Foto gloucester2gaza, Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.0 Deed
Dne 14. března dosáhla česká zahraniční politika nového dna, když nadpoloviční většina českých europoslanců hlasovala proti rezoluci požadující odblokování humanitární pomoci dodávané do Pásma Gazy. Aby vynikla izolovanost českého postoje, dodejme, že ze všech europoslanců takto hlasoval jen každý šestnáctý. Jak si vysvětlit skutečnost, že Česko, slovy premiéra Petra Fialy „hlas Izraele v Evropě“, stále trvá na své bezvýhradné podpoře Izraele, od kterého se začíná odvracet už i americký establishment?
Zatímco mnohé patologické jevy v české politice lze vysvětlit nízkou úrovní vzdělávání a žurnalistiky a latentní i otevřenou xenofobií, nekritická podpora Izraele je v Česku natolik rozšířená, že si s jednoduchým vysvětlením nevystačíme. Pokusme se tedy najít hlubší příčiny této české jedinečnosti.
Dehumanizace Palestinců v médiích hlavního proudu
Palestinští ozbrojenci se 7. října dopustili válečných zločinů zabitím stovek izraelských civilistů. Pro vytvoření dojmu morální převahy odvetného opatření, při kterém je zabito civilistů řádově více, se nabízí tři možné komunikační strategie.
První komunikační strategii obhajoby Izraele znají dobře rodiče a učitelé nižších stupňů škol: „on si začal!“ V konfliktu, který s měnící se mírou intenzity probíhá nepřetržitě desítky let, s drtivou většinou obětí na straně okupovaných Palestinců, nemusíme této strategii přikládat velkou váhu.
Druhou komunikační strategií obhajoby Izraele může být poukaz na to, že zatímco Hamás zabíjel civilisty záměrně, izraelská armáda je zabíjí jen jako „vedlejší škody“ při likvidaci legitimních vojenských cílů. I když odhlédneme od množících se důkazů o záměrném zabíjení civilistů izraelskými vojáky nebo obvinění ze způsobení hladomoru a epidemií, z hlediska mezinárodního práva je bezohledné zabíjení civilistů postaveno prakticky na roveň jejich zabíjení záměrnému – v obou případech se jedná o válečný zločin. Podle zdrojů z izraelského bezpečnostního aparátu je optimální strategií zabíjet hamásníky, identifikované statistickým modelem umělé inteligence prý s 90procentní přesností, na dálku v jejich domovech – tedy spolu s rodinou, případně se sousedy. Z pojmenování aplikací na určování a sledování cílů „Levandule“ a „Kde je tatínek?“ na nás rodinná atmosféra přímo dýchá. Pokud je podle tabulek používaných izraelskou armádou přípustné zabít 15–20 (a v případě velitelů i přes 100) civilistů na každého domnělého bojovníka Hamásu, je takový postup těžko obhajitelný z hlediska přiměřenosti. Představme si, že by podobnou tabulku používalo Rusko na Ukrajině (nebo naopak Ukrajina v Rusku) – a vzhledem k velikosti armád by pak považovalo za přípustnou vedlejší škodu celou populaci nepřátelského státu. Izrael se hájí tím, že v důsledku prolnutí Hamásu s civilním obyvatelstvem je nevyhnutelný vyšší podíl civilních obětí než v případě konvenčních konfliktů. Ostatně podle některých izraelských politiků v Gaze žádní nevinní civilisté nejsou, pouze „lidská zvířata“.
Neexistuje ale žádný důvod domnívat se, že demokratické vlády mají menší motivaci lhát než vlády nedemokratické – je tomu spíše naopak.
Tím se dostáváme ke třetí komunikační strategii, kterou je dehumanizace nepřítele a zveličování zvěrstev, kterých se dopustil. Při získávání veřejnosti pro podporu zapojení do první světové války tiskly americké deníky karikatury německých vojáků, pyšně si vykračujících s batolaty napíchanými na bodáku. Vylhaná historka o nemluvňatech vyhazovaných z inkubátorů zase pomohla se získáním podpory veřejnosti pro invazi do Iráku. Podobně i po útoku Hamásu se v médiích objevila řada šokujících tvrzení o spáchaných zvěrstvech, z nichž byly mnohé posléze vyvráceny. Bílý dům tak musel uvádět na pravou míru Bidenovy výroky o čtyřiceti dětech s uřezanými hlavičkami. Problémem je, že čeští a slovenští novináři často selhávají v naplňování profesních standardů ověřování informací a nekriticky přejímají proizraelské a protipalestinské výroky, a to i v případech, kdy bylo převzaté tvrzení vyvráceno a je jako nepravdivé popisováno v izraelském tisku. Příkladem jsou tvrzení o plodu vyříznutém z matky, o tuctech dětí, pohromadě svázaných a upálených, nebo tvrzení o dítěti upečeném v troubě.
