Foto Kenny Sun, Flickr, CC BY-SA 2.0
Každou novou studiovou desku Kanye Westa provází větší či menší chaos. Většinou tedy ten větší. Jinak tomu není ani s novinkou Vultures 1, kterou rapper vydává už pod novým jménem Ye a to ve spolupráci s R&B zpěvákem, který si říká Ty Dollar Sign. Deska byla před vydáním několikrát odložena, a když ji Ye a Ty zveřejnili, zjistilo se, že se neobtěžovali na některé použité samply získat od majitelů práv svolení, a tak nejprve zmizely ze streamovacích služeb písně a nakonec i celá deska. (Stalo se to na Apple Music, kde se o den později zase objevila.)
Pár měsíců předtím vzbudila pozdvižení první verze obalu, která vycházela z obrazu Krajina s hroby německého romantického malíře Caspara Davida Friedricha oslavovaného v éře nacismu. Typografie, kterou byl název desky vyveden, pak evokovala grafickou prezentaci norského blackmetalového projektu Burzum, který bývá řazen mezi neonacistické. Ye se sám následně vyfotil v tričku Burzum a ačkoliv album nakonec vyšlo s jiným obalem, merchandise s tím původním se dál prodává v jeho internetovém obchodě. Tam je k dostání i tričko s říšskou orlicí v podobě, v jaké byla používána v Německu v éře nacismu.
Generace nultých let v něm našla svého hrdinu – zosobňoval její nejistoty v čím dál složitějším světě a zároveň aspiraci po zviditelnění se, která jí s nástupem sociálních sítí byla vštěpována jako nutnost. Zatímco to první rychle zmizelo, k druhému se West přimknul jako k svatému grálu.
Kanye West rád provokuje a kontroverzní výroky jsou často nedílnou součástí kampaní na jeho nové desky. Jako když v roce 2005 bezprostředně po vydání desky Late Registration prohlásil v přímém televizním přenosu, že se tehdejší americký prezident Bush mladší „nestará o Afroameričany“. Možná mu o získání pozornosti jde pořád, ale tentokrát se zdánlivě nevinné „grafické“ neonacistické provokace dají spojit s dřívějšími výroky, které prozrazují jeho vyhrocená politická stanoviska.
Když v prosinci 2022 Ye přijal pozvání do rozhovoru na kontroverzní web InfoWars, prohlásil tam, že „má rád Hitlera“ a že „je nacista“. Blábolil tam také o tom, že Hitler vymyslel dálnice a mikrofony. Následně se nechal vyfotit v tričku White Lives Matter. Těžko také přehlédnout bratříčkování s neonacistou a popíračem holokaustu Nickem Fuentesem nebo Gavinem McInnesem, zakladatelem polovojenské alt-right organizace Proud Boys. Sympatiemi k Donaldu Trumpovi se West chlubí na potkání.
Nová deska Vultures tak přichází v okamžiku, kdy spousta lidí z hudebního průmyslu dává od rappera ruce pryč. „Odmítl jsem mu dát povolení na vysamplování písně, protože je antisemita,“ prohlásil Ozzy Osbourne na Instagramu, když se ukázalo, že Ye i přesto použil sampl z koncertní verze heavymetalové klasiky War Pigs. Rapper také přišel o distribuční společnost, což byl zřejmě důvod, proč deska nebyla chvíli dostupná na streamovacích službách.
Pohled do zpětného zrcátka
Začít článek o hudebním albu seznamem kontroverzních výroků jeho autora je samozřejmě poměrně nudné, ale v tomto případě nezbytné. Oddělovat autora od jeho díla je možné jen do určité hranice a oslavování nacismu a antisemitské výroky jí jednoznačně jsou. I proto se spousta hudebních publikací rozhodla desku Vultures 1 úplně ignorovat a nedávat tak rapperovi vůbec žádný prostor šířit své pochybné názory.
Stačí si ale přečíst texty a zjistíte, že Vultures 1 žádnou přímou politickou agitaci neobsahují. Ye se ke svým kontroverzím vrací jen na jediném místě desky, když v titulní skladbě mediální lynč odpálkuje slovy: „Jak můžu být antisemita, když jsem právě oš**al židovskou holku.“
Hudebníci mají nicméně prostředky politické angažovanosti ve své tvorbě i jinde, než je vykřikování konkrétních politických sloganů. Jako umělecký artefakt je Vultures 1 vlastně jen typická pozdní deska tvůrce, jehož kariéra pomalu uvadá a on dělá už hlavně to, že k potěše svých skalních fanoušků opakuje staré osvědčené triky. Ye to ale dělá dobře, jeho producentský um je pořád na svém místě, beaty jsou skvělé, i když už nedokáže moc překvapit. Jeho starší desky posouvaly hranice žánru do nových teritorií, ta současná se spíš jen dívá do zpětného zrcátka.
