Foto Montclair Art Museum, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0 DEED
Přišlo to na mě někdy v polovině února, který se letos zdál nekonečnější než jiné roky. Ubíjející rutina bezútěšných mrazivých dnů bez slunce, jaro zdánlivě v nedohlednu a do toho záplava depresivních zpráv z médií. Dostalo mě to do kolen a v posledním zoufalém pokusu přežít, jsem udělal jedinou osvědčenou věc – pustil si na YouTube staré hitparády z devadesátých let. Je to moje provinilé potěšení, na kterém už ale ani neshledávám nic provinilého. Mám nakonec taky nárok na trochu léčebné nostalgie a nic nefunguje tak dobře jako návrat do bezpečí vzpomínek na pubertu, s pomocí internetu navíc tak snadný.
Při pádu do bezedné zásoby paměti jsem ale tentokrát udělal o jeden krok navíc a skončil v místech, kam se obyčejně neodvážím. Čím větší bolest, tím větší prášek. Když jsem klikl na píseň United od dvojice Marky Mark a Prince Ital Joe, vlastně jsem už tušil, že nebude cesty zpět. Spadl jsem do králičí nory komerční taneční hudby začátku deváté dekády a našel v ní zakázané slasti.
Co na tom, že západní Evropu v roce 1993 postihla recese, reziduum nadšení z konce studené války se udrželo alespoň v hitparádách a na diskotékách. A nejen v Evropě.
„Možná, že jeden den budeme spojení. A naše láska se už nebude dělit,“ zpívá se v United, eurodanceové hymně, která shodou okolností slaví letos v březnu třicet let od vydání. Eurodance v ní dostáhl jednoho ze svých vrcholů. Jamajský rastafariánský toaster Prince Ital Joe v písni rekapituluje společenské bolístky své doby, mluví o hladových dětech na ulici, zastřelených lidech a bohatých, kteří si myslí, že si můžou koupit lásku, ale v refrénu je stejně cítit naděje, že lidé jednou prozřou a utrpení skončí. O tři dekády později jsme této vizi snad ještě vzdálenější, než jsme byli v roce 1994. Cynismus reálpolitiky nás nutí spokojit se s menším zlem, ze všech stran slyšíme, že nic se nedá změnit a že máme být spokojení s tím, co máme. Právě proto je ale nutné tuto naději a idealismus zapsaný v laciných popěvcích z raných devadesátek zpřítomňovat.
Žijeme v éře popkultury, v níž si z kolektivní paměti můžeme dle potřeby vytahovat fragmenty minulosti a zasazovat je svobodně do dnešního kontextu. Nic neumírá, ale také se nic nového nerodí, jsme uvězněni na centrifuze věčného zpřítomňování. Když se nám ale už nedostává jiné naděje, proč si ji nevypůjčit z éry, která měla optimismu na rozdávání? „Neexistují žádné hranice, dosáhneme nebes,“ zpívali v roce 1993 v hitu No Limit holandští 2 Unlimited a v kontextu znousjednocené Evropy se tomu ještě dalo věřit.
Doba těhotná změnou
Když u nás na konci roku 1989 padl režim, byl možná leckdo přesvědčený, že všichni už od té chvíle budou poslouchat jen starý dobrý rock, který byl u nás historickými okolnostmi pasovaný do role úhlavního nepřítele systému. Mladá generace ale měla úplně jiné plány a našla si hudbu, která byla jen její a to, že na ni rodiče hleděli s despektem, vlastně správnost její volby potvrzovalo. Diskotéky a hitparády na počátku devadesátých let ovládl hybridní mix house a rapu, pro který se časem vžilo pojmenování eurodance hlavně proto, že největší hity přicházely z hitových fabrik v Německu, Holandsku nebo Švédsku.
Tehdy bylo nicméně běžnější mluvit o technu, byť dnes bych byl už opatrnější. Projekty jako Snap! nebo 2 Unlimited v sobě ještě nesly stopy acidhouseové horečky přelomu osmé a deváté dekády, kterou zrodily nevídané možnosti nových samplovacích technologií. První velký taneční hit nové svobodné éry – The Power od německých Snap! – vznikl slepením několika chytlavých samplů, které odkazovaly na rap, r´n´b nebo electro. Beat „vypůjčený“ ze skladby projektu Mantronic využívá zvuku TR-808, kultovního bicího automatu, který měl napodobovat skutečné bicí, ale společnosti Rolland se moc nepovedl a na začátku osmé dekády byl prodejním propadákem. Nový život mu začal ve chvíli, kdy ho objevili afroameričtí teenageři z Detroitu a postavili na něm sci-fi zvuk nového žánru, kterému začali říkat techno.
