Foto Vertical Entertainment
Nezávislá distribuční a produkční společnost A24 se za poslední dekádu stala výrazným aktérem americké filmové tvorby. A24, spojená se sofistikovanými a autorskými horory (Maják, Děsivé dědictví) nebo podporou výrazných mladých režisérů a režisérek (Ari Aster, Robert Eggers a dříve Greta Gerwig), uspěla na loňských Oscarech snímkem Všechno, všude, najednou. Studio se díky tomu může vydat cestou rozmáchlejších a finančně náročnějších produkcí. Nový film Občanská válka s rozpočtem padesáti milionů dolarů tak možná představuje náznak budoucího směřování.
Větší produkce i válečný žánr ale mohou znamenat i menší prostor pro autorskou vizi. Občanská válka přesto není dílem rutinního tvůrce, ale jednoho z autorů, který je s tvorbou studia A24 spjat už od filmu Ex Machina z roku 2014, britského filmaře a spisovatele Alexe Garlanda. Ten se na poli kinematografie proslavil nejprve jako scenárista dvou filmů Dannyho Boylea – hororu 28 dní poté a sci-fi Sunshine.
Snímek obě strany konfliktu líčí záměrně vágně a v nesouladu se současnou polarizací americké společnosti.
Garlandovy režisérské počiny jako zmíněná Ex Machina, ale také sci-fi Anihilace nebo horor Men, si jsou navzdory různým námětům v něčem blízké. Chtějí být až okázale intelektuálně stimulující. Scénáře těchto snímků nezvykle kombinují velmi konkrétní a doslovné momenty s abstraktním a eliptickým přístupem, který některé aspekty fikčního světa líčí nejasně a v divácích tak probouzí zvědavost.
Zejména druhý postup platí i v případě novinky Občanská válka, tentokrát však není příliš na škodu. Je totiž promyšlenou součástí celkového konceptu. Jak je z názvu patrné, Spojené státy americké ve filmu postihla občanská válka. Snímek však abstrahuje od konkrétních politických sporů. Povětšinou totiž nevíme, jaké ideály a ideologické principy různé strany zastávají.
Snímek obě strany konfliktu líčí záměrně vágně a v nesouladu se současnou polarizací americké společnosti. Zatímco na jedné straně stojí prezident s diktátorskými tendencemi a jemu loajální Američané, protistranu představuje koalice Západních vojsk vedená Kalifornií a Texasem. Tyto státy přitom v rozdílech současné americké politiky většinou stojí na opačných stranách. Ačkoliv se v průběhu děje objevují některé náznaky o postojích jednotlivých stran, nikdy nejsou pro film zásadní.
Garland totiž neusiluje o podrobné vykreslení konfliktu či o hledání jeho příčin v současném politickém klimatu. Diváky ve filmu situuje doprostřed válečného dění a ptá se, jak takovou událost můžeme prožívat. Proto hlavními postavami nejsou představitelé jedné z bojujících stran, ale protagonisté, kteří mají k perspektivě filmových diváků blíže: čtveřice politických novinářů a fotografů, kteří do dění nezasahují, pouze jej nezúčastněně pozorují a dokumentují.
Válečná fotografka Lee (Kirsten Dunst) a novinář Joel (Wagner Moura) očekávají brzký pád prezidenta kvůli pokračujícímu postupu západních vojsk. Rozhodnou se tak situace využít. Na rozdíl od jiných novinářů nevyjíždí na válečnou frontu, ale chtějí nahrát rozhovor s prezidentem. Od tohoto cíle je zpočátku odrazuje novinářský veterán Sammy (Stephen McKinley Henderson), který je ale zároveň požádá, aby jej vzali s sebou na část cesty, kde by mohl dokumentovat válečné dění. K nespokojenosti Lee se k této skupině přidává i začínající fotografka Jessie (Cailee Spaeny). Ta zkušenější kolegyni považuje za svůj profesní vzor a doufá, že se od ní v průběhu cesty leccos naučí.
Profesionální odcizení
Tento jednoduchý cíl tak není oporou spletitému ději, ale spíše volnému epizodickému vyprávění. Skupina novinářů cestou do Washingtonu poznává různé aspekty konfliktu. Ať už ale protagonisty jednotlivé výjevy zasáhnou jakkoliv, krom případů krajního nebezpečí nejsou jejich přímými aktéry, ale spíše odtažitými pozorovateli. Zmrzačená těla, zničená města a vraky aut tak představují jen zastávky na delší cestě.
