Foto International Institute of Tropical Agriculture, Flickr, CC BY-SA 4.0
In vitro gametogeneze (IVG) je revoluční metoda umělého oplodnění. Pro všechny v současnosti dostupné metody je potřeba genetického materiálu dárce – vajíčka nebo spermie. Atraktivita metody IVG spočívá v tom, že pro ni takového prostředníka není třeba. Pokud by výzkum uspěl, umožnil by z jakékoli buňky lidského těla vytvořit buňku pohlavní. Tento proces je ovšem velmi složitý. Nejprve je třeba přeměnit buňku na buňku kmenovou, jakou bychom mohli najít v přirozeně počatém embryu. Tyto buňky mají schopnost přeměnit se v jakoukoli buňku těla, tedy i v buňku pohlavní. Může tak vzniknout jak vajíčko, tak spermie. Zatím je v závěrečné fázi procesu nutné přesunout oplodněné vajíčko do dělohy samice, ačkoli embryo nezískává její genetickou informaci. Vývoj umělé dělohy se totiž zdá být stále vzdálený.
Výzkum je nejčastěji diskutován ve spojitosti s homosexuálními páry, kterým by v budoucnu umožnil plodit děti s genetickou informací obou partnerů. Poptávka po takovém řešení se však týká i heterosexuálních párů, jež se potýkají s neplodností nebo jsou ve věku, který jim již neumožňuje přirozenou reprodukci. Nová technologie by představovala možnost početí i pro jednotlivce, takzvané sólo IVG. Singles by si mohli pořídit potomka, jehož genetická informace by byla pouze jejich. Zcela novým fenoménem by mohl být takzvaný multiplex parenting. Jedná se o případ, kdy by dítě mělo více než dva rodiče a jeho genetická informace by byla kombinací jich všech. Toto užití je nejkontroverznější a k jeho uvedení do praxe by bylo mimo jiné zapotřebí mnoha legislativních úprav.
Průkopníky ve výzkumu jsou japonští biologové Katsuhiko Hajaši a Mitinori Saitou. Právě oni byli první, komu se podařilo vytvořit zdravého myšáka, jehož rodiči byli dva samci. Na vývoji technologie již intenzivně pracují také Američané. Nejdál se ve výzkumu dostala nejspíš kalifornská společnost Conception. Její výzkumníci Pablo Hurtado, Matt Krisiloff a Bianca Seres doufají, že do roku prokáží, že by byli schopni vyvinout vajíčka schopná oplodnění. Zatím ale i jejich výzkum probíhá pouze na myších. Limity představují omezení Mezinárodní společnosti pro výzkum kmenových buněk (ISSCR), která v této oblasti vydává etická doporučení a která se prozatím vyjádřila proti rozšíření výzkumu na lidské buňky. Japonští vědci jsou méně optimističtí. Odhadují, že bude trvat pět až deset let, než se podaří úspěšně oplodnit umělá lidská vajíčka.
Nová metoda ještě není ve fázi, kdy by ji bylo možné použít na lidech, již však vzbudila pozornost etiků. Různí se například názory na to, pro koho by měla být IVG dostupná. Japonsko, kde byl výzkum započat, je pro omezení pouze na heterosexuální páry, které nemohou mít potomky přirozenou cestou. Znepokojení působí možnosti genetického inženýrství, které nová metoda přináší. Odborníci předpokládají, že by se využití IVG mohlo rozšířit i na plodné heterosexuální páry, které by si mohly tvořit „designer babies“. To znamená, že by si budoucího potomka upravili podle svých představ. Vznikla by tak nová skupina „superdětí“ s rodiči z nejmajetnějších společenských vrstev.
Problém by mohl nastat také při regulaci toho, čí buňky by mohly být pro IVG použity, a v ověřování souhlasu daných osob. Jak lze zabránit využití buněk dětí nebo lidí, kteří jsou již po smrti? A jak zabránit krádeži buněk, díky níž by si lidé mohli pořídit například dítě s geny své oblíbené celebrity? Přestože se tyto obavy zdají přitažené za vlasy, jedná se o otázky, které je nutné z etického hlediska vyřešit, než se technologie stane dostupnou.