Podobných hoaxů a nepravdivých tvrzení začal po útoku Hamásu v Izraeli kolovat větší počet. Na jejich šíření se podíleli mj. důstojníci izraelské armády, členové dobrovolnických organizací ZAKA a United Hatzalah, manželka premiéra Netanjahua i samotný Netanjahu. Některé z hoaxů jsou však na první pohled natolik nevěrohodné, že je žádná seriózní média nepřevzala. Výjimkou jsou média česká a slovenská.
Slovenský Denník N např. 9. listopadu zveřejnil (a následující den jej převzal i český Deník N) rozhovor s Klaudií Ľacho, zdravotní sestrou žijící ve městě Ofakim 22 km od Pásma Gazy. Ta v rozhovoru uvedla celou kolekci hoaxů, které znala z doslechu nebo z „videa, které neviděla, ale které existuje,“ včetně populárního dítěte upečeného v troubě nebo hoaxu o dětech oběšených na šňůře od prádla. Nejbizarnější z hoaxů, který se dostal i do titulku rozhovoru, vypráví o hromadně znásilněné ženě, ve které se našlo 58 vzorků spermatu od různých mužů. Tento hoax kopíruje starší hoaxy kolující v různých obměnách v rasistických kruzích, ve kterém ale ženu neznásilnili Palestinci, nýbrž mexičtí migranti u amerických hranic. Jediným dalším médiem, které zmíněný protipalestinský hoax zveřejnilo, je francouzský televizní kanál CNEWS, kde jej na kameru 7. února uvedla v roli respondentky Sandra Ifrah, aktivistka organizace Women United for Peace (počet vzorků spermatu se mezitím zvýšil na 67). Francouzští novináři si však pochybení rychle uvědomili a tweet s videem smazali. Již 8. února Sandra Ifrah zveřejnila následující omluvu: „Pravidelně dostávám tucty svědectví a informací. Pod vlivem emocí… jsem na mikrofon uvedla fámy. Byla to chyba, omlouvám se. V budoucnu budeme obzvláště ostražití.“
Téměř měsíc po zveřejnění rozhovoru s Klaudií Ľacho jej slovenský Denník N doplnil o upozornění: „Aktualizácia 5. 12.: Niektoré tvrdenia respondentky sa nepotvrdili, upravili sme aj titulok.“ Tato změna se ovšem nijak nepromítla do české verze rozhovoru v Deníku N, který je nadále zveřejněn v původní verzi bez varování a s původním titulkem „Zdravotní sestra v Izraeli: Jednu ženu znásilnilo 58 teroristů. Přežila, ale uvnitř je vlastně mrtvá.“ Poněkud nevýrazné aktualizace si patrně nevšiml ani Michal Hvorecký, píšící přímo pro slovenský Denník N, který hoax nadále reprodukuje na sociálních sítích (počet vzorků spermatu dosáhl čísla 70).
Některým českým a slovenským novinářům lze zkrátka navykládat cokoliv, co odpovídá jejich předsudkům, a ti to pak bez rozmyslu a bez ověřování vypustí do éteru. A i když už někdy s velkým zpožděním uznají chybu, učiní to tak pokoutním a nekonkrétním způsobem, že si toho nevšimnou ani jejich kolegové, kteří dezinformace nadále šíří.
Dehumanizaci Palestinců a šíření nenávisti válečnou propagandou tak napomáhá honba za senzacemi a nízké profesní standardy mnoha českých a slovenských novinářů, ty však samy o sobě nedokážou vysvětlit jejich silný proizraelský bias považující mluvčí izraelské vlády, armády nebo dobrovolnické organizace za věrohodné zdroje informací (na rozdíl od mluvčího Hamásu, jehož tvrzení jsou přijímána s oprávněnou nedůvěrou). Neexistuje ale žádný důvod domnívat se, že demokratické vlády mají menší motivaci lhát než vlády nedemokratické – je tomu spíše naopak. Výhodou demokracií je existence svobodných médií, které mohou takové lhaní odhalovat a pranýřovat – ovšem pouze v případě, že na tuto svou roli nerezignují vlivem předpojatosti, autocenzury nebo omezených zdrojů.
