Foto archiv čokoládovny Mana
Čokoládovna MANA se nachází v centru Krásné Lípy, přímo na náměstí, kterému – věrná místu – dominuje krásná stará lípa. Sídlí v dobovém bílo-žlutém domě se dvěma vchody: jeden vede do prodejny a druhý do čokoládové tvořivé dílny. Ani jedním vstupem rozhodně neprohloupíte. Vpravo vás čekají sladká pokušení v podobě pralinek a čokoládových bonbonů různých tvarů i barev (ochutnali jste už bílou čokolebku? Nebo načervenalou ruby čokoládu zbarvenou díky speciální fermentaci kakaových bobů?). Z prodejny také můžete přes velké okno nakouknout přímo do výrobní části, kde čokoládové produkty vznikají. Vlevo, v rámci zážitkových dílen pro veřejnost, si můžete zkusit vlastní verze podobných dobrot stvořit sami. Ke spokojenosti by i tohle mohlo stačit. Mana v sobě ale kromě sladkého pokušení skrývá mnohem víc.
Vznikla a funguje přitom v místech, kde by inovativní modely podnikání možná každý nečekal. I když je Krásná Lípa považovaná za bránu do Českého Švýcarska a hojně navštěvovaná turisty, v mnoha ohledech je součástí sudetského regionu ve Šluknovském výběžku s jeho typickými problémy. Tato část Ústeckého kraje vykazuje relativně vysokou míru nezaměstnanosti, chybí dopravní infrastruktura, základní služby jako zdravotní péče jsou významně podfinancované a oblast se potýká s vysokou kriminalitou. Život zdejších obyvatel je prostým faktem, že se narodili právě zde, podstatně složitější než jinde.
Zbavit se růstové závislosti současné ekonomiky ale není zase tak snadné. Kromě jiného to vyžaduje proměnu stávajících výrobních a spotřebních vzorců a potřebu znovu promýšlet, jak fungují a na co se podniky zaměřují.
I tak zde vznikl podnik, který nastavením svých hodnot ukazuje, jak se dají tyto handicapy umenšovat a jak lze v praxi naplňovat demokratické, etické a společensky odpovědné principy podnikání. Čokoládovna Mana se hlásí k principům sociálního podniku – tedy ke konceptu eticky laděného podnikání, ve kterém se podniky zaměřují na naplňování sociálních anebo environmentálních veřejně prospěšných cílů, podporují ve svém fungování demokratické procesy a více než polovinu svých zisků reinvestují zpátky do naplňování svého poslání. V mnoha ohledech lze ale fungování Many zároveň považovat za podnikání nerůstové.
Nerůstová vize směřuje ke společnosti, ve které budou respektovány meze naší planety a zároveň zajištěn důstojný život pro všechny lidi. Zbavit se růstové závislosti současné ekonomiky ale není zase tak snadné. Kromě jiného to vyžaduje proměnu stávajících výrobních a spotřebních vzorců a potřebu znovu promýšlet, jak fungují a na co se podniky zaměřují: ty sektory, které jsou energeticky náročné a ekologicky škodlivé, by měly ustupovat, a naopak by se měly rozvíjet sektory péče – a to jak o lidi, tak o krajinu. Jak popisuje Eva Fraňková v článku o nerůstových byznysech, nejde přitom jen o lehké „ozeleňování“, ale v mnoha případech o zásadní reorganizaci. Primárním úkolem podniků nezávislých na růstu totiž není maximalizovat zisk, ale právě usilovat o naplňování lidských potřeb a v širším smyslu o sociální a ekologickou odpovědnost. Z hlediska vnitřního fungování pak nerůstové podniky vytvářejí takovou pracovní kulturu, která zapojuje zaměstnance do rozhodování a vedení podniku, a která nezvyšuje neustálý tlak na produktivitu, přepracovanost a soutěž.
