Foto pitpony.photography, Creative Commons, CC-BY-SA-3.0
„Vždycky jsem pracoval s anděly a duchy. Ne s lidskými bytostmi. Když jsem ve studiu, mají zmatenou mysl a hrají zmatenou hudbu. A mým úkolem je vyvolat duchy, kteří hrají skrze bicí a basu,“ pronesl šibalsky a mysticky Lee Scratch Perry pro časopis The Wire v roce 1995. Legendární jamajský producent při práci s Bobem Marleym, The Wailers a jinými kapelami postupoval podle pevných zásad. Ve studiu se nejprve věnoval ve studiu base a bicím, teprve poté zvučil další nástroje a zpěvy. Riddim, tedy rytmický základ, byl tou nejzásadnější ingrediencí reggae, dubu a celé jeho hudební produkce, která se rozpínala přes posledních šedesát let. Zakládal si na „riddimu z ghetta a slovech z ulice“. Výsledkem byl narkotizující a zároveň vřelý zvuk, který díky sérii reverbů a zpomalení podivně zplošťoval čas.
Mixážní pult v jeho vyhlášeném studiu Black Ark v jamajském Kingstonu se pak proměnil v oltář a nad ním visely všemožné talismany, židovské hvězdy a kříže. Perry pak začal vyvolávat duchy, překládal jejich hlasy přímo na magnetofonové pásy, pobíhal při tom kolem s vrtačkou nebo pistolí, nahrával zvuky zvířat a mával s mikrofonem u televize. S kapelou komunikoval telepaticky, nepoužité pásky zakopával pod zem a při nahrávání na pásky foukal kouř z jointů, prý aby tak obohatil sound. Sám byl praktikující rastafarián, později několikrát svou víru změnil, vedle jiného uctíval komiksové superhrdiny i spaghetti westerny. Mluvil o sobě jako o elfovi nebo mimozemšťanovi a věřil, že bůh i Ježíš jsou černoši. Působil pod různými jmény jako The Upsetter, Pipecock Jaxxon, The Duppy Conqueror nebo jednoduše The President. Vybudoval tak kolem sebe vlastní mytologii a v černé hudbě se mu v tomto ohledu vyrovná snad jedině Sun Ra.
„Jsem rebel. Jsem revolucionář. Revoltuji za chudé,“ provolával. Nikdo to nebral jako přílišnou velkohubost.
Studio hned za Perryho domem v Kingstonu působilo oproti těm západním skromně, spíš jako dílna, ale přesto ho vyhledávaly západní popové hvězdy jako Paul McCartney, The Clash nebo zpěvák Johnny Lydon po rozpadu Sex Pistols. „Já je neznal, to oni přišli za mnou. Vytvořil jsem si tento magický svět a byl tak mocný právě kvůli hudbě,“ komentoval to Perry. Rád prohlašoval, že „Bobu Marleymu dal reggae jako dárek“ a že „při nahrávání na něj The Clash koukali jako židé na Mojžíše“.
Když v neděli 29. srpna zemřel v nemocnici na Jamajce, kondoloval mu premiér země a s ním celý hudební svět napříč několika generacemi. Producent, zpěvák a písničkář odešel ve věku pětaosmdesáti let a poslední desku Lee Scratch Perry’s Guide to the Universe stihl vydat ještě letos. Zanechal za sebou stále živý odkaz. Bez něj nelze vyprávět příběh nejenom jamajské, ale celé moderní hudby 20. století. „Jsem rebel. Jsem revolucionář. Revoltuji za chudé,“ provolával. Nikdo to nebral jako přílišnou velkohubost.
Házení kamene
Informace o tom, jak Lee Scratch Perry přišel na svět, se různí. On sám tvrdí, že přiletěl z Jupiteru, jindy ze Supermanovy planety Krypton. Nechal se taky slyšet, že se narodil na nebesích, a často zmiňoval, že jeho rodným místem je Afrika. Nicméně podle jeho příbuzných se narodil 20. března 1936 v malém městečku Kendal v rurálním středu Jamajky. Bylo to v době, kdy se dělníci a zemědělci bouřili proti britské koloniální vládě. Vyrůstal mezi různými vlivy a vyznáními – od Hnutí svátosti přes Církev Boží po Etiopskou pravoslavnou církev –, až si později radši vytvořil vlastní náboženství a jako evangelium ho šířil na svých nahrávkách.
Jak popisuje David Katz ve vyčerpávající knižní biografii People Funny Boy, Perry odešel ze školy už ve čtrnácti letech. Místo vysedávání v lavicích začal po ulicích hrát domino, kde se naučil „číst mysl ostatních lidí“ – a později se mu to hodilo. Dokonce si hraním přivydělával a vedle toho se účastnil pouličních tanečních soutěží, aby se vyhnul práci na plantážích s cukrovou třtinou. Do toho psal první písně.
