Foto Printerval, CC BY-NC 4.0 DEED
Když Cord Jefferson před pár týdny přebíral Oscara za nejlepší adaptovaný scénář, který vytvořil k filmu Americká fikce, poukázal na neochotu filmového průmyslu jít do rizika. Zejména k producentům sedícím v sále mířil jeho apel, aby svůj kapitál investovali raději do dvaceti filmů za deset milionů než do jednoho za dvě stě milionů. V době, kdy stále víc obřích blockbusterů bombasticky prodělává, to zní jako rozumný návrh. Rozdělení peněz mezi víc subjektů by současně mohlo přinést větší rozmanitost námětů a hledisek. „Reprezentace“, kterou se Hollywood rád ohání, by pak nemusela zůstat prázdným heslem.
Jefferson coby Afroameričan dobře ví, že pokud chce za stávajících podmínek uspět, musí se podřídit dominantní představě o „černošském“ umění a namísto látek, které jsou mu blízké, musí tvořit uvědomělá dramata o chudobě, pouličním násilí a rasovém traumatu – což částečně platilo i pro minisérii Watchmen, za kterou získal cenu Emmy. Tato díla vyhrávají ceny, o ně mají studia zájem. Utrpení (minorit) prodává a zajišťuje prestiž. Pokud ale snímky jako Precious, Černobílý svět nebo Zelená kniha něco reprezentují, pak především pocit viny bílých liberálů sedících na penězích, kteří se tak mohou ujišťovat, že podporují správné hodnoty.
Co si jako zástupce minority můžete reálně dovolit v systému, který si tolik zakládá na diverzitě? Férovější rozdělení peněz totiž ještě nezaručuje, že dojde k rozšíření omezených hranic reprezentace.
Opustit subžánr „black trauma porn“ a natočit nenápadnou tragikomedii o černošském spisovateli s tvůrčí a existenciální krizí, kterého ze všeho nejvíc utlačuje velikost vlastního ega, se tak paradoxně může jevit jako riskantní počin, o jakém Jefferson mluvil na Oscarech. S Americkou fikcí a její pozicí v rámci zábavního průmyslu to ale není tak jednoduché. Na jednu stranu satirizuje systém produkující jen obsah, se kterým publikum souzní, na stranu druhou sama v mnoha směrech naplňuje známé vzorce.
Protagonistou filmu je profesor literatury a spisovatel Thelonious Ellison (Jeffrey Wright), kterému ostatní ze zřejmých důvodů říkají zkrátka „Monk“. Pochází z Bostonu, žije a přednáší v L. A. Je velmi sečtělý, poněkud panovačný a nepříliš otevřený dialogu. Vidíme to hned v úvodní scéně, kdy se jedna z jeho bílých studentek ohradí proti slovu na „n“ v titulu probírané knihy od Flannery O’Connor. „To slovo mi připadá opravdu urážlivé,“ říká dotčená dívka. Monk ji bez další diskuse uzemní ironickým popíchnutím: „Při vší úctě, Britney, dokázal jsem se přes něj přenést, a jsem si jistý, že ty to zvládneš taky.“ Na podobnou přímost v akademickém prostředí není zvyklý ani jeho šéf a kolegové, samí běloši, kteří Monkovi domlouvají, aby byl při probírání ožehavých témat korektnější. Hrdina na jazykovou přecitlivělost svého okolí, respektive na zcestné přesvědčení, že k vytvoření lepšího světa postačí používat správná slova, zareaguje přesně opačně. Namísto toho, aby uznal pochybení a poslušně se stáhnul, přechází do protiútoku.
Check your privilege!
Hlavní hrdina je natolik frustrovaný úspěchem románů, které naoko zachycují „autentickou“ černošskou zkušenost, a přitom jen vypočítavě vycházejí vstříc trendům, že se sám rozhodně takovou knihu napsat a konfrontovat literární establishment s jeho pokrytectvím. Přes noc ze sebe vychrlí text plný záměrných zločinů proti gramatice a křiklavých rasových stereotypů: traumatizující dětství, život v ghettu, samoživitelka vychovávající pět dětí, drogová závislost, problémy se zákonem. Destilát klišé, z nichž budou mainstreamoví kritici nadšeni.
Monk udělal ve světě filmu to, čeho se dopouštějí jeho úspěšnější souputníci. Například vycházející literární hvězda, spisovatelka Sintara Golden (Issa Rae), která láme rekordy s románem We’s Lives in da Ghetto. Z utrpení a násilí učinil Monk dominantní rys černošské identity, pestrou komunitu se rozhodl reprezentovat skrz jeden aspekt, a redukovat ji tak na homogenní masu. V rámci hry se podřídil pravidlům knižního trhu a napsal přesně takovou knihu, jakou chtějí financovat a číst bílí zástupci vyšší střední třídy. Film ale zároveň zohledňuje, že daný systém by nefungoval bez zapojení afroamerických umělců, kteří touží po uznání. Spolu s poptávkou velkých nakladatelských domů je uspokojováno i ego jednotlivců.
Právě arogantní přesvědčení o vlastní pravdě hrdinovi znemožňuje reflektovat jeho privilegia. Když v závěru filmu dochází k jeho konfrontaci se Sintarou, se kterou zasedá v porotě literárních cen, vyčítá talentované autorce, že svůj potenciál nevyužila k vytvoření něčeho hodnotnějšího, než je další knížka o životě v ghettu. Mladá spisovatelka opáčí příhodnou poznámkou: „Potenciál je to, co lidé vidí, když jim není dost dobré to, co mají před sebou.“ Monkovi není dobré skoro nic. Je zaslepen svým vzděláním a poměry, z nichž pochází. Věří, že ví nejlépe, co druzí chtějí nebo co by měli dělat. Pravděpodobně to samé co on. Přiblížit se jim ale nedokáže, na což doplácí mimo jiné jeho vztah s veřejnou ochránkyní práv Coraline (Erika Alexander).