Důstojná práce ve výrobě
Ale zpátky na náměstí v Krásné Lípě. Podnik Mana zde funguje už dvanáct let a aktuálně v něm pracuje jedenáct lidí. „První čokoládu jsme vyrobili v roce 2012,“ vzpomíná na počátky čokoládovny jedna z jejích zakladatelek a nynějších pracovnic Pavlína Šafusová. Zpočátku byla čokoládovna pouze vedlejší činností neziskové organizace působící v sociálních službách. „Věděli jsme, že chceme vytvořit pracovní místa, která budou dávat smysl na trhu práce – nebude to jenom práce pro práci, ale vznikne nějaký produkt. V roce 2012 byla v republice vysoká nezaměstnanost a u nás v regionu na Šluknovsku ještě daleko větší než průměr,“ vysvětluje. Nešlo tedy jen o výrobu čokolády samotné, primární byl již zmiňovaný rozměr sociálního podnikání.
Čokoláda nebyla jasnou volbou od začátku. „Když jsme hledali téma sociálního podnikání, potkali jsme se v deseti nebo dvanácti lidech a přemýšleli, v jakých oblastech bychom mohli pracovat,“ vzpomíná Šafusová. „Padaly nápady jako třídění odpadu, provozování lihovaru a další, ale zaznělo i slovo čokoláda. A já si řekla: Jestli to bude o čokoládě, tak bych do toho šla. Nikdo z iniciátorů v té době o výrobě čokolády mnoho nevěděl, ale zdál se to být dobrý nápad. I kvůli tomu, že k výrobě čokolády nepotřebujete mít velký počáteční kapitál: není potřeba pronajímat haly, nakupovat velké stroje a technologie, dá se začít v podstatě v jedné místnosti. A jelikož si zakladatelé nechtěli brát žádné úvěry a velkou hodnotou pro ně byla také nezávislost na dotacích, relativní investiční nenáročnost výroby čokolády je přesvědčila.“
V čokoládovně pracují dlouhodobě nezaměstnaní nebo nezaměstnatelní lidé, lidé těžko uplatnitelní na trhu práce a lidé se zdravotním handicapem. „Zaměstnáváme lidi s různými limity. Slovo handicap nepoužíváme, přijde nám negativně zabarvené. Raději používáme limity, protože ty má každý člověk, a nejen ty zdravotní. Nerozlišujeme, kdo má jaký limit, ale to, jestli chce pracovat, jestli se chce podílet na nějakých činnostech v čokoládovně a jak se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu může zapojovat,“ říká Šafusová. Pracovní tempo je mírné, přizpůsobené jednotlivým pracovníkům. Někteří z nich upřednostňují práci na zkrácený úvazek, některým jejich rozpoložení umožňuje jeden týden pracovat méně a druhý více. Taková flexibilita je v jiných zaměstnáních spíše výjimečná.
Na pracovišti rovněž nemají jasně definované pracovní pozice a jdou cestou vysokého stupně spolupráce: každý zaměstnanec ví, jaký je záměr podniku, a ví, co se vyrábí. Způsob, jak se od záměru dostat ke konkrétnímu výrobku, je pak už na něm a na vzájemné komunikaci se zbytkem týmu. Různé činnosti, které je potřeba v podniku zajistit, jako je nákup surovin, výroba, vedení workshopů, balení a distribuce nebo marketing, jsou jasně sepsané tak, aby každý pracovník věděl, co obnáší a dokázal se tak snadno zorientovat, když je ho potřeba v oblastech, kterým se běžně nevěnuje.
„Všichni jsme pracovníci čokoládovny,“ říká Pavlína Šafusová. Role jsou zastupitelné, lidé se v nich mohou podle potřeby a chutě střídat. „Zrovna tak jako nechceme drancovat planetu, nechceme drancovat ani lidský potenciál. Nechceme být lidskými zdroji, chceme být lidmi,“ vysvětluje. Čokoládovna si zakládá na přístupu, v němž má každý svou hodnotu a posiluje se její budování. O výši platu rozhodují pracující společně. Cílem je odměňovat se na základě potřeb definovaných lidmi zapojenými do provozu čili aby si každý odnášel měsíčně tolik peněz, kolik potřebuje. K takovému uspořádání ale vede dlouhý proces zahrnující otevřenost a upřímnost nejen ke kolektivu, ale i k sobě samotnému. Zisk firmy je aktuálně ponecháván čistě na její budoucí rozvoj.
Eticky a demokraticky
Pro ukotvení demokratických principů řízení spolu se sociálním zaměřením podniku byl důležitý rok 2014. To už byl provoz čokoládovny plně v pohybu a usazen, a podniku se podařilo změnit právní formu a stát se sociálním družstvem a pracující se stali jeho spoluvlastníky. Ani to však automaticky nezajišťovalo vysokou míru demokratického spolurozhodování na pracovišti.
