Foto Fred von Lohmann, Flickr, CC BY-SA 1.0
„Můžeš to trochu zesílit?“ zazní prosba v prvních vteřinách úvodního tracku Loveher, po které se zastřený hlas doprovozený pravidelným 4/4 disko rytmem uvalí do jemného zasténání. Je z něj cítit vysílení, jako kdyby nevěděl, do jaké noty se má položit. Z vratkého začátku se ale postupně vynoří razantní vokál hudebnice Romy Madley Croft alias Romy, tentokrát natolik sebejistě, aby otevřeně hovořila o zkušenostech, které ji formovaly.
Producentka, DJka a členka londýnské indie formace The xx se po vzoru svých kapelních kolegů Olivera Sima a Jamieho xx vydala po vlastní hudební ose. Pod záštitou spřáteleného labelu Young představila začátkem září svůj debut Mid Air. Je z něj cítit rafinovaná lehkost, jako kdyby se Romy vznášela kilometry nad zemí. A to navzdory tomu, že se deska dotýká vesměs bolestivého kontaktu se smrtí v raném věku, studu z odhalení sexuální identity či strachu z ublížení milované osobě.
Odvaha, kterou projevuje při prozkoumávání možností svých vokálů, se promítá i do toho, jak ochotně a transparentně adresuje své verše konkrétní osobě.
Romy se ale za svými vzpomínkami ohlíží z odstupu. Její sonda do hojících se ran z minulosti má být připomínkou, že nemá smysl celý život věšet hlavu. A tím se Romy řídí. V klipu Loveher se hudebnice vynořuje ze stínu a s vyznáním lásky na jazyku neodtrhává zrak od objektivu.
Po mnoha letech se Romy v The xx skrývala za rouškou nesmělé outsiderky v černém zpívající o vágních osobách v kryptických verších. Mid Air je oproti enigmaticky melancholickému až romantickému rysu The xx bezesporu obřím obratem k přímočarosti, pojmenování vlastních nejistot, neřešeným psychickým problémům, ale i návratem k milovaným rytmům tanečního parketu.
V záři klubových stroboskopů
Červnové ohlášení příprav sólové desky kytaristky a zpěvačky The xx bylo pro fanoušky kapely překvapením. Mnozí z nich očekávali spíše návrat formace s jejich možnou čtvrtou deskou, a to i navzdory tomu, že členové The xx se rozhodli vydat po vlastní ose. Po posledním albu I See You z roku 2017 se bubeník, klavírista a producent Jamie xx uchýlil k tvorbě singlů, remixů a spolupráci s jinými hudebníky*icemi. Basák a zpěvák Oliver Sim stihl vydat atmosférický popový debut Hideous Bastard. Na něm otevřeně mluví o své homosexualitě a boji s HIV, se kterým žije od svých 17 let.
Romy se mezitím věnovala DJingu v přístřeší oblíbených klubů. Právě v již neexistujícím londýnském queer prostoru Ghetto nalezla v šestnácti letech bezpečný prostor, kde poprvé pocítila pýchu z afirmace vlastní sexuality. „Slyšela jsem popovou hudbu, ze které byla cítit neironická radost. Zamilovala jsem si to a cítila napojení a svobodu objevovat svou sexualitu. Poprvé jsem se setkala s pozitivní reprezentací a vzory, které mě utvářely,“ sdělila hudebnice v pořadu Vera On Track.
„Od té doby jsem Ghetto pravidelně navštěvovala, až se mě jednou manažer klubu zeptal, jestli si chci zkusit DJing. Řekla jsem, že o tom nic nevím. Poradil mi, že si stačí vypálit pár cédéček a pak střídat fade-iny a fade-outy,“ dodala Romy s nepatrným úsměvem na tváři.
Na Mid Air se Romy do těchto raných let vrací s produkčním doprovodem Fredericka Johna Philipa Gibsona alias Fred again… – producenta, DJ a spoluautora mnoha popových sólových singlů, který se během covidového lockdownu podobně jako Romy rozhodl pro sólovou tvorbu. Na desce spolupracoval i Stuart Price, který se podílel na Madonnině kultovní dance-popové desce Confessions on a Dance Floor (2005). Pro Romy Madonnin hudební útěk od tíhy zpolitizované tvorby na American Life (2003) do melodií eskapistického diska na Confessions stanovil jeden z hlavních inspiračních zdrojů při přípravě debutu.
