Foto Alexej Anisin, použito se souhlasem autora
Útok aktivního střelce na Filozofické fakultě v Praze 21. prosince 2023 patří mezi nejtragičtější události svého druhu v Evropě. Ani ve střední a východní Evropě se však nejedná o událost ojedinělou. Sociální vědec Alexei Anisin se svým výzkumným týmem identifikovali nejméně 76 případů masových střeleb, k nimž došlo v posledních 30 letech v Albánii, Bosně a Hercegovině, Bulharsku, Chorvatsku, Česku, Estonsku, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku, Polsku, Rumunsku, Rusku, Srbsku, Slovensku a Ukrajině. Většina případů se stala v Rusku.
V rozhovoru s Anisinem mluvíme o tom, jak se masové střelby v našem regionu liší od těch ve Spojených státech a s jakými obtížemi se musí vyrovnat výzkum motivace masových střelců, především ve vztahu k duševnímu onemocnění. Rozhovor doporučujeme číst společně s dříve publikovaným rozhovorem s kriminologem Ericem Madfisem.
Anisin v současné době působí jako děkan School of International Studies and Diplomacy na Anglo-americké univerzitě v Praze. Spolu s masovými střelbami se zabývá tématy sociálního konfliktu a politického násilí. V roce 2022 publikoval knihy Mass Shootings in Central and Eastern Europe a Mass Shootings and Civilian Armament.
Ve svém výzkumu se zaměřujete na srovnání případů masové střelby ve střední a východní Evropě a ve Spojených státech. Jaké rozdíly v páchání tohoto typu kriminality jste identifikoval?
Prvním výrazným rozdílem je, že ve střední a východní Evropě je méně ideologicky motivovaných masových střeleb než v USA. Druhým rozdílem, že americké případy se častěji odehrávají v místech, která střelec znal, jako je místo bydliště, pracoviště, škola atd. Pro USA jsou charakterističtější útoky zaměřené na širší veřejnost. Třetí rozdíl spočívá v tom, že u amerických masových střelců bylo častěji zaznamenáno duševní onemocnění než u střelců ve střední a východní Evropě.
Jak si vysvětlujete menší význam ideologických vlivů na masové střelby ve střední a východní Evropě?
Podle mě to souvisí s procesem depolitizace pozorovatelným v postkomunistickém období. Je zřejmé, že v rámci střední a východní Evropy existují velké rozdíly. Některé země zažily vojenský konflikt. Někteří vědci a vědkyně mluví o vzestupu populismu, jiní o úpadku demokracie. Probíhá zde mnoho různých politických procesů. Ale stojím si za tím, že obecně je v tomto regionu mnohem menší společenská a zejména kulturní polarizace než v USA. Na druhou stranu jsme identifikovali více než tucet útoků na státní instituce v Rusku, které byly pravděpodobně ideologicky motivovány. Nepodařilo se nám však o nich získat podrobnější informace, a tak jsme je do datasetu nezařadili.
Když říkáte, že v USA jsou častější útoky masových střelců na širokou veřejnost, co si pod tím máme představit?
Typickým příkladem může být útok v hotelovém kasinu v Las Vegas, kde pachatel zahájil palbu na hudební festival konající se pod ním. Šlo o nejsmrtonosnější masovou střelbu v historii USA. A byl to vlastně podobný útok jako ten z 21. prosince v Praze, kdy si střelec také přinesl mnoho různých zbraní ve velké tašce.
Ve střední a východní Evropě je podle vás znatelný určitý vývoj v charakteru masových střeleb. Mohl byste jej přiblížit?
V devadesátých letech 20. století byly masové střelby častěji zaměřené na pachatelovi známá místa a byl mezi nimi zastoupen větší podíl starších útočníků. Obvykle pachatel zabíjel v místě svého bydliště, ať už se jednalo o vesnici nebo menší město. Postupem času však začali přibývat mladší masoví střelci útočící ve školách. Pro příklad můžeme uvést v útoky na univerzitě v maďarské Pécsi (2009), krymském Kerči (2018), polském Brześć Kujawski (2019), ruské Kazani (2021) nebo v srbských obcích Mladenovac a Smederevo (2023).
Pro deník Irish Times jste nedávno uvedl, že nárůst počtu školních masových střeleb ve střední a východní Evropě může být způsoben mechanismem označovaným jako „napodobování”? Co to znamená?
Ano, část masových střelců ve střední a východní Evropě, zejména mladí pachatelé, se inspirují případy úspěšných masových střelců z USA. Typicky se v těchto napodobujících útocích jedná o střelce ve školách a na univerzitních kampusech. Dozvídají se o nich na internetu, na různých fórech a z podobných zdrojů a studují je. Podle mého názoru se jedná o určitou variantu procesu online seberadikalizace.
