Foto CineArt, použito se svolením autora
Postava Paula Giamattiho je už svou profesí předurčena k tomu, aby ji ostatní nesnášeli. Americký herec hraje v Zimních prázdninách učitele antických dějin Paula Hunhama, kterému táhne na šedesát. Na Bartonově akademii, internátní chlapecké škole nedaleko Bostonu, strávil tolik let, že tam brzy zapustí kořeny. Jedním z jeho bývalých studentů je stávající ředitel.
Paul podle něj splňuje všechny předpoklady pro to, aby byl skvělým kantorem. Jen by se nesměl chovat jako osina v zadku. Na žáky klade mimořádné intelektuální i morální nároky. Kromě podrobných znalostí o peloponéské válce se jim snaží vštípit i disciplínu. Ze svých zásad neustupuje. Chyby neodpouští. Smysl pro humor nemá. Oblíbený není ani mezi kolegy, kteří si od něj drží odstup i kvůli metabolické poruše, v jejímž důsledku páchne rybinou.
Jeho nová variace příběhu o postarším bělochovi, kterému opožděně dochází, že většinu života promrhal, má ale přes všechnu vnějškovou hřejivost a formální úhlednost poměrně ostré hrany a temné podtóny.
Blíží se konec semestru a vánoční prázdniny. Osazenstvo školy se proto raduje, že si od „smraďocha s vypoulenýma očima“ na pár týdnů odpočine. Na internátu zůstává akorát pětice nešťastníků, které si jejich rodiče nemohli nebo nechtěli vyzvednout. Někdo nad nimi ovšem bude muset dozorovat. Nevděčný úkol je svěřen Paulovi.
Samotářský pedant by svátky beztak trávil se zatuchlými knihami a skleničkou whiskey. Rodinu ani přátele nemá. Tak dlouho se skrýval za svým intelektuálním štítem a zakládal si na své vnitřní svobodě, až se od něj všichni odvrátili. Když cituje Cicerovo moudro „Nenarodili jsme se sami pro sebe“, jde v jeho podání jen o prázdná slova. V nitru je přesvědčen, že nikoho dalšího k životu nepotřebuje.
Uhlazenost jen na povrchu
Teď je ovšem Paul odsouzen k tomu, aby bral v potaz i své okolí. Alespoň na chvíli. Stane se z něj v důsledku lepší člověk, nebo zůstane mizantropem? U filmů Alexandra Paynea, které bývají upřímnější a míň předvídatelné než konfekční hollywoodská produkce, je možné obojí.
Pravda, Payne už v posledních letech není tak kousavý jako ve svých raných satirických komediích Občanka Ruth a Kdo z koho či v mrzoutské road movie O Schmidtovi. Od oscarové Bokovky se stále víc přiklání k hladivému sentimentu a konvencím rodinných melodramat.
Oproti jiným nezávislým tvůrcům, kteří se nechali pohltit hollywoodským systémem, ale stále dokáže překvapit. Třeba ekologicky uvědomělým sci-fi Zmenšování z roku 2017. Nevyzpytatelný film, ovlivněný tvorbou Kurta Vonneguta a vědomím krize západní společnosti, byl natolik neortodoxní, že rozdělil kritiky a propadl u diváků.
Není proto divu, že Zimní prázdniny navenek působí jako mnohem větší divácká jistota. Paul Giamatti, Vánoce, retro estetika… Na nic odvážnějšího by Payne po Zmenšování, a po přesměrování většiny hollywoodských investic k bombastickým velkofilmům, zřejmě nezískal peníze. Jeho nová variace příběhu o postarším bělochovi, kterému opožděně dochází, že většinu života promrhal, má ale přes všechnu vnějškovou hřejivost a formální úhlednost poměrně ostré hrany a temné podtóny. Spíš než ústupem do bezpečí je návratem do formy.
Tři trosečníci
Payne tentokrát netradičně není podepsán pod scénářem. Tuto povinnost přenechal osvědčenému televiznímu autorovi Davidu Hemingsonovi. Jeho inspiracemi byla jednak méně známá francouzská komedie Merlusse z roku 1938 mající podobnou zápletku, jednak vlastní zkušenosti z dob studií v osmdesátých letech. Na Payneovu žádost se příběh nakonec odehrává o dekádu dřív, na přelomu let 1970 a 1971, což má vliv na životy postav i estetiku filmu.