Extenze vnitřního zápasu
Románový experiment, napsaný pod pseudonymem Stagg R. Leigh, nazve Monk nejdřív „My Pafology“ (nesprávná slangová výslovnost slova „pathology“). Později si prosadí údernější titul, který je zároveň vzkazem pro všechny, kdo jsou z jeho literární provokace paf: „Fuck“. Z knihy se stává senzace ještě před vydáním. Nakladatelství nabízí za snůšku osvědčených literárních tropů štědrou sumu, filmové studio kupuje za čtyři miliony práva k adaptaci. Příběh vycucaný z prstu je označen za „brutálně upřímný“. Monkovy předchozí knihy ocenilo jen pár kritiků. Jednak byly moc komplexní, jednak v nich podle spisovatelových slov byl černý leda tak inkoust. Teprve teď zažívá široké přijetí – díky knize, se kterou se vůbec neztotožňuje a která zastupuje vše, čím na „černošském psaní“ pohrdá.
Už z původního názvu knihy je patrné, že Monkův konflikt s literárním světem představuje extenzi jeho vnitřního zápasu. Kvůli intelektuálnímu brnění, kterým si ostatní drží od těla, se odcizil také své rodině žijící na opačném pobřeží USA. Po náhlém úmrtí starší sestry na něm zůstává péče o matku s rychle postupující demencí. Jeho bratr Cliff (Sterling K. Brown), plastický chirurg, kterého po coming outu opustila žena i s dětmi, mu při tom není moc nápomocný. Žal zahání alkoholem, drogami a známostmi na jednu noc. Jakkoli Monk svůj bestseller – a v důsledku i sebe samého – čím dál víc nenávidí, nemohl by bez něj pokrýt pečovatelskou službu a další výdaje. Přetvářka a sebepopření jsou podmínkami přežití. Ztráta kontroly nad životem a identitou a pomalé uvědomování si, že možná nezáleží jen na jeho pravdě, Monka současně nutí k přehodnocení priorit.
Tichý intelektuál z dobré rodiny musí v rámci propagace nečekaného hitu ztvárňovat své alter ego, uprchlého trestance, který vyrostl na ulici a do každé druhé věty vkládá variaci slova „fuck“, protože tak černoši přece mluví. Alespoň touto cestou je nucen k napojení se na někoho jiného, k sestoupení mezi obyčejné smrtelníky bez doktorátu a encyklopedických znalostí o literatuře.
Žert, který se vymknul kontrole a začal ovlivňovat životy postav, představuje komediálně nejvděčnější rovinu filmu. Možná ale ne tu nejdůležitější. Široce srozumitelnou satiru myšlenkově vyprázdněného zábavního průmyslu totiž lze vnímat jako trojského koně, v němž je k většinovému publiku propašováno rodinné drama, které se vymyká omezeným představám o prožívání Afroameričanů. Samotný Monk ani jeho blízcí stereotypy nenaplňují. Zastupují různé generace, profese a perspektivy, nepotýkají se jen s bídou a rasismem, ale i s nemocemi, přijetím sexuální identity nebo narušenou vztahovou komunikací. Pod pláštíkem jízlivé komedie obnažující cynismus kulturních elit a podstatu fikce, kterou si americká společnost vypráví o minoritách, nakonec dostáváme to, co Monk v literatuře postrádá – upřímný a mnohohlasý portrét černošských postav s bohatými vnitřními životy, jejichž problémy nejsou výlučně důsledkem rasismu.
Ani výhra, ani prohra
Když Spike Lee v roce 2000 představil satiru Síla klamu, pohořel. Jeho film se odehrává v televizním prostředí, ale ústřední myšlenka byla stejná jako v Americké fikci: bílé publikum nejvřeleji reaguje na takové černošské umění, které povzbuzuje jeho lítost a pocit morální nadřazenosti. Leeho mix různých mediálních forem se ale zřejmě příliš vymykal hollywoodskému mainstreamu. Kritické ohlasy byly rozpačité, tržby žalostné. Americkou fikci si oproti tomu oblíbili kritici i diváci – na festivalu v Torontu například získala věhlasnou People’s Choice Award.
Důvody jsou zjevné. Přestože se film ve své vážnější rovině zabývá složitými tématy, od dysfunkčních rodinných vztahů po péči o člověka s Alzheimerem, zpracovává je s lehkostí a srozumitelností hollywoodských melodramat. Ze standardní produkce nevybočuje ani formálně. Vyprávění je přímočaré, kompozice a svícení prosté, uzpůsobené herecké akci. Mohli bychom tak argumentovat, že dříve zmíněná riskantnost je pouze zdánlivá, že v jádru jde přesně o ten typ lehce stravitelného umění, jehož cílovce se film pochechtává.
Znamená to, že se rasový diskurs proměnil, a Cord Jefferson tak mohl uspět tam, kde Spike Lee nepochodil? Nebo se ve skutečnosti podřídil pravidlům mainstreamu, a prohrál? Z filmu nelze vyvodit jednoznačnou odpověď. Na to je příliš ambivalentní. Několikrát, například v epilogu, kdy Monk s producentem probírá možné konce filmové adaptace, snímek ambivalenci a neuzavřenost některých příběhů přímo tematizuje. Důležité je nakonec samotné vznesení otázky, která se klikatí celým filmem – co si jako zástupce minority můžete reálně dovolit v systému, který si tolik zakládá na diverzitě? Férovější rozdělení peněz totiž ještě nezaručuje, že dojde k rozšíření omezených hranic reprezentace.
Autor je filmový publicista.