Obtížnější může být rozlišit například členství v teroristické organizaci versus sympatie k ní, ale jinak je ideologická motivace jasná. Obvykle zahrnuje pravicové ideologie, náboženský fundamentalismus, rasismus a další na nenávisti založené faktory.
Možná jste zaznamenali masovou střelbu na kerčské polytechnické škole ze 17. října 2018, kde osmnáctiletý student této školy zabil 20 lidí a 70 zranil. Svůj čin naplánoval po vzoru útoku v Columbine, inspiroval se ve způsobu oblékání, typem použitých zbraní a použitím výbušných zařízení. A stejně jako útočníci z Columbine také on umístil ve škole bombu. Ta jeho však na rozdíl od útočníků z Columbine, kteří ji nastražili ve školní jídelně, explodovala.
Třetím rozdílem mezi masovými střelbami ve střední a východní Evropě a v USA je různá přítomnost duševního onemocnění. Také v Česku bývá duševní onemocnění uváděno jako možná příčina útoku v Praze a okolí. Jak se tento faktor v případě násilné kriminality zkoumá?
Naše schopnost rozpoznat duševní onemocnění je omezená, protože mnoho pachatelů nebylo dříve diagnostikováno a přibližně polovina všech masových střelců si buď vezme život, nebo je na místě činu zabije policie či příslušníci jiných státních institucí. Duševní zdraví je skutečně ožehavým tématem a jako výzkumníci musíme v jeho případě postupovat velmi obezřetně.
Ve studii s Joelem Alfredem Capellanem jsme si duševní onemocnění pro výzkumné účely definovali jako „oznámenou anamnézu duševní poruchy“. Už tady jsme se ale potýkali s tím, že význam duševního onemocnění se historicky mění, stejně jako se vyvíjí formální definice duševních onemocnění. Podíváte-li se na Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (DSM), vydávaný Americkou psychiatrickou asociací, škála duševních onemocnění se co deset let rozšiřuje. Stále více lidí je považováno za duševně nemocné. Trochu to připomíná šikmou plochu.
Páchají masové vraždy jen „blázni“, jak můžeme často slyšet?
Duševní onemocnění sice někdy bývá považováno za samostatný mechanismus vedoucí k masové střelbě, ale podle mě to tak jednoduché není. Duševní onemocnění je spíše součástí širšího příčinného procesu, který je velmi komplexní. Přisoudit duševnímu onemocnění jakoukoli příčinnou souvislost s masovou střelbou je velmi složité.
Asi 12 procent dospělých Američanů, cca 30 milionů lidí, užívá antidepresiva na předpis. Všichni jsou tedy oficiálně duševně nemocní. Jenže jen u velice mála z nich hrozí, že by spáchali masovou střelbu. Osobně se domnívám, že duševní onemocnění můžeme brát pouze za jednu součást příčinného procesu, jenž může mít vliv na vznik určitých typů masových střeleb, ale ne všech. Rozhodně to není jediný mechanismus vzniku masové střelby.
Co z vašeho výzkumu masové střelby víme o motivaci pachatelů a na jaké obtíže jste při tom narazil?
Ve své knize jsem se zabýval různými motivačními faktory, včetně ideologické motivace, duševního onemocnění, skupinové zášti, hledání slávy a sebevraždy. Zkoumání motivačních faktorů masových střeleb je obtížné ze dvou důvodů. Zaprvé, motiv můžeme zjistit až po útoku. Jak už ale bylo řečeno, přibližně polovina masových střelců útok nepřežije, což nám zpravidla ponechává řadu případů bez možnosti motiv určit. Zadruhé, existuje řada případů, které nebyly vedeny žádným konkrétním motivačním faktorem. U zmíněné střelby v Las Vegas dodnes státní orgány netuší, jaký byl motiv.
Stejně tak obtížné bývá v případě duševního onemocnění určit psychiatrickou diagnózu. Ideologickou motivaci obtížné určit nebývá, zanechal-li po sobě pachatel manifest, dopis nebo třeba příspěvky na sociálních sítích, v nichž svůj motiv vysvětluje. Obtížnější může být rozlišit například členství v teroristické organizaci versus sympatie k ní, ale jinak je ideologická motivace jasná. Obvykle zahrnuje pravicové ideologie, náboženský fundamentalismus, rasismus a další na nenávisti založené faktory. Konečně může být motivačním faktorem sebevražda. Někteří lidé se nejprve rozhodnou zabít sami sebe a pak přijdou na to, že by s sebou chtěli vzít ještě někoho dalšího.