Ve Vietnamu stále umírají američtí branci, společnost je pořád otřesena nedávnými občanskými nepokoji. Rebelie mladé generace už ovšem ochabuje. Největším projevem vzdoru je ve filmu tajné kouření trávy a neochota nechat si ostříhat dlouhé vlasy. Právě kvůli kadeřím sahajícím až po ramena musí jeden ze studentů trčet ve škole místo toho, aby si užíval zimní radovánky. Jeho prachatý otec se ale po pár dnech slituje a pro syna přilétá helikoptérou. V té nakonec se souhlasem rodičů odlétá na hory většina chlapců.
V nevytopené školní budově tak zůstává jen Paul, dobrosrdečná černošská kuchařka Mary a Angus, problémový teenager z rozvrácené rodiny, jehož máma si momentálně užívá líbánky s novým partnerem a synovu existenci vytěsnila z mysli. Už z prologu, který představuje každého z nich v samostatné scéně, je patrné, že obývají oddělené světy a řeší vlastní starosti.
Mary přišla o svého jediného syna ve Vietnamu, kam narukoval hned po absolvování Bartonu. Na rozdíl od líp situovaných rodičů mu nemohla zaplatit studium na vysoké. Bojové nasazení ale hrozí také Angusovi. Sebemenší projev nekázně pro něj může znamenat přemístění na vojenskou akademii. Rozhodně by se tedy neměl prát se spolužáky, odmlouvat nenáviděnému učiteli, běhat po chodbách, natož vstupovat do tělocvičny s čerstvě vyleštěnou podlahou. Všechno uvedené samozřejmě při první příležitosti provede a navrch si vykloubí rameno.
Spíš než sám sebe ale Angus zraňuje druhé lidi. Pokud jde o schopnost zasáhnout na citlivém místě, nezaostává za svým mentorem. Ten Anguse zprvu považuje za privilegovaného fracka, který nikdy nemusel řešit skutečné problémy. Čím víc času spolu ale oba muži tráví, tím víc společných znaků nacházejí – od pocitu vyčlenění po léky na depresi. Zároveň si míň obezřetně střeží svá tajemství. Odkrývání stále dalších důvodů, proč se uzavřeli do svých sarkastických ulit, probíhá v přesně načasovaných bodech obratu a může působit vykonstruovaně. Zároveň ale zaměstnává naši zvědavost a udržuje vyprávění v chodu.
Ukazuje se, že Angus není jen vzteklý puberťák, ale vysoce inteligentní kluk s psychickými problémy, který hledá oporu a ujištění, ale ani o jedno si nedokáže říct. Taky zahořklý Paul po jeho boku dostává příležitost projevit své umně zamaskované pozitivní stránky. Přestává tolik lpět na pravidlech a pořádku a vpouští do svého života nepředvídatelnost.
Mary v příběhu nedostává srovnatelný prostor, ale ani nezůstává v pozici pouhé mediátorky. Pokud jsou její scény tišší a vážnější, tak kvůli tíživosti a nevyjádřitelnosti traumatu, které zpracovává.
Mikrokosmy tří trosečníků se stále víc protínají a také v záběrech je častěji vidíme pohromadě. Možná nakonec přece jen oslaví něco jako rodinné Vánoce. Vedle jednotlivých postav, učících se žít v souladu s výše citovanou Cicerovou maximou, se vyvíjí i jejich dynamika. Do antagonismu prosakuje přátelství, předsudky jsou vytěsňovány porozuměním.
Umřeme a budeme zapomenuti
Idealistickou víru, že i společnost rozštěpená válkou a rasovými a třídními rozdíly může najít konsenzus, ovšem Payne s Hemingsonem naředí kapkou hořkosti. Emoční blízkost postav je založena především na pocitu absence. Každý z nich o někoho nebo něco důležitého přišel. O syna, otce, ideály… Všichni tři si navíc připadají vyloučeni ze společnosti. Svá individuální dramata možná vyřešit dokážou, byť za cenu několika drobných lží a jedné velké oběti. Napravení komplikovaného vztahu s vnějším světem, do kterého se po prázdninovém vystoupení z běžného chodu událostí budou muset vrátit, je nad jejich možnosti.
A do toho se nad nimi neustále vznáší přízrak smrti. Různé vzpomínky a objekty zpřítomňují Maryina zesnulého syna. Angus v baru narazí na muže s hákem, kterému granát ve Vietnamu utrhl ruku. Mementem rozkladu a zániku je i Paulova choroba – jeho trávicí enzymy nepracují tak, jak by měly. Tón vyprávění je tudíž víc melancholický než nostalgický.