Bombardování Drážďan jako vzor
Bývalý izraelský premiér Naftali Bennett čelil kritice ze strany „pokryteckého Západu“ poukazem na spojenecké bombardování Drážďan a tento styl obhajoby Izraele rezonuje i u jeho českých podporovatelů. Odhlédněme teď od faktu, že kobercové bombardování civilní infrastruktury bylo i ve své době kontroverzní a motivovalo vývoj poválečné konstrukce mezinárodního humanitárního práva. Zmíněná legitimizační strategie je nemístná i z jiného ohledu.
Německo disponovalo jednou z nejlépe vycvičených a vyzbrojených armád na světě, včetně protiletecké obrany a varovných systémů, takže bombardování mohlo probíhat jen v soustředěných náletech ohlašovaných sirénami. To umožňovalo německým civilistům ukrývat se před náletem do bunkrů a sklepení. Oproti tomu v Gaze probíhá ničení domů i s obyvateli bez varování v kteroukoliv denní nebo noční dobu – a množství civilních obětí tomu odpovídá. Během celé druhé světové války bylo zabito 0,6 procent civilní německé populace, zatímco během několika měsíců bombardování Gazy bylo zabito více než 1,5 procent populace.
Pro srovnání, soudně uznaná genocida ve Srebrenici vyhladila 0,3 procenta předmětné populace. Izraelská armáda se chlubí, že podíl zabitých civilistů v Gaze je „pouze“ 66 procent, což však přibližně odpovídá jen poměru zabitých žen, dětí a mužů nad 60 let, který činí 68 procent. Jiní autoři dospívají k závěru, že podíl zabitých civilistů může být i nad 90 procent, tedy výrazně vyšší poměr, než 65 procent zabitých civilistů při útoku Hamásu (pokud započítáme policisty k vojákům). Hamás by se tedy mohl po vzoru IDF začít označovat za „nejmorálnější teroristickou organizaci na světě“.
Stoupenci analogie s kobercovým bombardováním německých měst by si též měli uvědomit, že tímto argumentem legitimizují i zabíjení civilistů Hamásem. Bohužel i v tomto ohledu navazují na národní tradici, kdy odvetné zabíjení německých civilistů bylo zpětně legalizováno zákonem č. 115/1946 Sb. o „spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“. Záměrem zákonodárců možná nebylo vystavit bianco šek k zabíjení, ale společenská atmosféra vedla k uplatnění zákona i v případech, kdy motivací k masakrům byla jen čirá pomsta na náhodných civilistech, včetně dětí. Pachatelé těchto masakrů byli potrestáni jen v ojedinělých případech, kdy míra masakru vyvolala mezinárodní pozornost.
Virgin Česko simpí Chad Izrael
Češi mají mindrák z toho, že po Mnichovu nebojovali. Izrael si představují jako malý národ, který bojuje, jako výspu civilizace v orientálním arabském moři, jako Davida proti Goliášovi. S Izraelci sdílejí nedůvěru ke „zrádnému a pokryteckému“ Západu a k institucím, které vytvořil. Izraelci mají dojem, že Západ používá dvojí metr – není jejich chybou, že je k realizaci nacionalistického projektu připustil až tak pozdě, zatímco sám stihl provést vlastní etnické čistky „dokud to ještě bylo cool“.
Pro Čechy bylo „vylikvidování německé otázky“ tou nejsladší odměnou za účast ve vítězné koalici druhé světové války. Odměnou natolik kýženou, že motivovala Benešův příklon ke Stalinovi, zaručující optimální podmínky pro vyhnání Němců a obnovu Československa v původních hranicích. Někteří čeští politici se sice za vyhnání Němců omluvili, vždy při tom ale zdůraznili, že se jedná o formální omluvu bez jakýchkoliv materiálních dopadů. Schwarzenbergova kritika prezidenta Beneše byla jedním z faktorů, které Miloš Zeman využil ve své vítězné prezidentské kampani. Nelze se tedy divit, že Češi mají pochopení i pro etnické čištění Palestiny, ovšem za předpokladu, že Palestinci budou vyhnáni do Egypta nebo na umělý ostrov, a nikoliv třeba k nám, jak plánují někteří izraelští politici.
Třebaže bychom z českých dějin mohli vytěžit přinejmenším pochopení i pro palestinský odpor proti okupaci a útlaku, vybíráme si takové interpretace, které straní Izraeli. Izrael je nám kulturně bližší a můžeme k němu vzhlížet. Proč ale hodnotíme mezinárodní politiku podle těchto „kmenových“ sympatií, a nikoliv podle obecných pravidel, jaké například poskytuje mezinárodní právo? I to má své vysvětlení v našem sebepojetí a národní mytologii.
