Foto Alena Harciníková, použito se svolením autorky
„Za tvůj zkurvenej život fakt nemůžou transky, indoktrinace! Už dělaj i kartáčky pánský,“ burácí na podzim loňského roku z pódia klubu Fuchs2 na pražské Štvanici drobná postava v balaklavě. Rapper Slutboi, který v bangeru cisdiss trefně hází dlažebními kostkami po transfobech, na stagi není sám. V zádech má další tři osoby – zbytek kolektivu rapperstva, které na soundcloudovém profilu THC luna G začalo vydávat tracky přibližně před rokem. Nejdřív je spojilo kamarádství, klimatický aktivismus, anarchistické smýšlení a folkhoror ulice. Pak přišel rap. „Devadesát-šestky zažehly plameny“ a po dvaceti letech nadvlády macho rapu českému posluchačstvu konečně ukazují, co to je hip-hop a že to nemusí být jen jeho východoevropská apropriace.
Rapové kolektivy na české scéně moc nevidíme. Individuální hlasy sice často obklopuje crew, ta ale reprezentuje komunitu, label, kámošstvo. Vy jste spojili hlasy dohromady. Co vás k tomu vedlo?
Bengryně Kalí: Jsme novej Wu-Tang Clan. (smích) Přišlo to přirozeně z felení a chtíče dát ty věci ven, všechny máme rády*i rap, takže to byla jen otázka času. Ten vlak jezdil kolem nás. Byla to jen další sféra, která nás spojovala. Pouštěly*i jsme si instrumentálky a někdo do toho vždycky začal dávat bars.
Kazi: Zvenku to může působit víc promyšleně, jako vědomá kolektivní rezistence. Stalo se to spíš náhodou, hodnoty THC Luna G nabírá zpětně. Ze začátku jsme si jen sdílely*i postupy, jak to dělat. A pak jsme to hned začaly*i sypat na Soundcloud i s tím, že je to nahraný na mobil, není to dokonalý nebo nejsme stoprocentně spokojení s bars.
Říkáš, že to ten vlak jezdil kolem vás. Odkud se znáte?
Kazi: Naše pojítko je ulice a subverzivní trávení času. Ulice spojila naše elementy, je mezi náma oheň, voda, země i vzduch. Každá*ý máme jiný styl, vycházíme z jiného místa, který od sebe ale nejsou daleko. Mě s Jendou, která tady není, spojuje anarchismus a aktivity v rámci hnutí. Spíš jsem ale uličnice.
Bengryně Kalí: Já jsem nikdy aktivistka nebyla. Obklopují mě lidi, pro které je to životní styl, ale pro mě to nikdy nebylo. Sdílím stejný hodnoty, jako tady ostatní členstvo, ale já ten život znám zase z jiné strany, ze strany ulice. Uličnictví – graffiti, drogy, krádeže, násilí, odvrácená stránka kapitalismu. Spíš jsem se snažila být nějak v ústraní. Nikdy jsem nechtěla utlačovat ničí mindset, nejsem bůh abych mohla lidi soudit.
Naše generace má hrozně moc informací o tom, jak je všechno v prdeli a člověk se s tím musí nějak naučit žít.
Slutboi: Pro mě je důležitej zelenej aktivismus, hodně vycházím z queerness a queer feminismu. Nevadí mi říct, že nesnáším všechny týpky, ale na tom se v rámci crew neshodneme. Každej si ale může mezi námi najít to svoje. Dohromady nás spojuje sranda, bych řekl. To je hlavní.
Mluvíte o tom, že vás spojuje ulice. Každý*á z vás s ní pracuje jinak.
Kazi: Pro mě je to místo, kde se vytváří kultura i politika. Kde můžu být i já aktivním spolutvůrcem společnosti. Je v ní nahodilost a chaos, ve kterých se dají najít synchronicity. Nevnímám ji jako kulisu, ale materiál, se kterým se dá pracovat.
Slutboi: Pro mě je důležitej úhel pohledu. Když jsi bez domova, tak vnímáš, kde jsou kamery, kde se dá schovat, kde si můžeš lehnout. Čteš ten prostor jinak. Je to toxickej prostor, před kterým se musíš mít na pozoru, ale to je jenom odraz společnosti. Pro mě je fakt jednoduchý zůstávat ve svý bublině, protože jsem v bezpečí, vím, jak se lidi budou chovat. Myslím, že je důležitý umět vyjít ven a navzájem se poučit.
Bengryně Kalí: Já ji pozoruju a pak o tom píšu bars. Musíš od toho mít odstup, protože tě to může vtáhnout a je to dost nebezpečný. Předsudky a konzervativismus, kterej na ulici potkáš, jsou určitě důležitý pro vytváření společnosti, aby v ní byl zastoupenej každej hlas. Jenže pak je pro mě otázka, co s tím. Ty seš někdo úplně jinej a nechceš jít stejným směrem jak většina. Co máš dělat?
Jak s tím pracujete? Jak se vám daří existovat v systému, který chce něco jiného než vy?
Kazi: Vytvářím si podpůrné struktury. Důležitý je přátelení a vytváření vztahů, který nejsou založený na vykořisťování a profitu, ale na solidaritě a vzájemný pomoci.