Atmosféře zpomaleného nebo úplně zastaveného času odpovídá i zasněžená krajina a pomalé prolínačky mezi záběry místo střihu. Ač povahový a generační nesoulad Paula a Anguse zůstává zdrojem vtipných situací a film si lze užít jako feel good komedii s hezkými písničkami, stačí nepatrný posun optiky a ze Zimních prázdnin se stane existenciální drama o hledání nástrojů, jak pokračovat v životě navzdory vědomí, kolik jsme toho nenávratně ztratili a že sami umřeme.
Paul své nové přátele na Štědrý den obdaruje výtisky Hovorů k sobě od Marka Aurelia. Hlavně proto, že jich má plnou krabici. Nenachází se ale právě ve stoické filozofii odpověď na výzvy, kterým postavy čelí? Vždyť i Paul vnímá historii jako „vysvětlení současnosti“. Třeba není nutné pátrat po smyslu, který v okolním světě žádná z postav nenachází. Beztak zemřeme a budeme zapomenuti i se všemi úspěchy a neúspěchy. Možná stačí přijmout nestálost a proměnlivost věcí a žít v souladu s přirozeností, tady a teď, jak píše Aurelius.
Balancování na hraně vážného a nevážného v Zimních prázdninách funguje zásluhou Payneova jistého režijního vedení a herců. Paul Giamatti je v roli asociálního učitele navenek komickou figurkou. Za legračním mrožím knírem a pohyby à la Mr. Bean ale neustále vnímáme zlomeného člověka, jehož posedlost kontrolou je hlavně výrazem vnitřních obav. Věří si pouze ve znalostech starých dějin a latinských citátů. Ty jsou jeho útočištěm. Ve small talku je tragický.
Výborná je i Da’Vine Joy Randolph, jejíž Mary v sobě má přebytek lásky i bolesti, a Dominic Sessa, pro kterého byl neukotvený Angus vůbec první filmovou roli. První jmenovaná má oscarovou nominaci pro nejlepší herečku ve vedlejší roli, Giamatti se uchází o nejlepšího herce a film má šanci i v kategorii nejlepší původní scénář, střih a v hlavní kategorii – nejlepší snímek.
Pozdrav z minulosti
Zimní prázdniny, dospělý konverzační film pro tři postavy, působí v konkurenci blockbusterů za stovky milionů dolarů jako pozdrav z minulých časů. K období takzvaného nového Hollywoodu, kdy byla podobná produkce mnohem běžnější, ostatně odkazuje i styl. Kromě toho, že se Payneova novinka odehrává v sedmdesátých letech, navíc vypadá, jako kdyby tehdy vznikla.
Dánský kameraman Eigil Bryld sice točil na digitální kameru, ale obraz byl v postprodukci upraven tak, aby připomínal starou filmovou kopii se specifickou texturou a barevnými odstíny. V monofonní zvukové stopě nechybí ani charakteristické praskání, takže i při digitální projekci vzniká iluze, že sledujeme film promítaný z pětatřicítky. Do minulosti nás vracejí i úvodní titulky s dobovými studiovými logy, songy od The Temptations nebo Cata Stevense, zoomování, úhly kamery a rámování herců převážně v celcích.
Pokud se ale Zimní prázdniny časem stanou podobnou hořkosladkou klasikou jako filmy Mikea Nicholse (Absolvent), Hala Ashbyho (Harold a Maude, Poslední eskorta) nebo Elaine May (Nový list), nebude to nejspíš díky imitaci někdejší poetiky, kterou ocení jen hrst cinefilů, nýbrž zásluhou plynulého vyprávění. Payne nepotřebuje vypravěčské triky. Stačí mu přesvědčivě zahrané charaktery, inteligentní dialogy a vrstevnatý scénář, v němž nakonec žádný motiv a žádný předmět, ani láhev drahého alkoholu z ředitelovy kanceláře, nezůstanou nevyužity.
Jedna scéna se v prázdninovém rytmu přelévá do další a vše završuje prozření jako z pravého vánočního filmu. Nepůsobí ovšem falešně. Je přirozeným vyústěním střídavě úsměvné a dojemné cesty, kterou jsme s postavami v předchozích dvou hodinách absolvovali.
Autor je filmový recenzent.