„Příroda je slyšet, pokud se v ní člověk uzavře,“ říká dánská hudebnice ML Buch

Na oceňovaném albu Suntub utíká ML Buch před hlukem města ke kytarovým efektům i hučení oceánu. V rozhovoru mluví o limitech života s technologiemi a hledání „nadpřirozených“ míst.

Marie Louise Buch alias ML Buch se poprvé dostala do širšího povědomí v roce 2017 se svým debutovým albem Skinned. Na experimentálně-popové desce sledovala, jakým způsobem technologie ovlivňují intimitu a lidské vztahy a jak tenká hranice dělí povrch obrazovky telefonu od povrchu lidského těla. Její nejnovější album Suntub, vydané minulý podzim, se vzdaluje od elektroniky a v patnácti kytarových skladbách rozeznívá zvuky přírody zalité sluncem a šumem oceánu. Album se objevilo v seznamech nejlepších desek roku v médiích, jako jsou Pitchfork, Exclaim! nebo Gorilla vs. Bear. S ML Buch jsme se setkaly pár hodin před jejím březnovým koncertem v pražském prostoru Letohradská 10. Byl to jeden z těch brzkých jarních dnů, kdy ruch města zpomaluje a první sluneční paprsky rozhání zbytky zimní šedi. „Zrovna začalo jaro a já mám zase chuť vypadnout z města,“ říká ML Buch hned v úvodu rozhovoru.

Na podzim vyšla tvá nová deska Suntub a od té doby jsi prakticky stále na šňůře. Jaké to bylo se opět vrátit k městskému životu po dlouhé době strávené na venkově a jaké máš zkušenosti s veřejnou prezentací alba, které si posledních pět let dávala dohromady?

Nacházím se ve dvou módech. Plánuju si vše tak, abych mohla jet na šňůru, být extrovertní, potkávat lidi a cítit se dobře na pódiu. Je to docela extrémní záležitost. Na druhou stranu potřebuju prostor pro to, abych mohla skládat, protože to je moje primární činnost. A je vtipné kombinovat písně a instrumentální skladby tak, aby fungovaly během koncertu. Jinak miluju seznamovat se s novými kulturami a navštěvovat různá města. Přesto stále vyhledávám okamžiky ticha, ve kterých se nevystavuju hluku dopravy. Intenzivní šum aut má na naše smysly dost velký vliv. Zrovna začalo jaro a já mám zase chuť vypadnout z města.

V minulosti jsi mluvila o tom, že se snažíš najít rovnováhu mezi samotou a sociálním životem. Podařilo se ti to?

Po vydání alba samozřejmě přichází období, kdy člověk musí plnit spoustu povinností. V tom se balanc hledá těžko. Věřím, že se to zase srovná a že budu mít zase čas skládat, což vyžaduje hodně času a ticha.

Říkala jsi, že přítomnost na pódiu je pro tebe dost extrémní záležitost. V některých rozhovorech jsi zmiňovala, že pro tebe živá vystoupení byla náročná nejen kvůli stresu, ale i kvůli tomu, že jsi hodně přemýšlela o tom, jak adaptovat svou hudbu do koncertní podoby. Potýkáš se stále se stejnými problémy?

Předtím to tak skutečně bylo, ale mám pocit, že už se tím tak netrápím. Dost mi pomohlo vydání Suntub, protože pak se s mou hudbou seznámilo víc lidí. Nechci působit neuctivě, ale fakt se snažím svou energii investovat do toho, co si ji opravdu vyžaduje. Nejsem moc velký bavič, ale na tom soustředěném prostoru, který vystupující vytváří během koncertu, něco je. Poskytujete lidem místo, kde mohou strávit pěkný čas. Je to jako pozorovat malíře během práce. Proto jsem si dovolila nestresovat se tím, že musím někoho zabavit a zaplnit celou místnost svou energií. Čím méně o tom přemýšlím, tím je to lepší.

