Foto Mary Knox Merrill, news.northeastern.edu, Northeastern University
Spojené státy dlouhodobě drží smutné prvenství v množství masových střeleb, což se promítá také do oblasti empirických výzkumů, kterých v USA vzniká nejvíce. Co výzkum masových střeleb zjistil a jak se z něj můžeme poučit? Na tyto otázky jsme hledali odpovědi s kriminologem Ericem Madfisem, sociálním vědcem Alexejem Anisinem, přičemž každý z rozhovorů vyjde zvlášť na Alarmu, jejich postřehy a svoje poznatky jsme využili v závěrečném společném názorovém textu. Jako první tedy přinášíme rozhovor s kriminologem Madfisem.
Eric Madfis je klíčovou postavou výzkumu masových střeleb ve školách. Ve své práci se pokouší překonat chápání masové střelby jako důsledku individuálních patologií. Chceme-li masovým střelbám opravdu porozumět, je podle Madfise nutné zohlednit také jejich sociální a kulturní kořeny. Těžiště Madfisova výzkumu leží v prevenci masových střeleb. Velkou část rozhovoru proto věnujeme tomuto tématu. Madfis upozorňuje na problémy, které jsou spojeny s některými bezpečnostními opatřeními, a na jejich funkční alternativy. Místo nákladných technických opatření bychom své úsilí měli směřovat k vytváření pozitivního klimatu ve školách a kvalitních vztahů mezi studujícími a vyučujícími.
Svůj hněv a frustraci si mohou vysvětlovat pomocí různých diskurzů, ale jen málo Američanů je přičítá socioekonomické nerovnosti a kapitalismu.
Madfis působí jako profesor trestního práva na Washingtonské univerzitě v Tacomě a současně jako ředitel výzkumné iniciativy Violence Prevention and Transformation Research Collaborative, zabývající se příčinami a prevencí školního násilí, masových střeleb a předsudečné kriminality. Kromě řady časopiseckých studií je autorem knih The Risk of School Rampage: Assessing and Preventing Threats of School (2014) a How to Stop School Rampage Killing: Lessons from Averted Mass Shootings (2020) a jedním z editorů publikace All-American Massacre: The Tragic Role of American Culture and Society in Mass Shootings (2023).
Kriminologickému výzkumu masových střeleb se věnujete přes deset let. Co jsou masové střelby a jak se liší jejich různé typy, ať už jde o ty ve školách nebo na jiných veřejných místech?
Obecně jsou masové střelby definovány jako útoky, jejichž následkem v krátkém čase zemře čtyři a více osob. Tato definice má ale řadu problémů. Co když pachatel zabije tři lidi, ale desítky dalších utrpí vážná zranění? Co když mu někdo v útoku včas zabrání? Podle mého názoru bychom se měli spíše orientovat na záměr pachatele masovou střelbu provést. Při definici čtyř a více mrtvých nám totiž unikne mnoho případů, které bychom měli také zkoumat.
Existují různé typy masových vražd, které toho často mají mnoho společného. Zejména to platí pro masové střelby ve školách a na pracovištích, což asi není tak překvapivé vzhledem k tomu, že pro studující jsou školy v určitém smyslu pracovištěm. V obou případech se často jedná o případy, kdy je útočník motivován záští vůči konkrétním osobám, ale také zde dochází k realizaci plánu zabít co nejvíce lidí bez ohledu na to, jaký vztah k nim útočník má.
Masové střelby ve školách a na pracovištích mají také mnoho společných rysů se střelbami v kinech nebo na jiných veřejných akcích, ba dokonce s familicidami neboli případy masového zabíjení členů vlastní pachatelovy rodiny. Ty mimochodem tvoří největší podíl na všech masových střelbách v USA. Média však o nich informují nejméně. Zčásti je tomu tak proto, že se neodehrávají na veřejných místech, a tak u veřejnosti vzbuzují méně strachu.
Lze najít společné rysy i mezi pachateli masové střelby?
Pachateli masové střelby jsou obvykle heterosexuální bílí muži, kteří, když už mluvíme o individuálních rozdílech, mají tendenci vinu za nepříznivé události přenášet na druhé. Když se jim stane něco špatného, nepřijímají zodpovědnost. Místo toho se naštvou a obviňují všechny ostatní. Jedná se o lidi, kteří takových událostí zažijí v průběhu života mnoho. V teorii to nazýváme „kumulativním napětím“ (cumulative strain).