V padesátých letech vláda spustila velké ekonomické plány na turistická letoviska a začala budovat potřebnou infrastrukturu. Perry vzal práci na stavbě silnice do Negrilu, kde dneska stojí luxusní resorty. Jezdil s traktorem a vozil těžké kamení ze stavby. Jak později vzpomínal pro knihu People Funny Boy, tady se nejvíc naučil o rytmu a díky této práci údajně vynalezl dubovou hudbu: „Jak jsem házel kamen ke kameni, začal jsem slyšet zvuky. Když o sebe kameny narazí, slyším zvuk hromu, slyším blesky a slova.“ Když se potom kolem roku 1961 dozvěděl, že v Kingstonu hledají šéfové místních vydavatelství a sound systémů nové talenty, neváhal a vydělané peníze použil na cestu.
Od uhlazeného podnikatele k šamanovi
V té době probíhala na tamní hudební scéně velká změna. Majitelé sound systémů se po několik let spoléhali na importovanou hudbu a jejich DJové hráli především americké rhythm and blues nebo soul. Najednou ale nahrávali s místními hudebníky a poskytli důležitý prostor pro jamajskou hudbu – vedle ska a rocksteady taky pro nový žánr reggae. Perryho nejprve najal Clement „Coxsone“ Dodd, který řídil nahrávací studio a reggae vydavatelství Studio One. Perry tu zastupoval hned několik pozic najednou: od hledače talentů, asistenta a DJe po prodavače v obchodu s deskami a nakonec také umělce. U Studio One totiž Scratch vydal roku 1965 svou první nahrávku The Chicken Scratch (pojmenovanou podle jeho vyhlášeného tanečního kroku, kterým porážel své protivníky při pouličních soutěžích).
Na dobové fotce z roku 1965 vypadá Lee Scratch Perry jako perspektivní podnikatel ze Západu. Má nakrátko střižené vlasy, vyžehlenou košili a sako švihácky přehozené přes rameno – což se mělo jen za pár let radikálně změnit. Později kvůli neshodám přestoupil k Doddově rivalovi Joe Gibbsovi, u něhož vydal svůj první mezinárodní hit People Funny Boy. Ve skladbě se poprvé projevily jeho inovativní producentské triky. Jedná se o první zdokumentovaný případ samplingu. Do skladby zakomponoval zvuk křičícího dítěte a později samploval cokoliv, co se kolem něj mihlo, včetně praskajícího skla nebo výstřelů ze zbraní. Hit mu vysloužil pozvání na několik koncertů do Evropy a za utržené peníze si mohl koupit vlastní auto značky Jaguar importované z Anglie. Později k tomu přidal lepší techniku do studia.
Hudba jamajského venkova
Hudebně jeho rané songy čerpaly z jamajské folkové hudby a v textech vycházely z místního folkloru, povídaček a legend. Pomohly k popularitě reggae, které začalo válcovat tolik populární ska. Mělo to ale i další rozměr. Reggae bylo spojené s venkovem, přírodou a půdou, kdežto ska byla hudba do městských tančíren. „Všechen hudební byznys byl záležitostí velkého města. Ska, rocksteady, všechno Kingston. Muži z Kingstonu dělali pořád ty samé kingstonské věci,“ popisoval to s odstupem Perry pro knihu Bass Culture: When Reggae Was King (Basová kultura: Když bylo reggae králem, 2001). „Tehdy přišli lidé z venkova do města a přinesli s sebou zemi, stromy, hory. Dívali se na nás jako na blázny, ale někdy potřebujete blázny, protože ti vám nebudou hrát tu samou věc pořád dokola. Proto vymysleli nový styl. Když hráli na basu nebo mlátili do bicích, slyšeli jste kořeny. A kořeny reggae nepocházejí z Kingstonu.“
Po neshodě s Gibbsem se Perry osamostatnil a založil vlastní label. Pojmenoval ho The Upsetter (Rozrušovač), aby ohlásil nové pořádky. Se stejnojmennou doprovodnou kapelou vydal několik desek, které vycházely z jeho fascinace spaghetti westerny – Return of Django, Clint Eastwood, The Good, the Bad and the Upsetters. V Británii je distribuovala reggae instituce Trojan Records. Z obalu první zmíněné nahrávky shlíží vyhublý Perry s vestičkou ze sedla koně. Jak přiznal, plnil si tu dětské sny, v nichž si Jamajku představoval jako Divoký západ.
Co je možná ještě důležitější, u labelu se v roce 1971 upsal Bob Marley s The Wailers a vydal tu desku Soul Revolutions. Vyšla ve dvou verzích, z nichž ta druhá je zajímavější, přestože na ní není slyšet hlas Marleyho ani hvězdného hosta Curtise Mayfielda. Klasické reggae hity jako Don’t Rock My Boat nebo Keep On Moving tu jsou v instrumentální verzi hypnoticky zpomalené a zpožděné, je tu přidané echo, nástroje jsou zasmyčkované. Působí to, jako by se klasický rytmus podivně vykolejil a přidala se k němu ještě jedna hlubší rytmická linka. Tak se zrodil nový hudební směr dub a Lee Scratch Perry byl jeho věrozvěstem. „Dub“ přímo znamená duplikovat, zdvojit nebo dokonce znovuvynalézt. Manipulace ve studiu nahrávkám vdechuje nový život. Zvýrazní bicí, protáhnou se špičky, prohloubí basy a racionální řád skladby se promění v jednu velkou smyslovou halucinaci.
