Foto Oskar Helcel a Martin Netočný, použito se svolením autorů
Publikace Osvěta, kultura, zábava. Kulturní domy v Československu (Galerie VI PER a UMPRUM 2023) zaujme bohatým obrazovým doprovodem. Barevné fotky interiérů kulturních domů od fotografů Oskara Helcela a Martina Netočného doprovázejí ještě dobové snímky architektonických realizací. Neméně obsáhlá je textová část publikace, která zkoumá fenomén kulturních domů z různých aspektů. Editorky a autorky nejdelšího textu, historičky architektury Michaela Janečková a Irena Lehkoživová, v rozhovoru vysvětlují, že se nechtěly jen svézt na vlně populárních průvodců po brutalismu, ale udělat reprezentativní publikaci, která představí nejen vynikající a již známé příklady dobové architektonické produkce, ale i zastrčené, pozapomenuté i kvalitativně průměrné objekty, které však mají význam pro dané místo. Ozřejmují také, proč byly kulturní domy tradičně centry společenského života.
Kde se vzal nápad na knihu o kulturních domech?
Irena Lehkoživová: Před pár lety jsme se seznámily s Martinem Netočným a Oskarem Helcelem, kteří tehdy ještě studovali fotku na FAMU. Spolupracovaly jsme s nimi na jedné výstavě a oni už pracovali na cyklu fotografií kulturních domů. Míša pak v roce 2019 kurátorovala jejich výstavu v Nadaci pro současné umění, a to už přišel nápad na knižní zpracování tématu. Všichni jsme si byli od začátku jistí, že fotky chceme rámovat odbornými texty, které by se na fenomén kulturních domů podívaly blíže. Přizvali jsme další kamarády a kolegy, kniha začala postupně bobtnat a fotky se staly jednou ze dvou vrstev knihy.
Ve své době byly kulturní domy stavěny velkoryse, dneska by už nikdo nezaplatil kamenné obložení, nikdo by už nedělal kamenná schodiště, mosazné detaily, neinvestoval do mozaik, lustrů a tak dále.
Michaela Janečková: Ke zmiňované výstavě jsme pořádali symposium, kam jsme pozvali i Karla Šimu, který mluvil o tom, jak se proměňovalo chápání a role kultury. Přišlo nám to jako zásadní téma, které musíme v knize také obsáhnout. Pak se objevila bakalářská práce Lukáše Veverky, následně vydaná i knižně, která zpracovávala typizaci kulturních domů. Další témata a texty se nabalovaly postupně jako sněhová koule.
Téma architektury kulturních domů u nás zatím nikdo nezpracoval? Jak jsou na tom okolní země?
IL: Existují poměrně obsáhlé publikace k dějinám dělnických a kulturních domů v Sovětském svazu, o domech v bývalé NDR v devadesátých letech psala historička architektury Simone Hain, dílčí práce vyšly i v Maďarsku nebo Polsku. U nás se ale ještě nikdo o souhrnnou práci nepokusil. Také proto nám přišlo důležité pojmout v knize i Slovensko, byť tam budování kulturních domů mělo trochu jinou historii a kontext.
MJ: Texty jsou důležité, my jsme nechtěli parazitovat na současném zájmu o retro nebo brutalismus, jen domy pěkně vyfotit a dát k obrázkům krátký medailon, který by čtenářům stejně jen potvrdil to, co už vědí.
IL: Vydaly jsme nakonec publikaci, která je spíš akademická, ale grafická úprava, jak ji pojaly Tereza Hejmová a Adéla Svobodová, a množství fotek nahrává spíše vnímání knihy jako bedekru, což se dá říct i o velikosti knihy. Textu je tam nakonec dost, ale nutně to nemusí čtenáře odradit.
Kulturní domy má asi většina lidí u nás spojené s obdobím socialismu, ale vaše publikace ukazuje, že mají starší kořeny. Texty sledují vývoj kulturních domů na území Česka a Slovenska už od 19. století.
IL: Kniha je členěná do čtyř oddílů, které obsahují vždy jeden delší úvodní text rámovaný kratšími případovými studiemi, jež se váží k danému období. První blok se věnuje období od poloviny 19. století do počátku 20. století. Sleduje předchůdce kulturních domů: různé národní domy, katolické domy, dělnické domy, v případě Slovenska – tehdejších Horních Uher – pak výstavbu redut. Byla to centra setkávání, kultury, společenských i politických aktivit a plnily podobnou funkci jako pozdější kulturní domy.
MJ: Historický exkurz má za úkol popřít jednostranný pohled, přesvědčení, že existují jen socialistické kulturáky. Po roce 1948 se často zdůrazňovalo, že takové domy mají předobraz v ruských dělnických klubech, ale tradice je delší a spolu s ní se přenášely i zvyky společenského života.
