Jak Rusko obchází a přežívá ekonomické sankce?

Sankce proti ruské ekonomice ze strany západních zemí začaly již v roce 2014 jako reakce na anexi Krymského poloostrova. Důležitou událostí v této ekonomické válce byl samozřejmě ruský útok na Ukrajinu v únoru 2022. V té době bylo mnoho významných ekonomů přesvědčeno, že Rusko dlouho nevydrží a životní úroveň Rusů se s největší pravděpodobností prudcepropadne. Ruská ekonomika však zůstala životaschopná, zásoby zbraní byly doplněny díky „situačním spojencům“ a rozkol mezi ruskými vládními elitami nenastal. Pojďme se podívat na to, jak se vlastně Vladimiru Putinovi podařilo dostat ekonomiku do „šedé zóny“ a kdo za to zaplatí.

Stínové flotily a nucený export

Hlavním cílem sankcí proti Rusku je zabránit mu ve vedení útočné války na Ukrajině. Abychom toho dosáhli, je zásadní zabránit Rusku v prodeji surovin – jeho hlavního exportního zdroje. S penězi z ropy, plynu, kovů a dřeva přežil ruský rozpočet i v nejhorších časech. Ne nadarmo se selhání demokracie v této zemi někdy vysvětluje fenoménem „surovinového přívěsku“. Každopádně na papíře se ekonomický boj proti ruskému ropnému průmyslu zdál být přesvědčivě úspěšný.

Ruský byznys, který se zrodil v kriminálních devadesátkách a prožívá pubertu pod technokratickou diktaturou, se skvěle adaptuje a posouvá se do šedé zóny ekonomiky.

Na jaře 2023 se nicméně začaly objevovat informace, že export z Ruska pokračuje a takzvaná „stínová flotila“ se pro Ruskou federaci stává hlavním nástrojem udržení obchodu s ropou. Tankery této flotily bývají starší lodě, často vyřazené z provozu, jež obvykle přepravují zboží pod jurisdikcí zemí, které nedodržují mezinárodně uznávané ekonomické sankce nebo obchodní pravidla, jako je Írán nebo Venezuela. Nedávno se k nim přidalo i Rusko.

Jedno z prvních odhalení činnosti ruských tankerů „ve stínu“ provedli novináři z New York Times. Při vyšetřování pohybů jednoho tankeru na západ od Japonska novináři zjistili, že k dodávkám sankcionované ruské ropy do Číny nebyly využívány pouze krycí právní subjekty, ale také složitá technická zařízení, která narušovala sledování lodí na moři. Proto několik tankerů, které podle lokátorů dělaly uprostřed Japonského moře nejasné kruhy, ve skutečnosti už dávno stálo v ruských přístavech Kozmino a Taman, kde se do nich nakládaly barely s ropou.

Rusko potřebuje tyto „šedé“ a „černé“ lodě z určitého důvodu: právě díky nim je možné alespoň částečně pokrýt ztráty z přerušení dodávek do Evropy. A přestože se zdá, že pro Rusko stále není snadné přejít na tento způsob vedení mezinárodního obchodu, možnost utajení a neprůhlednost takových struktur činí tento směr velmi atraktivním a motivuje Kreml k systematickému rozšiřování tankové flotily.

Flotila tankerů však stěží dokáže plně pokrýt potřeby ruského exportu. Zde přicházejí na pomoc nejbližší asijští „situační spojenci“, jako je Čína nebo Severní Korea. Změna orientace ruského obchodu na východ prospívá oběma stranám. Kreml i pod tlakem sankcí pokračuje v prodeji surovin a asijské autokracie získávají přístup k ropě a plynu za ceny, které se dříve zdály neuvěřitelné.

iPhone, letectví a vojenské technologie

Role asijských zemí a zámořských diktatur při záchraně ruské ekonomiky se však neomezuje pouze na pomoc s přepravou ropy a nákupem levných surovin. Od vypuknutí totální války se ruský dovoz stal také silně závislý na dlouhé řadě zahraničních zprostředkovatelů. Například země jako Čína a Hongkong hrají extrémně důležitou roli v získávání komplexních radioelektronických technologií, které Rusko potřebuje především pro rušení ukrajinské vojenské komunikace a radarů. Obdržené technologie v hodnotě desítek milionů dolarů se přitom nevyráběly přímo v Asii. Mezi výrobce originálních čipů patří Spojené státy americké a Estonsko, mezi přímé dodavatele do Ruska pak Turecko.

