Akce kolektivu Jezevky. Foto Alarm / Petr Zewlakk Brabec
„Statisticky vzato je to dvacet procent proti osmdesáti,“ říká k poměru lidí žijících v nájemních bytech oproti těm ve vlastním bydlení Veronika Dombrovská z Iniciativy nájemníků a nájemnic – INN. Toto číslo, tedy pouze dvacet procent lidí žijících v nájmech, mimo jiné také ilustruje důvody pro relativně malý politický a veřejný zájem o osudy domácností žijících v nájmech. Přitom, jak opakovaně připomíná členstvo Iniciativy, lidé žijící v nájmech jsou velmi zranitelní, a to zejména kvůli absenci jakékoliv větší zákonné regulace nájemního bydlení. „Nájemníci jsou nejohroženější skupinou, co se týče energetické chudoby,“ říká na setkání. Politický problém jako by to ale stále nebyl.
Solidární síť
Velká část setkání s novináři, které Iniciativa nájemníků a nájemnic uspořádala minulý týden v Praze, se věnovala ukázkám opatření na ochranu nájemníků v jiných evropských zemích. Ty by mohly být inspirací pro Česko. Systémy zákonné regulace ve zmíněných zemích – Německu, Nizozemí, Švédsku a Dánsku se různě odlišují, ale všechny příklady jasně ukazují výrazně vyšší ochranu nájemníků. Například v Česku zcela běžné krátkodobé a časově omezené nájemní smlouvy, které neposkytují nájemníkovi žádnou jistotu, jsou ve zmíněných zemích opravdu výjimečné a podléhající specifickým pravidlům.
„Je na čase i v Česku řešit ochranu nájemníků, která je tady přes tvrzení developerských společností velmi slabá. Chybí u nás imaginace toho, jak tyto problémy řešit. Často všechno končí u toho regulace rovná se komunismus. Zakázat řetězení krátkodobých smluv je skoro nemožné,“ říká Barbora Jelínková z INN a také z partnerské organizace Re-set.
Iniciativa nájemníků se zdaleka nezaměřuje pouze na teoretickou kritiku českých zákonů a bytové politiky. Její aktivity jsou naopak převážně praktické a o sociální změnu usiluje aktivní účastí a pomocí nájemníkům, kteří se ocitnou v konfliktu s pronajímatelem. To bylo vidět i na setkání s novináři, které začalo dvěma příběhy členů Iniciativy.
Člen Iniciativy, student Karlovy univerzity a cyklomechanik Vojtěch Michal vylíčil svůj boj o skoro třiceti tisícovou kauci, kterou jemu a spolubydlícímu nechtěl majitel vůbec vrátit. Majitel ji viděl jako vhodnou hotovost k rekonstrukci a skrze správce poukazoval na to, že prý „jsme podepsali, že byt je v perfektním stavu, teď, že se bude muset vymalovat a přebrousit parkety.“ Michal naštěstí díky členství v Iniciativě věděl, kam se obrátit. Případy, kdy majitelé nechtějí vracet kauce, jsou celkem běžné. Rychle se ukázalo, že nic takového, co mu majitel předhazuje, nepodepsal. Navíc si majiteli řekl o úrok z kauce, který mu za několik let vznikl a na který měl ze zákona nárok. „Pomohlo, že jsme věděli, že jsme v právu,“ vylíčil student.
„Když došlo na předávání bytu, přišel pán, který jasně dával najevo, že si myslí, že je lepší než my, fotil si každé běžné opotřebení, a když jsme mu něco říkali, tak neodpovídal vůbec nebo odsekl, že se s námi nebaví. Na předávání byly i dvě členky Iniciativy, které fungovaly jako podpora,“ líčí Vojtěch Michal, kterého nakonec nezastrašilo ani jednání s právníky a všechno dopadlo příznivě a kauce se jemu i spolubydlícímu vrátila. „Kdybych neměl zkušenosti z iniciativy, tak z tý kauce jsme neviděli nic,“ myslí si. Celkově se za relativně krátkou dobu jejího fungování podařilo dostat kauce ve výši celkem tří set tisíc, které by jinak nejspíš neoprávněně zůstaly majitelům.
Další příběh nabídla Romana Kocourková. Také v jejím boji opakovaně Iniciativa pomohla přímo na místě. Během pár let, kdy bydlela v nájmu v Podolí se vystřídalo několik majitelů. Nakonec už ztrácela jistotu, s kým může jednat, majitel na ni vytvářel nátlak, tvrdil jí, že v bytě bydlí „bezoprávněně“, což byl termín, který si na ni vymyslel. Porušoval celou řadu jejích práv, a tak kontaktovala právě vznikající Iniciativu nájemníků a nájemnic. Ta vytvořila krizový tým, který Romaně pomáhal jak právně, tak lidsky. Nakonec se odstěhovala, ale nestala se jí újma jako například sousedce, která půl roku platila nájem v rekonstruovaném bytě, ve kterém nešlo bydlet a po rekonstrukci jí zvedli nájem. Stejně jako student Vojtěch Michal i Romana Kocourková zůstává aktivní členkou Iniciativy.
Je to napořád
Podobné příhody slýchají a zažívají členové Iniciativy nájemníků spousty. Stále se na ně někdo obrací s žádostmi o pomoc. Iniciativa nabízí pomoc, ale vyžaduje také ochotu se za sebe postavit. Takto se jí podařilo za něco málo víc než rok rozrůst se a v současnosti má sto padesát různě aktivních členů.
Ve velkých městech přitom počet lidí žijících v nájmech roste a bude růst i nadále. Vlastní bydlení se stále zdražuje a jak říká sociolog bydlení Tomáš Hoření Samec „bez mezigenerační výpomoci se stává nájemní bydlení nutností,“ jinými slovy bez bohatých rodičů dnes mladí lidé jinou šanci než nájem nemají. V současnosti neexistuje na celostátní úrovni organizace, která by práva nájemníků aktivně a hlasitě hájila. Naopak je velmi slyšitelný hlas organizací zastupujících práva pronajímatelů, které často aktivně tlačí na další snižování práv nájemníků.
Jak připomněl zástupce ministerstva pro místní rozvoj, který se akce INNu minulý týden rovněž zúčastnil, majitelé a pronajímatelé bytů mají často strach, že se setkají s neplatičem, který se nebude chtít odstěhovat a způsobí problémy. Přitom toto je ve skutečnosti velmi vzácné, naprosto drtivá většina nájemníků nájem platí. Ne vždy ho zaplatí včas, ale – opět až na řídké výjimky okolo dvou procent nájemníků – opožděně nájem doplatí. Tento pocit majitelů by tedy neměl bránit regulaci nájemného bydlení ve prospěch nájemníků.
„Bydlím ve sdíleném bytě a za pokoj platím patnáct tisíc, pokud budu chtít děti, tak budu potřebovat minimálně dva ty pokoje, jenže nájem by v takovou chvíli byl vyšší než můj plat,“ popisuje jedna ze zakládajících členek INNu Veronika Dombrovská. „A moje situace se jen tak nezlepší. Nezbývá než udělat život nájemníků v Česku snesitelnější,“ vysvětluje. Není v situaci, která za současných okolností nemá řešení, rozhodně sama.