Existují dva druhy zážitků, které v lidech vyvolávají pocit napětí. Jeden je dlouhodobý neboli chronický. Krátce před útokem pak dochází k akutnímu napětí – k takřečené poslední kapce. Akutní napětí se týká mnoha masových střelců. Ve škole to může být závažnější moment šikany, rozchod či jiný problém s partnerkou nebo vyloučení ze školy. V zaměstnání to může být ukončení pracovního poměru nebo nezískání práce, kterou útočník chtěl. Většinu familicid páchá otec, kterému manželka vyhrožuje, že se s ním rozvede a děti si vezme s sebou nebo něco podobného.
To všechno jsou poměrně časté spouštěče akutního napětí. Neznamená to však, že by masové střelby byly spontánním jednáním. V naprosté většině případů jsou masové střelby plánovány delší dobu. Například vrazi z Columbine plánovali svůj útok přes rok.
Dosud jsme hovořili o společných rysech. V čem se ale školní masoví střelci liší od ostatních masových střelců?
Školní střelci jsou samozřejmě mladší. Ti, kteří neútočí na své bývalé škole nebo na pracovišti, ale na veřejných místech, k nimž nemají osobní vztah, mají ve své anamnéze častěji psychózu, schizofrenii nebo jiné psychiatrické diagnózy. Celkově si však myslím, že různé typy masových střeleb toho mají více společného než rozdílného.
Jednou z mála dostupných informací o střelci z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy je, že získal ocenění za svou bakalářskou práci. To některé lidi přimělo k zamyšlení, proč někdo tak úspěšný spáchal tak strašný čin. Je to pro takové případy typické?
Rozhodně to není typické. Výzkumníci a výzkumnice tvrdí, že důvodem, proč většina masových střelců na vysokých školách jsou postgraduální studenti, je to, že magisterské studium vás více stresuje. Někdy vám chybí podpora rodiny, zároveň je toho hodně v sázce, neúspěch hodně znamená. Nicméně pachatel s mimořádnými studijními výsledky je opravdu netypický.
Střelec těsně před útokem na fakultě zabil svého otce a předtím spáchal dvojnásobnou vraždu. Jedná se o něco obvyklého v kontextu školních masových střeleb?
Není tak neobvyklé, že masoví střelci před útokem ve škole nebo jinde zabijí člena nebo členy své rodiny. Neobvyklé je zabití dalších dvou lidí několik dní předtím. Mezi sériovými a masovými vrahy jsou často zásadní rozdíly.
Sérioví vrazi obvykle postupují tak, že někoho zabijí, pak mají období klidu, kdy se vrátí do běžného života, a pak zabijí znovu. Masoví střelci z definice toto období klidu nemají. Obvykle se jedná o jednorázovou událost, která je výsledkem postupného hromadění napětí a která končí tím, že pachatel spáchá sebevraždu nebo se vzdá policii. Typické je zabití člena rodiny, rozhodně ne nacvičování na dvou náhodných lidech.
V české veřejné debatě byl pachatel i jeho čin často označovány přívlastkem „šílené“. Setkávali jsme se s tím i u vládních politiků. Je psychické zdraví hlavním vysvětlením masových střeleb?
S používáním takových výrazů se můžete setkat v různých kontextech. Podle mě jsou velmi problematické z několika důvodů. Zaprvé, obviňování duševních onemocnění je z hlediska toho, co víme o příčinách masových střelby, příliš redukcionistické. Možná i proto je tak oblíbené. Pokud masovou střelbu zarámujete jako individuální patologii, můžete se snadno vyhnout diskusi o širších strukturálních nebo politických problémech, konkrétně o genderové dynamice, rasismu, kultuře zbraní a přístupu k nim, vzdělávacím systému, médiích atd.
Pravicoví politici používají tuto rétoriku jako taktiku k tomu, aby zabránili jakékoli diskusi o extrémně široce pojatém svobodném přístupu ke zbraním v USA. Podle mě je to politická taktika, neboť ti samí politici nakonec nikdy neřeknou: „Mějme robustnější systém duševního zdraví.“ Nikdy nenavrhnou žádné řešení, jak duševní zdraví v zemi řešit.