Mohli bychom mluvit o povedené kombinaci rapu a R&B vokálů Ty Dollar Signa, jehož hlas plní roli jakéhosi polštáře mezi výbuchy svého kolegy. A asi nemá cenu vyjmenovávat slavné hosty, kteří na desku přispěli – k tomu postačí Wikipedie. Zajímavější je ponořit se do textů, které o tvůrci prozrazují víc, než by sám chtěl. Možná nám dají odpověď na otázku, jestli se z Kanye Westa / Ye skutečně stal fašista. Anebo je to pořád jen pitomec, který vyžaduje pozornost a nebojí se o ni žadonit všemi dostupnými prostředky.
Profesionální provokatér
Deska Vultures 1 vyšla skoro přesně na den dvacátého výročí Westova oslavovaného debutu The College Dropout. Na něm se tehdy sedmadvacetiletý hudebník z Chicaga definitivně přerodil z žádaného beatmakera v plnohodnotného rappera. Nahrávací společnost mu nejprve házela klacky pod nohy, nedovedla si představit, že by si střízlík s láskou k módě vůbec kdy mohl vybudovat úspěšnou rapovou kariéru, ale stalo se.
S Westem na čele hitparád žánr definitivně opustil stereotyp rapperů jako pouličních gangsterů a do mainstreamu s ním pronikla i civilnější témata, jako je víra, vztahy nebo třeba pochybnosti, kterých se zdál být na začátku plný. Generace nultých let v něm našla svého hrdinu – zosobňoval její nejistoty v čím dál složitějším světě a zároveň aspiraci po zviditelnění se, která jí s nástupem sociálních sítí byla vštěpována jako nutnost. Zatímco to první rychle zmizelo, k druhému se West přimknul jako k svatému grálu.
Z rapového outsidera, kterému nikdo nevěřil, se stal záhy veleúspěšný hitmaker, který navíc s každou další deskou otevíral pro žánr nové možnosti dobrodružných mutací. Paralelně ale dál budoval svoji kariéru provokatéra. Když v roce 2009 vtrhl při předávání cen Grammy na pódium a přerušil děkovnou řeč Taylor Swift, dalo se to ještě brát jako podivné extempore excentrika, který některé věci bere až moc vážně. Pak ale o pár let později s vážnou tváří prohlásil, že pro Afroameričany „bylo otroctví volba“, a začal tak pomalý skluz mezi postavy konspirační scény.
Tehdy se to ještě omlouvalo bipolární poruchou, o níž rapper otevřeně mluvil na nahrávkách z roku 2018 (Ye a Kids See Ghosts). Image komplikovaného umělce, jehož záblesky geniality vyvažují občasná extempore, nad nimiž můžeme přimhouřit oči, se ale začala hroutit. Už třeba proto, že zase tak moc geniálních desek od té doby nevydal. Místo toho se přimknul ke křesťanství, pokání jsme se od něj ale nedočkali. Média zajímal rozpad jeho manželství, tahanice o děti i zmatečná (a nesmyslná) prezidentská kandidatura.
Na deskách demonstrativně dával prostor hudebníkům cancelnutým kvůli obvinění ze sexuálního zneužívání a tvářil se u toho jako hrdý bojovník proti politické korektnosti. Zůstat jeho fanouškem tváří v tvář těmto činům bylo už opravdu těžké. Navíc pokračovalo lísání k Donaldu Trumpovi a alt-right pravici, která ochotně otevřela náruč afroamerickému rebelovi, který se ve své manické fázi nezdráhá vypouštět z úst ty nejnehoráznější věci, prostě protože může.
„Koho nebaví moje bolest?“
Westovy nejoslavovanější desky jako My Beautiful Dark Twisted Fantasy nebo Yeezus nabízí detailní vhled do mysli muže sužovaného slávou, očekáváním fanoušků, ze všeho nejvíc ale svými vlastními ambicemi. West tady v přímém přenosu ukazoval svůj život jako fascinující drama, v němž v každé epizodě svého seriálu vrší chyby, snaží se z nich poučit, ale pak zase chybuje. Znepřáteluje si ty, kteří ho milovali, a dělá si kamarády ze zloduchů. Možná proto, aby byl pořád relevantní a zajímavý pro veřejnost, a možná protože prostě nemůže jinak.
Byl trochu biblickým Jobem a trochu hrdinou amerického snu, který může začít pokaždé zase od nuly. Fanoušci popu v tom ale ze všeho nejvíc viděli autenticitu, po níž v 21. století tak toužíme – Ye se pro ně neprezentuje jako dokonalý člověk, ale to nakonec není nikdo z nás, proto mu tak dobře rozumíme a milujeme ho i s jeho četnými chybami.