IL: Je pravda, že za první republiky se víc kulturáků plánovalo, než se reálně postavilo. Ale vznikly vynikající příklady, jeden z nejznámějších je kulturní dům v Mělníku z let 1930 až 1936. Firma Baťa budovala ve Zlíně a okolí síť společenských domů. Zvyk podniků stavět kulturní domy pro své zaměstnance se zachoval i do pozdějších let.
Do formy kulturních domů se propisuje také to, jak se měnila představa o kultuře a její důležitosti a o tom, kdo by ji měl obstarávat. Jak se transformovaly důvody její podpory v průběhu 20. století?
MJ: Každé politické zřízení mělo své důvody, proč podporovat výstavbu kulturních domů.
IL: I během protektorátu vznikala spousta projektů na organizaci života na vesnici a později i ve městech. Pořádaly se soutěže a vznikaly návrhy na ideové lidové typy, které samozřejmě konvenovaly nacistické ideologii.
MJ: V programech jednotlivých politických stran v prvních volbách po druhé světové válce se podpora kulturních domů objevuje velmi často. Všichni ji brali jako něco pozitivního. Pro lidi na venkově byly kulturní domy symbolem srovnávání životního standardu s městem, zatímco ve městě se věřilo, že rozšiřují kulturní vyžití obyvatelstva.
IL: Bezprostředně po válce, hned v roce 1945, vypsalo ministerstvo zemědělství soutěž na vzorové kulturní domy, které měly znovu nastartovat život obcí, bralo se to jako důležitá součást poválečné obnovy.
Po druhé světové válce nastala zlatá éra budování kulturních domů. Stavěly je podniky nebo obce často ve spolupráci s místním obyvatelstvem, které chodilo brigádničit v rámci tzv. akcí Z. Mění se něco v šedesátých letech?
IL: V padesátých letech začala vysílat televize a kulturní život se postupně proměnil. Jiný je i způsob trávení volného času, přichází móda chat a chalup. V oficiálních dokumentech se objevuje tendence směřovat ke kulturním zařízením klubového typu – tedy takovým, která by pojala více funkcí –, s nimiž je také spojen přechod od osvětového pojetí kulturních domů v padesátých letech k místům volnočasových aktivit a zábavy. Po roce 1968 přišlo chalupaření, lidé se stáhli do soukromého světa a kulturní domy se tomu musely přizpůsobit.
MJ: Angažovanost celkově klesá už od padesátých let, je vidět, že lidé oproti té „budovatelské“ poválečné éře chtěli více trávit volný čas v soukromí.
IL: V roce 1968 byl navíc zrušen šestidenní pracovní týden, takže lidé měli volno v sobotu a neděli a raději jeli pryč, než že by trávili čas na koncertě v kulturním domě.
V knize se dočteme o debatách týkajících se velikosti kulturních domů. V šedesátých letech se kritizovaly stavby z padesátých let za to, že byly příliš velké…
MJ: Když se v padesátých letech postavil kulturák v Mnichu, považovali ho za příliš malý a měl přitom kapacitu dvě stě lidí – v obci, kde žilo jenom čtyři sta lidí. Teprve později se začalo ukazovat, že tyto typy venkovských kulturáků jsou naddimenzované. Teď je ale otázka, jestli už na začátku přestřelili, nebo jestli poptávka postupně klesala. Kritika, že jsou naddimenzované, pochází ze začátku šedesátých let. V padesátých letech se také stavěly „paláce“, ty největší spadají do doby, kdy odezníval socialistický realismus. Existuje pasáž z deníků režiséra a scenáristy Pavla Juráčka, který se na začátku šedesátých let ocitl v Příbrami na otvíračce místního kulturáku a byl v šoku z toho, jak je to tam obrovské a luxusní. Mramorové podlahy na záchodě, teplá a studená voda a kdovíco ještě.
IL: Většina reprezentativních velkých kulturních domů byla přednostně postavena v důležitých průmyslových centrech jako Ostrava, Příbram, Ostrov, Jáchymov, kde byl těžký nebo chemický průmysl a kde se těžily nerostné suroviny.
Mezi tvůrci kulturních domů jsou i slavní čeští architekti jako třeba Karel Prager nebo Jiří Kroha. Bylo navrhování kulturních domů pro architekty lukrativní nabídka?
MJ: Určitě. Většinou to byla prestižní zakázka na prestižním místě, kde si architekti mohli dělat, co chtěli, samozřejmě pokud dodrželi normy, danou kapacitu, rozpočet.
IL: Je to vidět i v archivech soutěží z padesátých i šedesátých let, které byly hojně obepisované. Ale obrovský zájem o soutěže na kulturní domy byl i za druhé světové války.
MJ: Kulturáky jako architektonická úloha táhly. Také díky tomu, že to byla individuální úloha, jen málokdy se nakonec uplatnila typizace. Vždycky to byla stavba, která přitahuje pozornost, stávala často v centru města nebo na prestižním místě.
