Foto Alarm/Petr Zewlakk Vrabec
Česko v předvánočním týdnu zasáhla série tragických úmrtí, kterou způsobil profesionálně vyzbrojený útočník. Civilista s jen základní průpravou, který za sebou nechal sedmnáct obětí. Vteřiny, minuty, milimetry, nahodilá všední mikrorozhodnutí, to vše mělo nakonec fatální dopad na šestnáct lidí, vyjmeme-li z nich vrahova otce. On byl totiž podle všeho jedinou cílenou obětí, kterou vrah znal.
Černá labuť připlouvá
Popsaná událost se řadí mezi ty prakticky nepředvídatelné, a to i s ohledem na skutečnost, že Česko tento typ masové vraždy zažilo v jednotkách případů. Motivace útočníků bývá vždy trochu podobná i obecná zároveň a nesouvisí s lidmi, na něž je útok veden. Kvůli těmto okolnostem je lze metaforicky přirovnat k fyzikálním teoriím chaosu, které se z lidské perspektivy jeví právě jako náhodné, kde má nepatrný čin nebo bezděčné rozhodnutí nevyhnutelný a nepoměrně olbřímí dopad.
Právě to jsou důvody, proč jsme natolik emocionálně drážděni vše zpětně racionalizovat. Zasadit zločin do nám již známých narativů a představ o společnosti, mladých lidech nebo masových vrazích. Neznámé hrozby děsí více než reálné, které nám poskytují alespoň nějaké návody, jak se jim vyhnout. Proto i události z 15. a 21. prosince nejen soukáme do již existujících konstruktů, ale vzhledem k jejich mimořádně tragické dimenzi se zároveň snažíme preventivně proměnit budoucnost. V tuto chvíli už jde tedy nejen o událost nepředvídatelnou, ale také takovou, která může mít zásadní dopad na svět, jaký budeme záhy sdílet, tedy tzv. černou labuť. Jaké reakce lze nyní ve veřejném prostoru pozorovat? Jak naše společnost na tragédii zareaguje?
Příležitost pro ideologický moralismus
Tento text vědomě ignoruje narativy, které se objevily ve sféře dezinformačních médií a falešných účtů na sociálních sítích a které zapadají do známých schémat proruské/protievropské propagandy nebo jsou součástí extremistických taktik, jež mají za cíl společnost destabilizovat. Tento rub informačního světa je nakonec předmětem zájmu hlavně policie a odpovědných složek státu. A především – i legitimní veřejný prostor včetně veřejnoprávního poskytuje dostatek materiálu ke kritické reflexi. Ten sice není v rozporu s tou nepatrnou hrstkou faktů, které o případu zatím víme, přesto jeho větší či ta podstatná část je také v zásadě fabulovaná. Jakkoliv možná nenápadně, protože pro ni ve společnosti existuje velké předporozumění, a kultivovaně, protože ji vyslovují lidé mnohdy i velmi vzdělaní. Zkrátka obvyklé mluvící hlavy privilegované k tomu nám vysvětlovat svět.
Za příklad takové rozpravy, která měkce formuje terén interpretací kolem aktuálních vražd, patří třeba to, jakým způsobem ji kontextualizovali předseda Ústavního soudu ČR Josef Baxa a teolog a katolický kněz Tomáš Halík v sobotu večer na ČT24. Zatímco Baxa se spokojil s obecnějším masově výchovným moralismem, že „společnost hrubne“ a že se má „každý zamyslet nad vlastním chováním“, viditelně emocemi zasaženější Halík byl také konkrétnější. „Ve společnosti je mnoho mladých lidí, kteří jsou psychicky dekompenzovaní, rozhození,“ líčil Halík jednu z domnělých příčin masakru. Proč jsou mladí psychicky rozhození, Halík vnímá v kontextu covidu, rodiny i stavu společnosti. Zároveň zmiňuje, že „člověk musí mít nějakou vnitřní imunitu, za určitých okolností ta imunita odchází, ti lidé jsou dekompenzováni a to skryté zlo, které v mnohých lidech je, najednou propukne.“ Pojmenuje také obligátního viníka všeho, tedy ono „děti sedí od dětství u počítačových her prosycených násilím“.
Jakkoliv lze odhlédnout od faktu, že vrcholný představitel katolické církve do nějaké míry nemůže jinak, těžko se lze zbavit dojmu, že kázání bylo až nepochopitelně sekundárně traumatizující.