Ve srovnání s tvorbou zbylých členů The xx, zejména poněkud zvukově vágní prvotiny Olivera Sima, Romyin sólový počin vystupuje do popředí. V synth-tranceových baladách jako Weightless se hudebnice na rozdíl od svého projevu v rámci The xx nebojí šplhat po vyšších laťkách svého hlasového rejstříku, když v refrénu zpívá o ostychu přiznat lásku své partnerce: „Nevěřila jsem, že si zasloužím cítit se / Tak vysoko nad zemí / A když se na mě dívá, skrývám / Jak se cítím / Ale myslím si, že na to přišla“.
Odvaha, kterou projevuje při prozkoumávání možností svých vokálů, se promítá i do toho, jak ochotně a transparentně adresuje své verše konkrétní osobě. Zatímco The xx se vyhýbali užívání genderovaných zájmen, Romy používá označení „ona“, nejen aby dala najevo svou queerness, ale své ženě také dokázala, že už se o jejich vztahu nestydí mluvit otevřeně. „Drž mou ruku pod stolem / Nejde o to, že nejsem na nás pyšná / v obklopení cizích lidí / Jen některé věci by měly zůstat jenom naše /,“ zpívá v prvním tracku Loveher, ve kterém mapuje hranice mezi zachováním soukromí a veřejnou afirmací své identity a emocí.
Hledání rovnováhy, které se projevuje na desce napříč texty, jak tomu je například u zmíněné skladby Loveher, se promítá i do křehké hranice mezi zdánlivě naivní euforičností nahrávky a jejími melancholickými podtóny, které lehce navazují na romantickou dynamiku známou z dob The xx.
Nejvíce referenčním trackem na albu je hlavně The Sea, k němuž vznikl text během Romyiny cesty na Ibizu, kde Sim slavil třicátiny. Podobně jako u známé skladby Crystalised od The xx, tropical housem ovlivněná The Sea dokáže skloubit odlehčenost s těžkopádnějšími polohami přeplněnými steskem, které člověk zažívá na sklonku léta. Smyslnost skladby podkresluje i poetický videoklip k songu, ve kterém se Romy a její žena, fotografka a režisérka Vic Lentaigne ztrácejí ve svých vzájemných objetích.
Naučme se říkat sbohem
„Potřebuji jen akord nebo verš, který ve mně vyvolá emoci,“ poznamenala Romy v rozhovoru pro magazín Hypebeast a mimoděk tak popsala i zárodek nejopulentnější taneční hymny, která se na desce objevuje. Klíčem ke dvojsongu Mid Air a Enjoy Your Life je sampl ze skladby La Vita významného transgenderového hudebníka Beverlyho Glenna-Copelanda, který během své kariéry započaté v sedmdesátých letech stihl přeběhnout od jazzfolkových melodií k experimentální new age elektronice.
S Copelandovou hudbou se Romy poprvé setkala na jeho stockholmském koncertu v roce 2018. Zavedla ji tam její známá – švédská popová zpěvačka Robyn. „Na koncertu zazněl verš ,Matka mi říkala, abych si užívala života,‘“ svěřila se Romy v pořadu Vera On Track. „Nikdy mě nenapadlo, že mi Glen dá svolení zpívat jeho texty,“ dodala.
Copelandova skladba měla pro Romy mnohem osobnější a niternější význam. Když bylo hudebnici pouhých 11 let, její matka zemřela na silné krvácení do mozku a Romy se po nešťastné události musela přestěhovat ke své tetě a strýcovi. Hudebnice údajně nehovořila otevřeně o žalu, který prožívala po matčině odchodu, do té doby, než se rozhodla mluvit o své sexualitě.
Minutu a půl dlouhá píseň Mid Air začíná jako úzkostná eulogie s jemným droneovým podkresem. „Momenty jako tyto / Nastávají zřídka / Moc se trápím / Pak o to přijdu / Zasáhlo mě to ve vzduchu,“ zpívá odtažitě Romy. Copelandův sampl ji na konci skladby poskytuje průchod do duchaplnějšího světa Enjoy Your Life, ve kterém má každý právo na zármutek, ale i radost ze zbylého času.
Poslední zmíněná skladba je nejbujařejší, nejvýrazněji diskotéková z celé desky Mid Air, což se na první pohled může zdát lehce paradoxní. Přesto Romy přichází s jasným stanoviskem: Nemějme strach mluvit nahlas o bolestech, žalech a věcech, které v nás vyvolávají stud. „Slíbila jsem své matce / Že přestanu utíkat od problémů /,Tak teď,‘ řekla mi, ,Si užívej života,‘“ zpívá Romy v tracku a ztrácí se kdesi v zákulisí klubu.
Autorka je filmová a hudební publicistka.