Foto Aerofilms
Žádná historická událost nepředstavuje pro uměleckou tvorbu takovou výzvu jako téma holokaustu. Masové vyvražďování zejména židovské populace nacistickým Německem mezi lety 1941 až 1945 překračuje meze naší představivosti. Zatímco pro některé tvůrce zůstává kvůli míře utrpení toto téma zapovězené, jiní se staví před obtížně řešitelné dilema. Pokud je kvůli ztraceným životům nutné udržovat toto období v kolektivní paměti, jakou formou si je máme připomínat? Jaké umělecké prostředky jsou pro to adekvátní, zejména pokud chceme zachovat respekt k obětem?
Není překvapivé, že tyto otázky působí ožehavěji právě ve filmu jakožto vizuálním médiu. Sice nám dokáže dané události sugestivně přiblížit, ale za jakou cenu? V poválečné kinematografii tak najdeme velmi odlišné přístupy. Krátkometrážní dokument režiséra Alaina Resnaise Noc a mlha například vsadil na rozhodnutí ukázat danou událost v její syrové podobě, a proto je složen z velmi brutálních archivních záběrů. Devítihodinový opus Clauda Lanzmanna Šoa, založený především na sérii rozhovorů, nabízí opačný přístup. Násilí holokaustu totiž podle Lanzmanna nemůže být vizuálně znázorněno. Nikdy jej nemůžeme ukázat, ale pouze přiblížit prostřednictvím slov.
V Zóně zájmu je prostor mimo záběr přinejmenším stejně tak důležitý jako to, co máme přímo před očima.
Ještě větší jsou tyto výzvy ve tvorbě hrané. Jak můžeme k holokaustu přistupovat skrze fikci, pokud z něj nechceme udělat podívanou zaměnitelnou s ostatní filmovou tvorbou? I tato oblast tedy volá po promyšlených uměleckých přístupech, které jsou součástí nekončícího dialogu. Nový snímek Zóna zájmu, jenž je volnou adaptací stejnojmenného díla Martina Amise, je silným příspěvkem k této diskusi. Režisér a scenárista Jonathan Glazer, jenž s filmem přišel po dlouhých deseti letech, tyto výzvy zjevně bere v potaz a současně nabízí až provokativně nový přístup.
Každodennost zla
Už úvod filmu převrací divácká očekávání spojená s dílem, které se zabývá holokaustem. Děsivé ambientní ruchy vystřídají zvuky přírody a zpěv ptáků, zatímco ztemnělý obraz je následován idylickým záběrem rodiny, která si užívá rekreaci poblíž jezera. Cesta z výletu zpět domů jen stvrzuje dojem, že sledujeme zcela běžnou rodinu. Vzápětí ale zjišťujeme, že otcem této rodiny je Rudolf Höss (Christian Friedel), velitel vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Spolu s manželkou Hedwigou (Sandra Hüller) a svými dětmi žije ve vile v bezprostřední blízkosti tábora. Do jeho vnitřních prostor se kamera nikdy nepřesune. Vysoké hradby ale na idylické soužití rodiny vrhají stín v doslovném i metaforickém smyslu.
Höss sice v průběhu filmu vyřizuje řadu pracovních telefonátů, povětšinou ho ale vidíme mimo práci, jak tráví čas se svou rodinou. Takový netradiční přístup samozřejmě naráží na riziko, že bude zúženou perspektivou polidšťovat jednoho z největších zločinců dějin. Glazer si je však tohoto nebezpečí vědom. Zóna zájmu se proto vyhýbá klasickému vyprávění. Naopak se rozpadá do série epizodických scén a jediný dramatický moment představuje oficiální žádost o Hössovo převelení z Osvětimi. Höss tak není aktérem příběhu, s nímž bychom se mohli ztotožnit, a stejně tak neznáme jeho emoce. Když se například s Hedwigou hádá kvůli zmíněnému přeložení, kamera distancovaně snímá pár otočený zády. Absence detailních záběrů na tvář i emocionálních reakcí protagonistů zabraňuje empatii s masovým vrahem.
Manželé Hössovi tak nejsou psychologicky propracovanými postavami, ale spíše nepochopitelnými figurami, které kamera s klinickým odstupem snímá při jejich každodenních činnostech. Režisér Glazer spolu s kameramanem Łukaszem Żalem přišli s odvážnou metodou, díky které se na protagonisty zaměřili s až pozorovatelskou objektivitou. V některých scénách totiž snímají neinstruované herce skrytými kamerami, a zachycují tak běžné chování postav. Pokud nám tento přístup podložený pečlivou rešerší přibližuje, jak tehdy rodina Rudolfa Hösse žila, skutečnou záhadou zůstává jiná otázka. Jak mohli v tomto prostředí vést tak normální život?