V posledních čtyřech letech prošli pracovníci náročnou cestou proměny organizace z hierarchické na sebeřídící – tedy na systém, ve kterém se všichni podílí na rozhodování a směřování. Potkávají se jednou za týden a diskutují společně o hodnotách, smyslu a záměrech. „Výrazně nás inspiroval Buurtzorg, holandský model komunitních zdravotních sester a lékařů, v němž jsou malé týmy odpovědné za svou činnost,“ popisuje Šafusová. „Na schůzkách mluvíme o tyrkysových principech, o tom, jak jsme se vydali touto cestou podnikání a proč, jak fungujeme a co děláme, kam kráčíme.“ Tyrkysové organizace jsou horizontální organizační modely stojící na principu sebeřízení, neustálého vývoje a propojenosti osobního rozvoje s rozvojem organizace.
Cena čokolády je kvůli ingrediencím, řemeslné výrobě a sociálnímu přesahu vyšší než běžně v obchodech. V jistých ohledech se jedná o luxusní zboží, které si nemůže dovolit každý. Tato nedostupnost je důsledkem etických zásad, jichž se pracovníci nechtěli vzdát. Na druhé straně jsou v prodejně i levnější kousky nebo cenově dostupný šálek výborné horké čokolády. Pracovníci balí čokoládu do ručně vyráběného recyklovaného papíru a krabiček. Nejlepší však je, když si do prodejny přinesete vlastní krabičku nebo hrníček, do nichž vám čokoládu naskládají nebo nalijí. Zaměstnanci promýšlí, jak své produkty vyrábět, prodávat a distribuovat co nejšetrněji k přírodě. U dovozu čokolády se snaží co nejvíce zkracovat dodavatelské řetězce, zpracovávají i fair trade čokoládu. Kromě čokolády používají všechny další suroviny (například med, ořechy nebo ovoce) místního původu. Přemýšlí i o dopadech své práce na místní komunity: formou darů podporují akce místních a pro seniory nebo žáky a žákyně pořádají různé workshopy.
Nerůstové podhoubí
I když mnoho výše zmíněných aspektů fungování velmi dobře ladí s nerůstovými principy, čokoládovna Mana sama sebe jako nerůstový byznys neoznačuje. S nerůstem jakožto konceptem se pracovníci zatím postupně seznamují a ještě nepřemýšleli, nakolik by se jejich činnost dala popsat jako nerůstová, ani zda budou nerůst vědoměji rozvíjet. V určitém smyslu je ale právě proto čokoládovna Mana zajímavým příkladem: ukazuje, že mnoho nerůstových principů se již v českém podnikatelském prostředí uplatňuje a že existují firmy, které opustili ziskovou orientaci. Zejména sociální podniky a družstva mají ze své definice a právního ukotvení „v popisu práce“ svojí činností prospívat společnosti a životnímu prostředí. Sociální družstva musí zároveň významnou část (minimálně dvě třetiny) svého zisku reinvestovat a alokovat na svůj vlastní rozvoj a/nebo na podporu veřejně prospěšných aktivit.
Někteří nerůstoví autoři a autorky, například výzkumnice Jennifer Hinton, mluví o potřebě proměny všech podniků na neziskové (not-for-profit), v nichž je všechen zisk použit k dosažení veřejně prospěšných cílů. Finance tak místo odlivu ke globálnímu kapitálu zůstávají v místě a jsou využity na ekologické nebo sociální projekty. Rozvoj takovýchto podniků může výrazně přispět sociálně-ekologické transformaci. A je to dobrý pocit vidět, že nerůstové podniky nezůstávají jen jako teorie na papíře, ale dá se jimi inspirovat tady a teď. Až si budete příště dávat čokoládu v Krásné Lípě, vzpomeňte si, že vaše peníze končí na dobrém místě.
Eva Fraňková je ekologická ekonomka, působí na katedře environmentálních studií FSS MU v Brně.
Barbora Bakošová pracuje v organizaci Re-set: platforma pro sociálně-ekologickou transformaci jako publicistka a je členkou v sociálního družstva Tři Ocásci.