Můj výzkum ukázal, že sebevražda byla ve vzorku případů ze střední a východní Evropy rozšířenější než ve vzorku z USA. Naopak v USA častěji došlo ke střelbám, při nichž útočníci chovali zášť vůči určité společenské skupině nebo příslušníkovi určité skupiny, aniž by nutně byli motivováni ideologicky. Jedná se například o střelby na pracovišti. Zaměstnanec dostal výpověď nebo v práci zažil něco negativního, druhý den se vrátil a všechny zabil.
Jak do toho všeho zapadá střelec z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy? Je to na základě toho, co zatím víme, spíše typický nebo atypický případ?
Z hlediska dřívějších případů, z nichž se mnohé odvíjejí od útoků v Columbine v Coloradu v roce 1999, se zdá, že jde o typický případ střelby ve škole či vzdělávacím zařízení. Jediným rozdílem je, že střelec před útokem na fakultě zabil ještě jiné lidi. To pro fenomén školních masových střeleb není z hlediska mých dat úplně typické. Neviděl jsem výsledky žádného forenzního vyšetřování. Bude však určitě zajímavé sledovat, jestli pachatel v měsících předcházejících útoku zažil nějaké významné stresující události.
Je také třeba vzít v úvahu, že masové střelby jsou všude na světě stále velmi vzácné. Počet vražd spáchaných střelnou zbraní je obecně ve středo- a východoevropských zemích, včetně Česka, dlouhodobě velmi nízký. Můžeme tedy říci, že masové střelby ve střední a východní Evropě představují mnohem větší odklon od obecných vývojových tendencí kriminality než v USA. Obecně je míra násilné kriminality v zemích střední a východní Evropy v celosvětovém měřítku velmi nízká.
Zjistil jste také, že oproti středo- a východoevropským masovým střelbám se ty americké vyznačují častějšími zraněními. Do jaké míry to souvisí s větší dostupností střelných zbraní v USA?
Myslím, že to souvisí spíše s metodičtější povahou útoků v USA. Bylo zaznamenáno mnoho případů, kdy útočníci použili velké množství zbraní. Dalším konkrétním faktorem, který to může vysvětlovat, je již zmíněné častější zaměření amerických útočníků na širokou veřejnost. To znamená, že masoví střelci se k provedení útoku vydali na velmi přístupná a zalidněná místa, jako třeba u už zmíněného útoku na návštěvnictvo festivalu v Las Vegas.
Dostupnost střelných zbraní nebo zásobníků hraje důležitou roli. Na její regulaci záleží. Určitě by pomohlo, kdyby se lidem bránilo ve snadném získávání povolení k držení zbraně. V USA žádný systém povolenek neexistuje. V mnoha amerických státech není prodej zbraní mezi soukromými osobami vůbec regulovaný.
Nicméně stále si myslím, že ten hlavní rozdíl tkví ve stupni přípravy: zda si pachatel vytvořil plán, zda si vytyčil oblast, na kterou se chystá zaútočit, zda oblast před útokem prozkoumal, zda se určitým způsobem oblékl atd. Právě případy s rozsáhlou přípravou mají obvykle za následek častější zranění, včetně těch smrtelných.
Jak můžeme změnit zákony týkající se střelných zbraní, aby se snížil počet masových střeleb a/nebo úmrtí, pokud vůbec? A jak se stavíte k výzkumu odvrácených útoků a obecně prevenci masových střeleb?
Jednou z možných cest je regulovat kapacitu střeliva, méně nábojů, méně výkonných zbraní. Nicméně i ve státech USA, které mají přísné regulace tohoto druhu, jako je Kalifornie nebo New York, se dějí masové střelby s velmi vysokým počtem obětí. Respektive také v kontextech, kde dochází k celkově menšímu počtu případů než jinde, stále dochází k velmi smrtonosným incidentům. Na vaši otázku tudíž neexistuje jednoduchá odpověď nebo řešení.
V USA proběhlo několik výzkumů na téma odvrácených nebo neúspěšných útoků. Jejich problémem ale je, že zkoumají jen případy, ve kterých byl útok již zahájen nebo se nacházel ve fázi plánování. V tomto ohledu se úvahy o prevenci vztahují pouze na již připravované útoky. Masovým střelbám je obecně neuvěřitelně obtížné předcházet, protože se jedná o poměrně velmi vzácné formy vražd ve srovnání s těmi, které souvisejí s domácím násilím nebo gangy a drogami.
Autoři rozhovoru jsou kriminologové. Plná verze rozhovoru bude publikována na webu časopisu Česká kriminologie.