„Koho už nebaví moje bolest?“ ptá se na nové desce v úvodu skladby Burn a na dalších řádcích si třeba stěžuje, že ho poslední roky odkoply velké společnosti, které ho dřív ochotně podporovaly – GAP, Def Jam, Balenciaga nebo Adidas. „Někdy to bolí, ale asi se nikdy nepoučím,“ konstatuje smířlivě, ale brnkání na emoční strunu tentokrát vyznívá dost do prázdna. Skutečně ho někdo bude litovat, když se moc dobře ví, že průmysl se k němu postavil zády po sérii antisemitských výroků?
West tady používá podobné emoční triky jako Donald Trump, další „génius ublíženosti“. I ten rád vystupuje jako rebel, který říká nepopulární věci, a proto jsou všichni proti němu, tedy až na ty, kteří jsou s ním. Politovat ho ale znamená tak trochu s ním souhlasit, i kdyby byly jeho výroky nehorázně rasistické, sexistické nebo (většinou) jen zcela pitomé. Což je i Westův případ.
Zajímavou roli v jeho sebeidentifikaci i nadále hraje Taylor Swift. Otřel se o ni znovu ve skladbě Carnival a když se ozval zpěvaččin fandom, ochotně jim na X vysvětlil, že „si je jistý, že pro kariéru Taylor Swift byl vždy víc prospěšný než škodlivý“. Argumentem tady (stejně jako kdysi v písni Famous) je to, že k ní byl hnusný, ale tím ji proslavil, a proto je z něho vina sejmuta. Jako kdyby sláva byla jediná hodnota, o niž stojí za to v životě usilovat.
Supi vítězí
Klasické fašistické umění vždy oslavovalo silné jedince, kteří si jdou svou cestičkou k naplnění své výjimečnosti a neohlíží se přitom na společenská pravidla. Vzorem byl Nietzscheho nadčlověk, jako někdo, kdo se dokázal vytrhnout ze zavrženíhodného, průměrného lidství. Samozřejmě, že fašismus je v jádru kolektivistická ideologie, v níž je jedinec jen součástí soukolí státního stroje. Vykročit z obyčejnosti je dovoleno jen hrstce vyvolených, z nichž se pak stanou vůdci, kteří vedou svůj lid k nehynoucí slávě.
Ye pochopitelně neoslavuje stát jako korporaci ani nevolá po návratu starých dobrých časů etnické čistoty – což jsou nejběžnější projevy fašismu – jeho posedlost vlastní výjimečností a přesvědčení, že pro něj neexistují žádná pravidla, ale možná k fašistické představě o společenské hierarchii odkazuje. Ještě víc ale k romantickému ideálu umělce jako autonomní, osvobozené bytosti. Proto asi měla deska Vultures 1 výše zmíněný obraz Caspara Davida Friedricha, který je mimochodem také autorem obrazu Poutník nad mořem mlhy, jenž se často používá na obal Nietzscheho spisu Tak pravil Zarathustra, kde se o nadčlověku dočteme.
V éře sociálních sítí se jako nadčlověk může cítit každý z nás – chceme se proslavit, zbohatnout, vytrhnout se z průměru a jak to provedeme, je vedlejší. Ani rap nikdy neměl k siláckému individualismu daleko, byť ten byl vždy hlavně zbraní proti rasistické většinové společnosti, v níž mohli přežít jen ti nejdrsnější. Ye podobný příběh outsidera, který se dokáže postavit většině, rozehrává v kontextu kultury celebrit a dovádí ho do nebezpečných důsledků. Myslí si, že může všechno a za nic nenese zodpovědnost. Když je člověk bohatý, může snadno dospět k tomu, že pravidla už si určuje sám. Samozřejmě, že je pořád víc pitomec než plnohodnotný fašista, ale díky své slávě zároveň legitimizuje toxické ideologie, které mají konkrétní politické dopady.
To, že blábolící pitomce vůbec dnes někdo bere vážně, je nakonec jen důkazem zoufalství a impotence liberální demokracie, která těm dole nabízí podobně nevěrohodné báchorky, jako je třeba ta, že kdo maká, zbohatne. A individualismus propaguje jako nevyhnutelnost.
„Už nemám žádné kamarády mezi rappery, poflakuju se mezi supama,“ konstatuje Ye v titulní skladbě nové desky a pod supy si lze snadno představit ty, kteří se přiživují na mršině systému odsouzeného nejspíš skončit v propadlišti dějin. Žádný strach, blábolící celebrity nás tam nakonec dovedou.
Autor je redaktor Alarmu.