dějin jako nadčasového cyklického osvědčování se ultrakonzervativních biologicky determinovaných hodnot: žena rodí, muž bojuje, stát je národní, kultura „povznášející“. Jak si trefně všímá Segi, zatímco Neff ve svých textech prezentuje korektnost jako moralizující brzdu vědecko-technického pokroku, pro Vondrušku je korektnost vyhrocenou dekadentní modernitou, která ohrožuje věčný řád jeho nehybných dějin, v nichž se pouze mění kulisy.

Ve svém románu pak Vondruška nemine nic z výbušných témat současnosti a postupně nechá dějinně se znemožnit všechny postavy, jež si pohrávaly s LGBTQ+, byly prozápadní, liberální, intelektuální, experimentovaly s uměním, feminismem, postkolonialismem, MeToo a vlastně s čímkoliv, se všemi „pseudoproblémy“, které přesahují neonormalizačně xenofobní koncept a sexuální fantazie ve středověkých kulisách.

Nelze si pak nevšimnout, že onen věčný středověk na pozadí Vondruškovy životní filozofie se může snadno prolínat s ideologií Blut und Boden, která se do jisté míry stala součástí ideologie nacismu, ale stejně tak může konvenovat národovecké autoritativní levici. Je to onen antiintelektualismus, kult venkovského lidu a lidové kultury proti dekadenci, měšťáctví, nihilismu moderního umění, je to ideál, kde lidé (jako ve středověku) „nefňukají“, milují své děti a rodinu a „radují se ze základních hodnot a nechodí s hlavou v oblacích“. Vondruškovi je tak ve skutečnosti bližší spíše normalizační ostalgie než středověk, nakonec do toho zapadá jeho působení na dezinformačních webech nebo na vlastním blogu, kde vůči Rusku praktikuje směs pragmatismu a respektu.

Literární výchova a kritika

V kapitole věnované zásahům do dětské literatury a výukových materiálů je než co jiného zřejmé, že po dekády obměňované učebnice nebo znovu vydávané dětské knihy nutně zastarávají ve svém pohledu na svět, což je vzhledem k jejich formativní funkci a nemožnosti vybavovat je obsáhlými vysvětlujícími komentáři zkrátka problém. Nicméně nekoná se žádná zuřivá cenzura ve jménu politické korektnosti, ale jednotlivé případy jsou vždy výsledkem nějaké formy společenského vyjednávání a akceptace, a to v podstatě všech účastníků literární komunikace, přirozeně vyjma samotných dětí.

Poslední, ale možná nejzajímavější kapitola Husákovy děti mezi sněhovými vločkami: Politická korektnost v literárním oběhu se zaobírá několika kritickými přestřelkami z posledních let, kde se alespoň trochu zavadilo o „korektnost“. Nutno říct, že ačkoliv Segi konstatuje, že „liberální naladění účastníků vysoké literatury jen vzácně generuje díla, která by šla označit za politicky nekorektní ve smyslu urážení minorit a znevýhodněných“, nelze podle mne současnou literaturu vnímat ani jako výrazně nestereotypní. Jakkoliv se v ní většinou hrdina neopevňuje vůči násilné islamizaci a vesměs se uchovává apolitičnost, jež je reziduem devadesátek, kdy literatura konečně „nic nemusela“, například značná míra genderové stereotypizace a sexismu je u nás normou.

Zároveň si Segi všímá například textů Davida Zábranského nebo Petry Hůlové, které kalkulují s nějakou mírou provokace adresované svému liberálnímu publiku – to už se ale, jak Segi konstatuje, stává „očekávaným postupem“ a významná část kritiky to shledává jako výraz kalkulu se společensky výbušným tématem a jako v jádru konformismus. O něco hůře u mladší generace kritiky dopadají autoři, u nichž nemá hra s nekorektností podobu trochu zmatečné intelektuální performance, ale šovinismus, rasismus, genderový esencialismus a podobně jsou součástí jejich rozumění světu (především Petr Stančík, Miloš Urban, v menší míře Jáchym Topol). Zatímco pro kritiky starší generace (Petr A. Bílek, Pavel Janoušek, Jiří Peňás) představuje literární text vždy hravé autonomní dílo, které nemá čelit mimoestetickým nárokům, mladší generace kritiků (Karel Kouba, Vít Schmarz, Jan Bělíček nebo autorka tohoto textu) v zásadě vnímá literární text jako součást „světotvorby“ – jak je tu zmíněno v souvislosti s diskurzivním analytikem Normanem Faircloughem.

Mladší kritika tak vtahuje do hry mentální a hodnotové kontexty, které bývají často zaměňovány s nějakou levicovou vizí světa a hodnocením míry afinity díla k němu. V praxi jde ale spíše o prověřování autorské schopnosti dostát nějakému současnému poznání světa a společnosti, udržet koherenci své fikce nebo argumentační validitu – tu zvláště tam, kde by autoři velmi rádi provokovali nějakými nepohodlnými postoji.

Segi si všímá také dimenze gatekeepingu, kdy dojde i na legendární text Jiřího Peňáse o autorkách-pavoučicích, které soukají upovídaný, nestrukturovaný literární text. Ano, jisté literární předvádění šovinismu jako suverénního neproblematizovaného postoje samozřejmě vytváří regulativní rámec určující, kdo je a kdo není respektován v literární komunikaci nejvyšších pater. Když Stefan Segi závěrem kapitoly o kritice a korektnosti zmiňuje, že „literatura tak možná získává zpět část své společenské relevance“, nelze než jí to přát.

Publikace Nekorektní literatura tak zklame především ty čtenáře, kteří by očekávali nějaké senzační odhalení rozkladu literární kritiky a literatury pod diktátem humanitně „převzdělaných“ hypersenzitivních sněhových vloček. Segi naopak dokládá, že koncept nekorektnosti je spíše fetišem generace autorů, jejichž sebešokantnější psaní už nikoho nepobouří, prodlouženou rukou dezinformačních narativů a taky signálem generační propasti mezi kritiky. A to v tom smyslu, že pro ty starší jsou takzvané nekorektní postoje v podstatě neproblematizovanou součástí jejich vidění světa, zatímco pro ty mladší jde o spíše lacinou autorskou provokaci.

Pokud budeme opravdu hodně chtít někde vidět hranici vyjednávání mezi korektností a nekorektností, bude to asi především ve specifické funkci dětské literatury, spíše výjimečně v umělecké próze. Ani v jednom případě ale nelze mluvit o kritice ve smyslu mocenského diktátu správnosti jako spíše o důkazu společenského vyjednávání hodnot, které nemá dopředu daný scénář, ale zato značný počet účastníků.

Autorka je redaktorka Alarmu.