Zadruhé, používání takových výrazů může stigmatizovat velkou část obyvatelstva. Je myslím jasné, že pokud se chystáte spáchat masovou střelbu, nejste zrovna duševně zdravý. Nicméně jen u mála masových střelců byla oficiálně diagnostikována psychóza nebo schizofrenie. Jiné je to s depresí a sebevražednými myšlenkami, což jsou psychické problémy, které se u masových vrahů nejčastěji vyskytují. Jenže jsou to zároveň dvě z nejčastějších psychických potíží v běžné populaci.
Možná kdybychom měli v USA veřejný systém duševního zdraví, mohlo by to výrazně pomoci nejen běžné populaci při řešení těchto problémů, ale také těm, kteří se nakonec stanou masovými střelci. Jenže nemáme. Zato nemáme nouzi o řeči, které ničemu nepomáhají. Nejde o to, že by duševní zdraví nehrálo roli. Myslím si však, že je často příliš zdůrazňováno a je s ním zacházeno mimo politický kontext, což je jediná oblast, kde lze dosáhnout změny.
To nás přivádí k tématu vaší nedávno vydané editované monografie All-American Massacre: The Tragic Role of American Culture and Society in Mass Shootings zaměřené na institucionální, sociální a kulturní faktory masových střeleb. Jaké jsou její hlavní teze?
Naše kniha se snaží prozkoumat důvody, proč je v USA tak velké množství masových střeleb, že předčí všechny ostatní země. V posledních 20 letech navíc dochází k nárůstu počtu masových střeleb i zabitých lidí. K šesti z deseti nejsmrtonosnějších útoků v celé americké historii došlo v posledních deseti letech.
Zabýváme se různými faktory, včetně přístupu ke zbraním a kulturou držení zbraní, rasismem, politikou, vzděláváním a médii. Specificky se zaměřujeme na genderovou identitu. Tedy na to, jak násilí se zbraní může sloužit chlapcům a mužům, kteří se cítí připravováni o možnosti naplnění své mužské identity, jako zdroj moci. Ačkoli se v knize zaměřujeme na americkou maskulinitu, myslím, že mnohé závěry platí pro všechny kontexty, kde k masové střelbě zpravidla dochází. Není náhoda, že k nim nedochází všude.
Proč jsou to podle vás téměř vždy muži, kdo páchají masovou střelbu?
Podle nejnovějších údajů je to tak, že 97 procent masových střeleb mají na svědomí cisgenderoví heterosexuální muži. Odpověď na otázku: „Proč tomu tak je?“ má mnoho aspektů. Každá společnost má určité preferované představy o tom, co znamená být mužem nebo ženou. V USA je normativní mužská identita založená na představě muže jako živitele rodiny, na fyzické síle a tělesných schopnostech, velkém počtu sexuálních partnerek a podobně. Pokud muž není schopen tento ideál naplnit, vyvolává to napětí, které je pak řešeno kulturně předepsanými způsoby, včetně agrese. Není proto překvapivé, že se muži, kteří se cítí připraveni o svou mužnost, obracejí k násilí jako k určitému řešení.
Masoví střelci ve školách jsou často lidé, kteří nebyli nijak zvlášť oblíbení, neměli mnoho přátel ani romantických partnerů. Mohli být šikanováni, mohlo s nimi být nespravedlivě zacházeno. Masová střelba je způsob, jak dokázat, že střelec je ve skutečnosti opravdovým mužem, tvrdým a silným, kterému by všichni měli věnovat pozornost.
Spojené státy jsou jednou z nejvíce třídně rozdělených společností na světě. Myslíte si, že socioekonomické nerovnosti nějak ovlivňují výskyt masových střeleb?
Amerika je extrémní hyperkapitalistický národ, což zjevně zhoršuje některé faktory masových střeleb. Upřednostňování spotřebního zboží před lidskými životy určitě pomáhá pochopit, proč má v USA právo na zbraně takovou váhu. Toto rozhodnutí podle mě zčásti vyplývá z logiky kapitalismu a způsobu myšlení, který z něj vychází.
Totéž lze pozorovat ve způsobech, jakými se přistupuje k problémům ve školách. Vyhazujeme děti ze školy místo toho, abychom jim jejich problémy pomáhali řešit. Současný na zisk orientovaný systém zdravotní péče neposkytuje lidem potřebnou podporu. Mnozí si nemohou dovolit základní zdravotní péči, natož dlouhodobou léčbu duševních onemocnění.