V některých chvílích je zjevná inspirace proslulými válečnými snímky jako Coppolovou opulentní Apokalypsou nebo depresivním Jdi a dívej se. Garland dokáže vystavět působivé scény, které diváky vtáhnou do nebezpečných situací. Stejně tak střídá momenty, kdy válka působí hypnoticky a fotogenicky, s nepřikrášleným naturalismem. Připomínání těchto milníků žánru ale Občanské válce spíše škodí, neboť jejich působivosti nikdy nedosahuje. Vyprávění z perspektivy novinářů a fotografů naštěstí film posouvá jinam. Známé motivy válečných filmů totiž rozvíjí nepříliš vytěženým tématem válečné žurnalistiky.
Jak oznamuje Lee méně zkušené Jessie, jejich cílem jakožto fotografek není pokládat dotazy, zpochybňovat, ale pouze zaznamenávat. Tato snaha o zachycení událostí v jejich objektivitě a bez dalších zásahů jako by u Lee byla zcela přirozená. Při nalezení umučených těl neváhá využít příležitosti a oběti vyfotí spolu s ozbrojencem, který se na mučení podílel. Mladší Jessie si v tuto chvíli ani nevzpomene, že má s sebou foťák. Jaká je ovšem cena za tento chladný odstup od okolního násilí? Tato odtažitost, která je jinak znakem profesionality, totiž vzápětí evokuje i úplné odcizení od dopadů války. Mrtvá těla, na která po cestě narážejí, se pro ně brzy stávají jen zajímavým námětem pro fotografii.
Profesionální odměřenost Lee se brzy ukazuje jako výsledek dlouhodobého sebezapření. Během chvil samoty se jí vrací brutální vzpomínky, které v průběhu dne vytěsňuje. Jessie naopak kvůli touze po úspěchu mačká spoušť objektivu se stále menším váháním. Tento kontrast obou postav je sice vystavěn poněkud mechanicky a vyjadřování odlišných postojů v dialozích někdy vyznívá nuceně. Díky povedenému castingu i hereckým výkonům ale postavy působí uvěřitelně a nejsou tak jen schematickými figurami. Garlandova režie a epizodické vyprávění, ve kterém se několikrát mění prostředí, zvládá toto dilema opakovaně rozehrávat, aniž by působilo repetitivně.
Fotogeničnost války
V nejlepších momentech Občanská válka téměř splývá s prací fotografů. Válečné dění často sledujeme prostřednictvím záběrů z jejich perspektivy, někdy dokonce objektivem jejich fotoaparátů. Když Lee u zničené helikoptéry upozorňuje na její fotogeničnost, film jí hned dává za pravdu a trosky zachytí v působivém záběru. Jindy se novináři ocitají uprostřed chaotických přestřelek, jejichž rychlý průběh ale snímek přerušuje pořízenými fotografiemi. Výsledné momentky tak ostře kontrastují s nepřehledností bojů. Garland také na několika místech zajímavě pracuje s hudbou. Hiphopový podkres popravy zajatců například neslouží k zesílení dojmu z dané scény, ale svou nepatřičností spíše posiluje odcizení od násilného dění.
Občanská válka v tom ale není zcela důsledná. Vedle sebereflexivních momentů, v nichž film ukazuje, jak dochází k utváření obrazů války, jsou i chvíle, kdy se válečné dění stává pouhou podívanou. Přesto je většina epizod na cestě vystavěna kolem zajímavých nápadů, které umožňují nahlížet konflikt z různých úhlů pohledu.
Zatímco pro některé Američany je válka především příležitostí k páchání násilí, pro jiné naléhavost boje na život a na smrt zcela zakrývá prvotní důvody bojů. Další se naopak snaží existenci konfliktu zcela vytěsnit. Kvůli záměrně nejasnému vylíčení pozadí války i volnějšímu vyprávění možná nejsou jednotlivé pointy Občanské války tak úderné. Tím, že nás spolu s postavami situuje doprostřed nepřehledného konfliktu a zkoumá, jak protagonisté obstojí tváří v tvář okolnímu násilí, ale dokáže být bezesporu sugestivní.
Autor je filmový recenzent.