Největší potíže mi nedělá ani tak strach, ale informační šum jako třeba e-maily, které neustále odvádějí mou pozornost od podstatných záležitostí.

Takže zajišťuješ určitý druh bezpečného prostředí?

Určitě. Musím říct, že během koncertů se lidé chovají fakt pěkně. Opravdu mě poslouchají a jsou ochotni podílet se na vzniku bezpečného prostředí. Je to velká pomoc a hodně na tom záleží.

Suntub je velmi důkladná a promyšlená nahrávka, a to nejen v různorodých způsobech, jakými vzájemně interagují elektrická kytara, syntezátory a vokály. Označuješ se spíše za skladatelku než za hudebnici a o své hudbě hovoříš jako o živých obrazech. Obecně mi tento přístup evokuje puntičkářský až matematický způsob tvorby. Přesto je deska silně intuitivní, hravá a působí dojmem neřízeného pohybu. Jak se díváš na tyto dva aspekty?

Mám pocit, že je to velmi povšechná snaha skloubit perfekcionismus a zábavu. Věřím, že pokud se při tvorbě hudby lidé baví a zkoušejí nové nápady, má to velký vliv. Lidé to podle mě cítí a užívají si, když si hudebník nebo hudebnice hrají se zvuky nebo narušují tradiční písničkové struktury. A hlavně jsou upřímní. Tuhle rovnováhu vnímám jako nejdůležitější.

Hravost, kterou zmiňuješ, vnímám i v tvých textech. V tracku Pan over the Hill je jedna pasáž, kde zpíváš o „skřípající trávě, koších svalů, procházejících kostěných sudech, poslouchání točícího se pavouka“. Občas mi přijde, jako by ses vztahovala k přírodě jako k organické bytosti, která se vkrádá do tvé hudby. Někdy vědomě, někdy ne. To platí i pro ten aspekt neukočírovaného pohybu, o kterém jsem mluvila a dal by se jím charakterizovat jak tvůj debut Skinned, tak i Suntub. V obou případech si vokály nahrávala ve svém starém peugeotu. Je okolní prostředí něčím, co začleňuješ do své hudby vědomě, nebo se jim necháváš unášet?

V Dánsku máme jeden obrat: „Jsem to, co jím.“ Nevím, jestli existuje v angličtině, ale jsem tím, čemu se vystavuju. Rychlost a tempo mého okolí ovlivňují to, jak skládám. Už tři roky žiju u oceánu. Chtěla jsem hlavně popsat pocit otevřenosti. Fascinovaly mě zvuky noci, odlišných ročních období. Příroda je slyšet, pokud se v ní člověk uzavře. Také mě dost ovlivnilo to, jak těžké je najít tiché místo v dánské, převážně zemědělské krajině. Myslím si, že bychom měli upřednostňovat život s přírodou. Tehdy jsem měla pocit, že jsem její rovnocennou součástí. Je to dost osvobozující, i když to možná zní jako klišé. Existuje spoustu způsobů rozptýlení a mám ráda i ty, které poskytuje město a lidé. Je hezké být součástí většího organismu. V období pandemie se ale tenhle typ rozrušení pro mě stal dost náročným, a proto jsem hledala „nadpřirozené“ místo, které by podnítilo mou fantazii a bylo trochu více oproštěné od reality.

Jakým způsobem se ti tyto abstraktní, surreálné vjemy daří zapracovávat do hudby? Zajímalo by mě to v kontextu rozhovoru s dánskou skladatelkou Astrid Sonne pro web Talkhouse, kde jsi zmiňovala, že instrumentální hudba je pro tebe mnohem víc osvobozující, ačkoliv máš textařskou průpravu. Je pro tebe práce se slovy těžší?