Lee Scratch Perry začal samotné studio a jeho technologie používat jako hudební nástroj. A přestože se tento radikální přístup připisuje kdekomu, nikdo nedokázal s minimem prostředků dosáhnout takového efektu jako Perry. Laboratoří pro jeho dubové experimenty se stalo studio Black Ark, které si v roce 1973 postavil hned za svým domem v kingstonské čtvrti Washington Gardens. „Studio musí být živou věcí, životem samotným,“ řekl v jednom rozhovoru: „Stroj musí být živým a inteligentním organismem. Potom vložím svoji mysl do stroje.“ Ještě téhož roku s The Upsetters vydal nahrávku Blackboard Jungle Dub, považovanou za vůbec první dubovou desku, na níž posluchače posílá do podivné zvukové džungle. Od té chvíle začal šířit svou „dubovou nauku“ na vlastních deskách (Dub Revolution nebo Super Ape) nebo svou producentskou prací pro jamajské hudebníky jako Max Romeo, Junior Murvin nebo kapelu Congos – a podepsal se tak pod největšími reggae hymnami jako Chase the Devil nebo Police and Thieves.
Producent, čaroděj, likvidátor, vyhlazovač
„Vymyslel jsem dub, protože jsem věděl, že je životadárný jako srdeční tep. Bicí znamenají tlukot vašeho srdce, basa zase mysl nebo mozek,“ vysvětloval jasnozřivě v už citovaném rozhovoru pro The Wire, načež spustil ve svém klasickém tónu: „Jsem ochránce srdce a mozku, a jsem projektor. Jsem taky inspektor, direktor a imitátor. Likvidátor a Vyhlazovač.“
V tom posledním měl pravdu, protože roku 1983 vlastnoručně zapálil svoje studio Black Ark. Věřil totiž, že bylo posedlé zlými duchy, a sám se v tomto období ocitl na pokraji šílenství, jak ukazují dobové záběry. Instrumentální dubové verze se ale z Black Ark stihly rozšířit skrze karibské migranty na obě strany Atlantiku – v Británii se jich chopily postpunkové kapely jako Public Image Ltd. a v USA se dostaly i do jižního Bronxu, kde do nich místní kids začali rapovat, a Scratch tak nevědomky zažehl další hudební revoluci. Byl otcem techniky remixování a řídil se tím, že jednou vydané album není nikdy dokončené a jeho život není uvězněný v pevném formátu – může mít tolik životů, kolik si vymyslíte.
Až do své smrti ale nepřestal vydávat alba. „Tohle je návrat prezidenta,“ oznamoval na neprávem přehlížené desce Time Boom X De Devil Dead z roku 1987, kterou nahrál s o dvě generace mladším producentem Adrianem Sherwoodem a jeho projektem Dub Syndicate. Později spolupracoval s Georgem Clintonem z Funkadelic, Mobym, The Orb, Brianem Enem nebo britským dubovým producentem Mad Professorem. Dokonce se objevil na desce Hello Nasty od Beastie Boys, kteří mu vzdali poctu v tracku Dr Lee PhD. „Byli to hodní židovští kluci, vnitřně velmi čistí,“ vzpomínal na spolupráci. Za album Jamaican ET z roku 2003 získal Lee Scratch Perry dokonce Grammy v hudební kategorii reggae.
Bylo to vlastně paradoxní ocenění, protože jeho největší přínos pro hudbu spočíval jinde: když stál ve stínu studia a za pultem, ne ve světle reflektorů a za mikrofonem. V hudební publicistice snad není větší klišé než producent-čaroděj, který pomocí svých zaříkávadel vdechne nahrávkám magickou moc a očaruje tak posluchače. Je ale nutné si uvědomit, že tohle klišé vzniklo kvůli lidem, jako byl Lee Scratch Perry. Sílu jeho magie jen potvrzuje, že Perryho technologické inovace a postupy ovlivnily celou populární hudbu od hip hopu, punku, post punku, junglu, ambientu, trip hopu, techna, dubstepu, postdubstepu až po současný trap. Bicí a basa pro něj byly prazákladem skladby, a nakonec vlastně i celého vesmíru.
Image kosmického šamana, starověkého čaroděje a geniálního šílence navíc udržoval svými barevnými převleky. Na fotkách se objevoval jednou s indiánskou čelenkou, jindy s kšiltovkou připomínající stroj času a jeho studio vyvolávalo dojem prostoru na půl cesty mezi squatem a kosmickou lodí. Říkával, že je mimozemšťan a že je tu jen na návštěvě. Nejspíš to byla pravda.
Autor je hudební publicista.