Foto Fantagraphics
Postava životního outsidera je pro americký nezávislý komiks něco jako totemové zvíře už od samotných počátků spojených v šedesátých letech s postavou Roberta Crumba. Pokud se však někomu podařilo protlačit nihilismus, absenci ambic a loserství coby emblematické vlastnosti hlavních hrdinů do mainstreamového povědomí, byl to bezpochyby Daniel Clowes. Protagonisty bizarních i civilních příběhů kultovního kreslíře nejvíce známého díky jeho zfilmovanému komiksu Přízračný svět (komiks vyšel česky jako Mrtvej svět v roce 2019) spojuje pocit vyděděnosti a nechutenství vůči nejbližšímu okolí i celé společnosti.
Nejinak je tomu i u jeho nejnovější knihy Monica, která vyšla v říjnu loňského roku a aktuálně uzmula hlavní cenu pro Nejlepší album na mezinárodním komiksovém festivalu ve francouzském Angoulême. Hlavní hrdinkou je zde cílevědomá a zároveň cynická žena s tušenými nadpřirozenými schopnostmi, která pátrá po osudu své matky i po otci, kterého nikdy předtím neviděla. Komiks sleduje životní peripetie titulní postavy i události, které se jich dotýkají pouze velmi okrajově či vůbec. Vyprávění zde variuje od civilního líčení vlastních vzpomínek přes žánrová cvičení s nádechem klasické béčkové literatury až po snové fantasmagorie jedné z vedlejších postav.
Monica je zvláštní komiks. Místy se snaží klamat tělem a uvrtávat čtenáře do metaforických osidel pod povrchem děje, jindy zase schválně útočí na první signální, aby dal vzápětí ruce pryč od jakékoliv doslovnosti.
Monica nepracuje s natolik sevřeným syžetem a napínavou výstavbou děje jako předchozí Clowesův komiks Dívka jménem Patience (byť jsou si obě hlavní postavy vzhledově dost podobné), zároveň zde nemáme co do činění ani s neustálým střídáním kompozice a stylu kresby, jako tomu bylo u antisuperhrdinské elegie Death Ray. Přesto má s oběma předešlými Clowesovými díly poměrně dost společného – stejně jako s jeho dosud nejcivilnějším komiksem Wilson, který s Monicou pojí motiv pátrání po osudech nejbližšího člověka.
Monica se narodí během doznívající květinové revoluce a války ve Vietnamu a útlé dětství prožije se svou svobodnou matkou Penny a řadou jejích nových partnerů, aniž by kdy poznala svého otce. Po řadě zpackaných vztahů se životem smýkané, ale stále hrdé Penny začne konečně blýskat na lepší časy, když zcela náhodou potká svoji starou lásku a bývalého snoubence. Společně začnou nový život a zdá se, že se vše v dobré obrací, minimálně pro malou Monicu. Večer před plánovanou svatbou ji však Penny zanechá u svých rodičů a zmizí neznámo kam. Pátrání po dalším životním osudu její matky i odpovědi na otázku po vlastním původu pak Monicu s různými odstupy zaměstnává po zbytek života.
Zasuté inspirační zdroje
V Moničině případě rovněž nejde o zrovna tuctovou existenci. Od chvíle, kdy po smrti prarodičů zůstane sama, až do stáří odehrávajícího se v blíže neurčené současnosti, stihne Monica komunikovat se záhrobním světem pomocí dědova starého rádia, zbohatnout se svou úspěšnou firmou na výrobu svíček, pokusit se infiltrovat do nebezpečného kultu i usadit se v poklidné kalifornské komunitě a na stará kolena se znovu zamilovat. Byť může alespoň část tohoto výčtu působit takřka jako idylka, zdání zde samozřejmě klame. Monica je výsostnou ukázkou Clowesova vyšinutého vypravěčství i ostrovtipu a zároveň velmi zneklidňující četbou, kterou nelze jednoduše dešifrovat ani odložit.
V první řadě je zde rovina samotného příběhu, který svým zarámováním dostává od počátku apokalyptický rozměr. Na předsádce vidíme výjev známý z úvodních kapitol přírodovědných encyklopedií o bouřlivých počátcích planety Země. Výjev, který svým provedením zároveň odkazuje na obvyklé lidské představy o podobě pekla, kdy povrch planety posetý lávovými jezery skrápí kyselý déšť a je ustavičně bombardovaný meteority.
