Foto Unsplash
Je to asi jeden z nejstarších hoaxů. Další a další generaci se prý nechce pracovat. Tentokrát jsou to zoomeři. To ze mě dělá regulérního důchodce, protože někdy v roce 2014 jsem napsal svůj první článek, který se zastával jiné líné nastupující generace – mileniálů. Bohužel je však pro mě reálný důchod v nedohlednu a nejspíš splyne s kolapsem klimatu, o který se postaraly předchozí generace dříčů a workoholiků. Konec života na Zemi dá jejich nesmyslné urputnosti konečně smysl.
Český Twitter rozzuřil k nepříčetnosti článek na Novinkách s výbušným titulkem „Mladí nechtějí pracovat ani o minutu déle“. Je třeba zmínit, že český pravicový Twitter rozzuří naprosto cokoli. Příliš velká nebo malá kaluž, divný kámen, nezvykle barevný motýl, je to úplně jedno. Nicméně.
V onom historickém textu z roku 2014 jsem řešil, že „mladí“ chtějí pracovat jen osm hodin denně a nic víc, což starší generace považují za skandální. K mému překvapení je dnešní pohoršení úplně stejné:
„Quiet quitting nespočívá v opuštění dosavadního zaměstnání, ale v tom, že zaměstnanci vykonávají náplň své práce přesně tak, jak je tomu v pracovní smlouvě. To znamená práce bez přesčasů a odpojení se z pracovního e-mailu v době volna.
Takoví zaměstnanci většinou neusilují o povýšení, vyšší plat nebo větší uznání. Jejich hlavním bodem zájmu je kvalitní život, ve kterém není práce na prvním místě. Tento přístup není oceňován mezi nadřízenými, kterým vadí údajná ztráta motivace pro další kariérní postup a následná obava ze snížení kvality odvedené práce.“
Pracovat čtyřicet hodin týdně je nevolnictví
Mě osobně na tom pohoršuje, že o dekádu později jsou všechny základní parametry práce stejné. Pracovní týden se v České republice nezkrátil ani o minutu, zákonem zaručený počet týdnů dovolené je stále jen čtyři a nikoli optimálních čtyřicet, nepodmíněný příjem zde neexistuje ani coby výstřední téma debat.
Tehdy jako dnes se řeší jen to, že by se mohly dodržovat zákonné parametry. Paralelně se přitom situace pracujících zhoršila i za tu jednu dekádu, kdy je trendem prekarizovaná práce, částečné a nejisté úvazky na dobu určitou a neexistující perspektiva většiny profesí.
Je vlastně paradoxem, že největších pokroků dosáhli před sto a více lety často v podstatě nevzdělaní dělníci pracující rukama, zatímco tzv. vzdělaná třída ze služeb či kreativních profesí jen prosí o milost, aby se nezhroutila.
Současně nejen dnešní vláda upravuje daňové nastavení živností tak, aby do prostoru švarcsystému nahnala co nejvíce pracujících, čímž přijdou o většinu pracovních práv a konečně mohou být vyhozeni kdykoli a za cokoli, aniž by se tím zaměstnavatel musel zabývat. Říká se tomu třeba flexibilita, ale ve skutečnosti je to návrat kamsi na pomezí feudalismu a raného kapitalismu. Čím dál větším korporacím čelí slabší a slabší jedinec, jehož vyjednávací pozice prakticky neexistuje.
V tomto kontextu je snaha vynutit si důsledné dodržování existujících práv spíše nezbytným minimem, ale stačit to nebude, protože ani předchozí umírněná rezistence nikam nedospěla. Kult workoholismu už je asi mrtvý, ale to nelze považovat za bůhvíjaké vítězství, že se jeho proponenti udřeli k smrti.
Tenhle aspekt však twitterové choleriky nerozzuřil. Asi nejlépe zde náladu vyjádřil vzteklý klaun poskakující v dresu oligarchy Křetínského, bývalý premiér Mirek Topolánek: „Pravicové je postarat se o sebe a o svou rodinu bez státních lízátek, i kdybyste měl pracovat 25 hodin denně. ‚Mít s někým smlouvu‘ moc pravicové není. Mít zájem o home office, zaměstnanecké výhody, striktně dodržovat pracovní smlouvu a ve třiceti syndrom vyhoření je levicové.“
V podstatě se s tím dá souhlasit. Podle Topolánka je otroctví pravicové, zatímco svobodná existence nadána právy je levicová. Že je v jeho světě to druhé zásadně špatně ukazuje, co s člověkem udělá podlehnutí kultu práce a hromadění majetku. Stane se z něj majetek.
Snaha držet pozice ukazuje v delší historické perspektivě slabá místa této strategie. Pozice nedrží a drolí se. Chybí plán a vůle hranice posunout, chtít kratší pracovní dobu a delší dovolené. Je vlastně paradoxem, že největších pokroků dosáhli před sto a více lety často v podstatě nevzdělaní dělníci pracující rukama, zatímco tzv. vzdělaná třída ze služeb či kreativních profesí jen prosí o milost, aby se nezhroutila.
Ďábelský plán lidem namluvit, že jsou natolik výjimeční, že se nemohou ani zorganizovat a něco chtít společně, funguje výborně. Každý je tak skvělý, že trpí úplně sám. Záchranu shora nečekejme. Vládne pravicová koalice, opozici tvoří oligarcha zaměstnávající desítky tisíc lidí a dva prezidentští kandidáti neřeší v debatách stav klimatu nebo pracovní podmínky, ale co dělali za normalizace. Jediná možnost, jak zlepšit pracovní podmínky, je přestat pracovat. Fungovalo to vždycky.
Autor je redaktor Alarmu.