Proč se kulturní domy nestavěly podle typizovaných vzorů?
IL: V padesátých letech se teprve hledal nějaký ideální nebo základní typ, který by byl aplikovatelný v různých podmínkách. Vznikla i specializovaná pracoviště, jako Studijní a typizační ústav, která se zabývala vyvíjením typů. Vydávaly se typizační sborníky, různé normy a podobně, ale od typizace celých budov se postupně upouštělo. Ještě na začátku šedesátých let vznikly typizační řady, ale ukázalo se, že obce nechtějí mít typizovanou stavbu, ale spíše něco individuálního. Chtěli architekta a stavbu, která bude v obci výrazná. Když se stavěly školy, polikliniky, bylo to trochu odlišné, tam se často volily typizované stavby, ale kulturák chtěl snad každý vlastní.
MJ: Typizované kulturáky se sice stavěly, třeba v Kraslicích nebo Kuřimi jsou kulturáky stejného typu, nakonec ale vypadají jinak, protože si typizovaný projekt obce upravily po svém.
IL: Architekt si vzal nějaký typ, zachoval dispozice, ale lehce upravil fasádu podle požadavků daného místa a možností sehnat materiál a podobně.
Píšete také o tom, že kulturní domy na sídlištích byly často důležitými centry nezávislé kultury. Souviselo to se snahami ospravedlnit jejich existenci?
IL: Spousta kulturních domů na okraji se stala v osmdesátých letech centrem nezávislé kultury, protože nebyly pod takovým drobnohledem. Třeba na Opatově byla v tamním kulturním domě či středisku v osmdesátých letech pod vedením Jaroslava Krbůška jedna z nejdůležitějších galerií u nás. Na podzim 1985 se tam konal i legendární koncert zpěvačky Nico. Kulturáky v těchto lokalitách se staly také líhní tehdejší punkové nebo metalové scény, byla tam experimentální divadla. Některé městské kulturáky se snažily zaměřit nějak specifičtěji, přitáhnout publikum vázané na nějakou scénu.
MJ: Dramaturgové tam měli relativně volnou ruku. Ale nedá se moc paušalizovat, protože každý kulturní dům spadal pod jiného provozovatele a záleželo na personálním obsazení, benevolenci nebo prostě představě nadřízených orgánů, co je to ta „správná“ kultura, kterou dané místo potřebuje. Narazili jsme na příklad z konce osmdesátých let, kdy mladý dramaturg neprosadil v kulturním domě amatérskou divadelní scénu, protože předseda národního výboru trval na kroužcích a „různých formách lidové zábavy“. Spor se vedl i v obecnější rovině: jestli má smysl dělat většinovou zábavu, taneční, diskotéky, jazykové kurzy nebo kurzy šití – o obojí byl dost zájem –, anebo se snažit o specializovaný program.
Po listopadu 1989 se zdálo, že kulturní domy nikdo nechce…
IL: Po roce 1989 byly často tahanice o to, komu kulturáky patří. Spadly třeba do klína podniku, který neměl na jejich provoz peníze. Na začátku devadesátých let klesal zájem. Lidé měli mnohem víc možností, jak trávit volný čas. Někde se zavřely, jinde se přeprodaly soukromníkům, kteří v nich začali podnikat.
To ale nebyl úplný konec?
IL: Spousta obcí pak kulturáky zase vykoupila zpět, protože zjistila, že pořád existuje poptávka po místě setkávání a v obci žádný podobný objekt není. A postavit nový společenský dům je dnes pro obce skoro nemožné a soukromníkovi se do toho nechce.
MJ: V archivu České televize je několik reportáží ze začátku devadesátých let, kde se řeší, kdo bude kulturák provozovat. Plzeňská škodovka nemá peníze na to, aby platila provoz obrovského domu, to stejné Poldi Kladno. Takže se privatizuje a vznikají tam například kasina.
IL: V kulturáku v Chrastavě byl dokonce nevěstinec, vlastnil ho nějaký Kazachstánec a v jedné dobové televizní reportáži říkají, že nikdo neví, jestli je ještě naživu, nebo ne.
V knize zmiňujete také televizní reportáže ze začátku devadesátých let, kde se o kulturních domech mluví jako o nechtěném dědictví komunismu, s nímž si místní zastupitelstva moc nevědí rady. Nakonec se ale i to změnilo a kulturní domy zažívají dnes renesanci. Co k tomu vedlo?