Mozaika káravých tezí se tu vpíjí do představ o změkčilé mládeži i její patologické závislosti na virtuálním násilí – tato lehce kontradiktorická představa je ale především tím, čím se vůči dospívajícím a mladým dospělým vymezují o generaci dvě starší lidé, kteří jsou naopak sami v digitálním prostoru nejistí a často ani o žádné děti nepečují. Pro srovnání, spekulovalo se snad u předchozích masových vražd o nějaké selhávající frustrované generaci boomerů?
Logicky nespekulovalo, do mladých se lze ale navážet prakticky skrze jakoukoliv agendu. Patří sem známé občasné volání po povinné vojenské službě (aniž by po ní byla poptávka stran armády či NATO), apely na návrat učňáků nebo aspoň „dílen“ do výuky (jakkoliv statistiky zaměstnanosti mluví ve prospěch všeobecného vzdělání), aby se mládež zkrátka naučila makat. Ke změkčilosti „sněhových vloček“ se přičítá, že mají přehnané nároky – ve finále na cokoliv, ať už jde o nástupní plat, partnera, co vás nefackuje, nebo učitele, který se s vámi neusiluje vyspat či vás sexisticky neuráží. Tematických kauz proběhlo jen v posledním roce médii několik.
A právě do této intuitivní z principu se generačně vymezující představě o mladých zapadají i Halíkovy spontánní představy, které chrlí v jakési souvislosti se střelbou na filozofické fakultě. A vzhledem k tomu, jak jsou tyto představy rozšířené, prakticky do zblbnutí opakované při nejrůznějších příležitostech, na nejrůznějších úrovních, a tedy jako by potvrzené – přestáváme je vnímat kriticky.
Jestliže Tomáš Halík v České televizi hovořil primárně profánním jazykem cílícím na většinově ateistickou společnost, tak podstatně ideologicky tvrdší bylo kázání během mše sloužené za oběti i viníka tragických událostí v katedrále sv. Víta. Arcibiskup Jan Graubner tu hovořil o Galilejcích, kteří zděšeni hleděli na Pilátův masakr lidí pobitých během bohoslužby, jimž Ježíš výhružně objasní, že když se neobrátí a nezačnou myslet jinak, jejich budoucnost nebude lepší.
Pro koho by byl jazyk biblického podobenství matoucí, tomu arcibiskup přidává explicitnější výklad, který se vlastně shoduje s Halíkovou rétoricky měkčí verzí. „Nadužíváme komunikační prostředky a ztrácíme schopnost naslouchat druhým a být plně pro ně, takže se nakonec odsuzujeme k životu v neskutečném světě, k reálné samotě a opuštěnosti, byť uprostřed davu. (…) Hájíme práva dospělých na štěstí a šlapeme po právech dětí na věrnou lásku otce i matky, na jistotu bezpečného zázemí domova. Konstatujeme nárůst depresí a sebevražd u dětí a mládeže a mluvíme jen o zvýšení počtu psychiatrů. Nemáme odvahu začít myslet jinak a rozhodnout se žít pro děti, aby netrpěly nedomilovaností. Nedokážeme se realisticky uskrovnit a nezodpovědně žijeme na dluh dalších generací,“ deklamuje církevní autorita jako herec uprostřed theatra katolické mše.
Jakkoliv lze odhlédnout od faktu, že vrcholný představitel katolické církve do nějaké míry nemůže jinak, těžko se lze zbavit dojmu, že kázání bylo až nepochopitelně sekundárně traumatizující. Každý elementárně vnímavý tvor, bez ohledu na to, jestli jeho představy o životě a hodnotách utvářejí eschatologické fantazie a lidskou přirozenost vnímá jako hříšnou, nebo ne, je schopen univerzální soustrasti. Ne tak arcibiskup Graubner. Jeho káravý tón, důraz na spoluvinu všech, odpouštění vrahovi – nakonec celé kázání bylo v podstatě o něm a vysvětlováním jeho motivace skrze nesouvisející společenskou kritiku – to vše vyznělo velmi necitlivě a snad až zlovolně.
Jak v tomto kontextu vražd funguje „právo dětí na věrnou lásku otce i matky“? Byl snad útočník z, jak se někdy nikoliv neutrálně říká rozvrácené, neúplné či jinak netradiční rodiny? Podle dostupných informací právě naopak. Stejně absurdní a neempatická je ta úvaha směrem k obětem – naprosto nezáleží na tom, z jakých byly rodin. Byli to především lidé milovaní svými blízkými, nejen rodinnými příslušníky, ale i kolegy, přáteli a společenstvími, v nichž se pohybovali, ale také lidmi, s nimiž se ani nemuseli znát a kteří si jich vážili osobnostně a profesně.