Lidé se často dostávají do izolace, chybí jim sociální opora a jsou naštvaní. Svůj hněv a frustraci si mohou vysvětlovat pomocí různých diskurzů, ale jen málo Američanů je přičítá socioekonomické nerovnosti a kapitalismu. Podle mého názoru však tyto potíže souvisejí s odcizením a hněvem, které v jejich důsledku pociťují.
Zaměřme se nyní na prevenci masové střelby. V Česku se donekonečna opakuje, že masovým střelbám nikdy nezabráníme. Je ale opravdu každá snaha předem odsouzena k nezdaru?
To můžete slyšet i v USA. Lidé říkají: „Masové střelby tady budou vždycky. Nic s tím nenaděláme.“ Podle mě je to příliš fatalistické a jednoduše nepravdivé. Existuje mnoho opatření, která nefungují: politika nulové tolerance, bezpečnostní rámy, průhledné batohy, náhodné prohlídky skříněk, ozbrojení vyučujících atd. Nejenže nefungují, ale často situaci ještě zhoršují, protože zhoršují klima ve škole a zesilují možnost, že někteří studenti putují ze vzdělávacího rovnou do vězeňského systému. Existují však i úspěšná řešení.
Která to jsou?
Naprostá většina případů se vyznačuje něčím, čemu se říká „únik informací“. To znamená, že studující, kteří mají v úmyslu spáchat útok, o tom řeknou dalším lidem. Můžou pro to mít různé důvody. Někdy se z nich snaží udělat komplice. Někdy se je tak snaží varovat. Někdy jim vyhrožují. V každém případě dají ostatním vědět o svých plánech. V podstatě každé odvrácení masové střelby v USA vzešlo z toho, že se o ní studující dozvěděli a oznámili ji svým vyučujícím, vedení školy nebo školním policistům.
Proto je zásadní, aby ve školách panovalo pozitivní klima. Studující se v tomto prostředí musejí cítit bezpečně a pohodlně a musejí důvěřovat dospělým, kteří zde pracují. Protože pokud tomu tak není, pokud mají studující pocit, že ve škole panuje trestající klima, že kázeň je „rasově“ podjatá, že ve škole nemají žádné slovo, pak je méně pravděpodobné, že budou věci hlásit. To platí v případě střelby ve škole, ale také v případě šikany, sexuálních útoků nebo domácího násilí.
V jedné ze svých knih jako další fungující řešení uvádíte týmy k hodnocením hrozeb. O co přesně jde?
Jedná se o multidisciplinární tým, který se spíše než různými rizikovými faktory typu „nemá rád školu“ a „často nosí černé oblečení“ zabývá posouzením samotné podstaty zjištěné hrozby. Existuje mnoho způsobů, jak to provést, ale obecně jde o to určit, do jaké míry lze hrozbu považovat za realistickou. Vyhrožování vyhozením Měsíce do povětří realistické není. Pokud však studující vyhrožují, že někoho ve škole zabijí, mají seznam konkrétních osob, podnikli různé kroky k uskutečnění útoku, například si opatřili zbraně, získali k nim přístup nebo nacvičovali střelbu doma za barákem, je to něco, čemu byste měli věnovat pozornost.
V týmu musí působit proškolení lidé, kteří vědí, co dělají, kteří dokážou čelit sklonu k přehnaným reakcím a nebudou děti zbytečně trestat za drobné přestupky. Společně s posuzováním hrozby se věnují hledání vhodných řešení problémů studujících. Může to být změna jejich vzdělávacího plánu, další podpora v oblasti duševního zdraví nebo pomoc při řešení konfliktů mezi studujícími na způsob restorativní justice.
Moje zkušenost naznačuje, že tyto týmy se skutečně snaží takové problémy řešit, a výzkum to v podstatě potvrzuje. Zaznamenáno bylo výrazné snížení nejen násilí, ale klesly také počty suspendování a vyloučení ze školy, a dokonce i míra „rasové“ disproporcionality v trestání. Tyto týmy totiž často mají ve svých postupech zabudovány různé kontrolní mechanismy a jejich členstvo prochází specifickým výcvikem. Výsledky jsou pozoruhodné; překonávají mnoho jiných opatření, zejména těch založených na kriminalizaci a sekuritizaci.