Nepovažuju to za úplně odlišné oblasti, ale občas vokály působí víc škody než užitku. Je dobré si všímat, kdy je skladba nejlepší verzí sebe samé a kdy ji slova pouze zplošťují. Ráda si pohrávám s konvenční hierarchií různých kompozičních postupů. Je lehké se přiklonit ke zbytečné popisnosti v textech. Uvažuju o tom jako o malování obrazů nebo načrtávání scenérie. Slova jsou pro mě místa, která můžeš prožít na vlastní kůži. Určitě se nesnažím vyprávět konkrétní narativy, ale vytvářet scény v příběhu, ať už je můj, nebo tvůj. Texty jsou jako odlišné světy řídící se svou vlastní logikou. Je to vtipné, protože vokály na Suntub nejsou shoegazově odtažité, působí exponovaně, ale zároveň je v nich vzdušnost. Práce s mixem pro mě byla velmi intuitivní, navzdory tomu, že jsem se dlouho zdráhala své intuici důvěřovat. Není to úplně lehké. Ale jsem ráda, že jsem našla svůj ideál.

Jak jsi říkala, vokály na Suntub jsou spíše popové. Shoegazové prvky by se ale na Suntub daly hledat v práci s kytarovými efekty, zejména reverby, flangery a chorusy. Máš nějaký vztah k té scéně?

Miluju shoegaze. Myslím, že kdybych žila v devadesátých letech, tak by tyhle žánrové odkazy měly úplně jiný rozměr. Dnes mám ale totální svobodu v tom experimentovat se zvuky, které mi přijdou vhod a pohrávat si s jinými elementy i kytarovými tradicemi. Kytara má důležité místo v mém srdci, ať už se jedná o Bo Diddleyho, nu metal, Joni Mitchell nebo shoegaze. Nezáleží na tom. Nedávno jsem nahrávala kytarové party pro svou kamarádku. Udělaly jsme samply, které by mohla použít. Nakonec mi ale řekla, že je nevyužije. Je to asi specifickou kombinací kytarových efektů a techniky hraní. Ve finále jí posloužily nahrávky, které jsme pořídily kontaktním mikrofonem.

A nepoužila je kvůli tomu, že byly až moc charakteristické pro tvou hudbu?

Myslím, že jo. Ale nechci teď znít namyšleně.

To je zajímavé. Zrovna jsem poslouchala některé nahrávky, na kterých jste dělaly spolu s dánskou skladatelkou CTM. Při poslechu kytarových samplů je na první dobrou jasné, že jde o tvou práci. Nemyslím si ale, že je to nutně negativum…

Určitě není, ale během přípravy desky chtěla, aby zněla co nejvíce jako ona. Nedělám to vědomě. Je to jen můj způsob vyjadřování. Kvůli tomu se ale teď snažím trochu oprostit od kytary a objevovat nové věci. Ráda bych také změnila tempo své práce. Poslední dobou si říkám, že by možná proces tvorby měl být občas rychlý a spontánní a nemusel nutně trvat pět let jako při přípravě Suntub. Mám dojem, že jsem poznala kytaru už dostatečně, a teď bych se chtěla věnovat jiným nástrojům. Samozřejmě mi jde spíš o kompozici než o samotné hraní hudby.

A co tě přivedlo k tomu udělat víceméně kytarové album? Tvůj debut Skinned více vycházel z elektronických elementů, na Suntub se syntezátory a efekty objevují mnohem méně a autotune už vůbec…

Na kytaru hraju asi od svých dvanácti let a chtěla jsem se k ní vrátit. Vedle toho digitální práce s hudbou, jako používání syntetických kytar, je zakódována v mém mozku. Fascinuje mě rys lidského selhání, který občas do hry vnáší pluginy. Člověk žije a myslí skrze technologie. Teď se ale snažím zjistit, jestli se od nich dokážu vzdálit.

A dokážeš?

Je to těžké. Začala jsem skládat pro kytaru v pubertě. Zpívala jsem a psala jsem texty. Pak jsem v sedmnácti dostala počítač, který mi umožnil větší variabilitu v hudební tvorbě. Od té doby šlo o klíčový nástroj v mé práci. Často taky uvažuju o jednorázovém způsobu, jakým nakupujeme a používáme technologie. Ráda bych kupovala víc repasovaných zařízení, ale vystupování s takovými nástroji je dost nejisté. Přála bych si, aby veškeré procesy stojící za hudbou byly obecně udržitelnější.