MJ: V posledních letech se už snad většina veřejnosti odpoutává od toho, že to jsou „hnusné komunistické baráky“ a že všechno spojené s komunismem je špatné. Mladší generaci už tohle vůbec nezajímá, domy jsou užitečné, lidi je používají, potřebují, a to zvláště v obcích, kde není nic jiného. Konají se tam taneční, školní slavnosti, sousedské trhy a tento praktický aspekt přemazal diskurz devadesátek, kdy se psalo o „palácích minulosti“, které nám tu „soudruzi vystavěli“. Řekla bych, že do roku 2000 najdeme v archivu reportáže silně negativní. Zpočátku dokonce místní vítali podivné snahy o modernizaci kulturáků tím, že se v nich zřídí kasino, taxi služba, videopůjčovna nebo nevěstinec – to všechno odpovídalo tehdejší představě o tom, co je výdělečné a co je cool. A že je to cool, když je to výdělečné. Brzy se ukázalo, že tyto modely nefungují a že bez kultury domy upadají, soukromníci také nebyli ochotni investovat do oprav. Někdy kolem roku 2010 se prezentace kulturních domů v médiích mění, kulturní domy se zároveň často zase vracejí do gesce obcí.
Byly nějaké architektonicky významné kulturní domy zbourány nebo nenávratně přestaveny?
IL: Brzy přijdeme o Eden v pražských Vršovicích, který je poměrně zajímavou ukázkou své doby, a to hlavně svými interiéry, uměleckou výzdobou.
MJ: Eden je ostatně na obálce naší knihy.
IL: Zbořený je kulturní dům v Plzni, který byl obrovský a naddimenzovaný a z hlediska architektonického to zase nebyl tak unikátní příklad.
MJ: Častější je, že ztracené jsou interiéry.
IL: Kulturní dům v Uherském Hradišti byl kompletně přefasádován a z futuristické fasády vzniklo něco úplně banálního. Kulturní domy v Klášterci nad Ohří nebo Kuřimi prošly velmi výraznými přestavbami. Smutným příkladem je kulturní dům ve Veselí nad Lužnicí od Karla Pragera a Jiřího Albrechta z druhé poloviny sedmdesátých let – tam byla původní fasáda s keramickým obkladem zateplena, nově omítnuta a natřena na výraznou oranžovou a rovněž byla odstraněna četná umělecká díla. Podstatných změn doznal i kulturní dům v Kladně od Václava Hilského a Jiřího Náhlíka. Na rekonstrukci čeká kulturní dům Crystal v České Lípě od Jiřího Suchomela, což je špičková architektura své doby a navíc jeden z prvních domů u nás, který reagoval na podněty ekologických přístupů v architektuře, například v otázce toho, jak pracovat s teplem. Bohužel není památkově chráněný.
Máme naopak nějaký příklad citlivé rekonstrukce?
IL: Zajímavým příkladem jsou Semily, které jsou dochované v intaktním stavu. To místo je velmi dobře využívané, sama mám v Semilech kamarádku, takže tam občas jezdím, jsou tam skvěle zachované sedmdesátkové interiéry. Budova patří městu, které se o ni dobře stará. Město Semily ji dokonce ve spolupráci s Národním památkovým ústavem chtělo nechat zapsat jako kulturní památku. To se se stává jen výjimečně, aby vlastník sám usiloval o tento zápis, ale ministerstvo kultury nevyhovělo na základě naprosto zcestného, téměř účelového posudku nedávno zemřelého Vladimíra Czumala. Ale to je symptomatické – ministerstvo nerado prohlašuje budovy ze šedesátých, natož pak ze sedmdesátých a osmdesátých let za památky.
Staví se po roce 1989 nové kulturáky?
IL: Třeba v Turnově vzniklo úplně nové kulturní centrum, na Jižní Moravě jich taky pár vzniklo. Jen se jim už neříká kulturní domy. Běžnější ale je, že se rekonstruují nebo přestavují ty staré. Jako ten v Šumperku, který se bude předělávat podle návrhu architekta Petra Hájka. Teď se hodně řeší radikální úprava KD Repre v Mostě, otevřeného v roce 1984, který je dobrým reprezentantem kulturních domů daného období. Tam vážně hrozí, že dům ztratí svou architektonickou hodnotu. Má se z něho stát knihovna, takže se budou muset změnit i vnitřní dispozice, čímž ztratí vnější i vnitřní výraz.
MJ: Problém jsou samozřejmě také použité drahé materiály. Ve své době byly kulturní domy stavěny velkoryse, dneska by už nikdo nezaplatil kamenné obložení, nikdo by už nedělal kamenná schodiště, mosazné detaily, neinvestoval do mozaik, lustrů a tak dále. To jsou detaily, které mizí a jsou nahrazovány levnějšími.
IL: Snad si i takových míst začneme víc vážit. A netýká se to samozřejmě jen kulturáků. Pořád je nejběžnější všechno staré vybavení vyházet, stará umělecká díla zlikvidovat, zateplit nejlevnějším polystyrenem, a tím je vyřešeno. Bohužel se to děje i u obecních a státních investic.