Když vysamplovaná r´n´b zpěvačka Jocelyn Brown křičí ve výrazném refrénovém háčku „mám tu moc“, slyšíme v jejím útržku sebevědomí Afroameričanů a i naději přicházejícího nového technologického věku, který si sliboval emancipaci lidstva skrze svobodné šíření informací. Mimochodem nejslavnější verze skladby The Power (a také klip) začíná zprávou v ruštině, v níž ženský hlas oznamuje, že americká společnost Transceptor Technology začíná vyrábět hlasem ovládané osobní počítače pro zrakově handicapované. Sampl z rádia je nejspíš vyloženě náhodný, ale napojení na dobu těhotnou novými možnostmi funguje – singl dvojice německých producentů usazených v Americe vyšel v lednu 1990. Berlínská zeď se už nevratně drolila a po zemích východní Evropy začala revoluce i v Pobaltí a s ní začátek konce Sovětského svazu.
Za vůbec první eurodanceový hit je považována skladba Ride on Time italského projektu Black Box z poloviny roku 1989. Italové (samozřejmě bez svolení) vysamplovali Loleattu Holloway zpívající v disco hitu Love Sensation o pocitu čerstvé zamilovanosti. Její lkaní „přišel jsi právě včas“ naroubované na energický syntetický beat v rychlosti 120 BPM skvěle odráží intenzitu doby, která žila nadějí na lepší budoucnost a také rychlostí změn, které přišly po pádu opony. Další dobový megahit – Pump Up The Jam belgického projektu Technotronic je o osvobozující síle tance, kterému nelze odolat. Jediné, co můžete, je se k němu přidat – stejně jako ke změnám, které čekaly na Evropu.
Revoluční slast
Střed Berlína bezprostředně po pádu Zdi ovládly taneční večírky, na nichž se v rytmu techna nebo britských acidhouseových hitů oslavovala svoboda. Reimund Spitzer, filozof a provozovatel klubu Golden Gate to v orální historii An Alternative History of the Fall of the Berlin Wall shrnul následovně: „Ve východním Berlíně to bylo, jako kdyby se splnil sen hippies. Zabral sis místo, postavils soundsystém a objevili se lidi. Svým způsobem jsme vytvořili nový svět, takový, jaký by měl být. Každý mohl být kreativní v klidné a přátelské atmosféře, mít nápady, tancovat. V zabraných místech platilo jediné pravidlo: Všichni jsou si rovní a zaslouží respekt. Měli jsme se všichni rádi, protože jsme byli na stejném večírku. Redefinovalo to politiku jako spolupráci spíše než konflikt.“ Tento utopický pocit nového začátku je dobře zapsaný v tanečních písních, které následně vzaly útokem hitparády. Původní syrový zvuk undergroundového techna obrušují vstříc komerční přijatelnosti, stejně ale zůstávají podvratné a provokativní.
Sám jsem byl nejdřív skeptikem. Byl jsem víc fascinovaný ponurými náladami grunge, které mi evokovaly vážnější témata příslušící intelektuálovi, za kterého jsem se už jako teenager považoval. Žvýkačkové taneční hity, kterým jsme říkali prostě „disco“, což byla zároveň největší urážka, mi přišly moc lehkovážné a laciné. Pak k nám ale někdy v roce 1993 přijeli na gymnázium na výměnný pobyt stejně staří mládežníci z Holandska a když skončil oficiální školní program, šlo se večer samozřejmě na diskotéku. Holanďany nezajímala Nirvana, PJ Harvey a dokonce ani Prodigy, místo nich nadšeně mluvili o 2 Unlimited, jejichž tváří byli jejich krajani Ray a Anita (producenti v pozadí byli Belgičani).
Myslím, že jsem předtím sám na diskotéce nikdy nebyl, ale díky našim hostům jsem tady na velkém soundsystému poprvé pochopil kouzlo hitů Get Ready for This nebo No Limit. Měly tvrdý techno beat, zajímavé syntezátorové riffy vzdáleně odkazující na rave a chytlavý refrén, navíc mě bavily odkazy na estetiku počítačových her, kterými jsem byl jako teenager posedlý.