Turecko mimochodem také nespěchá s účastí v hospodářském boji s Ruskem. Turecká verze rčení „dvě mouchy jednou ranou“ by se měla doslova překládat jako „jít na návštěvu a stihnout u toho domluvit obchody“, což přesně vystihuje současné turecko-ruské vztahy. Ano, Erdoğan odsoudil invazi na Ukrajinu, ale nezastavil ani dovoz ruského plynu a ropy, ani vývoz technologických produktů a vojenských komponentů. Taková účast ve válce na obou stranách je jedním z projevů složité a dlouhotrvající soutěže mezi dvěma autokraciemi, přičemž Turecko upřednostňuje být nezávislým hráčem než volit mezi Západem a Východem.

Kromě situačních spojenců a obtížných partnerů má však Rusko také řadu partnerů v „paralelním exportu“. Kazachstán vyváží do Ruska různé zboží, protože dodržuje jen minimum mezinárodních sankcí. Se zachováním pečlivé neutrality se Kazachstánu daří Rusům poskytovat jak věci kritické pro vojenský průmysl, tak čínskou elektroniku a produkty velkých západních značek. A přestože zahraniční telefony, šampony a tenisky nezmizely z obchodů v ruských městech, osud obyčejného Rusa za všech těchto dobrodružství ruské ekonomiky zůstává smutný.

Promarněný potenciál a pomalá hniloba

Hlavní otázka ohledně protiruských sankcí zůstává jednoduchá. Fungují vůbec? A zde je odpověď nejednoznačná a zároveň neuspokojivá. Ekonomické sankce ve skutečnosti často neovlivňují politiku zemí, na které byly uvaleny. „Sankce jsou také často kontraproduktivní – jsou například uvalovány kvůli porušování lidských práv a vedou k ještě horšímu porušování lidských práv,“ píše doktorand a politický výzkumník Ilja Matveev.

Dá se říct, že vedlejší účinky sankcí skutečně vážně ohrozily blahobyt Rusů. Stojí však za to pochopit, že Rusko nikdy nebylo – a v současných podmínkách se pravděpodobně ani brzy nestane – zemí, o které můžeme mluvit z hlediska obvyklých západoevropských ekonomických perspektiv. Ruský byznys, který se zrodil v kriminálních devadesátkách a prožívá pubertu pod technokratickou diktaturou, se skvěle adaptuje a posouvá se do šedé zóny ekonomiky. Účetnictví načerno, dovoz čínských padělků slavných značek, vyvlastňování západních podniků a přeměna McDonald’s na Vkusno i točka, to jsou příklady ohromující odolnosti spotřebitelského sektoru v Rusku.

Skutečně se dá žít i pod masivními sankcemi. Avšak nedá se za takových podmínek žít dobře. Není možný jakýkoliv ekonomický rozvoj. Šéfka ruské centrální banky Elvira Nabiullina, kterou časopis Politico v roce 2023 uznal za hlavního „ničitele“ evropské politiky, bude muset oddálit smrt rublu za cenu miliard z měnových rezerv. A jakákoliv sankcemi způsobená „nelegalita“ negeneruje posilování ekonomiky, ale tuny škodlivých zprostředkovatelů, spoustu kriminality a zbídačení občanů, kteří nemají víc peněz než na nákup nejnutnějších věcí.

Pokud sankce někoho nezranily, je to Putin. Sázka Západu na konflikty a nesoulad zbídačených elit a následující zradu diktátora evidentně nevyšla. Ani Prigožinovo povstání, ani pseudovolby nezpochybnily Putinovu moc. Ten, koho nezajímá cestování po světě, kdo nepotřebuje opravit auto nebo šetřit peníze dětem na vzdělání, může sankce ignorovat. Volby potvrdily Putinovu legitimitu a nadcházející mobilizace hypoteticky umožní ještě dlouhé pokračování války. Očekávat za takových podmínek, že chudoba Rusů vyvolá kolaps režimu zevnitř, je totéž jako postříkat nepřátelský tank vodou z hadice a doufat, že ho rez a rozklad rozežerou rychleji, než vás nepřítel stihne zastřelit.

Autor studuje politologii na Masarykově univerzitě v Brně.