Zní to skvěle, ale i tak se nemůžeme zbavit otázky, zda to opravdu potřebujeme v Česku, tedy v zemi s velmi nízkou kriminalitou a jediným případem masové střelby ve škole. Nebudeme školy příliš sekuritizovat už tím, že zavedeme nástroj napomáhající k posuzování studujících ve smyslu, zda představují reálnou hrozbu?
Měli bychom mít na paměti, že nejen masové, ale jakékoli střelby ve školách se dějí jen výjimečně. Sice jsem říkal, že masových střeleb přibývá, ale z velmi nízkého základu. Stále je pravděpodobnější, že studující zasáhne blesk, než že se stanou obětí střelby ve škole. V mnoha ohledech jsou školy pro děti jedny z nejbezpečnějších míst.
To však nezabránilo tomu, aby byla v USA zavedena řada negativních opatření. Za týmy pro hodnocení hrozeb se přimlouvám právě v této souvislosti. Vzhledem k současnému stavu bezpečnosti v amerických školách představují zlepšení. Na Floridě bylo nedávno nařízeno, aby měla každá škola ozbrojenou ostrahu, přestože výzkumy ukazují, že to pravděpodobně nepřinese pozitivní výsledky.
Pokud má vaše země nízkou míru násilného chování a nemáte u vás dědictví tvrdého trestání, týmy pro vyhodnocování hrozeb nemusí být nutné. Přesto si myslím, že i tak může být toto opatření prospěšné. Ve všech školách se vyskytuje určitá míra šikany a agrese v intimních vztazích. Týmy lze nastavit tak, aby se méně zabývaly posuzováním hrozeb a více řešením konfliktů. Restorativní postupy mohou fungovat všude tam, kde si lidé navzájem ubližují. Jejich hlubší zakotvení do školních postupů může zlepšit nejen vztahy ve škole, ale i v širším společenství.
Opakovaně jste zmínil, že některá bezpečnostní opatření zaváděná v USA představují špatné řešení. I v Česku jsme svědky návrhů na zavedení bezpečnostních rámů nebo zákazu brát si na fakultu velká zavazadla. Hodně se mluví o „ochraně měkkých cílů“. Co v tomto ohledu říká výzkum?
Hodně se o tom diskutuje, ale do značné míry jde o ideologickou debatu. Důraz na bezpečnostní technologie a regulaci běžného chování nám umožňuje vyhnout se otázkám, jak je společnost organizována a o možném vlivu širších sociálních a kulturních faktorů. Nemluvě o tom, že bezpečnost ve školách je mnohamilionový průmysl s pravidelně se konajícími konferencemi, kde se prodávají ty nejpokročilejší technologické produkty. Zejména po střelbě chtějí představitelé škol často rychle reagovat. Tyto produkty nekupují ze zlé vůle, ale spíše proto, že vyvolávají dojem okamžitého řešení. Výzkum ukazuje, že to není tak jednoduché.
Některé studie zjistily, že existují úspěšná opatření. Dobrou ochranou je například zámek na dveřích třídy. Existují však i jiná, dramatičtější opatření, například bezpečnostní rámy, namátkové prohlídky skříněk, psi na vyhledávání drog nebo jiná extrémní opatření, v jejichž důsledku začne škola připomínat spíše vězení než vzdělávací zařízení.
Vždy bychom se měli ptát, co opatření udělá se školním prostředím. Nepoškodí jej? Masová střelba, jak jsem již řekl, je ojedinělou událostí a mezi pozitivním školním prostředím a bezpečností není žádný zjevný rozpor. Ve skutečnosti může být prostředí, kde se studenti cítí dobře a mohou se soustředit na učení, tím nejúčinnějším způsobem, jak zajistit bezpečnost. Měli bychom usilovat o zlepšování klimatu ve škole, ne o vytváření podmínek připomínajících vězení.
Jedním z problémů přístupu k bezpečnosti, který pracuje jen s technologiemi a kontrolou, je, že se nijak nezajímá o to, co přivede člověka k rozhodnutí spáchat masovou střelbu. Týmy pro hodnocení hrozeb a restorativní praktiky naopak mají potenciál do tohoto procesu stávání se pachatelem zasáhnout. To je důležité, protože jakmile se člověk do této fáze motivovaného pachatele dostane, je velmi obtížné mu v útoku zabránit.