Pohádkové vidění světa
Češi jsou zvyklí pojímat své dějiny jako boj našeho dobra s importovaným zlem. Holubičí povahy versus rakouské Temno, jediná demokracie ve střední Evropě versus komunismus z asijských stepí, ryze obranný pakt NATO versus rozpínavé Rusko, západní civilizace versus muslimské hordy. Dobro představujeme my a naši spojenci, Zlo jsou naši nepřátelé a nepřátelé našich spojenců. A zlá ježibaba patří do pece. Útoky našich spojenců jsou právoplatnou obranou, případně humanitární intervencí nebo potrestáním zla, zatímco reakce na ně bezprecedentním útokem, nebezpečnou eskalací a destabilizací situace.
Naše pohádková koncepce dějin nám znemožňuje chápat logiku historických událostí, jakými byly uzavření paktu Ribbentrop-Molotov, Mnichovská dohoda nebo Únor 1948 – interpretujeme je jako příběhy zrady a věrolomnosti. A když se nám někdo pokusí tu logiku vysvětlit, vystoupí na obranu proti revizionismu řada jednotlivců i institucí.
Přitom ale nechápeme, že jiné státy se touto pohádkovou logikou neřídí – nepomáhají nám proto, že jsou spolu s námi na straně dobra, ale protože to zrovna odpovídá jejich zájmům. U Čechů pak nastává velký zmatek, když se naši spojenci zachovají v rozporu s naším zájmem. Z toho jsme zhrzení a píšeme básničky o zrádném Albionu. Jakmile se ale historickou krizi podaří překonat, vracíme se zpátky do bezpečí pohádkového světa.
Český zájem: loajalita versus pravidla
Místo toho, abychom se z takových událostí poučili ke snaze o realističtější pochopení dějinných procesů a mezinárodních vztahů, snažíme se o co nejtěsnější přitulení k našemu nejmocnějšímu spojenci. Domníváme se, že co nejusilovnější fandění našemu týmu je zárukou, že navždy zůstaneme jeho součástí, že nás náš patron už nikdy nenechá na holičkách. Za minulého režimu byla tato snaha vyjádřena heslem „se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, dnes takzvaně hodnotovou mezinárodní politikou – jedná se ovšem o hodnotu bezmezné loajality fotbalových fanoušků a mafiánských organizací.
Z tohoto soudku je i Havlův koncept „humanitárního bombardování“ – ilegální akt bombardování Srbska měl být podle Havla posuzován nikoliv podle pravidel mezinárodního práva (šlo o to, že bombardování nebylo sebeobranou a probíhalo bez mandátu OSN), ale podle svého humanitárního záměru. To je při provozování politiky maximálního přitulení nanejvýš výhodné – nikomu totiž nevidíme do hlavy. U našich spojenců a patronů tak můžeme pohodlně předpokládat, že jejich válčení je vždy motivováno ušlechtile, a je tedy vždy legitimní a hodné naší podpory. Proto se z Havla mohl stát ochotný signatář „zvacích dopisů“ k vojenským intervencím iniciovaným Spojenými státy.
Vlivem historických okolností, zčásti nahodilých, jsme se takto přitulili nejen k USA, ale i k Izraeli. Prizmatem zvnitřněné potřeby tohoto bezešvého splynutí, které nám má zaručit ochranu ve světě plném nebezpečí, vnímáme a filtrujeme informace, které k nám přicházejí. Zatímco v případě velmocí vede šovinistický přístup k mezinárodní politice k řadě střetů a destabilizaci celých regionů, Česko si může užívat pohodlí své relativní bezvýznamnosti.
Přesto bychom se měli ptát, jakou pověst si vytváříme svou bezskrupulózností a parochiálním překrucováním reality a zda by i z čistě pragmatického hlediska nebyl důraz na dodržování obecných pravidel mezinárodního práva, byť nedokonalého, pro malé státy lepší zárukou bezpečnosti než spoléhání na to, že nás v případě potřeby spojenci odmění za předchozí bezmeznou loajalitu a schvalování jejich válečných zločinů a dalších způsobů porušování mezinárodního práva. Zatímco v případě bombardování Srbska lze možná argumentovat, že postup NATO vedl k evoluci mezinárodního práva směrem k většímu důrazu na ochranu jednotlivců oproti důrazu na suverenitu států (jakkoliv tato argumentace zůstává menšinová, mj. i proto, že poskytuje krytí pro intervence, které se nám nelíbí), v případě postupu, který Izrael zvolil v Gaze, lze jen stěží použít ospravedlnění právem na sebeobranu – ať už z hlediska přiměřenosti, nebo dalších okolností konfliktu.¨
Autor je ekonom a politolog.
Aktualizace 15.4.: Po zveřejnění tohoto textu byl kritizovaný rozhovor s Klaudií Ľacho odstraněn z webu Deníku N.