Suntub působí do značné míry anachronicky, jako kdyby šlo o popové album z přelomu milénia, filtrované skrze současnou postinternetovou estetiku. Jde ti o to, abys ve svých skladbách zachovala určitou dávku nostalgie?

Na jednu stranu se snažím pohrávat si s různými hudebními žánry a tradicemi, ohlížím se ale také za svým starším hudebním vkusem. Přesto když skládám, tak se snažím neposlouchat vůbec nic, abych měla co nejjasnější obraz o tom, jak bych se chtěla vyjádřit vlastním jazykem. Asi se snažím dosáhnout toho, co zažívám, když poslouchám hudbu, která pozvedá mého ducha. Je to mix melancholických vibrací, kterými se prodírají sluneční paprsky a krása. Chyby jsou ale také nezbytné.

DIY aspekt tvé tvorby se projevuje i na její vizuální stránce a obecně tvé umělecké sebeprezentaci. Nedávno jsem si prohlížela webovky, které vznikly jako doprovodný materiál ke Skinned. Musím říct, že animace zelené pilulky, která prochází hltanem a jednotlivými videoklipy, mě fakt pobavila. Vnímám to jako mix různých trendů z počátků internetu, jako Y2K ironie a zároveň fascinace objekty a materialitou. Podle mě se stejný přístup opakuje i na Suntub. Jak uvažuješ o estetické stránce své práce?

Fakt netuším, proč mě tak zajímají objekty. Možná je to tím, že jsem jako dítě hrála v dramaťáku. Pamatuju si, že mě strašně bavily popisy věcí, scén a obecně výpravy ve scénáři. Snažím se být nenápadná ve své sebeprezentaci. Také si ráda pohrávám s vyvážením bílé. Ve finále mi jde hlavně o to, abych zůstala věrná svému vkusu a nepodlehla nárokům ostatních lidí. Dávám si pozor na to, jak moc jsem vidět na sociálních sítích. Každopádně do stejné míry, do jaké jsem schopná se zamilovat do hudebního nástroje, mě dokážou okouzlit i objekty. Je to třeba skleněný obličej, který se objevil na coveru k singlu High Speed Calm Air Tonight. Koupila jsem ho v severní části Dánska od jednoho skláře, který vzal kus starého skla, strčil svoji hlavu do kýblu naplněného pískem a otisk zalil taveninou. Všechny procesy jsou spolu propojené a bavím se tím, když pozoruju, co z nich vzešlo.

Tvůj otec byl kytarista a tvoje matka se věnovala folkové hudbě. Ty sama jsi pak studovala konzervatoř. V rozhovoru s Flo Dill pro stanici NTS jsi říkala, že se chystáš skládat pro smyčcové nástroje, ačkoliv s nimi nemáš zkušenosti a začala ses učit notový zápis úplně od nuly…

Teď jsem složila svůj první malý počin, ale nemůžu nic slibovat! Není to tak daleko od toho, s čím pracuju teď. Přesto cítím úlevu, že nebudu v roli hudebnice a budu mít příležitost spolupracovat s opravdovými muzikanty a muzikantkami.

Cítíš někdy úzkost z procesu učení, nebo se naopak možné bloky ztrácejí v euforii z objevování nových možností vyjádření?

Snažím se udržovat svá nová předsevzetí v tajnosti, ale už jsem to bohužel prozradila v rozhovoru pro NTS. Možná to není ani špatně, ale chci mít pocit, že je to moje osobní věc, abych z toho mohla těžit radost. Největší potíže mi nedělá ani tak strach, ale informační šum jako třeba e-maily, které neustále odvádějí mou pozornost od podstatných záležitostí. Přesto se vždy pouštím jen do věcí, ze kterých mohu čerpat hlavně požitek.

Čtěte dále