Co je známo o vztahu mezi kontrolou zbraní a prevencí nebo snížením výskytu masové střelby ve školách?
Existují určité důkazy, že kontrola zbraní může být úspěšná. Známe různé způsoby, jak omezit přístup ke střelným zbraním. Jedním z nich jsou zákony „červené vlajky“, které svěřují policii pravomoc odebrat vám zbraň v případě, že existují důkazy o značném ohrožení vás samotných nebo ostatních. Ve státě Washington se tato pravomoc vztahuje i na nezletilé. Pokud nezletilí vyhrožují násilím, musí jejich rodiče své zbraně uzamknout nebo je jinak svým dětem znepřístupnit. Existuje mnoho důkazů, že jde o užitečné opatření. Víme, že většina školních střelců získala zbraně tak, že je sebrala rodičům a že mají tendenci o svém záměru říkat dalším lidem.
Další reformy mohou být provedeny tak, aby byl přístup ke zbraním zamezen lidem se záznamem v trestním rejstříku nebo s hlubokými psychickými problémy nebo může být zřízena celostátní evidence držitelů střelných zbraní, jak se to stalo v Německu a na Novém Zélandu poté, co zažily masovou střelbu.
Omezení přístupu ke střelným zbraním se dá zdůvodnit už jenom tím, že jsou mnohem smrtonosnější než jiné typy zbraní. Před deseti lety došlo v Číně k prudkému nárůstu masových pobodání. Dospělí ve vyšším věku přišli do základních škol a na děti zaútočili noži nebo sekerami. Způsobili mnoho zranění, ale jen velmi málo úmrtí. Se střelnými zbraněmi by to tak nebylo, je s nimi mnohem snadnější někoho zabít. Nicméně regulování zbraní nemůže být jediným řešením. V Evropské unii koneckonců platí přísnější pravidla než v USA, a přesto zde k masovým střelbám dochází.
Někteří tvrdí, že jakákoli kontrola střelných zbraní je marná, protože v USA je jich tolik, že si ji nakonec může každý obstarat nelegálně. Neměli bychom tedy udělat maximum pro to, abychom se v Česku, kde je počet zbraní stále malý, do podobné situace nedostali?
Tento argument o marnosti zbraňové kontroly byl již nejrůznějšími způsoby zdiskreditován. Je legrační, že se nikdy nesetkáte s tím, aby ti samí lidé, kteří jej používají, tvrdili něco podobného o ostatních typech zločinu. Nikdy neřeknou, že nemůžeme nic dělat nebo že nemá smysl vytvářet nové zákony, protože vždy bude existovat například násilí gangů. Na levici se v současné době objevují argumenty, že zákaz soukromého vlastnictví zbraní poškodí především levičáky samotné, neboť tím přijdou o možnost se dostatečně proti ozbrojeným útokům bránit.
Já mám z takových argumentů smíšené pocity. Nicméně jako výzkumník masových střeleb si myslím, že země, které tento problém řešily prostřednictvím ztížení přístupu ke střelným zbraním, mají prostě lepší výsledky co do výskytu masových střeleb a míry násilí.
Co byste na základě svých znalostí současného stavu výzkumu masových střeleb ve školách doporučil odpovědným činitelům v Česku, aby dělali a nedělali?
Především bych doporučil sledovat výzkum. Podívejte se, co funguje, a věnujte tomu pozornost. Zdržte se přehnaných reakcí, protože to může být kontraproduktivní. Bylo prokázáno, že kriminalizace a sekuritizace všeho nepomáhá. Zaměřte se na to, co může pomoci obecněji. Snažte se vytvářet pozitivní klima ve školách prostřednictvím budování systémů podpory, prostřednictvím řešení problémů duševního zdraví nebo jiných kanálů a podporujte předávání informací o možných hrozbách. Existují různé způsoby, jak to udělat. Existují různé modely týmů pro vyhodnocování hrozeb, různé postupy restorativní justice. Vezměte si to, co nejlépe vyhovuje vašemu prostředí, a budujte podpůrné systémy a pozitivní prostředí pro řešení konfliktů. Podporujte lidi, aby se nedostali do bodu, kdy budou chtít zabít sebe a spoustu dalších.
Autoři rozhovoru jsou kriminologové. Plná verze rozhovoru bude publikována na webu časopisu Česká kriminologie.