No Limit vyšplhalo na první příčky britského žebříčku v únoru 1993 a vydrželo tam šest týdnů. V podcastu Chart Music vzpomínal nedávno publicista David Stubbs na zděšení, které tehdy panovalo v britských hudebních periodikách – techno a house ještě Melody Maker nebo New Music Express zvládly vzít na milost díky napojení na afrofuturistická témata, holandští avataři z pinballového stroje (viz klip No Limit) ale rozbíjeli úplně všechny představy o podvratnosti taneční hudby. Jejich zbraní ale nebylo naštvání, eskapismus nebo hackerský technologický étos, jen slast, které nemůže nikdo postavit žádné hranice. A proto je revoluční.
„Žádné údolí není dost hluboké, žádná hora není dost vysoká. Nikdy nevzdáme svůj boj, děláme si, co chceme a děláme to s hrdostí,“ deklamuje Anitta v No Limt. V jiném obřím hitu ze stejné doby Mr. Vain zpívá Tania Evans z Culture Beat o domýšlivém muži, kterému ale nelze odolat, byť třeba jen na jednu noc. Sexuální touha je tady zobrazena jako místo konfliktu, v němž ale stejně vždy nakonec bezhlavě přitakáme slasti, aniž bychom potřebovali řešit následky. Eurodance ale neoslavuje jen sex, ale bláznivou opojnost tady a teď, pocitu, že všechno, co dělám právě teď, je správné, protože to ani jinak být nemůže.
Rauš dějin
V eurodance je zapsaný i opojný pocit svobody, který dvě dekády předtím zachytili Kraftwerk na Autobahn, kde beat evokuje spokojené klokotání motoru auta jedoucího po dálnici. Evropa bez hranic, kterou oslavují v Europa Endlos z roku 1977 se stala skutečností, a rozverný mechanický rytmus německých vizionářů elektronické hudby se skrze detroitské techno vrátily zase na starý kontinent. Co na tom, že západní Evropu v roce 1993 postihla recese, reziduum nadšení z konce studené války se udrželo alespoň v hitparádách a na diskotékách. A nejen v Evropě.
Snad poprvé v historii poválečné populární hudby se v letech 1993 a 1994 stalo, že nejprestižnější prodejní žebříčky ovládli hudebníci z kontinentální Evropy – kromě už jmenovaných také italská Corona, Švýcar DJ Bobo nebo Švéd Dr. Alban. Nevědomky tak dělali reklamu starému kontinentu, který byl v kontextu americké a britské dominance hudebního průmyslu vždy považovaný z hlediska inovací za druhořadý nebo vyloženě zpátečnický. Najednou tu byla masově populární evropská hudba oslavující rasovou diverzitu a sexuální otevřenosti. Svoboda, které se Evropa po sjednocení napila plnými doušky, zrodila radostnou mladou kulturu hledící s optimismem do budoucnosti. Její každoroční oslavou byly radostné milionové průvody Love Parade pochodující v rytmu techna německou metropolí a oslavující novou éru lásky.
Žvýkačkové hity s neodolatelně chytlavými háčky a pestrobarevné klipy zachycují dějinný rauš, který se už nikdy potom nemohl zopakovat. Starý kontinent měl po dekádách paranoie na chvíli právo nepřipouštět si žádné problémy a hladké rozšiřování Evropské unie evokovalo naplňování mírové utopie, o níž předchozí generace jen snily. „Žádná zlomená srdce, pojďme to teď začít. Je to pro mě a tebe, ať se naše sny naplní,“ zpíval ženský vokál v Let The Dream Come True od DJe Boba. Budoucnost vypadala dokonale.
Když v únoru 1994 začala vysílat první česká soukromá televize Nova, objevila se v programu i hudební hitparáda Eso. Plán byl, že skrze televizní obrazovku budou tlačit své koně vydavatelské společnosti, a protože eurodance začal být tehdy zajímavým prodejním segmentem i na tak malém trhu, jako byla Česká republika, spojuje si dnes většina lidí Eso právě s taneční hudbou. Pořad prodávala svým entuziastickým projevem tehdy dvacetiletá Tereza Pergnerová a její tvář (a hláška) zaštítily i kompilace Čágo belo, šílenci, jejichž první díl přišel o rok později. Do roku 2004 jich vyšlo celkem třicet a byly napěchované aktuálními tanečními hity.
