Ilustrace Berenika Čejková, užito se svolením autorky
Poslední týdny se v předních českých médiích vynořují stále další a další detaily ze střelby na FF UK. Občas se také recyklují starší informace, doplněné o osobní svědectví z místa, popisy konkrétních situací a tak dále. Je pochopitelné, že masová střelba přitahuje pozornost. Novináři a novinářky se však často vůbec nezamýšlejí nad tím, jaký má jejich práce dopad na ty, které tragédie zasáhla. Problematických přístupů je zde přitom hned několik.
Pro jednou by se skandální titulky měly vyměnit za empatické přemýšlení nad širším kontextem střelby.
Jako první z nich vnímám necitlivost novinářů a novinářek, kteří docházejí na akce pořádané fakultou nebo například fakultními spolky a tam se snaží vyptávat. Někdy dokonce vůbec neřeknou, že o tématu píší, a účastníky tak poslouchají bez jejich souhlasu s publikací řečeného. Podobná setkání přitom fungují jako důležitá bezpečná místa, kde mohou lidé společně truchlit a otevřeně si povídat o tom, co se stalo. Je zcela zásadní, aby všichni přítomní věděli, že jsou společně v bezpečí a jejich příběhy nebudou kapitalizovány médii, která často pouze uhánějí senzační titulky. Po těchto titulcích pak často přichází paywall, takže si lidé z FF UK leckdy ani nemohou přečíst, co se o nich píše.
Už pár dní po tragédii tímto způsobem novinářstvo narušovalo bezpečné prostředí uzavřené skupiny Filozofické fakulty na facebooku. Tam lidé často psali osobní zkušenosti s prožíváním traumatu, ale také nabízeli podporu a pomoc pro ostatní. Ačkoli se relativně brzy objevila výzva pro novináře, aby skupinu okamžitě opustili a nechali studentstvo a pracovnictvo školy v klidu, ne všichni této výzvě vyhověli. Žádost o rozhovory se na skupině objevila i poté.
Většina z těch, kdo při tragédii byli v budově školy, o událostech zkrátka nechce veřejně mluvit. Vzpomínky a obrazy z 21. prosince totiž mohou vést k retraumatizaci jak jich samotných, tak zbytku komunity. Je možné, že některým lidem pomáhá se vypovídat z toho, co viděli a zažili, je však třeba také domýšlet, jaký to může mít efekt na ostatní. Zvláště pak v situaci, kdy studentstvo nemá kontrolu nad tím, co a jak se médii šíří. Ze strany novinářek a novinářů by bylo na místě promýšlet i tento kontext a dávat větší prostor spolkům a širší společenské debatě, spíše než jednotlivcům vzpomínajícím na události z toho dne.
Témat, která dnes zajímají studenstvo, je přitom mnoho. Někteří vznášejí otázky právě mediální etiky, nedostupnosti psychologické a psychiatrické péče nebo omezení přístupu ke zbraním. Taková témata – na rozdíl od skandalizace a voyeurství spojeného s masovou vraždou – mohou vést k podnětným debatám. Právě zasazování tragédie do celospolečenského kontextu je dnes důležité, nikoli naskakování na spektákl, který se okolo události vytvořil.
Se střelbou na FF UK se pojí také obrovské fotoreportážní pokrytí. Nejzásadnější chybou redakcí bylo rozhodně reportování z místa, kdy byly zveřejňovány fotografie vraha, ale také ukrývajících se studentů. Tyto chyby by se daly prominout s vysvětlením, že novináři zkrátka nebyli na takovou situaci připravení. Ještě o týdny později však redakce vysílají své fotografy „do terénu“ a pak bez souhlasu zveřejňují detailní fotografie truchlících.
Je jasné, proč fotografové a fotografky chtějí na místě být a silné obrazy zachytit. Méně srozumitelné však je, proč zveřejňují obličeje lidí v nejintimnějších chvílích hlubokého smutku. Přítomnost fotografů a vědomí, že se jejich fotografie mohou další den objevit na internetu, může lidem úplně narušit prožitek z pietních akcí. A etika práce by měla v podobných situacích být důležitější než snaha zachytit (a následně kapitalizovat) „nejsilnější moment“.
Celá komunita je tím, co se stalo, silně otřesena. Součástí novinářské práce by tedy mělo být primárně přemýšlení nad tím, jak texty či fotografiemi nezpůsobovat lidem další bolest a jak o tématu psát skutečně citlivě. Pro jednou by se skandální titulky měly vyměnit za empatické přemýšlení nad širším kontextem střelby. Máme co do činění s obrovským kolektivním traumatem, ne s jakousi „krimi kauzou“.
Autorka je redaktorka Alarmu a studentka FF UK.