V závěru knihy na finální dvoustraně pak máme už co do činění s peklem skutečným, moderního rázu – rozpoutaným zombie infernem v kolabujícím velkoměstě, seismické scenérii odkazující na biblické ilustrace jednoho z nejznámějších kreslířů magazínu RAW Basila Wolvertona.
Clowes v rozhovoru pro The New Yorker právě tyto své zasuté inspirační zdroje zmiňuje. Druhé čtení Monicy tak může nabýt podoby cesty do hlubin Clowesova popkulturního nevědomí – takového, ve kterém se ovšem bez indicií budou poměrně stěží orientovat i fajnšmekři žánrové komiksové produkce. Clowes zde sahá do šuplíků vlastní komiksové paměti a dává nový význam kresleným výjevům, které ho od dětství po svém formovaly.
Většina z odkazů totiž na první dobrou nerezonuje ani v mysli poměrně informovaného amerického čtenáře. Hned úvodní z kapitol s názvem Foxhole, kratičká etuda dvou vojáků ve Vietnamu, upomíná svou dikcí i provedením na sérii hrdinských komiksů z válečného prostředí, které v padesátých letech minulého století tvořily podstatnou část produkce EC Comics neboli Entertaining Comics – populárního nakladatelství uspokojujícího poptávku po žánrových kreslených příbězích pro poválečnou americkou mládež.
Jeho nabídce té doby však vévodily zejména hororové a temné fantasy/sci-fi příběhy. Jejich Clowesovské verze se v Monice dočkáme také, zejména ve snad nejujetějším, do obvyklého bezčasí brakové literatury ponořeném a zároveň pro hlavní dějovou linku zavádějícím příběhu The Glow Infernal o návratu mladého muže do rodného města ovládaného zvláštní sektou.
Vševědoucí ale stále tápající
Podobně neurčitou a zlověstnou atmosféru má i další z pocitových „mezikapitol“ The Incident, ve které jedna ze stěžejních vedlejších postav tentokrát v roli nájemného zabijáka vysekává adolescentního potomka prominentní rodiny z blíže neurčené šlamastyky. Tarantinovská řežba nazvaná v překladu Osm hrozných se ve výsledku ukáže být zcela plonkovou – stejně jako význam tohoto akčního intermezza pro pochopení kryptického celku.
Postavu umělce a Pennyina milence Krugga, z pro Moničin příběh stěžejní druhé kapitoly knihy, zase dle všeho inspiroval zapomenutý americký ilustrátor a komiksový inovátor Bernard Krigstein. Jeho idiosynkratický styl i chování si v samotném závěru knihy vyslouží samostatnou podkapitolu, která toho však čtenáři o osudech Monicy ani její matky Penny opět mnoho nenapoví.
O tom, že Monica na paralelní rovině funguje i coby hold pozapomenutým komiksovým periodikům, svědčí i samotné tiskové provedení knihy. Stránky některých z kapitol jsou záměrně místo klasické bílé vyvedeny v lehce nažloutlé barvě, snad s cílem kontrastně indikovat jejich stáří a opotřebení.
Dobově může na první pohled působit i většina ze zdánlivě nosných témat knihy, jako doznívající hippie éra a z ní vyvěrající okultismus a new age sektářství, byť často v podobě neškodných farmářských trhů s batikou, krystaly a ornamentálními výšivkami. Zvláštním příběhovým ornamentem je nakonec i celá kniha, meandrující mezi žánry i narativními styly, kdy hlas vypravěče, který dle všeho patří samotné Monice, často přehlušuje akci i výpovědi v panelech a bublinách a vstupuje do děje coby vševědoucí, ale ve výsledku stále tápající arbitr.
Monica je zvláštní komiks. Místy se snaží klamat tělem a uvrtávat čtenáře do metaforických osidel pod povrchem děje, jindy zase schválně útočí na první signální, aby dal vzápětí ruce pryč od jakékoliv doslovnosti. Hlavní postava knihy je pak zatím poslední v dlouhé řadě kreslených protagonistů, kterým Daniel Clowes už od své kultovní série Eightball (vloni vyšla v souborném vydání) pravidelně propůjčuje svůj hlas – skeptický, sebekritický, sem tam paranoidní, ale především a většinou velmi vtipný.
Autor je komiksový recenzent.