Eurodance nicméně už v té době začalo sklouzávat do podoby své vlastní karikatury. Hity jako Cotton Eye Joe nebo Barbie Girl z poloviny dekády už reprezentují upadlou formu žánru, který se sice nikdy za pokleslost vyloženě nestyděl, ale v nejlepších časech s ní dokázal pracovat alespoň se špetkou vkusu. V podání E-Rotik se sex stal pouhým pornem, koktající Scatman John v Scatman (Ski Ba Bop Ba Dop Bop) nebo mix charlestonu a eurodance u Doop už naráží na hranice campu. Něco takového se ale nakonec stane každému žánru, který se chce udržet na vrcholu a stane se předvídatelným.
Znovuobjevit radost
V úvodu ke své nedokončené knize Acidový komunismus radí filozof Mark Fisher znovu proposlouchávat písně ze začátku sedmdesátých let, v nichž jsou zapsané sedimenty nadějí generace hippies snící o celostní emancipaci. Jejich snahy o radikální společenskou přeměnu ztroskotaly, ale potenciál změny je pořád slyšet v písních jako Psychedelic Shack, v níž dobové hvězdy The Temptation sní o místě, kde neexistuje čas a „každý může být tím, čím chce být“. Nástup nového pravicového konzervativismu sedmé dekády zesměšnil tyto vize jako nebezpečný utopismus, ale v následujících dekádách jsme byli nuceni na vlastní kůži zjistit, že žít bez imaginace lepšího světa znamená přijmout myšlení dystopie, v němž se nemůže nikdy nic změnit.
Jsme odsouzeni žít v zombie kapitalismu, který se i nadále tváří jako nejlepší z možných světů, přestože na každém kroku sami vidíme úpadek a rostoucí beznaděj. Možná se nemusíme vracet do šedesátých let, o tři desetiletí bližší dekáda má k dispozici podobně věrohodné obrazy světa, který „bude konečně svobodný“ (jak píše Fisher v parafrázi Herberta Marcuseho). V eurodanceových odrhovačkách nejspíš není zapsáno nic vyloženě hlubokého, ale obsahují optimismus, radost a společně sdílenou euforii, kterou není vůbec radno podceňovat. Obzvláště v éře atomizované popkultury soustředěné kolem individualizovaných zážitků distribuovaných skrze internet.
Přiznávám, že je v tomto zjištění dost z osobní nostalgie mé generace, která neodvratně vstupuje do věku, který už nemá s mládím nic společného. Nostalgie je naším posledním pojítkem s nadějí, ale zároveň má tendenci nabarvovat věci na růžovo. Samozřejmě, že eurodance byl do velké míry produktem zábavního průmyslu (co ale nakonec z popkultury není?) a jeho poselství je nepochybně povrchní, laciné a skrznaskrz naivní. Ale vždy když mám volit mezi naivitou a cynismem, který posedl naši kulturu v novém tisíciletí, vyberu si to první.
Možná ani není potřeba volat po návratu k eurodance, protože ten se už dávno děje. Popové hity ve velkém brakují odkaz začátku devadesátých let, TikTok je posedlý rozvernými tanečky „z playlistu vašich mám“ a někdo už dokonce loňské léto nazval „létem eurodance“. Paměť společně sdílené dobové euforie se nedá vymazat, spíš jde o to použít ji politicky tak, aby se nestala jen rukojmím těch, kteří v utopické éře Evropy vidí jen idylickou fázi neregulovaného kapitalismu. Hity jako United nebo No Limit v sobě totiž mají mnohem víc.
Poslední roky se hodně píše o rave kultuře a jejím revolučním potenciálu, teprve eurodance byl ale skutečně masový taneční fenomén, který zasáhl imaginaci celé generace. Devadesátkovému eurodance se samozřejmě můžeme lehce vysmívat. Loňský virální trhák – parodický song Planet of the Bass komika Kyle Gordona si střílí z jeho klišé a nakažlivého optimismu, ale zároveň podprahově přiznává, že tato hudba může fungovat i jako útěšná pilulka. Právě tak ji nejspíš používají dnešní zoomeři, v jejichž životním horizontu se otevírá děsivá budoucnost klimatického rozvratu, válek a společenské nerovnosti, v níž už jediná radost bude ta zkopírovaná z minulosti. Revoluce se nedá dělat bez radosti, když se jí ale nedostává, je legitimní si ji vypůjčit. A abychom dorazili do utopie, musíme mít nejdřív její obraz.
Autor je redaktor Alarmu.