Ti všichni zemřeli v důsledku tragických náhod. Ne proto, že se ve společnosti prosazují i jiné formy rodinného soužití než heteronormativní nukleární rodina. Nezemřeli dokonce ani kvůli „nadužívání komunikačních prostředků“ a už vůbec je v kontextu aktuální ekonomické kondice Česka nepochopitelné mluvit o neschopnosti se „realisticky uskromnit“. Vždyť právě studenti se nejhlasitěji staví za ochranu klimatu a z toho vyplývající přehodnocení stávajícího konzumerismu. Někdy se jich naše morální majáky zastaly? Bránily mladé proti osočení z greténismu a ekoterorismu? Nevzpomínám si. Možná to bylo jen potichu.
Jako by tu slovutní muži, uvyklí kohokoliv na potkání „vychovávat a kultivovat“, najednou zapomněli, že oběťmi byli mladí lidé, lidé převážně spojeni s humanitními obory, které jsou primárně založeny na porozumění, komunikaci, vesměs tvrdě nevýdělečné profese, ve společnosti často atakované jako „zbytečné“, že tu zemřel mladý otec, sportovec zapojený do charity a konečně také… dvouměsíční dítě.
Dětství v krytu, mládí v rámu, dospělost s kvérem?
Tento moralismus církevního původu má hluboké dopady na celou společnost – jakkoliv se většinově k církvím nehlásíme. Například ona mocně hnětená představa, že se společností je něco špatně, nutně to nějak souvisí se změkčilou mládeží, technologiemi a tím, že se lidu moc dovoluje ve věcech intimního života, je široce sdílena a málokdy rozporována. Černá labuť v podobě popisované tragédie je pak právě tím impulsem, který je zdůrazňuji „nějak“ přečten. A my jej zatím čteme jako někdo, kdo se děsí svobody a naopak spoléhá na represi. Má to své historické důvody a to zdaleka nejen v křesťanském konzervatismu.
Ještě jako Československo jsme patřili k zemím s největší armádou v poměru k počtu obyvatel. Zároveň jsme zemí s velkou tradicí zbrojního průmyslu. Jakkoliv se mnohé tradiční podniky výrobně přeorientovaly nebo zanikly, jiné úspěšně mobilizovala globalizace a další pro změnu vznikly. Celkově je tento segment v nebývalém růstu i v souvislosti s válkou v Ukrajině. Jediné ministerstvo obrany je také ušetřeno škrtů. Silná je tu nejen zbrojařská lobby včetně myslivecké, které si vymohly ústavní změny (nakonec spíše symbolické), jež měly zmírnit implementaci unijní legislativy omezující vlastnictví zbraní. A pak je tu třeba Petr Kolář jako nejen bývalý diplomat, ale dnes hlavně byznysmen zbrojař v roli neformálního poradce (bez potřeby prověrky) prezidenta a generála Pavla, jenž zrovna nesignalizuje změnu kurzu.
Zdánlivě paradoxní skutečnost, že bezpečný svět neexistuje bez výkonné armády, a tedy zbraní, je jedna věc. Druhá pak naše funkční neschopnost rozlišovat mezi výzbrojí profesionálů a posilováním práva na zbraň mezi civilním obyvatelstvem či dokonce vyrábění kultu zbraní (fotografie ministryně ODS Černochové ve společenské róbě třímající samopal, na sociálních sítích se s puškou také prezentoval bývalý ministr ČSSD Chovanec) a to i jako záruk svobody.
Přestože část politické reprezentace obratem přehodnocuje stávající laxní legislativu a z občanské společnosti vzešla petice proti současné dostupnosti zbraní, mnohé hlasy naopak zneužívají vypjatou atmosféru a ve prospěch zbrojní lobby popírají fakta. Takový Jiří Mašek (ANO) je přesvědčený o tom, že „máme velmi přísnou zbraňovou legislativu, která patří k nejlepším na světě a není na ní potřeba nic měnit.“ Naopak oborový americký časopis nás ale ocenil jako zemi k majitelům zbraní velmi přátelskou, přičemž jsme si vysloužili neuvěřitelné hned druhé místo za Spojenými státy. Místní benevolenci potvrzuje i advokát a expert na zbraňovou problematiku Radek Ondruš: „Nedělají se žádná psychologicko-psychiatrická vyšetření. Poloautomatický kulomet lze dnes získat podobně snadno jako loveckou pušku.“ Bezpečnostní expert Jiří Vojáček pak pro CNN Prima zmínil navíc i to, že na rozdíl od Česka (nebo Itálie) je standardem v Evropské unii zájemce o zbrojní průkaz podrobit správnímu řízení a lékařským prohlídkám.