Návrat vytěsněného
Zóna zájmu se nesnaží porozumět zlu prostřednictvím sadistických projevů nacistických zločinců. Pozornost snímku se obrací spíše k tomu, jak lidé dokáží žít s vědomím takového zla. V tomto ohledu působí Hedwiga v podání Sandry Huller jako daleko čitelnější postava než Rudolf. Když při návštěvě matky pyšně ukazuje svou vilu i bohatou zahradu, zjišťujeme, že pravděpodobně pochází ze skromných poměrů. Se svou radostí z nově nabytého společenského statusu je pak o to více vyděšena představou, že by toto vysněné bydliště měla opustit. Blahobyt její rodiny je pro ni prioritou, zatímco k okolnímu utrpení je lhostejná. Před zrcadlem si zkouší kabát, ačkoliv samozřejmě tuší, jak se k ní z tábora dostal, a v záchvatu zuřivosti neváhá vyhrožovat židovské služce fyzickou likvidací.
Rudolf je zjevně mnohem zodpovědnější za páchání zla, přesto ale zůstává po většinu stopáže záhadnou osobností. Na rozdíl od Hedwigy se totiž snaží udržovat od svých brutálních činů odstup. Pracovní poradu, jejímž předmětem je výstavba nových kremačních prostorů, vede velmi odměřeným jazykem. Technický ráz debaty, ve kterém je otázka efektivity na prvním místě, tak vlastně zakrývá skutečný účel pecí. Zhasínání světel a zamykání dveří před spaním provádí jako rituál, kterým se marně snaží oddělit realitu vedlejšího tábora od domácího prostředí.
Tento přístup se zrcadlí ve formální stránce snímku, která povětšinou udržuje kameru jen v pečlivě oddělených prostorách Hössových. Do samotného tábora sice nikdy nenahlédneme, to však neznamená, že na nás dění uvnitř nedoléhá. Glazerova precizní práce s mimozáběrovým prostorem totiž dokáže evokovat násilí, aniž by je musel přímo zobrazit. Fyzická likvidace tak zůstává neviděnou, ale v naší představivosti o to více přítomnou a neúprosnou skutečností.
V Zóně zájmu je prostor mimo záběr přinejmenším stejně tak důležitý jako to, co máme přímo před očima. Zejména působivý zvukový design, který zahrnuje nerozlišitelný hluk, povely dozorců i křik obětí, navrací do záběrů vily krutou skutečnost. Scéna, v níž Rudolf se svými dětmi zjistí, že se právě koupají v řece, do níž jsou vypouštěny ostatky mrtvých těl, jen dokresluje celek filmu. Pokus o život v apatii vůči následkům svých činů se nakonec nevyhne návratu potlačené reality. Tento přístup filmu dominuje natolik, že perspektiva provinilých postav nepřímo implikuje postoje samotných diváků. Jak snadno dokážeme vést normální život s vědomím, že se v našem okolí děje nepřijatelné zlo?
Pohled minulosti
Navzdory síle této tvůrčí metody však Glazer nezůstává jen u jejího monotónního opakování, ale do všudypřítomné temnoty opatrně vnáší náznaky naděje. Když Rudolf předčítá svým dětem před spaním pohádku, kamera se od nich odpojuje a přesouvá se k polské dívce ze sousedství. Ta se po nocích vydává na pracoviště v okolí tábora, kam vězňům schovává ovoce. Pro zdůraznění kontrastu jsou tyto scény snímány termální kamerou, díky které z dívky do noční tmy sálá světlo a teplo. Stejná dívka později hraje na klavír skladbu podle zmuchlaného notového zápisu jednoho z vězňů. Text skladby ale není zpíván, film nám jej pouze postupně odhaluje v titulcích, jako by snaha napodobit hlas jedné z obětí byla pro tvůrce příliš. Stejně jako Glazer nepřibližuje zlo explicitními násilnými výjevy, i jeho opak dokáže nastínit subtilně a bez patosu.
Odvážná formální řešení tak nikdy nejsou jen prázdnými stylistickými cvičeními. Představují pečlivě promyšlenou reflexi otázky, jak může filmové médium přistupovat k událostem, u nichž se zdá, že je nemůžeme citlivě reprezentovat jinak než hlasem samotných obětí. Zóna zájmu představuje cenné dílo, které zdařile manévruje v úzkých mantinelech a současně nabízí originální přístup, který konfrontuje publikum s nepříjemnými otázkami. Klíčový, ale obtížně uchopitelný moment filmu naznačuje, že se pohled ústřední postavy obrací do naší přítomnosti, k tomu, jaké místo v dějinách jí nakonec připadne. Stejně tak ale můžeme tuto perspektivu obrátit. Na publikum totiž doléhá neúprosný pohled minulosti a spáchaného bezpráví, jejichž tíha na nás jako součást dějin přenáší část zodpovědnosti.
Autor je filmový recenzent.