Bengryně Kalí: Je super felit s lidma, který neznají nehierarchické vztahy, a ty jim to ukazuješ, nejdřív to nechápou a pak jim dojde, že možná existujou jiný cesty, a to nejenom v tomhle případě. Ale jinak na to má asi každej svůj recept. Řada věcí, který ti můžou ulevit, není legální. Proč je ale třeba alkohol legální, když drogy nejsou?
Slutboi: V tomhle jsem možná taky sám, ale já chci revoluci. A ta musí bejt sakra sexy, aby fungovala – jak byly třeba riot girls. I proto podle mě to, co říkáme, musíme říkat kreativním a zábavným způsobem. I mně je v hněvu pohodlněji, když je ta frustrace přetavená do legrace a ne do destrukce.
Humor a vztek se zdá bejt vaše rapová metoda.
Slutboi: Je to cynický. Naše generace má hrozně moc informací o tom, jak je všechno v prdeli a člověk se s tím musí nějak naučit žít. V současným umění je všechno strašně vážný a nás to sere. To je takovej ten Mark Fisher doomismus, a do toho bahna, že se nic nedá změnit se strašně snadno zabředne. Humor a nadhled je jedinej způsob, jak se z toho dostat.
Kazi: Je v tom i hodně šílenství. Ale nemůžeš to všechno brát tak hrozně vážně. Dělat si u toho srandu je pro nás jediná cesta, jak přežít. Určitě je v tom taky hrozně moc frustrace z toho neutuchajícího smutku a bolesti ze stavu světa, kterou každej den zažíváme.
Bengryně Kalí: Dnešek v tom ale není speciální, doba byla vždycky hrozná. A lidi si z toho uměli dělat srandu.
A ten vztek?
Kazi: Ty jo, mě by nikdy nenapadlo, že působíme vztekle.
Slutboi: Mně to jde samo! Nejsem moc smutnej, spíš jsem nasranej. To je jednodušší pocit, se kterým se dá pracovat. Tím nechci říct, že smutek není legit. Jen se mi líp pracuje se vztekem, oheň hněvu je transformační. Není nad to si pořádně zařvat a udělat bordel.
Bengryně Kalí: Tak je to show. Je to diktát. Rap je způsob, jak tu agresi pustit ven bezpečně.
Jak fungujete prakticky jako crew?
Kazi: Občas je to náročný, všichni jsme na neurodivergentním spektru a často něco zapomínáme, jsme pomalé*í, do toho THC. Ale pak je dobrý, že můžeme vystupovat jenom třeba ve dvou, tracky si děláme samy*i jak potřebujeme. Tolik na sobě vzájemně nezávisíme, jako kdybychom byly třeba jen dvě.
Bengryně Kalí: Už se ale pomalu učíme vzájemně se vracet do reality. (smích)
Slutboi: Ale jsme hlavně kámošstvo, nenutíme se do věcí, bejt na sebe hodný je pro nás důležitější. Skupina nám dává sílu. Když seš holka na scéně, lidi se k tobě chovaj debilně. Zvukaři volezlí, nepříjemný. Když ale vím, že za mnou stojí tři hustý bitches, tak pak není takovej problém na ty lidi začít štěkat a oni pak drží píču.
Vaše bars jsou plný aktivistickejch témat, hlásíte se k anarchismu…
Slutboi: Osobní je politický, všechno, co dělám je aktivismus. Vším se snažím přispívat k lepší budoucnosti. Mluvit o našem rapu jako o aktivismu mi ale přijde jako cringe. Nechceme na sebe tlačit, abychom měly*i pocit, že to je to jediný, co musíme dělat. Chceme hlavně tu legraci. Já jsem línej, nedělám víc než musim, udělám si menstruační volno, kradu v supráči, chodim dumpsterdivovat. Reflektuju, co dělám a co tím podporuju. Pro nás jako crew to znamená třeba taky to, že nebudeme hrát na akci, kterou podporuje Shell nebo Kunsthalle.
Kazi: My jen mluvíme o tom, co se nám děje. Promýšlím si, jaký hodnoty mi nutí systém. Kdo určuje, co je zločin a co ne. Co je dobro a co ne. Přistupuju k tomu systému subverzivně, přemýšlím nad tím, co je normální a proč.
Bengryně Kalí: Pro anarchistu není zločin vybrat koš s jídlem, který je v pohodě, ale pro něj je zločin nechat to jídlo znehodnotit. Musíš změnit perspektivu.
Proč jste ten vnucený systém hodnot začali přehodnocovat?
Kazi: Mně jednou nezaplatili v práci, když jsem dělala chůvu. A pak jsem našla na internetovejch fórech, že jsem nebyla jediná. Když jsem si stěžovala, řekli mi, že je to můj problém a že jsem si to měla zjistit předem a že teda můžu podat stížnost. Tehdy jsem našla kolektiv, který fungoval na anarchistických principech přímý akce a spolupráce v kolektivním vymáhání práv. Díky tomu jsme ty peníze nakonec dostali. Byla to pro mě nová zkušenost, že se člověk nemusí spoléhat jen na oficiální instituce.
Slutboi: Já jsem se na internetu dočetl, že existuje anarcho-komunismus a říkal jsem si, ty jo, proč tohle není? To by bylo velký!
Bengryně Kalí: Já mám odjakživa smůlu na situace, které ostatní řeší nějak, než bych je řešila já, a pak z toho mám problémy, který musim řešit. A neexistuje nějaké společenské odpuštění. Když uděláš kravinu, musíš si pomoct sám. Existuje jenom jedna cesta na všechno. Společnost různost trestá.