Mnozí politici se ale odbornými stanovisky nenechají omezovat. K tomu představují podivný, leč působivý a neformálně normotvorný vzor Spojené státy, kdy nelze podceňovat ani vliv popkultury a obecně slabost pro atlantické vztahy, na něž se už tradičně pravice upíná. Americký příklad také padl v debatě o instalaci bezpečnostních rámů do škol. „V tomto smyslu bohužel budeme muset postupovat stejnou cestou, jakou postupují školy ve Spojených státech,“ sdělil médiím například předseda bezpečnostního výboru Pavel Žáček (ODS).
O instalaci bezpečnostních rámů začal mluvit i ministr školství Mikuláš Bek (STAN). Ten sice nedokáže zajistit udržitelné fungování škol – nejen humanitních oborů, ale ani středního a základního školství, kde chybí nepedagogický personál a škrty ohrožují kvalitu výuky mj. jazyků nebo programování, zato pro rámy by se – s odvoláním na „veřejnost volající po zpřísnění“, nějaký ten peníz najednou našel. Bekův úřad tak „provede inventuru s cílem posílit finanční prostředky pro vysoké školy na zavedení některých opatření.“ A to i v situaci, kdy se k tomu samy univerzity vesměs staví více než rezervovaně.
CCN Prima pak do diskuze nad tím, jak se změní Česko, neváhala přizvat „bezpečnostního experta“ Andora Šándora, jenž například vloni na jaře promoval veřejnosti bezpečnostní (ú)kryty – využitelné multifunkčně jako vinotéka nebo pro hru s dětmi. Rázovitý expert se specifickým vnímáním světa nastínil realitu, ve které bychom se mohli záhy ocitnout: „Přestaňme vést hloupé debaty o tom, jestli ochranné rámy budou zpožďovat přístup do školy, nebo ne. Je lepší přijít o 20 minut dříve do školy, než přijít o život. Víc už ani nepotřebujeme jako důkaz k tomu, abychom se začali chovat racionálně a vnímali hrozby, které okolo nás jsou, a kterým nejsme vždy schopni včas předejít.“
Co je vůbec racionálního na celé „rámové“ debatě? Že budeme nakonec všude možně třeba několikrát denně chodit o dvacet minut dříve, což je lepší než se nechat zabít? Svět, kdy hubený státní aparát není schopen uhlídat vlastnictví zbraní v soukromém sektoru, ba nebude chtít připravit libovolné zájemce o svobodu vlastnit zbraň, tak ten samý stát bude z univerzit za veřejné peníze vyrábět pevnosti? Opravdu jiný svět než vyzbrojovací/zabezpečovací závod ke dnu není možný? Zhrubla opravdu celá společnost, nebo jen zcyničtělo mocenské patro?
Přitom jestli lze něco z černé labutě události zasazovat do nikoliv spekulativního a účelového, ale faktického kontextu, tak jedinou a zcela zásadní příčinou tragédie masové vraždy byla nekomplikovanost, s níž se vrah vyzbrojil. Nikoliv to, kolik času strávil videohrami (ostatně byl nadprůměrným studentem), nebo rodinné poměry kohokoliv.
Nenechme si vnutit představu o násilné společnosti, před níž je třeba se mít na pozoru, nikomu nedůvěřovat a preventivně se bát. V takové představě často žijí právě násilím traumatizovaní lidé – i celé historicky traumatizované společnosti. A už vůbec nepřistupme na to, že kvůli jednomu masovému vrahovi budeme nadále patologizovat celou mladou generaci, abychom zároveň lišácky umetali cestičky zajímavým státním zakázkám na jakékoliv bezpečnostní technologie čehokoliv.
Zatímco Graubner kritizuje „mluvení o zvyšování počtu psychiatrů“, já bych jej raději doopravdy zvýšila. Vložme naše prostředky a síly tam, kde působily oběti – do oborů a institucí založených na porozumění, humanitě, kultuře, do lidských dobrovolnických a zájmových společenství. Buďme empatičtí a solidární, máme na to, jak naznačuje nejen ochota většiny lidí vzdát se o svátcích zábavní pyrotechniky, ale i neuvěřitelné množství peněz vybraných na pomoc pozůstalým. Nenechme se vtahovat do deprese paušalizujícím moralismem a militaristickými fantasmaty. Nevyrábějme úzkostnou atmosférou další masové vrahy, absurdně právě v situaci, kdy jsme přišli o vědkyně a vědce, sportovce, hasičku, studentky komunikace s neslyšícími a zkrátka všechny ty, kteří vytvářeli skutečné demokratické společenství.
Autorka je redaktorka Alarmu.